Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 18. kapitola

08.07.2010 (07:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2101×

Slova, která mi řekla Rosalie, mi zůstaly v hlavě a já jsem na ně pořád myslela. Tolik nevinných upírů může kvůli mně přijít o život. Udělala jsem velkou chybu, když jsem odešla z Volterry, protože mě Aro použil jen jako důvod k rozpoutání bitvy s Culleny. Jsem loutka v šachové partii mocného rodu a mé rodiny. Co budu dělat? Alex je můj bratr, ale nemohu mu dovolit, aby zničil ty, které miluji. To prostě nejde!

„Dnes nás Carlisle odhlásil ze školy a sám dal výpověď,“ řekla Alice a já jsem se na ni utrápeně podívala. V jejích očích jsem viděla smutek, ale také se v nich zrcadlil jiný pocit. Pocit, který mi chyběl. Byla to naděje. V jejích očích plály plameny naděje, které dávala energii a sílu nám ostatním. Dívala jsem se do těch černých uhlíků a cítila jsem, jak mi tělem protéká radostná nálada, tedy lehce radostná, ale přece. Nevím, jestli to bylo tím, že se mě Jasper snažil uklidnit, ale nebránila jsem se. Už mi to bylo jedno.

„Edwarde?“ Podíval se na mě a já jsem mu věnovala ten nejupřímnější pohled, jaký jsem dokázala vytvořit. Byl plný lásky, ale také smutku. I jeho oči byly stejné.

„Ano?“ zeptal se a došel ke mně. Vzala jsem ho za ruku a odvedla k sobě do pokoje. Vím, že i tady nás ostatní uslyší, ale chtěla jsem, abychom byly alespoň trochu izolovaní, protože tohle bylo moje soukromí. Moje myšlenky a moje sny.

„Musím ti něco ukázat,“ řekla jsem, když jsme vešli do mého pokoje. Zůstal stát a vyčkávavě se na mě díval. Pomalu jsem zvedala zábranu, která chránila mé myšlenky. Mou svobodnou vůli, zkrátka mou osobu. Mou upíří podstatu.

„Elis,“ zalapal po dechu, když se mu zobrazily mé myšlenky, můj život.

„Musím ti toho spoustu říct. Vyprávěl jsi mi o tvém lidském životě, teď jsem na řadě já.“ Podívala jsem se na něj a viděla jsem jeho překvapení. Dobře věděl, že jsem ho do své hlavy nechtěla pustit a že jsem si na to dávala velký pozor. Ve své mysli jsem našla vzpomínky, které byly lehce zamlžené, protože byly z doby mého lidství, ale i tak jsem si je vybavila přesně. Viděla jsem mamku a taťku i bráchu, kteří společně četly knihy. Smáli se a povídali si, zatímco já jsem seděla tatínkovi na klíně a pozorovala jsem, co se děje. Ukázala jsem mu vzpomínky ze svého dětství a všechno to, co bylo jen mé, nyní bylo i Edwardovo. Teď o mně ví všechno, všechna má tajemství. Ví, z čeho mám strach a co mám ráda. Ví, co cítím a co si myslím. Bála jsem se, aby nemohl číst mé myšlenky, protože některé věci byly jen mé, ale teď nelituji toho, že jsem mu otevřela svou mysl stejně tak, jako jsem mu otevřela své srdce. Vzpomínala jsem na střední školu, na veselé zážitky s přáteli. V hlavě se mi vynořila další myšlenka, bolestivá a smutná. Smrt rodičů. Ukázala jsem Edwardovi vše, co se dělo. Vzpomínala jsem na slova, která nám řekli doktoři, kteří rodiče ošetřovali. Vzpomínala jsem na to, že to byla moje vina. Vždy jsem se obviňovala, protože rodiče jeli pro mě, když se jim stala ta nehoda, při které zemřeli. Nikdy jsem si to nepřestala vyčítat. O to víc jsem se snažila pomáhat Alexovi, protože byl jediný, kdo mi zbyl a staral se o mě. Vím, že to pro něj bylo těžké, pro nás oba to bylo těžké, ale on byl rozumnější víc než já, víc než kdokoli jiný, kdo by se ocitl na jeho místě. Edward mě při mých smutných a hodně bolestivých myšlenkách pevně objal, protože i jeho trápilo, že se trápím.

„Ty jsi za to nemohla,“ řekl a políbil mě do vlasů. Cítila jsem, jak se mi v mysli objevuje klidný pocit, který mi přinášelo jeho náručí, ale teď jsem mu musela ještě spoustu věcí ukázat. Ukazovala jsem mu vzpomínky na dobu, kdy jsem hned po škole chodila do práce a po nocích se učila. Mé známky se zhoršily, protože jsem u učení často usínala, ale časem jsem se znovu srovnala a cítila jsem, že vše se obrací k lepšímu, že je vše o něco jednodušší. Další vzpomínka vyloudila Edwardovo zavrčení. Byla to reakce na výhružky, které nám poskytl Felix, když nás objevil. Edward vycítil ten strach, který jsem tehdy měla. Další vzpomínka patřila přeměně, bolesti, která ji provázela a údivu s překvapením, který přišel po ní. První pohled do zrcadla, první pohled na bratra, první lidská oběť. Cítila jsem, jak se mi oči zabarvují do černé barvy, která signalizuje to, že mám hlad a musela jsem přestat myslet na krev a lidské oběti ve Volteře.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ten, který pro mě byl vším, když jsem znovu začala normálně myslet. Díval se na mě ustaranýma očima a já jsem si znovu uvědomila, jak toho upíra miluji.

„Ano, jsem. Promiň, ale neuvědomila jsem si to.“ Přikývl a já jsem pokračovala.

Můj upíří život, dny a noci, které jsem trávila v knihovně, kde jsem se vzdělávala v historii a vědomostech. Získala jsem nové poznatky z nejrůznějších věd. Ukázala jsem Edwardovi i to, jak moc se Alex změnil. Přestal si vážit lidského života a choval se k lidem jen jako k potravě. Většina upírů to tak dělala, ale od něj jsem to nechtěla. Chtěla jsem, aby nezapomněl na to, že byl také člověk a že na lidech záleží. Nemůže zabít každého, koho chce. Ani upíry ne. Edward se zarazil, když jsem mu ukazovala vzpomínky na to, jak ničil upíry, bez mrknutí oka. Byl chladný a já jsem najednou dostala strach, že ani moje přítomnost a mé vysvětlení nebude chtít slyšet. Může chtít zničit i mě. Ale já se nebojím! Je to můj bratr a jako můj bratr by mi nikdy neublížil a nezničil by někoho, koho miluji a koho považuji za svou součást.

„Taky tě miluji,“ řekl Edward jako odpověď na moje myšlenky, které byly trochu zmatené, ale přesto vyjadřovaly jasně to, že ho miluji a nechci o něj přijít.

„Mám strach, Edwarde. Je to výraz slabosti?“ ptala jsem se ho ustaraně a opřela jsem si hlavu o jeho hruď. Edward byl vyšší než já, někdy jsem si vedle něj připadala jako trpaslík, i když tak vysoký zase nebyl.

„Mít strach neznamená být slabý. Strach je součástí každého, Elis. Každý člověk i upír se něčeho bojí a vždy existuje něco, co člověka vyvede z míry. Lidé mají nejrůznější fobie, ze tmy, pavouků, krve, samoty, smutku. Ano i ze smutku mají lidé strach, ale je to přirozené, protože každý člověk se cítí lépe, když má někoho o koho se může opřít v těžké chvíli, koho může pohladit po tváři a říct mu, jak ho miluje. Tvůj strach je ve své podstatě odvážný, protože podle tvých myšlenek vím, že se nebojíš o sebe, jak by se báli někteří. Máš strach o nás. O celou rodinu a o mě, ale věř mi, že jsem na tom stejně, protože jsi to jediné, co pro mě znamená víc, než můj život. Nedopustím, aby se ti něco stalo. Všechno se vysvětlí a dopadne to dobře. Tvůj bratr je rozumný, i když trochu unáhlený.“

Dívala jsem se na něj s věřícím výrazem a přála jsem si, aby jeho slova byly pravda a aby to tak skutečně dopadlo. Dva dny. Ještě dva dny a uvidíme, co se bude dít. Ještě dva krátké dny štěstí a já doufám, že po nich přijde štěstí, které bude trvat mnohem déle. Pokud možno, tak do konce věčnosti, protože být celý zbytek života s Edwardem a jeho rodinou by mi vůbec nevadilo. Oni jsou jiní, než všichni, které jsem dosud poznala. Jsou skoro jako lidé, jen jsou mnohem krásnější, rychlejší, chytřejší a živý se krví. Podstatné ale je, že jsou pro mě rodina! Rodina, za kterou se budu bít. Ještě dva dny a bude konec a nebo nový začátek. Edward si povzdychl nad mými myšlenkami, ale nemluvil. Věděl, že by byla lež, kdyby mi tvrdil znovu, že všechno určitě dobře dopadne. Nevěděla to ani Alice a ta vidí budoucnost...

17. kapitola - Shrnutí - 19. kapitola

Ahoj,

dělám to nerada, ale chci vědět, kolik lidiček si mou povídku skutečně přečte. Vím o několika lidech, kteří si mou povídku skutečně čtou, ale stejně bych byla mnohem radši, kdyby jich bylo víc. Ono se to pak s hezkým pocitem píše dál. Takže další povídku nezveřejním, dokud zde nebude 10 komentářů.

Děkuji za pochopení

Lucka

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřemožitelní 18. kapitola: