Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 27. kapitola

27.09.2011 (11:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2408×

27. kapitola – Stopa

(Pohled Belly)

Ráno jsem se probudila s pěknou bolestí hlavy. Zaskuhrala jsem a vydala se do sprchy. Vlažná voda mi trošku pomohla, ale jak dneska přežiju školu, to vážně netuším. Cítila jsem se jako přejetá parním válcem.

Vtom jsem si vzpomněla, jak jsem se tenkrát opila a krev mi pomohla. Jazz mi ji tenkrát dával v pet láhvi. Jo, to je dobrý nápad, měly bychom si doma nějakou krev raději nechat.

Hodila jsem na sebe oblečení do školy, křikla na Alici do domu, že se uvidíme ve škole, ať mi vezme batoh a vyskočila z okna. Přistála jsem hladce a neslyšně. Pak jsem se vydala do lesa a snažila se zachytit pach krve. Po chvilce jsem zavětřila tři srnky na severozápadě. Nelenila jsem a vydala se za nimi. Ladně jsem jedné z nich skočila po krku, zlomila jí vaz a sála tu životadárnou tekutinu. Srnku jsem pak zahrabala.

Bolest hlavy se trošku utišila a bolest v končetinách taky odezněla. Ušklíbla jsem se a chtěla už vyrazit do školy.

Nabrala jsem tempo a vyrazila směrem ke škole. Pozorovala jsem přitom krajinu. Samá zelená a hnědá, žádná jiná barva jakoby tu ani neexistovala. Najednou jsem zastavila, upoutal mě totiž předmět, ležící na zemi. Z dálky to vypadalo jako kus nějaké látky, ale tady bývaly lesy čisté, navíc, kdo by chodil tak hluboko do lesa, aby vyhodil kus hadru?

Nedalo mi to a já šla blíž. Necítila jsem tu žádný povědomý pach, ale stopa byla čerstvá, ta věc tu neležela dlouho. Když jsem přišla až ke kusu látky, zalapala jsem po dechu.

Byl to kapesník a já ho důvěrně znala. Měl na sobě vyšitý Volterrský erb. Já mám taky takový. Ale upíři ho běžně nenosí, nemají přece rýmu. Navíc tenhle kapesník měl vyšité i iniciály: J. D. V.

Okamžitě jsem ho zvedla ze země. To se mi asi zdá, to nemůže být pravda. Možná mám halucinace, třeba to není ono. Jenže po bližším prozkoumání jsem se jen ujistila v tom, komu ten kapesník patří. Tohle byli iniciály Jaspera. Jasper Daniel Volturi.

Přičichla jsem si ke kapesníku a zklamaně vydechla, jakoby z něj ještě mohla být cítit jeho vůně! Po tolika letech… Nemožné. Cítila jsem z něj ale jinou vůni. Opravdu čerstvou. Ten kapesník tu leží nanejvýš hodinu. To je ale blbost, i kdyby tudy kdysi otec i s Jasperem a gardou šli a on ho tu ztratil, nebyl by v takhle dobrém stavu.

Byl zašedlý, to ano. Také byl od krve, to mě děsilo. Ale nebyl potrhaný, nebo ve stádiu rozkladu. Někdo ho sem prostě zhruba před hodinou přinesl. Jenže - kdo a proč? Našel ho někdo, a pak zase ztratil? A kdo by, proboha, sbíral několik let starý kapesník?!

Nebo to na mě někdo ušil? Vyžívá se v mé bolesti? Dal mi na chvilku naději, že žije, aby mi ji pak důkazy ihned zase sebraly? Kdo může být takový? Tak krutý? Kdo ho sem, sakra, dal?

Vztekle jsem zaťala ruce v pěst. Kapesník jsem si zastrčila do kalhot a ještě jednou obhlédla okolí. Měla jsem dojem, jakoby mě někdo sledoval. Jenže ať jsem se podívala kamkoliv, nikde nikdo nebyl. Tohle se mi nelíbí, vůbec se mi to nelíbí. Nahodila jsem největší rychlost a vydala se směrem ke škole, tady totiž není bezpečno…

Cestou mě přemáhaly vzlyky, ale to musím potlačit… Jenže ono to nešlo…

(pohled nikoho)

Dívka se vyděšeně vydala pryč i s kapesníkem v ruce. Neměla strach o sebe, ale o svoji přítelkyni, musela ji varovat.

Kdyby jen tušila, že měla pravdu a v lese opravdu nebyla sama. Věděla, že ji někdo sleduje, ale nikdy nevzhlédla do korun stromů - kdyby tak učinila, uviděla by tmavovlasého muže, jak ji se zaujetím sleduje. Muž jí nechtěl ublížit, měl svůj plán. Nehodlal z něj vybočit, věděl, že by je to možná oba stálo život. Že by je to všechny stálo život.

Povzdechl si a přeskočil na další větev. Nesledoval dívku, vydal se domů. Nechtěl tu zůstávat déle, než bylo nutné, přiváděl tím tak všechny do nebezpečí. Nebyl si jistý, co udělá, jestli jeho plán vyjde, ale byl si jistý, že pokud se něco pokazí, zemřou všichni. V největším nebezpečí je však ta dívka, kdyby nebylo jí, klan Volturiů už by byl dávno vyvražděn a jako druhý na řadě by byl klan Cullenů. Jenže ona sama netušila, jak je v téhle hře důležitá. Nezbylo mu, než doufat, že si to časem sama uvědomí…

(pohled Alice)

První hodina byla za mnou a Bella nikde, začínala jsem už o ni mít opravdu strach. Kde vězí?! Se sklopenou hlavou, plnou starostí, jsem zabočila za roh a narazila do někoho tvrdého a poněkud chladného. Tu vůni bych poznala kdekoliv.

„Edwarde, promiň, nekoukala jsem na cestu.“

„Alice, to nevadí. Kde je Bella?“

„To kdybych věděla. Ráno jí bylo zle po tom alkoholu, tak vyrazila na lov, ale měla tam být jen pár minut. Jenže se ještě nevrátila. Bojím se o ni.“

Edward se na mě podíval. „Tak ji půjdeme hledat.“

„Nechci tě obtěžovat.“

„Neobtěžuješ, o Bellu mám taky strach, vždy se dokáže dostat problémů.“

„Dobře, jdeme.“

Nečekala jsem na odpověď a vyrazila ze školy, co na pár neomluvených hodinách? Edward mě po chvilce dohnal a my, naší přirozenou rychlostí, vepluli do lesa, abychom mohli jít hledat Bellu. Nebyla cítit nikde v okolí.

„Rozdělíme se,“ křikl na mě Edward a vydal se na druhou stranu.

Ještě víc jsem zrychlila a zaposlouchala se do zvuků v okolí. Slyšela jsem tak drobounkou zvěř, ale i ptáky tisíce metrů nade mnou. Jenže žádný vyrovnaný dech, ani srdce. Bello, proboha, tohle mi nedělej. Po deseti minutách hledání jsem se zastavila, takhle by to mohlo jít ještě dlouho… Zaměřila jsem se na ni a snažila se vyvolat nějakou vizi. Jenže ono nic. Kruci!

Co když se jí něco stalo? To proboha ne, nemohla bych ji ztratit, ona je moje rodina. Jediná rodina, nemůžu být bez ní! Je jako moje sestra…

„Jdi na sever…,“ ozvalo se mi v hlavě. Byl to táta. Ten se mi ještě neozval, to musí být zlé…

Vystřelila jsem jak raketa na sever, cestou jsem opět narazila na Edwarda.

„Musíme na sever!“ křikla jsem na něj a letěla lesem dál.

„Jak to víš?“

„Prostě mi věř!“

Asi po dalších osmi minutách jsem uslyšela tlukot srdce a nevyrovnaný dech. A také vzlyky. Edward byl rychlejší, předběhl mě a za chvilku už se i mně naskytl výhled na Bellu, jak se krčí u kmenu stromu a něco drží v rukou. Po tvářích jí tekly slzy jako hrách, ale jinak vypadala zdravě. Přiskočila jsem k ní z druhé strany.

„Bello! Bello, proboha, co se stalo…“

Uslzenýma očima plnýma neuvěřitelné bolesti se na mě podívala a něco mi podala. Ten erb a iniciály jsem poznala hned. Podívala jsem se na ni.

„Kdes ho našla?“

Jenže místo odpovědi spustila další příval slz a vzlyků. V jejích očích bylo tolik bolesti... Najednou mi bylo jasné, že celé ty roky, i když brečela, trpěla a krotila se. Tohle bylo jiné. V jejích očích bylo šílenství. Rukama si objímala kolena a kolébala se dopředu a zpátky. Tolik bolesti jsem ještě v životě neviděla.

Edward se na mě zděšeně podíval, v očích prosbu. Věděla jsem, že by jí rád pomohl, ale nevěděl jak.

„Vezmi ji, musíme domů… Až se uklidní, vysvětlí nám to.“

Edward ji tedy opatrně vzal do náruče, jako tu nejkřehčí panenku a vydal se za mnou…

*   *   *

Den a půl to trvalo, než se vyplakala. Nechala jsem ji v klidu, nepotřebovala tam ještě moje soucitné pohledy. Pak zhruba stejnou dobu prospala.

Edward byl celou dobu tady se mnou, také si o ni dělal starosti. Nechápala jsem to, dokud mi konečně nevysvětlil, jak se vůbec seznámili. Nebyla jsem si jistá, proč když říkal, že se políbili, proč se mi bolestně stáhlo srdce, ale věnovala jsem se dál jejich příběhu.

Když dovyprávěl, i on se dožadoval vysvětlení.

„Co se jí stalo? Proč plakala a proč vlastně pořád vypadá, jakoby jí někdo umřel? A kde je Jasper? Já myslel, že se nakonec vzali…“ Otázek měl spoustu.

„Já… Nevím, jestli mám právo ti vyprávět její život, ale asi už by ses měl dozvědět, co se tady děje. Já sama polovinu příběhu neznám, přišla jsem až na ten ples tenkrát…“ A dala jsem se do vyprávění. Jak proběhla bitva, že naši otcové zemřeli, že její Jasper zemřel… Edward pochopil, obličej se mu bolestně stáhl.

„To jsem netušil… Omlouvám se. Ale… Když je Jasper po smrti, co ten kapesník? Kdo ho tam mohl dát?“ ptal se a vypadalo to, že nad tím přemýšlí.

„Netuším, za celých svých sedmdesát let jsem podobný pach necítila, nevím, kdo ho tam nechal… Ale podle mě to náhoda rozhodně nebyla. Byl to úmysl, něco se tu děje, a moc se mi to nelíbí.“

„Bojíš se o sebe?“ ptal se s tázavým pohledem v očích.

„Bojím se o Bellu, ona je moje jediná rodina. Nevím, co bych dělala, kdyby tu nebyla…“

„Chápu. Snad se to časem vyjasní. Přijdeme na to, co se tu děje.“

„Ty nám pomůžeš?“

„Chyba, my vám pomůžeme!“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a všimla si Emmetta a Rosalie, kteří právě vešli do domu.

„Kolik jste toho slyšeli?“

„Dost na to, abychom pochopili situaci.“ Rosalie se tvářila trošku kajícně, ale já byla ráda, alespoň to nebudu muset vysvětlovat znova.

„Děkuji, nechci zalarmovat hned zase celou Volterru. Už by nás v životě nikam nepustili.“

„My to chápeme,“ Rosalie se pousmála a sedla si ke mně, „odteď budeme mít oči na šťopkách.“

„Ještě jednou děkuji.“ Pak se dostavila vize. Bella se probere za deset minut.

„Bella se probere za deset minut, myslím, že by bylo lepší, kdyby o vás zatím nevěděla. Mohlo by jí to znovu vyvolat vzpomínky a dopadnout tak, jako před třemi dny.“

„Jistě, už půjdeme. Kdyby něco, zavolej, jsem tu do pěti minut!“ slíbil Edward, a pak vyrazil oknem ven, následován svými sourozenci. Já se zatím vydala nahoru za Bellou, abych už konečně zjistila, co se opravdu stalo.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 27. kapitola: