Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 21. kapitola

23.07.2010 (20:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1653×

Všichni se rychle rozprchli do svých pokojů a převlékli se. Zvolila jsem černé kalhoty, ke kterým jsem si vzala tmavě modré tričko, takže jsem byla v tmavých barvách. Než jsem vyšla z místnosti, tak jsem se zastavila před šatní skříní. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že si vezmu plášť, který ukazuje na mou spojitost s Volturiovými. Přemýšlela jsem, zdali je toto poslední okamžik, kdy se někdo objeví v tomto domě, a doufala jsem, že ne. Že se sem celá moje rodina vrátí a bude tu žít několik dalších staletí. Nerušena ničím a nikým.

„Elis,“ promluvila na mě Alice, když jsme vycházeli. Ostatní pochopili, že tohle bude soukromý rozhovor a vyběhli napřed.

„Ano? Co se děje, Alice?“

„Viděla jsem to, pro co ses rozhodla. Edward o tom neví, nemyslela jsem na to a neřekla mu to, ale měl by vědět, co se chystáš udělat,“ řekla a upřeně se mi dívala do očí.

„Nemůžu mu to říct, Alice. Zničilo by ho to,“ řekla jsem zdrceně.

„A ty si myslíš, že až to uděláš, tak ho to nezničí?“ ptala se stejným tónem.

„Slib mi, že na něj dáš pozor, pokud budu muset udělat to, na co se chystám. Prosím. Miluji ho a nechci o něj přijít, udělám cokoli, abych ho zachránila. Možná ti to zní až příliš neskutečně, zvláštně a přecitlivěle, ale já jinak nemůžu. Neznám ho dlouho, ani tebe, ani ostatní, ale všechny vás mám ráda jako svou rodinu. Jste pro mě vším.“

„Ale Alexandr je tvůj bratr, Elisabeth,“ řekla a při jejím pohledu se mi zdálo, že mi vidí až hluboko do duše. Tam, kde jsou má tajemství.

„Ano,“ vydechla jsem. „Je to můj bratr, miluji ho, ale nedovolím mu, aby někomu ublížil. Musíme jít,“ řekla jsem a vyběhly jsme společně na louku, kde na nás už čekali ostatní. Došla jsem ke své lásce a políbila jsem ho. Viděla jsem na něm, jak se snaží zjistit, co se dělo, ale bezúspěšně. Alice si nejspíš dává pozor na to, aby myslela na něco jiného. Rozhlédla jsem se a viděla jsem Jaspera, který neklidně stál. Muselo pro něj být těžké snášet emoce všech a ještě k tomu ty své. V tuto chvíli obzvlášť.

„Odkud máš všechny ty jizvy?“ zeptala jsem se ho, při pohledu na jeho ruce, které byly zjizvené od zubů jiných upírů.

„Vedl jsem kdysi vojska novorozených, bylo to v době občanské války,“ vysvětlil.

„To byla doba tvé přeměny?“ ptala jsem se ho dál. Byla to asi špatná chvíle na vytahování historie, ale chtěla jsem se o něm v tu chvíli dozvědět co nejvíc.

„Ano, přeměnila mě dívka jménem Marie. Byl jsem její loutkou. Hodila se jí má moc, s jejíž pomocí jsem dokázal uklidnit novorozené. Marie byla silná, až pozdě mi došlo, že mě jen využívala a odešel jsem. Zůstal jsem v jednom baru, kde ke mně přišla Alice.“

„Nechal jste mě dlouho čekat, pane,“ řekla Alice a přitočila se k Jasperovi. Ten se na ni zamilovaně podíval a se vzpomínkami, které se mu vybavovali, odpověděl.

„Velice se omlouvám, slečno.“

„To byla první slova, která jsme spolu prohodili,“ vysvětlila mi Alice.

„A potom už jsem si život bez ní nedokázal představit. Její upovídaná povaha mě sice někdy dohání k šílenství, ale miluji jí, takže to přecházím.“ Políbili se a mně bylo ještě hůř, než před chvílí. Další dvojice, kterou stihne špatný osud, když nezakročím. Posmutněla jsem a Edward se ke mně přiblížil. Byl mou druhou polovinou.

Zaslechla jsem pohyb a rychle se otočila, ale nebyla jsem jediná, kdo to slyšel. Celá naše společnost se srovnala do řady a očekávali jsme, co na nás vyjde.

„Jsou tu,“ zašeptala jsem a nasadila si rudý plášť, který ze mě dělal postrach. Edward mě objal a já jsem ho znovu políbila, nechtěla jsem se s ním loučit, ale bála jsem se, že tohle jsou naše poslední společné okamžiky. Pak jsme jen čekali, až se před námi zjeví garda, kterou povede můj bratr spolu s Jane a Alecem. Netrvalo to dlouho a už jsme je dokonce viděli mezi stromy. I oni si nás všimli a zrychlili. Pohlédla jsem do tváře svého bratra, ve které se zračila nenávist a touha. Touha po odplatě a bolesti. Další, na koho padl můj pohled, byla Jane. Na tváři měla sebejistý úsměv, který neztrácela snad nikdy, protože si důvěřovala.

Edward:

Elis a Alice přiběhly na louku a já jsem se snažil zjistit, o čem mluvily.

Fialová nejde k modré. Zelená jde ke žluté. Boty ze Seattlu jsem ztratila. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct...

Co to má sakra znamenat? To si řekly něco tak tajného, že to nesmím vědět? Zkusil jsem přečíst mysl Elis, ale měla nasazený svůj štít. Ještě mi neumožnila přístup do své hlavy. Snad to udělá brzy a já budu moci zjistit, co se vlastně stalo. To se všichni spikli proti mně? Emmett přemýšlí, teda spíš uvažuje o své síle. Jasper myslí na to, jak vyhrát, protože má on jediný s bojem zkušenosti. Všichni probírají ve svých hlavách boj. Esme se bojí o nás všechny a doufá, že to dopadne dobře, ale Carlisle je trochu pesimistický. Abych se přiznal, tak ani já nevěřím v dobrý konec, ale pokud mám zemřít vedle své lásky, pak zemřu rád.

Díval jsem se na Elis a všiml jsem si jejího zvědavého a překvapeného pohledu, který utkvěl na Jasperových rukách. Nedivím se jí. Jasperovy ruce jsou pokryty spoustou jizev, které získal ve válečných taženích. Trvalo to jen chvilku a Elisabeth vyslovila svou otázku.

„Vedl jsem kdysi vojska novorozených, bylo to v době občanské války.“ Hlavou se mu při jeho odpovědi honily vzpomínky na tu dobu. Během chvíle byl u taktiky a přemýšlel, jak vyhrát. Všichni jsme tušili, že i kdybychom vyhráli, tak určitě obdržíme velké ztráty.

„To byla doba tvé přeměny?“ vyptávala se dál a já jsem z jejího hlasu cítil zvědavost.

Edwarde? Synu, posloucháš mě? Slyšel jsem hlas, který patřil Carlisleovi. Lehce jsem pokývl hlavou, aby věděl, že ho poslouchám a četl jsem si jeho mysl.

Synu, vím, že Elisabeth miluješ. My všichni ji máme velmi rádi, ale musím tě o něco poprosit. Slib mi, že ať v jejich myslích uslyšíš cokoli, tak nezpanikaříš. Vím, že je pro tebe těžké ovládnout se, když slýcháš špatné myšlenky, ale dnes by to ničemu a hlavně nikomu nepomohlo. Znovu jsem neznatelně přikývl a můj otec mi poděkoval. Měl pravdu, vadí mi myšlenky, které se týkají Elis. Vadí mi, když si na ní někdo dělá zálusk. Nechci, aby o ní kdokoli smýšlel špatně, protože ji miluji a ona si to nezaslouží.

„Jsou tu,“ promluvila tichým hlasem Elis. Všichni jsme se otočili a pozorovali jsme les. Má láska si nasadila rudý plášť, který značil sílu, moc, strach. To byli Volturiovi. Všude vyvolávali strach. V téhle chvíli si dokonce i věčně veselý Emmett uvědomil, že to může být konec. Popošel jsem blíž k Elis a objal jsem ji. Chtěl jsem cítit její přítomnost. Nastavila mi rty a políbili jsme se. Byl to krásný, ale i smutný polibek. Měla strach, nedávala to znát, ale jsem si tím jistý, protože byla nervózní. Pak už se ke mně donesly myšlenky přicházejících. Vstoupili na louku, kde jsme již stáli my a první věc, které jsem si všiml, byla ta, že měli ohromnou převahu.

Znovu se shledáváme, sestro. Je mi to líto. Myšlenky Alexe mi dělaly těžkou hlavu.

Tak, u koho bych měla začít? Slabý velitel, jeho hloupá družka. Ti jsou příliš jednoduchá kořist. Přerostlý medvěd a blond kráska... Taky příliš jednoduché. Začnu od nejsilnějších. Takže Elisabeth, dnes bude tvůj konec a věř mi, že bude bolestivý.

Cítil jsem horkost, která se mi hrnula do hlavy při jejích myšlenkách, ale držel jsem kamennou tvář. Nemohu udělat chybu, která by mohla ostatní ohrozit. Dnes se rozhodne a jestli bitva dopadne dobře, tak to bude velmi šťastný den.

20. kapitola - Shrnutí - 22. kapitola