Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 24. kapitola

28.08.2011 (21:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2822×

24. kapitola – Návrat do života

(pohled Alice)

Sledovala jsem poklidně spící Bellu, která seděla vedle mě na sedadle v letadle. Byla pohodlná a měkká, dobře by se na nich spalo, ale mně se spát nechtělo. Měla jsem dost námětů k přemýšlení.

První z nich byla Bella. Už skoro deset let jsem byla kvůli ní zavřená ve Volteře. Otci jsem tenkrát lhala. Nepřijela jsem kvůli němu, že se pro mě rozhodl poslat, ale kvůli Belle. Měla jsem o ní a o mně vizi. Viděla jsem, že budeme nerozlučné přítelkyně. Ano, také jsem viděla proč. Co se stane mému bratranci, její spřízněné duši. Pak se dostavila další vidění - jak se vydáváme na střední, ona mi pomáhá hledat matku, já jí záhadného muže, který ji už od dětství pronásledoval.

Věděla jsem, že Bella mi vyčítá, že jsem ji před ztrátou jejího milovaného nevarovala, ale pomohlo by to něčemu? Hned za vizí o jeho ztrátě se dostavila další. Nikdo z Volterry neodjel, ale oni přijeli sem a zabili všechny. Naštěstí Aro na ně zaútočil nečekaně, a tak většinu z nich pozabíjeli, než sami podlehli, což stále nechápu. A přeživší z rumunské armády už si na nás ve Volteře netroufli, díky bohu.

Když tak o tom uvažuji, nemusela jsem vůbec přijet, mohla jsem je v tom nechat samotné. Kdybych nepřijela, pravděpodobně by zůstali ve Volteře, ale jsem sobec. Nechtěla jsem a nechci ztratit Bellu. Nechala jsem ji, užít si poslední dny jejího šťastného života, před začátkem utrpení. Snažila jsem se a snažím se, aby na to tolik nemyslela. Já však svého rozhodnutí nelituji. Mohla jsem zachránit jen část Volterry, nebo nikoho. Zvolila jsem část.

Za druhé se do mých myšlenek vkrádalo čím dál více vizí. Myšlenky od mrtvých naopak utichaly. Jen dvě duše se pravidelně ozývaly. Byl to můj otec a Bellina matka. Šeptali stále ta samá slova. Otec jediné: „Nevzdávej to!“

Renée vždy řekla také jen pár slov: „Přinuť ji žít!“

Snažší by bylo, kdyby mi poradila, jak to udělat, nebo otec řekl, co nemám vzdávat. Tohle na mrtvých nenávidím. Jako by nestačilo, že jsem jediná, kdo je slyší, ještě se vždy vyjadřují v hádankách, nebo mají jejich slova skrytý význam, anebo se prostě nedají vyplnit. Jako to s Bellou. Ale já to nevzdám.

V neposlední řadě se mi stále častěji před očima objevovaly tři vize. Jenom jedna se týkala i mě a já je všechny naprosto nechápala.

V první jsem se ocitla na nějaké louce. Jako po bitvě - to bych chápala, proč mám takové vidění, ale nemělo se spíš objevit před deseti lety?! Vize však pokračuje. Jsou tam dvě zahalené postavy, obcházejí kolem těl. Ta menší se k jedné mrtvole najednou skloní a zavolá na tu druhou. To je konec první vize.

Ve druhé vizi jsem vlastně neviděla vůbec nic. Všude je tma a slyším jenom hlasy. Zlý hlas, který se vzteká, a to stále víc. Zjevně mu něco nevychází, protože odpovědí mu je pohrdlivé zasyčení. Pak zaslechnu další zvuk. Nechutný zvuk, který si nedokážu nikam zařadit. Zároveň s tímto zvukem je slyšet křik. Srdceryvný zvuk plný bolesti a utrpení. Nakonec vždy slyším jen vzdálený, tichý pláč.

Pak je tu poslední vize. Je to pokoj, vypadá to tam jako v nemocnici. Někdo leží na lůžku, ale já mu nevidím do tváře. V téhle jediné vizi přímo figuruju. Nějaký světlovlasý upír se tam sklání nad oním ležícím na posteli a něco si mumlá. Asi mě to pak omrzí, protože vyjdu ven, projdu nějakou chodbou a dojdu až do nějakého klučičího pokoje. Někdo tam stojí, nějaký kluk s bronzovými vlasy, ale stojí zády ke mně, nevidím mu do tváře…

Nevím, co si o tom myslet. Proč bych se já mohla dostat do nějakého, jakoby nemocničního, prostředí? A kdo byl ten, za kým jsem nakonec šla? Proč se mi zdává o těch dvou na louce? Copak toho utrpení není dost, musím ještě vidět mrtvá těla své rodiny? A kdo jsou ty hlasy ve tmě? Proč jeden křičí? Sice vždy slyším tón, jakým kdo, co řekne, ale slovům nerozumím. Štve mě to.

Už pár dnů přemýšlím, jestli se o tohle nepodělit s Bellou, ale starostí má sama až dost, natož ty moje. Nejlepší asi bude ty moje vidění ignorovat.

(pohled Belly)

Prospala jsem celou cestu letadlem. Alice mě budila, když jsme přistávali. Protáhla jsem se a ospale zívla. Letadlo na mě mělo dobrý vliv, neustálé a jemné dunění motorů vyhnalo všechny zlé sny a já se mohla v klidu vyspat.

Bez problémů jsme prošly letištní kontrolou a nasedly do již předem připraveného auta. Značku jsem nekontrolovala, stačilo mi vědět, že je to Porsche. Žluté. Zakroutila jsem nad tím hlavou, takhle rozhodně nezapadneme. Alice se na mě usmála a vyjela směrem k našemu novému domovu. Bylo to jedno menší rumunské městečko a my měly dům až na okraji města, vlastně v lesích, jak jsem nakonec zjistila.

Když jsem vystoupila, s úlevou jsem zjistila, že dům je úplně jiný, než jaký jsme měli s Jazzem ve Forks. To bylo dobré, nebude mi ho tolik připomínat. Přesto byl dům moc hezký na pohled a s vkusným vybavením uvnitř.

Vzala jsem si svoje kufry a vyrazila do prvního patra, zabrat si pokoj. Vlastně nebylo o čem se rozhodovat. Byli tu dva pokoje, které byly vybaveny úplně stejně, měli i společný balkón, jen byly vybaveny jakoby zrcadlově. Zaplula jsem do toho levého, kufry hodila na postel a vyrazila na balkón. Byl tu úžasně čistý vzduch. Trošku chladno, ale nebylo to tak strašné.

„Líbí se ti tu?“ ozvala se Alice za mnou a přišla si ke mně stoupnout, abychom společně mohly obdivovat krajinu.

„Ano, dům je překrásný. Příroda také.“ Zašklebila se, moji dietu neměla moc v lásce, ale kvůli mně ji dodržovala. Jí otec nikdy nedovolil dát se na zvířecí krev a teď už je docela pozdě měnit zvyky.

„Dům dělala jedna místní architektka. Divím se, že tu zůstává, musí tu mít strašně málo zakázek a přitom svou práci odvádí výborně.“

„To ano. Zajdu si na lov, jestli mě omluvíš.“ Nečekala jsem na odpověď a vyrazila do lesa. Potřebovala jsem být se svými myšlenkami chvilku sama. Navíc už jsem vážně měla žízeň.

Ulovila jsem si dvě srnky, zahrabala je a rozhlédla se kolem. Líbil se mi tu jeden strom. Byl vysoký, muselo z něj být hodně daleko vidět. Neodolala jsem a skočila do koruny. Posadila jsem se na jednu z větví, zády se opřela o další a vzhlédla k obloze. Už se stmívalo.

Opřela jsem si hlavu o tu větev za zády a pozorovala vycházející hvězdy. Bylo to zvláštní, neměla bych být tak v klidu v zemi, kde se odehrála ta strašná bitva, ale cítila jsem se tu z nějakého důvodu klidněji. Smutek a bolest tu byly stále, ale zdálo se, jako by se trochu otupily. Jakoby se ta rána v mé hrudi trošku zmenšila, vyléčila po okrajích. Že by to byla pravda, že časem vše přebolí?

Myslím si ale, že je to spíš tímto místem, doma jsem tak klidná nebyla. Jsem tu pár hodin a pociťuji drobnější klid. Možná je to i tím, že tady jsem mu blíž, protože on je tu někde pochován – to mi možná dodává ten částečný klid. Jako bych celá léta zanedbávala jeho hrob, ale teď jsem se sem vrátila uctít jeho památku.

Pousmála jsem se k hvězdné klenbě nade mnou. Teď jsme si zase o trochu blíž, i když vím, že je to nanic, cítila jsem se lépe – dokonce jsem se sama a bez nucení pousmála. To je úspěch.

Po nějakém čase - nevím jak dlouho, neměla jsem s sebou ani mobil, ani hodinky – jsem se zvedla a zamířila zpátky do domu. Ještě jsem si nezvykla říkat mu „domů“.

Alice nejančila, stejně to už viděla. Když jsem přišla zpět do domu, objala mě na přivítanou.

„Jsem tak ráda, že ses s tím smířila.“

„Smířila je moc silné slovo, ale dalo by se říct, že tady už jsem trošku klidnější. Jsem mu nejblíž za posledních deset let, mému svědomí se ulevilo.“

„I tak… jsem ráda. No, zítra nastupujeme do školy. Bude svítit sluníčko, můžeme si vzít sukně. Nerada nosím kalhoty.“

„Jak chceš, ty jsi tu odborník přes oblečení.“

„Díky, Bello. Asi bychom měly jít spát, zítra bude náročný den.“ Usmála jsem se na Alici a kývla. Alice mi ještě popřála dobrou noc a zaplula k sobě do pokoje. Neměla jsem náladu na televizi, tak jsem se ještě osprchovala a také šla spát.

Ráno mě – jak prorokovala Alice – probudilo sluníčko. Znovu jsem se protáhla a vyrazila do koupelny. Když jsem vylezla, měla jsem už na posteli připravené oblečení od Alice. Povzdechla jsem si a oblékla si minisukni a top s krátkým rukávem. K tomu balerínky, čelenka do vlasů a hotovo. Chtěla jsem Alici udělat radost. Ano, tohle bude teď můj cíl. Dělat lidem okolo mě radost tím, jak se znovu vracím do života.

Sešla jsem do obýváku, kde už čekala Alice, z misky na stole jsem si vzala jablko a zamířila i s Alicí ke garáži. Neměla jsem náladu, abych řídila auto, nevím, asi jsem pochybovala, jestli to ještě po těch letech vůbec umím.

Když Alice parkovala na školním parkovišti, zhluboka jsem se nadechla a pomalu vystoupila. Podívala jsem se do jasného světla světa kolem mě a sledovala to hemžení lidí. Poslouchat svým vynikajícím sluchem jejich prostoduché starosti mě ukolébalo k takové menší malátnosti. Znovu jsem na tváři vykouzlila - bez vynucení - poloviční úsměv a po tolika letech se vyrazila zase vzdělávat.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 24. kapitola: