Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 18

03.03.2014 (22:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1544×

„Takže co navrhuješ?“ řekla místo mě Bella, která zesílila svůj stisk na mém rameni.

„No… je tu ještě jedna možnost,“ odpověděl jí Carlisle a svůj zrak, který během té velmi krátké konverzace mezi ním a mou matkou upínal na ni, se opět stočil na mě. Já jsem bez mrknutí oka pochopila, co tím chtěl říct.

„Krev.“

Jeho slova mi hrála v hravě jako zvonkohra, neustále se to odráželo v mé mysli od jedné buňky k druhé, znělo to jako ozvěna. Zamýšlela jsem se nad tím, co mi tu Carlisle právě podal jako na zlatém podnose. Jeho myšlenka o tom, že mám problém s trávením jídla, mě velmi zaujala. A jeho dodatek o tom, že v těhotenství není moc dobré ubývat na váze, mě spíš vyděsil, než zaujal.

„Takže ty myslíš, že nedokážu strávit lidské jídlo?“ zeptala jsem se připitomněle. Chvilkami jsem měla pocity, které mívá snad jen feťák, protože mi občas připadalo, že mám zpomalené myšlení, místy je všechny vnímám jakoby vzdáleně v mlze a žiju si jen ve své vlastní „bublině“.

„To už tu jednou bylo,“ slyšela jsem někoho zašeptat, zřejmě pro sebe, ale muselo mu být jasné, že to uslyší i ostatní. Po pár setinách mi došlo, že to uteklo Rosalie, která měla na tváři zvláštní zarmoucený výraz. Ostatně to všichni.

„Historie se občas opakuje, Rosie, to nevíš?“ zeptal se jí Jasper s lehkým úsměvem na tváři. Ušklíbl se na mou blonďatou tetu a potom pár ladnými kroky přišel blíž ke mně a ke Carlisleovi. Celých těch několik dlouhých sekund jsem byla ráda, že mám za zády mamku s tátou.

„Navrhuji zkusit to, co řekl Carlisle. Vážně není pro tebe ani pro dítě moc dobré, když budeš takto hubnout, musíš něco jíst,“ řekl a otočil se k nám zády. Viděla jsem jen rozmazanou šmouhu, jak se dostala k ledničce, která se otevřela, a pak přede mnou opět stál Jasper a podával mi pytlík s lidskou krví. Jen jsem na něj vykuleně koukala a očima kmitala po všech v místnosti. Nebála jsem se otočit dozadu na mé rodiče, chtěla jsem vědět, co si o tom myslí. I když byla pravda, že mě ta rudá tekutina nesmírně lákala, protože lidskou krev jsem neměla snad století. Tedy alespoň mi to tak připadalo.

„To jako vážně? Budeme ji přikrmovat lidskou krví?“ neodpustil si Emmett říci své myšlenky nahlas. Vzápětí ho ale přebil můj otec, který vytrhl Jasperovi sáček z ruky a stoupl si přede mně. Sedl si do dřepu a zadíval se mi do tváře.

Dívala jsem se mu do očí; strach, který mu v nich panoval, obavy a zoufalství z nich zářily. Měl černé duhovky a zorničky rozšířené. Ruku mi položil na stehno a otevřel ústa, aby mohl něco říct.

„Tohle nemusíš dělat. Je to jen teorie. Já osobně si myslím, že to je jen ze začátku těhotenství, než si tělo zvykne, srovná si hormony,“ řekl a odmlčel se. Já jsem polkla a nadechla se. Nepřerušovala jsem ho, snad jen Rosalino odfrknutí narušovalo ticho v domě, které doprovázel jen můj zrychlený srdeční tep.

„Ale vzhledem k tomu, že musíš z něčeho žít… možná by stálo za to to zkusit. Už je jen na tobě, jestli to bude lidská krev, nebo dáš nejdříve přednost pár veverkám.“ Poslouchala jsem ho, připadalo mi to jako slyšet boha, kterému člověk holduje a uctívá ho. Můj otec mě svými slovy naprosto ohromil, bylo to celé zvláštní.

S jednou rukou položenou na mém stehně, očima upřenýma do mého obličeje vyčkával na něco, co řeknu. Vlastně všichni čekali a doufali, že vůbec něco řeknu. Mně v hlavě zněla slova jak od Carlislea s Jasperem, tak i ta otcova. Mají pravdu?

Zkoušela jsem si to celé pospojovat, pud, který jsem si vypěstovala o tom, že se zřeknu krve, se mi snažil vnutit jiné myšlenky, než jen to, abych v té červené lahodné tekutině smočila své rty.

A co Alice? Zkus Alice!

„Alice,“ oslovila jsem osobu, jejíž jméno mi napovídalo mé vnitřní já. Má teta udělala několik kroků směrem k našemu stále se zvětšujícímu hloučku u stolu v kuchyni.

„Ano?“ zeptala se jen a čekala, co jí řeknu, na co se jí zeptám, či ji poprosím. Ten malý elf se na mě usmál, já jsem se na ni jen nervózně podívala. Celá tato situace byla napjatá nervozitou, až mě z toho začala bolet hlava. Zkusila jsem to ignorovat, zrovna jsem neměla náladu řešit hádky mezi mými mozkovými buňkami, co se rozhodly vést válku proti sobě.

„Nevidíš nic?“ zeptala jsem se jí stroze. Napadlo mě totiž, že Alice třeba viděla, že to doopravdy bude jen ze začátku, jak řekl Edward, a potom budu normální lidské jídlo opět trávit a krvi se můžu vyhnout, ale podle Alicinýho výrazu, který ihned nahodila, to nevypadalo moc dobře.

„Je mi líto, ale nic jsem neviděla. Vlastně tě vůbec nevidím, jako bys… nebyla. Tma…“ řekla mi velmi potěšující zprávu. Nechtěla jsem to komentovat, takže jsem s hlubokým poraženeckým nádechem pokývala hlavou na srozuměnou.

Mé malé já se postupně srovnávalo s tou situací. Zdálo se, že nic jiného, než se s tím smířit, mi doopravdy nezbývalo, a tak jsem jen hypnotizovala ten balíček krve v Edwardových rukách. V ten moment se ve mně bouřily dva názory. Po kolikáté už se to v posledních několika dnech děje? Začíná se mě zmocňovat asi nějaká super upíří choroba, neboť v poslední době mám spory mezi svým já číslo jedna a já číslo dvě na denním pořádku.

Ten první hlásek, to já, které neslo číslovku jedna, mi říkalo, že to mám zkusit, alespoň smočit ústa v té rudé, mně lákající tekutině. Tekutině, která má tu lahodnou vůni a po jejím pozření se ve mně rozlije nádherný pocit. Divokost, nezkrotnost a pohoda. Chtěl, abych to zkusila, snažil se mě přemluvit myšlenkou na mé dítě, které ve mně roste. Myšlenkou na to, že jestli to nezkusí, ohrožuju tím nejen sebe, ale hlavně to malé, to nevinné stvoření. Něco, co jsem nikdy neviděla, nikdy s ním nic neprožila – tedy kromě srdeční zástavy, když jsem se o tom drobečkovi dozvěděla – a přesto cítím něco, co mě nutí si myslet, nutí mě se domnívat, že to musím chránit a dát tomu vše i za cenu vlastního bytí.

A ten druhý hlas, který mi hučel v hlavě? Zakazoval mi to zkusit. Poukazoval na skutečnost, která mi jasně říkala, co jsem si vytvořila. Co jsem dokázala. A to je odpor ke krvi. A to i k té zvířecí. I když jsem musela uznat, že bych radši ochutnala pár zajíců, než být v euforii z lahodné chuti lidské krve, ale potom si uvědomit, co jsem to doopravdy vypila.

Ale ochutnat byť i jen jedinou kapku by pro mě znamenalo podvolit se svým pudům a rozbít to, co jsem si vypěstovala.

Jenže… když povážím ohrožení mého dítěte na životě a porušení mého návyku, byla bych asi hodně nezodpovědná matka, kdybych se snažila zachránit svůj krk a ne ten, který patří tomu malému.

Opět a naposledy jsem se podívala do očí svému otci a následně hrábla po pytlíku s krví. Odtrhla jsem vršek sáčku, ale musela jsem být hodně opatrná, abych to nevylila. Během chvilky se ke mně donesla vůně lidské krve, která mě naprosto omamovala. Všimla jsem si, jak se i všichni ostatní v místnosti napjali a měli co dělat, aby se udrželi. Nevšimla jsem si kdo, ale někdo vyběhl a otevřel všechna okna, aby vzduch v místnosti trochu luftoval a měnil se, jinak mi tu všichni upíři popadají hlady.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se rozdýchávat ten fakt, že právě porušuji slib, který jsem dala Jacobovi. Ale kdyby tu byl, určitě by souhlasil, abych to pro naše dítě udělala.

Pomalu jsem přikládala ústí plastového sáčku ke rtům, a když jsem cítila ten plast v ústech, opatrně jsem nasála. V momentě jsem cítila rozlévající se žár v mých ústech, mé tělo přímo plesalo radostí z toho požitku. A to jsem si nesměla dovolit, neboť jsem cítila, jak se mě pudy zmocňují a berou mi mou vypěstovanou vůli. Přestala jsem. Nechala jsem si pár sekund na uklidnění tepu a chtíče, a pak to udělala znovu. Cucla jsem si toho opojení a pomalu polykala.

Cítila jsem, jak mi někdo bere ten pytlík pryč. Neuvědomovala jsem si, že jsem zavřela oči, ale když mi došlo, kde jsem a kdo jsem, neboť krev mě stáhla do jakéhosi transu, měla jsem zavřené oči. Pomalu jsem je otevřela a musela tak čelit tomu všemu hezky zpříma.

„Jak se cítíš?“ slyšela jsem hlas mé matky, která mi byla oporou v zádech. Nad její otázkou jsem se musela zamyslet. Cítila jsem zbytky krve v ústech, mé chuťové buňky byly na pozoru a čekaly další dávku, byly u vytržení. S hlubokým nádechem jsem se podívala mé matce do očí a pokusila se o lehký úsměv.

„Nevím. Tak nějak… stejně,“ řekla jsem a zasmála se tomu. „Jak poznáme, že to pomůže? Co vlastně přesně očekáváte?“ zeptala jsem se a se svými dotazy se otočila na Carlislea. Ten jen pozvedl obočí a zkroutil rty před tím, než mi odpověděl.

„Očekávám, že pokud tvou stravu budeme po troškách prokládat i krví, nemusela bys tolik vyvracet jídlo a mohla bys zpátky nabrat na váze, síle a energii. Což potřebuješ, už pro své dítě,“ řekl mi a usmál se na mě. „Zároveň když už jsme tady, rád bych s tebou zítra zajel na kliniku, abych mohl provést několik přesnějších vyšetření. Nechci nic zanedbat, obzvlášť pak, když přesně nevíme co očekávat. Je to možné?“ vybalil na mě svou menší prosbu a já jen s lehounkým úsměvem na rtech pokývala hlavou.

„Určitě. Já jen, když dovolíte, šla bych k sobě. Nějak se necítím, pořád mi není úplně nejlíp. Mám pocit, že každou chvíli zase něco z mého žaludku poprosí o zpáteční let,“ řekla jsem a musela z toho příšerně dusného a těsného prostředí odejít. Mířila jsem k sobě, když jsem šla po schodech, měla jsem nápadně těžké nohy, nechtěly se hýbat. Nespolupracovaly a do mého „bytu“ mě donesly jen tak–tak.

Mrštila jsem sebou na gauč, čímž jsem rozhodila několik polštářů, ale bylo mi to upřímně šumák. Hlavu jsem měla plnou myšlenek na krev, vyčítala jsem si to, ale zároveň se uklidňovala, že jsem k tomu měla opravdu dobrý důvod. Nikdo mi nemůže nic vyčítat.

Ležela jsem na zádech a přemýšlela o různých věcech. Pohled nahoru do bílého stropu byl zvláštně uvolňující. Ne nadarmo se říká, že bílá je barva míru, klidu a vyrovnanosti. Ale úplně v lásce ji také nemám, je příliš neutrální.

Při zírání nahoru jsem zavřela oči a lehla si na bok. Byla jsem čelem „dovnitř“, nechtěla jsem se koukat do místnosti. Můj žaludek se trochu uklidnil, už nevykazoval chtíč mě trápit, ale zase tak růžové to taky nebylo. Nechápala jsem, proč je mi neustále takto, stačilo mi jen doufat, že to bude lepší, až trochu pokročím v těhotenství.

Zázrakem pro mě však stále bylo to, že vůbec jsem těhotná. Jak to je možné, jak k tomu došlo, to bylo to, co mi přišlo trochu zvláštní. Byli jsme přece opatrní, použili jsme ochranu, dali jsme si pozor, tak jak je to možné? A kdyby se to protrhlo, tak to přece musíme poznat už během toho. Nebo ne?

Na mou poslední otázku jsem nedokázala stoprocentně odpovědět, protože sexuální výchovu jsem jaksi vynechala. Ačkoli ať už se stalo, co se stalo, stalo se to a já jsem těhotná. Budu mít dítě a budu matka. Budu mít dcerku, která pokaždé, když se na mě usměje a vykulí svá očka, budu v ní vidět jeho, Jacoba. Který nejspíš tímto tempem ani nebude vědět, že existuje.

To mi připomnělo můj telefonát se Sethem, přítelem vlkodlakem. Když jsem se ho zeptala na jeho „bratra“, nevypadal moc nadšeně. Taky aby jo. Dalo by se říct, že jsem jistou část Jacoba zabila, pohřbila a vykopat ji můžu opět a zase já.

Myšlenky na Jacoba bolely. Byl to velmi zvláštní pocit. Takové to, když někoho milujete, něco k němu doopravdy cítíte, a i když se snažíte zapomenout, konečně si uvědomit, že už do vašeho života nepatří, nejde to. Stačí maličkost a hned si na vše vzpomenete. Zážitky a prožitky, které jste spolu měli, vám vyskočí v paměti a setřást je je velmi obtížné.

Ani jsem si neuvědomila, co se vlastně dělo, ale najednou jsem cítila, že spím. Snila jsem, ocitla jsem se ve snu jako všestranný pozorovatel. Ve svém snění se mi vybavovaly obrazy, které jsem znala. Zelené lesy, písečná pláš s naplavenými kousky dřeva, vlhké ovzduší a zatažená obloha. Chladný vánek načechrávající vlasy a nepříjemně narážející do tváře. Nesl s sebou pachy a vůně, které jsem znala. Tohle byl můj domov. Forks.

Pohnula jsem se kupředu. Na zem jsem se dívala z větší výšky než normálně, jako bych byla vyšší. Mé kroky byly těžší a nádechy hlubší. Nepoznávala jsem se, ale nechala jsem to být. Vnímala jsem své okolí, ale zároveň jsem byla ponořená do sebe, jako bych byla uvězněná v jakési bublině. A přesto jsem šla dál.

Cítila jsem velmi zvláštní pocity. Střádaly se mi v hlavě a kolovaly celým mým tělem. Zvláštní bylo, že to byly jen pocity, ne myšlenky, ale pouze emoce. A vůbec divnější bylo, že to skoro vypadalo, jako by ty pocity, emoce a to všechno dohromady vůbec nepatřilo mně. Jako bych vlezla do hlavy někomu jinému, byla jsem druhou duší v jednom těle. Ani jsem neřídila, kam jsem vlastně šla, to tělo to dělalo za mě. Nemohla jsem pohnout rukama, otočit hlavu, nic. Byla jsem jen host v cizím „domě“.  Mohla jsem jen pozorovat to všechno, co mi ty cizí oči ukázaly, co mi dovolily vidět.

Snažila jsem se pozorovat cestu. Poznávala jsem tu pláž, bylo to La Push, Quileutská rezervace, kterou znám lépe než vlastní boty, je to takový můj druhý domov. Prožila jsem tu tolik věcí, že se to ani nedá spočítat.

Společně s tím dotyčným, v jehož těle jsem byla uvězněná, jsme mířili někam mezi stromy. Zpočátku jsme šli pomalu, nepospíchali jsme, připadalo mi to, jako bychom bloudili, ale najednou jsme zrychlili. Prostě jsem šla takovou rychlostí, že stromy a keře kolem nás byly rozmazané. Nechápala jsem, jak to, že jsme schopní jít tak rychle, ale až po několika sekundách mi došlo, že běžíme. A to opravdu rychle. Utíkali jsme jako o život, netušila jsem kam, „mé“ tělo mi nic nechtělo říct, žádné obrazy ani nápovědy. Byla jsem uvězněná jako v kleci, od které jsem v životě neviděla klíč. Někdo mě tu prostě zavřel a nechal, zapomněl na mě.

Z celé té situace jsem byla nesmírně zmatená, jednou jsme běželi, pak stáli. Když jsme se dali do chůze, cítila jsem, že se mi podlamují kolena. Podivné bylo i to, že jsem cítila, jak se mi kalí oči slzami, ale ani jedna jediná nepřetekla přes okraj, bylo to nemožné. Cítila jsem jejich slanost, to, jak mi omývaly oči, ale prostě se jim nechtělo ven.

Opět jsme běželi, ale vtom se stalo něco zvláštního. Mé tělo zastavilo přesně pár centimetrů před statnou borovicí a opřelo se o ni. Mé oči byly zavřené, nic jsem neviděla, neslyšela. Byla jsem hluchá a slepá, dokonce jsem ani necítila nic ze vzduchu.

Ten dotyčný, který mě věznil ve své hlavě, se otočil ke stromu zády a opřel se o jeho kmen. Pomalu se sesunul k zemi a uvelebil se u kořenů borovice. Kolena si přitáhl k sobě a já konečně mohla vidět něco málo z mého hostitele.

Viděla jsem jeho obnaženou kůži. Měl tmavou pleť. Vlivem zřejmě chladného počasí měl husí kůži a chloupky na těle vzpřímené. Viděla jsem jeho ruce, které objímaly kolena a držely je blízko těla. Tu barvu pleti a i to málo, co jsem viděla, jsem znala. Jako by to bylo mé druhé já.

Teprve teď, když jsem si to všechno poskládala dohromady, mi to došlo. Rezervace, les, rychlost… tmavá pleť a mnoho dalšího…

Byla jsem v Jacobově těle.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 18: