Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 17

03.03.2014 (13:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1531×

„Halo, Carlisle?“ zeptal se zdvořile.

Jeho hlas byl odtažitý, jako by byl chladný. Nikdy jsem ho takto neslyšela mluvit, tohle bylo poprvé. Vždy zněl vesele a radostně, ale tentokrát to bylo jiné. Žádné veselení a smích. Tohle byl chlad.

„Tak děkuji, že ses ozval. Měj se hezky,“ řekl a ve mně to začalo vřít. Nedivila jsem se mu, že ho to nebavilo, také by se mi nelíbilo, kdyby mi někdo volal a potom nic neříkal, ale já měla snad svázaný jazyk. Ovšem tentokrát už jsem musela vydat alespoň hlásku.

„Sethe,“ řekla jsem jen, abych ho upozornila na to, že tu přece jenom někdo je. On můj hlas okamžitě poznal.

„Ty?“ řekl mi vyčítavým a překvapeným tónem. Kdybych stála naproti němu v normálním rozhovoru, asi bych uskočila stranou, kdyby na mě takto vyjel.

„Sethe, já… prosím, nemluv se mnou tímto tónem,“ řekla jsem se slzami na krajíčku. Bolelo mě, když byl na mě tak ošklivý, odtažitý a chladný, choval se trochu jako můj nepřítel.

„Promiň. O co jde? Proč mi voláš?“ řekl už o něco mírnější hlasem, ale stále jsem v něm nepoznávala toho starého dobrého Setha, kterého jsem tak milovala. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a zklidnila sama sebe ve všech možných směrech.

„Já jen… volám jen tak. Jak se ti daří?“ zeptala jsem se ho na úvod. Potřebovala jsem se zklidnit, vžít se do toho hovoru, zkusit ho naladit na přátelskou vlnu. Opět si ho přiblížit, ukázat mu, že je všechno dobré i přes to, že jsem musela odjet. Nikdy si nebudu myslet, že odjet bylo správné, ale nic lepšího nebylo.

„Jde to,“ řekl a na pár sekund zase mlčel. „Ty?“ dodal stroze a čekal na svou odpověď. Nejspíš se snažil působit, jako že ho to vůbec nezajímá, ale z podtónu jeho hlasu bylo znát, že je velmi zvědavý.

„Já se mám… dobře, dá se říct. Ale už mi bylo i líp,“ řekla jsem mu a skousla si ret.

 Musíš to říct…

„Ehm… děje se něco?“ zeptal se mě zaujatým tónem. Něco malého ve mně se začalo radovat, protože jsem v tom hlase začínala poznávat ten stejný hlas, který mi byl dřív tak známý.

„Hm. Jo i ne,“ řekla jsem a nechtěla to dál rozvádět. Pár sekund mezi námi bylo ticho. Hádala jsem, že Seth bojuje sám se sebou, protože na začátku našeho rozhovoru to vypadalo, že se rozhodl proti mně „zbrojit“, ale nyní jsem ho opět přivedla k jeho starému já. Takže jsem typovala, že teď neví, jaký být. A já… No, moc se mi do roztrubování svého těhotenství nechtělo.

„Jak… jak se má… on?“ vykoktala jsem ze sebe z ničeho nic. Prostě jsem řekla, co jsem měla na jazyku, nepřemýšlela jsem o tom moc dopředu. Najednou to ze mě vypadlo, úplně samo.

„On… dobrý. Moc toho o něm nevím. Neukazuje se,“ slyšela jsem z druhé strany a musela se pořádně nadechnout. Neukazuje se? Nechodí domů? Nebo co to znamená?

„To… nechápu, c-co to znamená?“ byla jsem zvědavá.

„To znamená, že tu s námi moc není. Přeměňuje se jen tehdy, když má hlídku, co nejméně z nás. Ale ani to není moc často. Kolikrát zmizí třeba na tři i více dní a nikdo neví kam. S nikým nemluví, nejí, a když je doma, je zavřený v pokoji,“ řekl mi a já slyšela, jak se mi zrychluje srdeční tep.

„On… on se prostě… straní?“ dostala jsem ze sebe skoro násilím. Představila jsem si ho, pohublého, bledého, jako chodící mrtvola. Úplně někde vzadu, mezi tím, co ostatní se spolu baví a smějí se každé hlouposti. Ale on s nimi není.

„Ano,“ zaznělo jako prostá odpověď.

„Já… musím končit. Neříkej, že jsem volala,“ vymáčkla jsem ze sebe a hovor ukončila. Ani na pozdrav na rozloučenou jsem neměla sílu.

Telefon mi spadl do klína. Tou stejnou rukou jsem si podepřela hlavu a jen se koukala před sebe. Hlavou se mi honila Sethova slova, to všechno, co mi řekl. Popravdě, nečekala jsem, že mi řekne, že Jacob je v pohodě, jako bych vůbec neodjela, ale netušila jsem, že mi oznámí, že ten, pro kterého bych snad i zemřela, je jako chodící… nic.

Netráví čas doma, neustále někde běhá a ostatním se vyhýbá? Nejí? A když už je doma, tak je sám u sebe v pokoji zalezlý a s nikým nemluví? A tohle všechno jsem zavinila já?

Hruď se mi začala chvět a ruce třást. Celé mé tělo se otřásalo pod přicházejícími návaly vzlyků. Cítila jsem, jak se mi plní krajíčky očí a co nevidět propustí hráz slaným kapkám slz. Co nevidět se to fakt stalo a mně po tváři stékaly kapky.

Věděla jsem, že mu ublíží, když odjedu, že se mu změní svět, ale netušila jsem, že se stane tohle. Já jsem prvotní bolest překonala, naučila jsem se ji potlačit. Tuším, nikdo ani neví, že po celý ten měsíc, vždy, když jsem řekla, že jdu na lov, jsem místo vysávání veverek vyplakávala své oči. Že vždy, když mě někdo přistihl s rudýma očima od pláče a já to svedla na ukopnutý malíček, tak jsem ve skutečnosti brečela pro něj? Pro Jacoba?

Copak on to nedokáže překonat?

Jsi hloupá, že si kladeš takové otázky… vyskočilo mi v mysli a mně nezbývalo nic jiného, než s tím souhlasit.

Seděla jsem v Carlisleově pracovně a v hlavě měla jen to, jak jsem hloupá, stále dokola jsem si opakovala to všechno, co jsem slyšela od Setha. Snažila jsem se ty myšlenky vypudit, ale šlo to těžko. Nakonec jsem se dala do opravdu srdceryvného a hlubokého pláče, slzy stékaly jedna za druhou, hrudník se mi otřásal pod nápory vzlyků. Brečela jsem jako malé dítě. Přerývavě jsem dýchala a v mysli se užírala. Z ničeho nic jsem ucítila takový divný pocit u žaludku. Sevřel se mi a já během zlomku sekundy věděla, co to je.

Okamžitě jsem vyběhla na chodbu a mířila si to do koupelny. Jen tak-tak jsem stihla doběhnout k záchodové míse, neboť hned v dalším okamžiku jsem vyvrátila obsah svého žaludku. Měla jsem spoustu práce s uhlídáním svých vlasů, až jsem se bála, aby něco neskončilo taky vedle.

Když jsem cítila, že už je to dobré, uklidila jsem a v koupelně otevřela okno. Jakmile jsem se chystala si vypláchnout ústa od té nepříjemné pachuti, podívala jsem se na sebe do zrcadla a lekla se své bledosti. Samozřejmě, ta světlejší barva ke mně patří, ale tentokrát jsem vážně vypadala jako upír nejvyšší kvality.

Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a radši co nejrychleji vypadla z koupelny. Vážně jsem neměla zapotřebí na sebe dál koukat do zrcadla.

…

Ochablou rukou jsem sáhla po županu, který ležel na konci postele. Oblékla jsem si ho ještě vsedě a pak se jen rozespale koukala po místnosti. Když jsem narazila na hodiny, zjistila jsem, že je něco po desáté, což mě trochu vylekalo. Jo, asi budu vážně těhotná.

Pomalu jsem vstala a přešla do koupelny. Vše mi trvalo neskutečně dlouho, protože jsem byla ještě jednou nohou v posteli. Jen jsem začínala doufat, že dneska budu moct fungovat.

V županu, papučích a vlasy svázanými do nějakého uzlu jsem se vydala pomalu dolů. Měla jsem sice svou vlastní malou kuchyňku, kde jsem si mohla vzít něco k snídani, ale chtěla jsem si dát nejdřív chvíli na probuzení a také se podívat, jestli náhodou Esmé nebyla rychlejší a má snídaně už není na stole.

Hned na chodbě jsem měla tu čest a setkala se s Alice. Na její tváři byl široký úsměv, vlasy měla tentokrát sčesané k hlavě, takže jí nikde netrčely a v očích měla čertovské jiskřičky.

„Ahoj, Ne-neteřinko!“ vykřikla na mě. Snažila jsem se ignorovat její zakoktání a dělala, jakože jsem nic neslyšela, ale moc dobře jsem věděla, co chtěla říct. Od našeho odjezdu z Forks mi nikdo Ness ani Nessie neřekl. A připadalo mi to lepší.

„Dobré ráno, Alice. Co tě tak rozveselilo?“ zeptala jsem se jí za pochodu. Nezastavovala jsem se a pokračovala ze schodů dolů směrem do kuchyně. Alice kolem mě poskakovala, chvíli šla za mnou, pak se objevila vedle mě a nakonec přeskočila zábradlí a něco na mě mlela zpod schodů.

„No, totiž… Víš, má nejmilejší a nejlepší Renesmé, napadlo mě, tedy, přemýšlela jsem, jestli, když teď čekáš to miminko a budeš máma, tak jestli bys na mě byla tak hodná a uvolila se jet se mnou do města. Víš… mají tam takový obrovský nákupní centrum, kde by se dala koupit spousta nových věcí. No, přece to miminko nemůže být bez oblečení a tobě časem také nic nebude, takže…“

Jak jsem tak Alice poslouchala, uvědomila jsem si, že všechno, co říká, jde kolem mě. Jedním uchem to šlo tam a druhým zase ven. Nejspíš to ode mě nebylo zrovna nejlepší, ale Alice mlela pořád dál a dál. Šla za mnou už od schodů. Jakmile jsem přišla k ostatním, rozhlédla jsem se kolem. Alice jsem si uvědomovala asi tolik jako okolní vzduch kolem mě.

„Ahoj, všichni,“ řekla jsem a u toho si zívla. Esmé seděla u stolu a z kuchyně sledovala televizi v obýváku. Všichni ostatní byli různě rozmístění. Podle zvuků jsem si uvědomila, že Carlisle je ve své pracovně. Rosalie si něco povídala s Emmettem, strejdou Jazzem a mým otcem. Mamka seděla na pohovce a sledovala romantickou komedii.

„Ahoj, zlato.“

„Ahoj, Renesmé,“ řekli všichni ostatní najednou při mém příchodu, pak si zase hleděli svého.

„Že se ti to líbí, viď?“ uslyšela jsem za sebou tenký skřítčí hlásek mé tety. Já jsem se mezitím začala bavit s Esmé. O čem to Alice vlastně mluví?

„Renesmé, zlato, jestli máš chuť na snídani, tak jsem ti udělala bábovku. V konvici máš čaj,“ řekla mi svým medovým hlasem a s úsměvem na tváři. Rukou mi pokynula na pult, kde to bylo připravené.

„Děkuju,“ řekla jsem jen a vrhla se po tom. Z konvice jsem si nalila ovocný čaj do hrníčku a otočila se, abych si to mohla vzít k Esmé ke stolu. Udělala jsem jen jeden krok, když do mě Alice zase začala něco hučet.

„Tak co na to říkáš?“ řekla celá rozradostněná a plná očekávání. Otočila jsem se na ni a chvíli se na ni zahleděla. Koukala jsem jí do očí a snažila se vzpomenout si, co to vlastně Alice celou dobu říkala, ale nedokázala jsem si nic vybavit. Nakonec jsem se jen kousla do rtu. Snažila jsem se být, co nejroztomilejší jsem mohla.

„A na co?“ zeptala jsem se jí opatrně. Nebudu jí lhát a říkat něco ve smyslu: „Ano, Alice, souhlasím.“ Bůh ví, co bych jí tím vlastně odsouhlasila.

V tu chvíli jsem slyšela jemné pochechtávání celé mé rodiny. Alice stála jako solný sloup a jen na mě civěla. Obě jsme se na sebe navzájem dívaly. Já jsem se snažila být nevinná, Alice se zřejmě pokoušela uklidnit svou chuť mě rozcupovat. Musela jsem uznat, že Alice v tu chvíli byla chudák, ale když by do vás někdo takto celou dobu hučel, možná byste se zachovali stejně.

Alice zavřela oči a své ruce zaťala v pěst.

„Alice, promiň, ale…“ zkusila jsem nějak začít své ospravedlnění, ale nedala mi k tomu možnost. Zastavila mě zdvihnutým ukazováčkem, otočila se na místě a odpochodovala pryč. Něco mi říkalo, že kdyby byla člověk, rozbrečela by se.

„No… to se mi asi nepovedlo,“ řekla jsem polohlasem, ale stejně to slyšeli všichni. Esmé se zvedla a stoupla si za mě. Objala mě kolem ramen a zkusila mi říct něco povzbudivého.

„To bude dobrý. Nech ji chvíli vychladnout a sněz tu buchtu,“ řekla mi a odešla si sednout k mé mamce. Já jsem si jen povzdechla a musela jsem uznat, že má pravdu. Nejdříve jsem se napila čaje a pak se zakousla do buchty. Byla jako vždy výborná, takže jsem se do ní s chutí pustila. 

Zrovna jsem si chtěla znova kousnout, když jsem se zarazila. Cítila jsem, že je mi nějak zvláštně. Sousto bábovky jsem radši položila zpátky na talířek a ruku si položila na břicho. Tento pocit jsem moc dobře znala. Budu zvracet.

Ani nevím, dle čeho jsem to odhadla, ale tušila jsem, že do dolní koupeny to nestihnu. Odsunula jsem se proto od stolu a udělala těch pár kroků ke dřezu. Měla jsem to vypočítané. Cítila jsem stahy žaludku i to, jak mě něčí chlácholivá ruka hladí po zádech. Snažila jsem se toho dotyčného odstrčit, ale on se nedal.

„No tak, Renesmé, dobrý. V pořádku,“ uslyšela jsem hlas mé matky, která mi pro jistotu držela vlasy, i když jsem je měla svázané, a chlácholila mě. Když jsem si vypláchla pusu a umyla i dřez, konečně jsem se narovnala a otočila se čelem do místnosti. Můj zrak padl na Bellinu tvář, která se mě snažila povzbudit úsměvem. Já ovšem nečekala na úsměvy, ale rovnou jsem jí padla do náruče. Nechala jsem se obejmout a hýčkat, potřebovala jsem to.

„Mami,“ řekla jsem ukňouraným a zoufalým hlasem a hned na to navázala. „Něco mi říká, že tohle bude jedno z nejtěžších období v mém životě,“ dopověděla jsem a pár „lidí“ v místnosti se usmálo. Mamka mě v tu chvíli odtlačila od sebe a s lehkým úsměvem mi odpověděla.

„No… ty v sobě alespoň nenosíš malé poloupíře,“ řekla mi. Pochopila jsem, že mě tím chtěla trochu povzbudit a zároveň to mělo vyznít jako malý žert, ale já si v tu chvíli něco uvědomila.

„Ne. Jen polovlka se špetkou upíra. Štěstí, že jsme každej alespoň z poloviny člověk, bůh ví, jestli by to jinak neběhalo rovnou po čtyřech,“ odpověděla jsem jí nabručeně, ale když jsem si uvědomila, co jsem řekla, musela jsem se zasmát. Všichni ostatní se ke mně přidali a já si radši sedla na židli, protože se mi zamotala hlava.

„Pravda, že lepší koktejl sis umýchat nemohla,“ ozval se ode dveří Carlisle. Nevšimla jsem si ho, dokud jsem neuslyšela jeho hlas. Carlisle se s lehkým úsměvem odlepil od futer a došel až ke mně a k mamce do kuchyně. Bella si stoupla za má záda, ale svou ruku nechávala na mém rameni. Uklidňovalo mě to.

„Renesmé, jen se tě chci zeptat,“ řekl a odsunul si druhou židli u stolu, hned vedle mě. Všimla jsem si, jak všichni v místnosti zpozorněli, dokonce někdo vypnul televizi. Carlisle a ani nikdo jiný nic neřekl a už vedle mě stál můj otec, který si také stoupl za mě. Za běhu jsem si stačila všimnout jeho nakrčeného čela. Uvědomila jsem si dost rychle, že zřejmě v Carlisleově mysli slyšel něco, co se mu nelíbilo.

Podívala jsem se Carlisleovi do tváře a snažila se v ní něco najít. Nějaké známky zamyšlenosti, strachu, úsměvu či čehokoliv. Ale nic.

„Dobře. Ptej se,“ řekla jsem mu a tím ho pobídla k řeči. Carlisle si spojil prsty na rukou a nadechl se, i když kyslík ze vzduchu vůbec nepotřeboval. Bylo pouze slyšet, jak mu vzduch proudí nefunkčními průdušnicemi a z plic, kde nenašel využití, se vrací zase zpátky.

„Kdy naposledy se ti stalo, že jsi něco snědla a… ihned to zase nevyvrátila zpátky?“ zeptal se mě a mně chvilku trvalo, než mi došlo, na co se mě ptá.

Carlisleova otázka mě vážně zaskočila. Sklopila jsem pohled a snažila se vymyslet, kdy naposledy jsem něco strčila do úst a nestalo se, že to během chvíle či několika následujících hodin skončilo v toaletní míse. Netušila jsem, jak dlouho jsem tam tak seděla zamyšlená, ale probral mě zase až hlas mého otce.

„Zlato? Renesmé?“ řekl a já s lehkým trhnutím opět začala vnímat své okolí. Všichni na mě koukali a hlavně Carlisle mi věnoval svou pozornost.

„Nevím,“ řekla jsem s jemným zakroucením hlavy. Carlisle se opřel o opěrku dřevěné kuchyňské židle a vypadal, že chce něco říct.

„To jsem si také uvědomil. Hned potom, co jsem slyšel, že už zase nemůžeš nic strávit, mi došlo, že v posledních dnech jsem si na tobě všiml, že jsi nám začala trochu hubnout. A to vzhledem k tomu, že jsi těhotná, není moc dobré,“ řekl mi a já se instinktivně objala jednou rukou kolem břicha, kde se mi začala rýsovat velmi malá boule.

„Takže co navrhuješ?“ řekla místo mě Bella, která zesílila svůj stisk na mém rameni.

„No… je tu ještě jedna možnost,“ odpověděl jí a svůj zrak, který během té velmi krátké konverzace mezi ním a mou matkou upínal na ni, se opět stočil na mě. Já jsem bez mrknutí oka pochopila, co tím chtěl říct.

„Krev.“

Ahoj,

omlouvám se za pomalé vydávání článků, ale hrozně dlouho to vždy leží v adminu. :) S tím já, bohužel, nic neudělám.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 17: