Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola šestá

14.11.2009 (19:30) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2458×

KAPITOLA ŠESTÁ
První kroky

Do pokoje vrazil Aro a okolo sebe měl asi deset upírů, mezi nimi byl také Felix s Demetrim, kteří s ním byli ve Forks. „Isabello“ pronesl do chvíle ticha, ale vypadalo to spíše, jako kdyby si to řekl sobě.
Nevěřícně si mě prohlížel a upíři kolem něj se postavili do obranných pozic. Nechápala jsem, proč to dělají, ale zřejmě to byla ochrana. Ochrana přede MNOU. Jako kdybych já byla pro ně nějakým rizikem. Samozřejmě – jsem upír, ale oni pro mě neznamenali hrozbu. Alespoň jsem si tak připadala.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho, ale trhla jsem sebou. Můj hlas byl tolik jiný.. Nádherný. Svůdný. Dokonalý.
„To je zvláštní..“ Arova slova jakoby vyzněla do ztracena a jediným pohybem jeho ruky naznačil, aby se jeho vojáci stáhli. Vycouvali o pár kroků z místnosti, ale stále na mě viseli pohledem. Vedle Ara zůstali stát pouze Felix s Demetrim, oba byli ale klidní, uvolnění a nevrčeli. Už nechtěli útočit, nebo bránit svého vládce.
„Co se stalo, Aro? Myslela jsem, že bych měla být neovladatelná, žíznivá, mělo by mě pálet hrdlo.. Nic z toh necítím. Připadám si normálně. Tedy – nějak tak dokonale.“ Zeptala jsem se ho, ale stále mě udivoval tón mého hlasu. Připadala jsem si dokonale – ano – až moc. Můj hlas zněl dokonce lépe, než Arův. Nechápala jsem to. Stejně jako mnoho věcí.
Aro se zdál být zamyšlený, ale stejně tak pobavený mými pocity. „Nevím proč to tak je, Isabello, ale myslím, že to nám i tobě ušetří spoustu starostí.“ Přiznal a upíři, stojící opodál byli jako zhypnotizovaní, ale pomalu odcházeli. Zůstali jsme tam jenom my čtyři.
„Tak to je skvělé, pokud to znamená, že přeskočíme celou tu novorozenou fázi.“ Potěšila jsem se a Arův úsměv na tváři se prohluboval. „To ano,“ připustil, ale přiblížil se ke mně a pokračoval dále „ale to vyřešíme později. Teď by ses měla převléknout.“
Ano, měla jsem stále na sobě staré oblečení. Chtěla jsem se převléknout do něčeho jiného, ale víc jsem si chtěla vlézt do sprchy, a užívat si pocitu horkých kapek, otírajících se o mé tělo. Bylo mi ale také jasné, že jako upír už koupel potřebovat nebudu – tedy – jako lidskou potřebu.
„Ráda bych se taky osprchovala, jestli by to nevadilo..“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě. Tady,“ ukázal na jedny dveře v pokoji „je koupelna. A tady vedle máš šatnu. Zatím je prázná, takže budeš muset jít s někým z gardy na nákupy, protože předpokládám že nebudeš tak krvežíznivá, když ani nemáš žízeň. Ale pár modelů jsme ti tam přinesli, stačí si něco vybrat.“ Při představě, že bych měla jít na nákupy jsem se mírně napjala, ale byla jsem zvědavá na reakce okolí na mě a vlastně také moje reakce na okolí. Zajímalo mě všechno, co by pro mě mohlo být nové a to mou starost uvolnilo.
„Díky.“ – „Nemáš vůbec zač. Až budeš hotová, tak pro tebe někoho pošleme, ano?“ Samozřejmě jsem souhlasila a Aro mi nechal soukromí.
Otevřela jsem do dveří, ve kterých měla být koupelna a vlezla do sprchy. Horké kapky na mém ledovém těle byly příjemné a uvolňující. Mohla jsem si utřídit myšlenky na můj nový život. Musela jsem se zasmát, když jsem si vzpoměla na reakce upírů, kteří mi vrazili do dveří.
Asi po půlhodinové uvolňující sprše jsem s ručníkem, omotaným kolem těla vstoupila do šatny.
Byla velká o něco víc, než obrovská koupelna, ale byla prázdná. To mě donutilo si vzpomenout na Alice. Tolik by jí bavilo zaplnit tu obrovskou místnost… Své myšlenky jsem ale i přes vracející se bolest odehnala a všimla si několika hromádek oblečení na jedné z polic.
Všechno oblečení bylo černé a… řekněme, že bylo jiné, než jsem byla zvyklá.

Na každém modelu byl hluboký výstřih a všechny byly vyzývavé. Nakonec jsem si vybrala černé minišaty, které působily koženým materiálem. V bocích tvořily efekt pásku a sahaly sotva do půli stehen. Bylo to na mě zvláštní, ale líbily se mi a dokonale padly.

Na výběr nebylo ani moc bot, zato všechny byly na podpatku. Zalíbily se mi ale jedny stříbrné kozačky. Než jsem si vybrala oblečení, mé vlasy uschly a tak jsem chtěla hledat nějaké zrcadlo, ale všimla jsem si jednoho obrovského naproti vchodovým dveřím.

Když jsem si všimla odrazu v zrcadle, zatajil se mi dech, i když jsem jako upír dýchat nepotřebovala.
Tady se můžete juknout na to, co má na sobě.. :D

Osoba v zrcadle byla překrásná. Musela jsem to být já, ale ze mě měla opravdu jen to nejmenší. Měla jsem dlouhé vlasy, téměř do pasu, byly o něco tmavší, než dříve, ale byly v nich tmavé a černé proužky, působící divokým, ale vkusným dojmem. Byly mírně vlnité, některé se vlnily do loken. Pokožka byla o ostín světlejší, ale co mi přišlo zvláštní – jakoby narůžovělá. Nevypadalo to tak děsivě, jako u ostatních upírů.
Štíhlá postava, že na ní muselo padnout jakékoli oblečení. Cokoliv by mi slušelo.
Srdcovitý obličej mi zůstal, husté řasy, plné rty, dokonalé rysy.
Nikdy jsem nebyla příliš sebevědomá a podle mého mínění ani krásná, ale po přemě se všechno změnilo. Bylo to až zvláštní, jak moc. Nepotřebovala jsem líčidla, ale i kdybych se chtěla nalíčit, nemohla jsem nikde žádné najít, takže mi bylo jasné, že nákupy s upírem budou hodně dlouhé. Byla jsem rozhodnutá. Když už jsem měla žít ve Volteře, chtěla jsem se tam cítit dobře.
Neměla jsem moc času zkoumat své změny, protože někdo zaklepal na velké dveře a čekal na odpověď.
Přesunula jsem se k nim takovou rychlostí, že jsem to nestačila ani postřehnout, ale líbilo se mi to.
Otevřela jsem dveře a v osobě, která klepala, jsem poznala Felixe.
„Ahoj, ty jsi Felix, že?“ stál pořád jako přikovaný, neschopný slova. „Ještě jsme neměli možnost přestavit se sami. Já jsem Isabella, ale říkej mi jak chceš.“ Podala jsem mu ruku, jak se to dělá, když se seznamujete. Felix nereagoval, čemuž jsem se musela zasmát a můj zvonivý smích se rozezněl po chodbě. To ho zřejmě probudilo z transu.
„Heh, jasně, já jsem Felix, a říkej mi Felix.“ Opětoval představení a potřásl mi rukou. Byl jakýsi strnulý, dával si pozor na své pohyby, ale neřekla bych, že to bylo ze strachu. Spíš, jako by nevěděl, jak na mě reagovat.
„Stalo se něco?“ byla moje otázka, která ho definitivně probrala.
„Mám tě dovést za Arem.“ Odpověděl.
„Tohle sem nemyslela.“
„Aha, no, promiň. Totiž,… sluší Ti to.“ Řekl a já jsem se zase začala smát.
„Matt má dobrý vkus.“ Poznamenal, když jsme vyšli z pokoje a procházeli různými chodbami.
„Matt?“ Musela jsem se zeptat, protože jsem žádného Matta neznala. A hlavně jsem nevěděla, jak to tak úplně myslel.
„No, to on vybíral to oblečení. Brzy ho poznáš, řekl bych.“
„Aha.“ Byla prostá odpověď, která mě jako jediná napadla.
Od té doby jsme mezi sebou nepromluvili. Procházeli jsme různými chodbami a já doufala, že se tady potom nestratím, a třeba někdy budu orientovat.
Po procházení dlouhými, studenými, spletitými chodbami jsme došli k velkým dřevěným, dvoukřídlovým dveřím, ozdobeným železnými pásy a květinami. Hrad musel být hodně starý, ale zároveň dobře udržovaný, protože působil dost útulně. Zevnitř. Zvenku jsem ho vlastně ani neviděla. Došlo mi.
Vedler dveří byl velký kamenný pult, vypadalo to jako jakási recepce, ale nikdo v ní nebyl a tak Felix pouze zaklepal a dveře se zevnitř otevřely.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola šestá: