Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 12

15.12.2013 (20:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1709×

Jasper zrovna zamykal dveře a potom se svou přirozenou rychlostí vydal k Alici, aby si mohl přisednout a oni se spolu vydali na cestu. Předjeli nás.

S těžkým pocitem na hrudi jsem si sedla do auta a zavřela dveře. Ve chvíli, kdy jsem si zapínala pásy, se mi rozezněl telefon, který jsem měla v kabelce, která ležela vedle mě. Ta Alice je geniální. Čekala jsem, že to bude Alisha nebo Thomas, kteří se prostě chtějí zeptat, jak se mám a tak podobně, protože jim jsem neřekla snad nic o tom, že budu odjíždět už tento víkend. Říkala jsem si, že jim ještě budu muset zavolat, až dorazíme do našeho nového domova, ale to, co jsem viděla na displeji, mě rozervalo na kusy.

Byl to hovor. Vyhrabala jsem telefon ze dna tašky a držela ho v ruce. Na displeji bylo jeho číslo. Jeho fotka. Zdrcující… Zvedla jsem pohled od telefonu a shodou náhod se setkala s otcovým pohledem. V tu chvíli telefon přestal vyzvánět. Jen jsem zavřela oči a snažila se uklidnit tlukot svého srdce, které stačilo nabrat rychlost závodícího koně.

Během pár sekund se mi telefon v ruce opět rozezněl. Tentokrát to byla zpráva.

Počkej, prosím…

Zarazilo mě to, jako by věděl, že zrovna sedíme v autě a chystáme se odjet. Ohlédla jsem se kolem, kam mi to jen okna auta dovolovala, ale nikde jsem ho neviděla.

Srdce mi bušilo jako o závod a opět se ve mně draly dvě osobnosti. Jedna chtěla počkat, až přijde a ještě se s ním jednou vidět. Ale ta druhá v mé mysli křičela na mého otce, ať už konečně vyrazí. Rozhodla jsem se udělat čistý řez, prý se rána pak lépe hojí…

„Jeď,“ zašeptala jsem velmi, velmi, velmi potichu…

Slova z mých úst jen tak líně klouzala, jako by se ani jim samotným nechtělo na vzduch. I přes to všechno jsem si připadala tak zvláštně silná, důvěřovala jsem si, věděla jsem, že to nějak zvládnu a překonám, ale přitom všechno ve mně křičelo, ať to nedělám a ať konečně dostanu rozum, protože tohle mě ubíjelo natolik, že jsem skoro ani nedýchala a moje já to rozervávalo na dvě půlky, přičemž jedna zůstávala zde ve Forks, celá smutná a zdrcená, a ta druhá se nechávala odvést spolu s mými rodiči někam pryč.

Táta nastartoval auto a během dvou sekund pomalu vyjížděl od domu. Já seděla na sedačce, oči zalité slzami a jen jsem sledovala telefon, který jsem křečovitě držela ve své ruce. Netrvalo to dlouho a z oka mi skápla jedna slza, která zasáhla displej mého telefonu. Opatrně jsem ji rukávem setřela, když v tu chvíli se telefon opět rozezněl. Nevyděsilo mě to, protože jsem celou tu dobu sledovala obrazovku. Možná jsem v to i trochu doufala, chtěla jsem vědět, jak moc se bude snažit, vidět ten zájem. Nebylo to ode mne ošklivé?

Zvedla jsem pohled od mého mobilu a koukla se před sebe. Po tváři mi teklo pár osamělých slz, které mi jako jediné utekly, i když jsem se snažila to všechno potlačit. Kvůli příchozímu hovoru mi brněla ruka, ale já to ignorovala. Očima jsem neúmyslně vyhledala pohled mého otce, který na mě celý ztrápený koukal do zpětného zrcátka. Můj otec byl vždy silný muž, pokaždé věděl, co dělá, nikdy se nenechal ovládat emocemi. Alespoň tedy, co si já pamatuji, vše, co cítil a on se ty pocity snažil potlačit, se však vždy odrazilo v jeho očích. Měl je plné bolesti, takové to mhouření zraku ho vždy prozradilo. Duhovky černé a kruhy pod očima také docela znatelné.

Cítila jsem jistý druh viny, protože za jeho trápení mohly i mé myšlenky a má mysl, která se mi nedařila před jeho schopnostmi uzavřít. Alespoň jsem s nevyčíslitelnou jistotou věděla, že to není lehké ani pro něj. Trochu jsem litovala, že nevidím do obličeje mé matky.

Tlačítkem na boku mobilu jsem ztlumila hlasitost vyzvánění na nejnižší, až jsem ho vypnula úplně. Pouze jsem sledovala, jak na mě z obrazovky kouká jeho fotka a číslo, které jsem znala nazpaměť lépe než své vlastní jméno. Vyzvánění telefonu nepřestávalo, avšak měla jsem pocit, že jsem někde v dáli slyšela zavytí vlka. Bylo dlouhé, kruté, jako by zvíře trpělo neobvykle silnou bolestí, jako by ho něco přímo rvalo na kusy. Během několika sekund se k jednomu protáhlému nářku přidalo ještě několik dalších vlků. Slyšela jsem je ještě několik sekund od prvního ohlasu jednoho raněného vlka…

Vyzvánění přestalo, vzdal to. Trvalo to jen pár sekund, než se ozval telefon mé matky. Když to ani ona nezvedla po několika sekundách, co telefon vyzváněl, opět to samo utichlo. Stejný příběh si prošel i mobil mého otce, střídavě to zkoušel na všechny. Táta to nevydržel a svůj i mamky telefon vypnul a zahrabal na dno tašky, kterou měla mamka u sebe na klíně.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale během hodiny, co jsme byli na cestě a já si nestále sušila mokré tváře, se telefon nerozezněl ani jednou. Snažila jsem si nepředstavovat si, jak mu asi je, co teď dělá, jak se chová a co se asi tak mohlo stát. V tuhle chvíli se tam mohlo dít cokoliv, vlci jsou hrozně nevyzpytatelní, a to i v jejich lidské podobě. Bylo tolik scénářů, co mi zaměstnávaly mou osamělou mysl, že mi z toho málem hlava pukla. Ovšem nebyla by první. Mé srdce už ji totiž dávno předběhlo…

Vypnula jsem telefon a jen doufala, že tohle všechno není konec…

…

Obklopovala mě tma, byla všude kolem mě. Vnímala jsem jen lehké zvuky jedoucích aut, z dálky slyšela hlasy, ale jinak bylo kolem mě ticho. Nechtělo se mi otevírat oči, ale když jsem si uvědomovala, že mé tělo je celé ztuhlé, bolí mě snad každá část mého já, moje vnitřní já nevyjímaje, rozhodla jsem se hnout a u toho jsem otevřela i svá hnědá kukadla, která byla jistojistě zarudlá od slz. Čekala jsem, že mě ihned do očí praští nával bílého, jasného světla, ale opak byl pravdou a mé oči si nemusely přivykat novému prostředí. Kolem mě bylo šero, po nějakém slunečním svitu ani památky.

Zhluboka jsem se unaveně nadechla a tím dala svému tělu jasně najevo, že v tom krásném stavu, kdy o ničem nevíte, se už dál pokračovat nebude. Už jsem nechtěla spát, na to jsem byla příliš zvědavá. Ano, bolelo mě celé tělo, cítila jsem, jak mám napuchlé oči a cítila jsem snad i to, jak mám rozervané srdce na dva kusy, ale prostě jsem se musela rozhlédnout kolem sebe a zjistit, co všechno jsem zameškala.

Nedivila jsem se svému tělu, že mě donutilo usnout. Spánek je totiž asi jediná cesta, jak si odpočinout nejen fyzicky, ale i psychicky a utéct od veškerého trápení.  

Stále jsem seděla v autě, ale byla jsem zde sama. Stálo, nejelo, a když jsem se podívala ven, abych zjistila, co se děje, všimla jsem si, že rodiče zastavili na benzínové pumpě. Venku bylo šero, takže pro mě žádný rozdíl, vždyť i doteď jsem žila ve městě, kde slunce svítilo jen na prvního dubna. Očima jsem pátrala v tom šeru, a v tu chvíli mi to připomnělo, jak jsem jako malá holka sledovala z mého okna okraj lesa, jestli tam neuvidím svítit dvě malá očka jednoho obrovského vlka…

Tentokrát jsem však hledala dvě lidské postavy, v nitru tvrdé jako mramor a srdce snad ještě tvrdší a nehybné, ale zato jako by bylo stvořené ze zlata. Mého otce jsem nikde neviděla, ale měla jsem pocit, že jeho hlas slyším uvnitř malé budovy, která byla jako jediná osvětlená. Vevnitř bylo něco z občerstvení, něco, co se týkalo aut, jako oleje a podobné věci a spousta věcí na prodej. Nazvala bych to ždímání peněz, protože to vše bylo příšerně předražené. Byl to totiž malý obchod, ve kterém pracovala nějaká mladá hnědovlasá žena. Na okamžik se mi povedlo zahlédnout i rozcuchaný chuchval vlasů mého otce, ale jak rychle se objevil, tak i stejně rychle zmizel a postupně jsem si všimla, že jde platit něco k pokladně. Stačila jsem si také všimnout rudého výrazu té prodavačky, která ho tam obsluhovala. Že bych rozluštila odpověď na otázku, čí srdce to tluče tak zběsile rychle?

Když jsem věděla, kde hledat svého otce, začala jsem si dělat starosti o mou milující matku. Neviděla jsem ji a ani neslyšela, neměla jsem ani ponětí, kde by mohla být. Tohle byl ten důvod, proč nesnáším, že upíří srdce stojí, nebije. Nemůžu tak slyšet, kde se nachází osoba, kterou hledám, a nezbývá mi nic jiného, než se snažit a vyčkávat, jestli neuslyším něco, co mi řekne, kde přesně hledat.

Zakroutila jsem nad tím hlavou, protože jsem věděla, že si nemusím dělat starosti. Sesunula jsem se na sedačce níž, jen co mi to pásy dovolovaly a zaklonila hlavu tak, abych si ji opírala o sedačku. Pohodlně jsem se uvelebila a nezbývalo mi nic jiného, než čekat. Myšlenku na to, že bych mohla vystoupit a trochu se protáhnout jsem zavrhla stejně rychle, jak mi přišla na mysl. Jakmile jsem zahnala tuto myšlenku, začala mi nabíhat spousta dalších, jiných, ne zrovna ideálních myšlenek. Byly to ty, které mě úplně pohlcovaly, stahovaly k sobě a nutily mou náladu poklesnout na bod mrazu. Cítila jsem, jak mé slzné kanálky opět začínají plnit svou funkci a mé oči se tomu nebrání… ani trošičku. Zřejmě už ztratily sílu na to, aby se bránily.

Jakeu… naskočila mi na mysli bolestivá myšlenka. Spolu s jeho jménem mě zalilo několik vln pocitů. Těch ošklivých, spalujících a bolestivých. Všechno trápení, o kterém jsem si uvědomovala, že jsem mu způsobila, se mi odráželo v mysli, bolelo mě z toho u srdce. Jako by mi pukalo, bylo rozděleno na dvě půlky. Ta jedna zůstala tam za mnou ve Forks. Společně s ním v jeho domečku, v jeho pokoji, v jeho náručí a objetí tak pevném, že to bylo to jediné, co mi bránilo, abych se sesunula k zemi, protože mé nohy mě vždy zradily.

Ta druhá půlka mého křehkého srdíčka odjela spolu se mnou a s mou rodinou někam bůh ví kam. Ani vlastně nevím, kam se to ostatní rozhodli odstěhovat, vím jen, že to nebude jen pár mil od toho malého studeného městečka, kde jsem se narodila, kde jsem vyrostla a kde jsem poznala, co je to láska.

Zároveň se mi od srdce až do konečků všech prstů rozléval jeden nádherný pocit, možná ještě silnější než ta bolest v srdci a smutek v očích. Vzpomínala jsem na každý jeho úsměv, který patřil jenom mně. Na jeho smích, když se smál každému mému hloupému vtipu, což jsem měla v oblibě, když jsem byla malá. I když to nebylo ani trochu vtipné, vždy se smál, aby mi udělal radost. A postupem času to byl smích upřímnější a upřímnější, až jsme se spolu smáli i úplným pitomostem.

Takové ty momenty, kdy jsme spolu leželi na jeho posteli, a koukali se na televizi. Spolu, v objetí, spolu.

Momenty, kdy mě objímal a mě z toho vždy hřálo u srdce, které běželo několikanásobnou rychlostí, než je jeho normální tep. Objímání, doteky, hlazení. S velkou oblibou mě hladil po zádech nebo po paži. Výskal mě ve vlasech, a když to šlo, leželi jsme spolu na posteli a jen se líbali.

V ten moment jsem měla pocit, že to všechno prožívám znovu. Měla jsem horké rty, jako by mě právě políbil. Srdce mi bušilo, jako by byl právě vedle mě. Všechno jsem to cítila, prožívala znovu, ten večer, který jsem s ním naposledy strávila se mi celý přemítla v hlavě. Doteky, hlazení, jeho rty na těch mých, tělo na tělo. Všechno to bylo natolik skutečné, natolik čerstvé, až jsem měla pocit, že to celé stále pokračuje a to, co následovalo potom, jako návrat domů a odjezd, byl jen hloupý sen a ten večer s ním ještě neskončil.

Ani jsem si neuvědomovala, že mám zavřené oči, zakloněnou hlavu a tohle všechno mi běželo hlavou, plulo mi to myslí v podobě mých myšlenek, které byly velmi reálné, živé a čerstvé. Všechno mi to došlo, až když se otevřely dveře od auta, a to jak na straně spolujezdce, tak i na straně řidiče. Leknutím jsem nadskočila, ale pásy, kterými jsem byla připoutána, mě zadržely, takže jsem byla v šoku ještě víc, než mi to mozek v hlavě všechno srovnal. Panebože!

Právě jsem si v hlavě přehrávala všechny tyto věci, představovala si každý můj prožitek a přitom jsem byla tak blízko svému otci, který to zajisté všechno slyšel. Dost na tom, jak byl překvapený a vyjukaný, když se od Emmetta dozvěděl, co jsem vlastně udělala, když byli všichni na lovu. A teď jsem mu to všechno naservírovala jako na zlatém podnose, i když o tyto myšlenky vlastně vůbec nestál. Vždyť já o myšlenky z jeho sexuálního života také zrovna moc nestojím.

Sakra!

Snažila jsem se svou mysl ihned stočit jiným směrem, ale byla jsem ztuhlá, jako by mé tělo bylo doopravdy z ledu, z mramoru či z betonu. Jen jsem tam tak seděla, na sedačce, s výrazem, který jasně říkal, jak moc jsem překvapená. Mysl úplně vygumovanou a jen ústa otevřená. Zkrátka jsem byla v šoku a jen doufajíc, že táta se to pokusí ignorovat. Z toho transu mě probral až mámy hlas, který na mě volal.

„Renesmé, tady jsme ti donesli něco k jídlu a k pití. Snad ti to přijde k chuti. Dlouho si spala a nic jsi nejedla. Dokonce jsi ani nepostřehla, že už jsme několikrát stavěli. Ani jsi nebyla k probuzení,“ začala na mě mamka chrlit informace, jen co strčila hlavu do vnitřku auta. Rodiče si sedli na sedačku a zabouchli dveře. Okamžitě mě to probralo a ihned jsem si v hlavě začala sesumírovávat všechno, co na mě vybalila.

„Jo, jasně, díky. Kolik je hodin? Kde to jsme? A kam to vlastně míříme?“ začala jsem na oplátku chrlit otázky já. Chtěla jsem znát nějaká fakta a informace, a ne se jen nechat někam unášet. Táta se začal usmívat a trochu se smát i nahlas, takže ten kamenný výraz, kterého jsem si u něj všimla, když přišel do auta, se rozpustil.

Promiň… poslala jsem mu myšlenkami jako omluvu za to, co si nechtěně vyslechl z mé hlavy. Víc jsem pro něj už udělat nemohla, ačkoliv jsem chtěla. Musela jsem uznat, že poslední dva dny by si zasloužily korunu.

„No zázrak je, že jsi už vůbec vzhůru. Snažili jsme se tě vzbudit už ve Vancouveru, ale ty jsi nereagovala. Jeli jsme přes Seattle, projeli jsme Vancouverem a zamířili směrem na město Quesnel. Když se nám ani tam nepodařilo tě probrat, vzali jsme to přes město Prince George a teď jsme v Dease Lake. A ty jsi to celé prospala…“ vyjmenoval mi snad padesát názvů větších i menších měst. Záchytným bodem pro mě byl ovšem jen Vancouver, zbytek pro mě znamenal jen jeden velký guláš, který mi vznikl v hlavě. Z těch názvů jsem ale usoudila, že to byl Vancouver v Kanadě, ne ten ve Státech.

„Jo, jasně, takže Kanada. A teď jedeme kam? Ještě dál, nebo už do našeho nového domova?“ zajímala jsem se o zbytek informací, který mi ještě nesdělili. Při větě o novém domově, jsem se snažila udržet myšlenky na svůj starý domov a své vzpomínky na uzdě.

„Teď ještě dál na sever do Yukonu do města Whitehorse. Bude se ti to líbit, Esmé nám to tam všem připraví, bude to fajn. Uvidíš,“ řekla mi mamka a snažila se mě potěšit jedním ze svých úsměvů. „A je to docela blízko Denali, mohli bychom zajet navštívit Carmen a ostatní,“ navrhla jen tak do vzduchu. Rozhodla jsem se jí udělat radost a zkusila na ni zahrát, jak mi je fajn a nic mě už netrápí. Že to všechno během spánku přešlo. Ale soudě podle její reakce na můj křivý úsměv mi došlo, že mi to neuvěřila. Moc dobře věděla, že nejsem šťastná a dokonce bych řekla, že tušila něco o tom, jak jsem si před jejich příchodem opět otevřela rány na srdci.

„Jo, to by bylo fajn, mami. Ehm, děkuju za to jídlo a pití, už mám hlad. A to velký,“ začala jsem stáčet konverzaci jinam, abych se vyvarovala patřičným otázkám. Mamka na mě jen upřeně hleděla, a když na nás promluvil táta, jen se na mě rezignovaně usmála a otočila se zpátky dopředu.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 12: