Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 28. kapitola

05.10.2011 (08:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2799×

28. kapitola – Náhoda?

(pohled Belly)

Asi ještě dva dny jsem zůstala doma a po víkendu se znovu vydala do školy. Alice byla z toho všeho stejně zmatená jako já. Já navíc nevěděla, jestli se na ni mám zlobit, že řekla všechno, co se mi stalo, Edwardovi a jeho rodině, nebo jí být vděčná, protože mě ušetřila toho, abych jim to říkala osobně.

Ten kapesník jsem měla pečlivě schovaný ve svém nočním stolku a každý večer ho kontrolovala, jestli tam stále ještě je. Něco mi tu nehrálo, něco se tu děje a mně se to ani drobet nelíbí. Edward už mě i zkoušel přemluvit, abychom odjeli domů, že to tu zjevně není bezpečné, ale já odsud nemohla. Nikdo mě nechápal, ale já prostě nemohla pryč.

Ten, kdo tam ten kapesník nechal, ve mně zasel semínko šílenství. A taky naděje. Naděje, že Jazz možná ještě žije. Já vím, jsem asi hloupá – po tolika letech by se přeci ozval ne? Nebo, že by opravdu ještě žil, ale dělal mrtvého? To je blbost. Tak co se to tu, kruci, děje?

Nejvíc mě naštvalo, když Alice asi po dalším týdnu začala dělat, že se nic nestalo. Nebyla úplně v pohodě, ale už o tom nemluvila. Jenže já o tom potřebovala mluvit, probírat různé teorie. Živit v sobě to vrtkavě zakořeněné šílenství, že Jasper je ještě naživu. Vím, budu tak lhát sama sobě, ale dávalo mi to naději… A chuť k životu. A opravdu, nevysvětlovalo by to to, že Alice se s Jasperem po jeho smrti nemůže spojit? Co když to nejde, protože ještě není mrtvý? Ale kde by tedy byl? Proč se nevrátil ke mně, proč se nevrátil domů? Odpověď je jednoduchá, je mrtvý…

Podívala jsem se na svůj strhaný odraz v zrcadle a pokusila se usmát – vznikl z toho škleb, ale kvůli Alici jsem se znovu snažila. Vtom vešla do mého pokoje, oči nepřítomné a v ruce si pohrávala se svým náhrdelníkem, jako to dělávala obvykle, když byla nervózní.

Věděla jsem o původu toho náhrdelníku, a také jsem věděla, že má dvojče. Jeden naprosto stejný náhrdelník, který se toulá bůhvíkde, protože patří její matce. To je jediné, co po sobě Alici zanechala. Jednu věc, co je spojovala, alespoň podle toho, co Caius vyprávěl Alici a ona pak mně.

„Bello, dneska večer jdu ven, ehm, vydržíš to tu sama?“ ptala se a hryzala se do rtu. Tak nějak jsem tušila s kým, že to jde ven.

„Jasně, klidně jdi. A pozdravuj Edwarda.“ Alice mě probodla pohledem a zmizela. Dole právě parkovalo auto. Volvo. Sledovala jsem, jak nasedá a povzdechla si. Alespoň ona je šťastná, nebo to na to alespoň vypadá.

Jenže doma se mi sedět vážně nechtělo. Obula jsem se, popadla klíčky od auta a opět vyrazila do toho klubu. Alkohol mi vážně pomáhal. Na chvíli… Přinejhorším se ze mě fakt stane alkoholička.

Barman byl poslední dobou z mých pravidelných návštěv nadšený. Alice moc ne, ale radši to nekomentovala. Nadskočila jsem, když se za mnou ozval známý hlas.

„Co tak sama?“ ptal se Josh a vyhoupl se na barovou stoličku vedle mě, objednávajíc si to samé, co já.

„No, Alice vyrazila ven. S Edwardem, nechtěla jsem jim překážet, ale ani zůstat doma. A co tu děláš ty?“

„Kamarádi jsou z města, také jsem neměl co dělat. Připijeme si?“ ptal se a chtěl si přiťuknout. Přiťukla jsem si s ním tedy a hodila to do sebe. Takhle to šlo asi ještě pár hodin, než mě konečně Josh přemluvil k tomu, že už mám dost. Když jsem vstávala, nabídl mi oporu, ale já se mu vysmála.

„Nic mi není,“ řekla jsem a vzápětí padala k zemi. Než jsem však stačila přistát, nějak mě zachytil a vyhoupl si mě do náruče.

„To určitě. Pomůžu ti.“

„Mně je dobře! A umím chodit!“ bránila jsem se a snažila se mu vymanit z náruče.

„Sebe možná oklamat můžeš, ale mě ne.“ Přestala jsem se bránit. Tahle slova už mi přece někdo řekl. Náhoda? Jo, musela to být náhoda.

„Mně je dobře! Chci dolů, pusť mě, já to zvládnu.“

„Tohle nezvládneš, nepustím tě,“ trval si na svém.

„Pusť.“ Měřil si mě pohledem, a pak mě konečně pustil, skoro a až před mým autem, tak dlouho mě nesl. Jen tak tak jsem se ho stačila zachytit.

„No, neříkal jsem to?!“

„Hm…“

„Já mám vždycky pravdu.“

Prudce jsem se na něj otočila, tyhle slova už jsem taky slyšela. Jenže to jsem neměla dělat, opět jsem ztratila stabilitu a padala. Přímo na něj. Padla jsem mu kolem krku a málem ho stáhla s sebou na zem. Ani se nepohnul pod váhou a znovu mi pomohl na nohy.

Měl volnější košili, trošku jsem mu ji natrhla. Chtěla jsem se mu omluvit, když jsem si všimla náhrdelníku pod jeho košilí, který do té doby nebyl vidět. Řetízek byl jiný, ale jinak to byl ten samý, jako má Alice. To není možné, jak ho proboha získal?!

„Kdes k němu přišel?“ zeptala jsem se ho vyjeveně a ukázala na náhrdelník.

„Tohle? To je starý krám, ale mám ho po, hm, po babičce. Nechce se mi ho zbavovat.“ Všimla jsem si jeho zaváhání. Tohle už vážně není náhoda. Tohle už se mi vůbec nelíbí.

„Aha, je hezký, promiň, že se tak ptám.“

„To je v pohodě. Nemám tě hodit domů? Jsem na tom lépe, než ty.“

„Ne, to je v poho, já to nějak zvládnu. Díky a dobrou.“

„Dobrou, Bello.“ Potom se vydal ke svému autu. Nasedla jsem a ještě ho chvilku nenápadně sledovala, než vyjel z parkoviště. Na tom klukovi je něco divného. Nejen, že je hodně podobný Jazzovi, ale stejně se i vyjadřuje. Vlastně ne, přímo opakuje jeho slova. A má i ta samá gesta, čehož jsem si začala všímat až dneska, bohužel. A co ten náhrdelník, tohle už se mi vážně nelíbí, něco se tu děje a já zjistím co, i kdyby mě to mělo stát život.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 28. kapitola: