Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepravděpodobné? Ale jděte! - 1. kapitola

14.12.2010 (21:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2293×

Jak jsme slíbily, tak plníme. Máte tu další kapitolu, u které se můžeme jen modlit a doufat, že se vám bude líbit jako ta předchozí. Přejeme příjemné počtení.

° 1. kapitola °

I ta největší absurdnost se může stát krutou realitou.

Bella:

Ve Forks už jsem se postupně zabydlela a dnes mě čekal první školní den. Na mysl mi zase přišla myšlenka, že bych tam potkala Edwarda Cullena, jako to bylo v tom podivném  filmu. Ale to bylo absurdní a naprosto nemožné. Tuto myšlenku jsem radši zase rychle zahnala, nasedla do svého auta a vydala se ke škole.

Na školním parkovišti jsem zaparkovala vedle stříbrného Volva. Nebylo toto auto ve filmu taky? Podivné… Ale určitě je to jen náhoda, takové auto má kde kdo.

S úsměvem jsem vystoupila a zamířila si to ke kanceláři školy, kde už mě beztak čekali. Drobná a celkem plachá sekretářka mi dala příslušné papíry, vysvětlila mi, co a jak a s mapkou školy mě poslala na vyučování. Budu se tu muset co nejdřív s někým seznámit, přeci tu nebudu celý den chodit s nosem zabořeným v mapě.

Nějakým způsobem jsem našla svoji třídu a zamířila si to k prvnímu volnému místu, které jsem spatřila.

„Ahoj, je tu volno?“ zeptala jsem se mile vypadající holky s tmavými kudrnatými vlasy.

„Jo, je, ty jsi ta nová, viď? Isabella Swan?“ Jak jinak, každý o mém příjezdu věděl a každý znal mé jméno, to by mi tak nevadilo, jen kdyby neznali tu variantu, kterou nesnáším.

„Ano, jsem, ale říkej mi, prosím, Bello,“ řekla jsem.

„Dobře. Já jsem Jessica, Jessica Stanleyová,“ představila se a podala mi svou ruku.

„Moc mě těší,“ řekla jsem přátelsky a oplatila jí podání. Vida, nebude tak těžké se tu s někým seznámit.

Strávila jsem s Jessicou celý den, spoustu hodin jsme měly společných, takže mi bezpečně ukázala cestu, a když ne ona, odvedl mě někdo z jejích kamarádů, které mi postupně představovala. Asi nejochotnější byl Mike Newton, kterému jsem se evidentně líbila. Byl to celkem milý a pěkný kluk, možná mu dám šanci.

Když nastal čas oběda, odvedli mě do jídelny a usadili se ke stolu, kde mi představili i další lidi. Bylo to fajn, hned první den a tolik přátel. Když to tak půjde dál, budu se znát s celou školou. Ne že by to tady bylo něco těžkého, na celé škole bylo asi tolik lidí jako bylo nás jen ve třetím ročníku.

V klidu jsme obědvali, když najednou do jídelny přišlo pět bledých a neskutečně krásných lidí a mně se udělalo mdlo. Ladně jako bozi přešli ke svým stolům a nikoho v místnosti si nevšímali a nikdo si nevšímal jich.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se se zájmem Jessicy a až moc mi to připomnělo tu scénu ve filmu, ostatně ta její kamarádka se také jmenovala Jessica a ten kluk Mike. Bože, to je vážně divný.

„Cullenovi, přistěhovali se sem nedávno z Aljašky, ale moc se tu s nikým nebaví. Jsou jenom spolu, chápeš?“ řekla a pozvedla obočí. Chápala jsem až moc dobře a chápala jsem i co jsou zač, jestli teď řekne, že se jmenují Alice, Jasper, Emmett, Rosalie a Edward tak to se mnou asi šlehne.

„Ta blondýna je Rosalie Hale a ten blonďák je Jasper, je to její dvojče. Ten svalnatý je Emmett a ta malá tmavovláska je Alice.“ To snad není možný! Skoro jsem se bála zeptat na toho posledního.

„A on?“ zeptala jsem se nervózně a ukázala na nejzajímavějšího člena rodiny, ale neměla jsem daleko k omdlení.

„To je Edward. Je naprosto úžasnej a je sám, ale s nikým nerandí,“ řekla uraženě.

„Bello? Co je ti? Jsi nějaká pobledlá?“ ptala se Angela, která seděla po mé druhé paži.

„Nic, já… raději půjdu na další hodinu,“ vychrlila jsem ze sebe a mazala pryč. To přeci není možný! Jak? On… on je tady a vypadá mnohem líp než ten herec ve filmu, ale co mám teď dělat? Nemůžu k němu jen tak nakráčet a říct, že vím, co je zač. Určitě by na mě koukal jak na blázna. Co když se mýlím? Co když jen to jen další náhoda, i když opravdu podivná.

Rozhodla jsem se jít raději na další hodinu, kterou jsem měla „nečekaně“ biologii. Před učebnou jsem se na chvíli zastavila a váhala, jestli mám jít opravdu dovnitř. „Nejsi přeci srab!“ napomínala jsem se v myšlenkách. „Tak dobře, teď nebo nikdy,“ řekla jsem si pro sebe, zhluboka se nadechla a chystala se otevřít dveře učebny, ale než jsem stihla vzít za kliku, ozval se zvonivý hlásek.

„Bello!“ Mávala na mě Alice a celá nadšená přicupitala ke mně.

Edward:

Ve Forks už jsme nějakou dobu a zatím se o Isabelle Swan nikdo nezmínil. Spolužákům ve škole taky nepřipadá nic podivné, i když ta podobnost s filmem byla až moc velká a minimálně půlka to určitě viděla, ale žádné podezření nepadlo a tím pádem jsme byli v klidu.

„Hádejte, co jsem dneska zaslechl,“ křičel Emmett, jakmile přišel domu, ale myšlenky si moc dobře chránil.

„No tak co?“ zeptal jsem se netrpělivě, když už jsme se všichni shromáždili v obýváku.

„To bys chtěl vědět, co? Štve tě, že něco nevíš, viď?“ dobíral si mě Emmett a evidentně byl nadšený myšlenkou, že já něco nevím.

„To by stačilo, Emmette, co si nám přinesl za novinu?“ napomenul ho Carlisle, čemuž já se musel usmát.

„Isabella Swan přijede,“ řekl a mně ztuhl úsměv na tváři. Takže to bylo to, co přede mnou Alice celý den tajila. Ta potvora malá.

Všichni se s obavami podívali na mě a čekali na mou reakci. „No co, třeba ten film neviděla, anebo to taky bude brát jen jako náhodu a možná to bude úplně jiné než v tom filmu. Každopádně před ní nebudeme utíkat,“ rozhodl jsem a byl jsem na ni upřímně zvědavý. Kéž by to dopadlo jako v tom filmu…

Dnes nastal den, kdy měla Bella přijet do školy a já už se nemohl dočkat. Celý den jsem prohledával mysli studentů, až jsem ji konečně našel. Byla překrásná, snad ještě krásnější než jsem si dokázal představit. Už jsem se nemohl dočkat, až se s ní setkám, jen jsem litoval toho, že jsem si nezašel na pořádný lov.

Prakticky celý den jsem strávil v hlavě Jessicy a už mi to lezlo na mozek, už abych se mohl setkat přímo s ní a poslechnout si její myšlenky. Jen doufám, že nebude vůči mně imunní jako ta Bella ve filmu.

Konečně nastal čas oběda a my si šli sehrát naše divadýlko s obědem. Vešli jsme společně do jídelny a zamířili si to k našemu obvyklému stolu, jídla jsme si vzali jen minimálně, aby nebylo tolik nápadné, že všechno vracíme.

Sotva jsme se usadili, já už si všimnul, jak se na nás Bella vyptává. Usmál jsem se, líbilo se mi, že ji zajímáme. Chtěl jsem se podívat, co si o nás myslí, ale nemohl jsem. Její myšlenky mi byly skryty. Zatraceně, další podobnost. Kolik jich ještě bude?

Po nějaké době jsem se konečně odvážil podívat jejím směrem, ale to co jsem spatřil, mě vyděsilo. Byla celá bledá a brzo z jídelny utekla. Co se jí mohlo stát?

„Alice?“ promluvil jsem na svou sestru, která už věděla, co po ní chci.

„Hned za ní běžím,“ řekla a odběhla stejným směrem jako Bella a já samozřejmě vše sledoval přes její myšlenky.

prolog / Texy / Verony1 / 2. kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepravděpodobné? Ale jděte! - 1. kapitola: