Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 15

02.02.2014 (17:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1706×

„Vždyť na co si s tím dělat starosti, je to jen viróza…“ dodal můj strýc a dal se na odchod.

Nějak mě to zbavilo slov. Emmett se chytl za kořen nosu, a potom přišel blíž ke mně. Něco štrachal v kapse a vyndal malou bílou krabičku. Tu mi podal s několika slovy…

„Víš co? Zkus tohle…“ řekl a bez nějakého dalšího pohledu odešel z koupelny. V ruce jsem držela těhotenský test.

Jen jsem tam tak stála a hlavou mi běžely různé myšlenky. V mé mysli se střídaly dva hlasy, které si odporovaly.

To přece není možné, použili jste ochranu, tak jak bys mohla…

Ale kušuj, vždycky tu je možnost. Použít jenom kondom je jako nosit o tři čísla větší kalhoty a nemít u toho pásek. Nespolehlivé.

Hádala jsem se sama se sebou, zvažovala co dál.

Za zkoušku nic nedáš.

Vždyť to je jen plýtvání testy, nejsi těhotná, nemůžeš být. Jacob se přece zachoval zodpovědně, stejně jako ty, doporučoval mi ten první hlas, ale vzápětí tu byl i ten druhý, který s tím první opět nesouhlasil.

Za zkoušku nic nedáš, rozhodl hlas číslo dvě. Nechtěla jsem uvěřit, že Emmett šel a koupil mi „tuhle maličkost“. Nejspíš už nikdy nepochopím, jak ho to mohlo napadnout a taky se to nejspíš nikdy nedozvím.

Odhodlaně jsem otevřela tu malou bílou krabičku a vyndala z ní malý složený návod na použití. Zároveň jsem vyndala i samotný test. Při pohledu na něj se mi trošku zamotala hlava, nechtěla jsem si připustit možnost, že by Emmett mohl mít pravdu, to doopravdy ne. Nepřišlo mi to ani trošku pravděpodobné, spíš jako strašidelná pohádka pro děti. Ale jak jsem již řekla… za zkoušku nic nedám.

Rozbalila jsem návod a chvilku mi zabralo, než jsem ho celý důsledně dvakrát přečetla snad i odzadu. Neustále jsem se musela přemlouvat, abych se do toho pustila. Nechtělo se mi, ale něco mi říkalo, že to prostě musím udělat, ať se mi chce, nebo ne. Už jen kvůli tomu, že se Emmett namáhal a sehnal to pro mě.

…

Svýma bledýma rukama jsem se opírala o umyvadlo a v ruce držela tu malou podlouhlou bílou věc, které jsem se bála pomalu jako čert kříže. Ze zrcadla na mě koukala bledá dívka s vlasy sepnutými do neúhledného, ale praktiko uzlu. Byla nesvá a nervózní.

Venku už byla tma a já jsem v koupelně zamčená už tři hodiny. Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhoupala k tomu, abych zkusila své štěstí na budoucí potomstvo a už nějakou dobu tu na sebe čučim do zrcadla, ten „ďáblův kříž“ v ruce a ne a ne se odhodlat se na něj podívat, očima jsem stále visela na pohledu té bledé dívky naproti mně.

Možná je to blbost, bát se podívat na těhotenský test, ale já nemohla najít odvahu. Jak by to asi bylo dál, kdybych opravdu byla těhotná? Co by to bylo? Kluk, nebo holčička? Jak by se to jmenovalo? A co on? Jacob? A má rodina, jak by na to reagoval můj otec, který si donedávna myslel, že pomalu nevím, co to sex je? Viděl mě jako malou holčičku, které jde jen o to, aby se měla komu vyplakat na rameni?

Hlavou se mi honila spousta myšlenek a představ, jedna překrývala druhou. Skládala jsem do sebe několik různých motivů, až jsem sama nemohla uvěřit tomu, co jsem si vykreslila. Když jsem nad tím přemýšlela dřív, nikdy jsem to nebrala tak realisticky, ale nyní mi to přišlo jako z blízké budoucnosti, která se mi ukázala v mysli.

Matka. Jaké to je být matkou? Co to všechno obnáší? Bude to holčička? Jak by asi vypadala?

Před očima jsem si vybavila malou útlou dívenku s tmavší pletí. Její oči by byly tmavé, podobné těm jeho. Vlasy by měla čokoládově hnědé a lehce zvlněné, ovšem ne kudrnaté. Bylo by to klidné dítě, přesně jako její otec, rozvážné a vůbec ne tvrdohlavé. Připomínala by mi ho každým coulem.

A co kdyby to byl kluk? Pravý opak své sestry. Vysoký hubený chlapec, s jiskřičkami v oříškových očích, s kůží světlou a stejně tak světlými vlasy? Měl by jeho úsměv a vlčí geny? Rošťák na entou a následně neuhlídatelný tvrdohlavý puberťák?

V ten moment jsem si vybavila Jacoba. Tak dlouho jsem si na něj zakázala myslet, ale teď, v této situaci, když je možné, že nejspíš pod srdcem nosím jeho dítě, jsem se podvolila své mysli a nechala ji toulat se po svých vzpomínkách.  Viděla jsem jeho tvář, šťastnou a usměvavou. Jeho obličej pokaždé po té, když jsme se políbili, ten spokojený úsměv po naší společně strávené noci. Ten klidný a nic netušící pohled, když jsem odcházela se zlomeným srdcem a bez kusu svého já, které tam zůstalo ležet vedle něj.

Jak mu to asi oznámím? Podobným způsobem, jako své city?

…

Po schodech se ozývalo dupání dvou párů nohou. Mých a mého strýce. Snažila jsem se ho dohnat a popadnout rukama, ale on byl rychlejší a obratnější.

„Emmette! Vrať mi ho!“ křičela jsem na svého smějícího se strýce z plných plic. Hněv a obavy ze mě sálaly na míle daleko, srdce mi tlouklo, jako by právě běželo dostihy. Dech jsem už skoro nestíhala popadat a jediné, na co jsem se soustředila, byla malá tmavá knížečka v Emmettových rukách.

„Nemáš právo to číst, to jsou mé soukromé věci! Emmette!“ nepřestávala jsem se svými pokusy o navrácení mé knížečky. Ječela jsem a křičela, ale můj strýc to bral celé jako jednu velkou vtipnou hru. Běhala jsem za ním po celém domě a jeho smích mě rozžhavoval do běla čím dál tím víc, nedalo se to snést.

„Dnešek byl úžasný. Byla jsem venku s Jacobem. Byly jsme sami, jen my dva, v rezervaci jsme pozorovali západ slunce,“ přečetl úryvek, kterým začínala má nejtajnější myšlenka.

„Ne! Emme!“ zkusila jsem to a skočila po něm. On mi ale šikovně uhnul a já ho tak minula. Nyní Emmett stál na stole v kuchyni a svůj zrak zaměřil opět na řádky napsané mou rukou již před měsícem.

„Dnešek byl snad první slunečný den ve Forks. Celé to bylo takové zvláštně napjaté a hlavně romantické,“ začal se smíchem předčítat zápis z posledního června. Do svého deníčku jsem si ho zapsala hned poté, co jsem se vrátila domů a dala si teplou sprchu. Ještě v županu jsem si sedla ke stolu a začala psát do stránek svého deníčku. Pamatovala jsem si to všechno živě, každý moment z toho okamžiku, co jsem strávila ten večer s Jacobem. Byli jsme sami, venku, do tváře nám svítil oranžový jas slunce protkaný žlutou a zlatou barvou. Jacob mě vzal k útesům, kde jsme si sedli na okraj a zírali do dálky. Do té doby jsem nic hezčího nezažila. Když Emmett četl tuto pasáž, doufala jsem, že tím skončil a na pobavení mu to stačilo, ale ne. On musel pokračovat…

„Ve chvílích, kdy si toho nevšímal, jsem se na něj tajně dívala. V tom svitu se jeho kůže leskla. Jeho černé vlasy byly nyní bronzové s různými odlesky…“ pokračoval a já cítila, jak mi rudnou tváře, ale o to byl můj vztek silnější. Opět jsem se k němu zkusila přihnat, už jsem ho dokonce držela za tričko, ale on se mi vyškubnul a o kousek uhnul. Nepřestávala jsem ho honit a pokoušet se chytit, ale on mi úspěšně utíkal. Vždy se ke mně otočil čelem a předčítal směle dál.

„V očích se mu odrážely paprsky zapadajícího slunce a vypadal naprosto úžasně. Deníčku, dnes jsem si uvědomila, že to, co k Jacobovi chovám ve svém srdci, není nic obyčejného. Já jsem se…“

„Emmette! Dost, stačí, už toho nech! Prosím!“ vyvřískla jsem, když jsem zaslechla před domem kroky. Jestli jsem si myslela, že mé srdce doteď tlouklo jako při závodu, nyní ta rychlost dosáhla rychlosti světla. Byl to přímo maraton, dostávala jsem se do pěkného stresu a nervozity. Věděla jsem, komu ty kroky patřily, moc dobře jsem je poznávala. Těžké dunivé kroky se blížily.

Nevěřila jsem tomu, že neslyší, co se tu uvnitř děje, že nevnímá každé slovo, které Emmett nebo já vypustíme z úst. Přesto šel klidně dál. A Emmett i přes to dokončil větu…

„Do něj zamilovala.“ Krev v mých žilách ztuhla. Za sebou jsem v tu chvíli uslyšela poslední dunivý krok, pak se náhle zastavily. Nervozita ve mně došla k bodu varu. S vytřeštěným pohledem jsem se otočila za sebe a spatřila Jacobův vyjevený výraz, rudé tváře a pootevřená ústa. Setkala jsem se s jeho pohledem, žaludek jsem měla jako na vodě a v krku obrovský knedlík, který nechtěl zmizet. Koukali jsme si do očí a jen zírali jeden na druhého. Já nemohla uvěřit tomu, co všechno Emmett prozradil a on zřejmě nemohl uvěřit tomu, co jsem do toho deníku napsala. A Jacob slyšel to nejtajnější, co jsem tam kdy napsala. Své city.

Kdyby Jake ten deník viděl, do očí by ho jistojistě udeřily i nápisy jeho jména s tím mým a malůvky jeho očí, obličeje a rtů. Všechno jsem si to pamatovala, dokázala bych odříkat, kde je co nakresleno, kdy jsem to vytvořila i jak dlouho mi to trvalo.

V tu chvíli ke mně přistoupil Emmett a podal mi můj deník, malou tmavou knížku. V šoku jsem se na něj podívala a pomalu k němu natáhla ruku. Roboticky jsem ho stiskla a uvědomila si, že konečně držím v ruce to, po čem jsem se celou dobu sápala, to, co jsem po Emmettovi chtěla celou dobu, chtěla jsem, aby mi vrátil ten nejtajnější kus mé duše, který jsem kdy dokázala vyndat na světlo světa.

Podívala jsem se svému strýci do tváře se slzami v očích, měla jsem na krajíčku, celé mě to hrozně vylekalo. Všimla jsem si zpytavého pohledu v jeho výrazu, ústa měl pokleslá, už se tak nesmál. Že by o Jacobovi doopravdy nevěděl? Neslyšel jeho kroky, tlukot srdce, nevnímal jeho dech?

Následně jsem kmitla zorničkami zpátky k Jacobovi, který stále stál mezi dveřmi a jen nás pozoroval svým šokovaným pohledem. Celý překvapený, nic neříkal, obličej vyšokovaný. Jediné, co se rozléhalo celým domem, byl tlukot mého a Jacobova srdce. Obě dvě rychlá, tloukla téměř ve stejném rytmu, jejich hlasy se překrývaly.

Zpanikařila jsem, nevěděla jsem, jak reagovat, byla jsem vylekaná, vyšokovaná, vystrašená a já nevím, co všechno se o mě v tu chvíli pokoušelo. Knížka mi sama vypadla z rukou, letěla k zemi, slyšela jsem, jak rozráží okolní vzduch a tlačí si cestu směrem dolů. Nevěděla jsem, proč jsem ji pustila, zkrátka pustila, nechala jsem ji padat, během jejího letu jsem se rozeběhla ven, utekla jsem, odrazila jsem se od místa a proběhla kolem strýce i Jacoba ven.

Vyhrkly mi slzy, neudržela jsem se, ani jsem nevěděla, kam to vlastně běžím. V hlavě jsem měla jen tu scénu, ten pohled od jeho očí, jeho výraz. Byl zklamaný? Smutný? Nadšený? Co se mu honilo v hlavě? Co si myslel? Jak si připadal? Sakra, co to se mnou je?!

Láska…

Někde hluboko v hlavě mi můj vnitřní hlas odpověděl, ale já se tu odpověď snažila potlačit. Můj druhý hlas, další mé já, mi zas odříkávalo slova z mého deníku…

V očích se mu odrážely paprsky zapadajícího slunce a vypadal naprosto úžasně. Deníčku, dnes jsem si uvědomila, že to, co k Jacobovi chovám ve svém srdci, není nic obyčejného. Já jsem se zamilovala…

Jak jsem mohla dopustit, aby tohle vůbec někdo mohl přečíst. Měla jsem se více snažit, lépe ten deník schovat. Tohle se nemělo stát, Emmett to neměl vědět a Jake to neměl slyšet. Tohle je špatně, celé je to špatně.

Přemýšlela jsem nad svými vlastními slovy, která jsem ovšem nikdy nahlas neřekla. Slova z posledního června, zápis s tmavé knížky, která by správně měla být schovaná mezi knížkami v mé vlastní malé knihovničce. Nikdy by mě nenapadlo, že Emm bude natolik inteligentní a najde ji tam.

Ani jsem si to neuvědomila, ale když jsem se začala zajímat o to, kam mě to nohy nesou, všimla jsem si, že mířím k tomu samému útesu, na to samé místo, které jsem lehce popisovala ve svých zápiscích. Útes na kraji lesa v rezervaci, odkud je výhled na oceán, a když zde zapadá slunce, je to nejlepší místo na jeho pozorování.

Nejdříve jsem se nad tím zarazila, přemýšlela jsem, jestli je to vůbec dobrý nápad tam chodit, ale nakonec jsem si uvědomila, že jsem příliš líná na to, abych měnila směr. Přidala jsem proto do běhu, abych už konečně mohla svěsit nohy dolů z útesu a nechat studený vítr, aby mi vyfoukal ty myšlenky z hlavy.

Zbývalo už jen pár metrů a les se přede mnou rozestoupil. Najednou jsem měla před sebou široký oceán, otevřené moře. Vlny se tříštily o skály a moře šumělo a bublalo. Bylo to příjemné, byl zde klid a jediné, co bylo slyšet, byla příroda. Venku bylo trochu šero, slunce se začínalo schovávat za horizont, ale mě to ani trochu nevadilo. Pomalou chůzí jsem došla až k okraji skály a zavřela oči. Nasávala jsem tu vůni a poslouchala to ticho.

„Znám i lepší způsoby, jak spáchat sebevraždu. Nemusíš proto skákat z útesu,“ ozvalo se za mnou. Lekla jsem se, neslyšela jsem za sebou žádné kroky, praskání větviček v lese, dech ani tep. Ani jsem necítila žádnou vůni. Prostě za mnou stál, potichu jako myška. I přes můj úlek jsem se neotočila, zůstala jsem stát čelem k moři, ale zato jsem otevřela oči.

„Jo. Třeba nechat někoho předčítat ze svého vlastního deníku. I to je ubíjející,“ odpověděla jsem smutně s kyselým podtónem v hlase. Nechtěla jsem na něj být nepříjemná, ale můj hlas si dělal co chtěl. Původně jsem nezamýšlela mu takto odseknout.

Uslyšela jsem, jak udělal několik kroků kupředu, přiblížil se ke mně a zastavil se až po mém pravém boku. Cítila jsem teplo sálající z jeho těla, až jsem se oklepala zimou, naskočila mi husina a chloupky po celém těle se mi naježily. Měla jsem chuť se k němu přitisknout a nechat se zahřát, tak, jak jsem to doteď dělávala, ale momentálně mi to přišlo spíš nevhodné.

Přede mnou se objevila jeho snědá ruka. Držel můj deník ve své dlani a podával mi ho. Sklouzla jsem k němu očima a chvilku váhala, jestli se vůbec pohnout, co udělat. Nakonec jsem odvážně zvedla pravou ruku a uchopila deník. On jej pustil a já si oddechla, ovšem vzápětí mě tou rukou chytil za mou paži, ve které jsem držela tu knížečku. Z překvapení jsem ji pustila a k mému štěstí se neskutálela přes okraj, ale dopadla rovně na zem.

Vytřeštěně jsem k Jacobovi zvedla pohled, o kterém jsem trochu doufala, že říká něco ve smyslu, jako že co si to dovoluje, že můj deník málem skončil na dně moře. Ale nenašla jsem sílu k tomu, abych to řekla nahlas.

Zarazily mě jeho oči, ve kterých tančily jiskřičky a miliony otázek, které mu běžely hlavou. Dívali jsme se na sebe a kolem byla opravdu zvláštní atmosféra, čekala jsem, co se bude dít dál.

„Proč jsi mi nic neřekla? Je víc způsobů, jak se něco takového dozvědět,“ řekl a já jsem jen ztrhaně a poraženecky svraštila čelo. Sklopila jsem pohled a zkusila mu odpovědět. Ale to šlo těžce, když jsem byla nervózní. A bála se.

„No, Emmett za mě asi vybral možnost, která nejspíš ani není na seznamu nejčastějších způsobů,“ řekla jsem a poté svůj pohled opět zvedla k jeho očím, které mě neustále sledovaly. Jeho pohled se neměnil, stále na mě koukal tak zvláštně zahleděně.

„To asi ne,“ řekl a jemně přitom povytáhl koutky svých úst. „Mrzí mě, že to proběhlo celé takto. Nemusela bys nikam utíkat. Stačilo by jen jedno…“ řekl a na konci věty se odmlčel. Zahleděla jsem se na něj a vyčkávala, co dodá dál, ale on nepokračoval. Čekal, díval se mi do očí. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce a snažila se přijít na to, co tím chtěl říct. To napětí jsem nevydržela a ozvala se…

„Co?“ pobídla jsem ho a čekala na jeho slova.

„Abych udělal tohle,“ řekl a já najednou cítila jeho hebké rty na těch mých. Nebyl to náš úplně první polibek, ale tentokrát jsem věděla, že tohle už je doopravdy, zkrátka, že nyní je to pouto mezi námi čistě milenecké, že už nejsme kamarádi ani bratr se sestrou, ale tvoříme pár…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 15: