Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 6. kapitola

25.12.2010 (12:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4320×

6. kapitola – Rozhodnutí

(pohled Belly)

Klopýtala jsem vedle Jazze a on se jen tiše smál. Štval mě, ale nechtěla jsem se zase hádat. To se nám nikdy dřív nestalo. Bylo mi to hrozně líto. A kvůli čemu že jsme se to pohádali? Nebo spíš kvůli komu? Toť otázka…

Já sama nevím, v hlavě mám prázdno, ne, vlastně ne. Myslím stále jen na Edwarda. To není normální, krucinál. Možná i to je částečný důvod, proč klopýtám. Nedávám pozor na cestu. Mé myšlenkové pochody opět zabraly moc mé pozornosti a já, nedržet se Jazze, už bych letěla k zemi.

„Kruci, Bell, co to s tebou je?“ smál se mi.

„Já nevím!“

„OK, ale takhle k tomu autu nedojdeme, ještě že už jedeme domů…, mám nápad.“ Než se o něj se mnou stačil podělit, podtrhl mi nohy a unášel mě přes školní pozemky k parkovišti.

„Ne, Jazzi, pusť mě!“

„Jak si račte přát, ale až v autě.“ Ó bóže, jak ten mě štve. Tohle mu nedaruju.

„Okamžitě mě pusť, nebo řeknu tvému taťkovi, jak se mnou zacházíš, a ty poletíš zpátky do Volterry a kr… abice s dárkama k narozeninám neuvidíš, jak je rok dlouhý, o to se sama postarám!“ Zarazila jsem se právě v čas, na parkoviště právě vstoupil Edward s jeho „sourozenci“.

„Krabice??? Narozky?“ ptal se udiveně Jazz. Vlepila jsem mu výchovný, lehký pohlavek a v myšlenkách mu naznačila, aby se ohlédl. Otočil se se mnou o  180 stupňů a vytřeštil oči.

„No jo! Jasně, narozky… to bys mi neudělala, viď, Bell? Navíc táta by mne jen pochválil.“

„Já nejsem z porcelánu!“

„Vážně?“

Dál sem na něj nasupeně zírala a čekala, než mě pustí z náručí u auta. Naštvaně jsem vyklouzla z jeho náruče, obešla auto a nastoupila. Vztekle jsem praštila dveřmi.

„Bachá! To auto je nový, ať ty dveře neurveš, to by mi táta dal!“

„Dobře ti tak.“

Pak stále s potměšilým úsměvem na rtech nastartoval a vyjel směrem domů, ve zpětném zrcátku jsem si ještě všimla Edwarda, jak za námi nevěřícně zírá.

(pohled Edward)

Slyšel jsem dobře? Ale jsem upír, musel jsem slyšet dobře. Že je z Itálie, to vím, ale že pochází z Volterry, to se nepochlubila. A co mělo znamenat ta kr… abice? Mám takový dojem, že chtěla říct něco jiného, jenže co? A jak by mohla urvat dveře od auta? Obyčejná holka?

Ne, obyčejná ne. Sakra, ta holka mi nedá spát. Obrazně řečeno samozřejmě. Dneska jsem raději nechal řídit překvapeného Emmetta, vlezl si do zadu svého auta a stále nad ní přemýšlel. Co mělo znamenat to jejich podivné chování? Chvílemi se mi zdají jako pár, ale co když to tak není? Měl bych já u anděla, jako je Bella, šanci? A zasloužil bych si ji vůbec? Já, takový netvor? Mohl bych jí ublížit, aniž bych chtěl…

Ale ve Volteře je víc nebezpečných příšer, musela si vybrat zrovna tohle místo, kde bude žít? Co když ji tam někdo napadne, to bych nepřežil…

V mé mysli padlo rozhodnutí. Budu o ni bojovat, alespoň ji tak ochráním před těmi příšerami ve Volteře. Probral jsem se z tranzu. Auto už bylo v garáži a dle rozsvícených světel už byla tma. Pak jsem si také všiml otevřených dveří na mé straně auta a Emmetta zuřivě mi mávajícího králíkem před očima.

„No tak, Ede! Už to začíná být nuda, honem vylez ven, přece tady nebudeš až do zítra?! Mám tu pro tebe sváču…“

Zamrkal jsem a kouknul se na palubní desku na hodiny. Bylo půl jedenácté. Panebože, to jsem přemýšlel tak dlouho? Vylezl jsem z auta. Emmett se vítězoslavně zatvářil a spráskl ruce, nehledě na králíka. Ten jen vyděšeně zapištěl. V tu chvíli mi ho bylo líto. Vytrhl jsem mu ho z rukou a divil se, že králík je ještě na živu. Zkoumavě jsem si ho prohlížel. Byl celý bílý, až na jedno černé ouško.

Zajímalo by mě, kde ho Emmett vyhrabal, ale to teď bylo jedno. Zželelo se mi ho, ale nechat jsem si ho nemohl. V tom mě něco napadlo.

(pohled Belly)

Jazz byl po zbytek cesty zamlklý, jako by nad něčím přemýšlel, a já ho nechtěla rušit. Každý máme někdy nárok na soukromí a já mu ho moc nedopřávala, tím, jak často jsem mu lezla do hlavy.

Zaparkoval, vylezla jsem a dobelhala se domů. Jazz někam zmizel. V předsíni jsem si zula boty a hodila je do kouta. Už nikdy nechci podpatky. Šla jsem nahoru se převléknout. Neměla jsem vůbec hlad, a tak jsem opět slezla do obýváku, pustila televizi a koukala se na bezduché, nikdy nekončící romantické seriály. Asi jsem u toho usnula, protože mě potom Jazz vzbudil.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit, ale celý den jsi nic nejedla, ani jsi nebyla na lovu, měla bys něco sníst,“ řekl a cpal mi talíř se sendvičem pod nos. No páni. On mi vážně udělala sendvič. On, který nikdy do kuchyně ani nepáchl. Usmála jsem se.

„Děkuju.“

„Není zač.“ Zvláštně se zatvářil, kousnul do svého sendviče a přisedl si ke mně. Dal mi ruku kolem ramen. Stulila jsem se k němu.

„Bell?“

„Ano?“

„Musím se tě na něco zeptat, ale bojím se, jak budeš reagovat. Ale pro mě je to docela důležité.“

„Povídej,“ Začala jsem mít o něj strach, jak se tvářil vážně.

„Víš, ve škole… no… ty holky… jejich pocity, věčný popichování, papírky, zvaní na rande… děsně mě to štve… nevím, co mám dělat.“

„Ale, Jazzi, proč ksi to neřekl dřív, něco vymyslíme! Mě to taky štve!“

„Co kdybychom spolu začali chodit?“

Zaskočilo mi. Nemohla jsem dýchat, jen jsem si stále dokola přehrávala poslední větu, vážně to řekl? Jasper mě začal poplácávat po zádech a něco vysvětlovat.

„Víš… napadlo mě…, aby nám ostatní dali pokoj… mohli… mohli bychom se navenek tvářit, že spolu chodíme?“

„C - cože? Ta - k tohle ses mi bál říct? Proboha, Jazzi…“ Vyrazil mi dech. Doslovně. Co jsem si myslela? Lekla jsem se? Ano, ale čeho vlastně? Tátové by byli jedině rádi, kdybychom se dali vážně dohromady. Zamračila jsem se.

„Jo, budeme spolu před lidmi chodit. I když to bude zvláštní…“

„Proč?“

„No… jsme přeci příbuzní, ne?“

„Ale jen bratranec a sestřenice.“

„Tak jo,“ začala jsem se smát. „Ty bys ukecal i mrtvého, že je živej.“

Taky se začal smát. Už to byl zase můj starý, dobrý Jasper. Dojedla jsem a vstala, dostala jsem chuť i na krev. Jazz už na lovu byl, tak mi jen mávnul a vyrazil k sobě do pokoje. Vyskočila jsem oknem a vyrazila do lesa. Medvěda jsem přeprat nemohla, ale srnku jsem vždy zvládla. Stejně mi chutnaly nejvíce. Asi tak sto metrů ode mě napravo jsem spatřila srnku. Během pár vteřin jsem byla u ní a zlomila jí vaz, aby nic necítila. Ani jako vegetariánka jsem se necítila moc dobře. Nechtěla jsem, aby zvířata trpěla mojí rukou, ale pořád lepší zvířata než lidé…

Potom, co jsem se nakrmila, vykopala jsem díru, zahrabala tam srnku a vracela se domů. Byla jsem v dobré náladě. Tentokrát jsem se rozhodla jít dveřmi. Ne proto, že by se mi nějak extra chtělo, ale zaslechla jsem tam hluk. Vyrazila jsem tam a nestačila se divit. Před dveřmi stál nějaký košík. Sehnula jsem se, když se otevřely dveře. Jazz tam stál na prahu a udiveně na mě zíral.

„Proč zvoníš?“

„Já nezvonila…“

„A co je tohle?“

„Nevím.“

Pak jsem zbystřila, ten pach znám. Zavětřila jsem. Táhl se od východu. Byl to nasládlý pach upíra. Edwarda, abych byla přesnější. Co ten tu sakra dělal? Jasper také zachytil jeho pach.

„Cullen? Co ten tady dělal?“

„Co já vím?“ odpověděla jsem na otázku otázkou a odhrnula dečku z košíku. Byl tam králík. Celý bílý s černým ouškem. Byl roztomilý, ale když jsem si vzpomněla, kdo ho sem dal, nestačila jsem zírat. Co to má proboha znamenat? Vzala jsem ho do náručí a podrobně prohlédla. Jasper prohledal košík.

„Nikde žádný vzkaz… proč by ti dával králíka?“

„Nemám tušení, ale je roztomilý.“

„Jo, k sežrání.“ Vycenil zuby.

Rychle jsem ho schovala za záda.

„Ani se ho nedotkneš, je můj.“

„A co když byl pro mě?“

„Myslíš? Mně se nezdálo, že by ses mu moc zamlouval…“

„Za to ty až moc, kdyby jen věděl, že spíš než mazlíčka, ti přinesl svačinku,“ smál se mi.

„Hm… z chlupáče svačina nikdy nebude!“

„Jak myslíš…, a jak se bude jmenovat?“

„Hm… Pan Ťapka?“ Jasper si ho prohlédl.

„Jo, to by šlo, co taky chtít za jméno od holky.“

„Já ti dám!“ Vešla jsem dovnitř, položila Pana Ťapku na gauč a skočila Jazzovi na záda. Začali jsme se prát. A on měl zase navrch, ach jo…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 6. kapitola: