Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvanáctá

01.12.2009 (19:15) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2290×

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Tma a hysterie

Zamžourala jsem očima, když se mi konečně podařilo otevřít oči. Po těle jsem cítila podivnou ztuhlost, a když jsem chtěla pohnout rukama, zjistila jsem, odkud ten pocit pramení. Ruce jsem měla připoutané ke zdi silnými řetězy, které se až podivně leskly, nohy byly připoutané k druhým okovům, přichyceným k betonové podlaze. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale všude byla tma.

Podivný zápach se linul všude kolem mě a můj mozek nebyl schopný přemýšlet o tom, kde to vlastně jsem.

Chtěla jsem utrhnout řetězy, abych se zbavila okovů, které mě zadržovaly na jednom místě. Do prudkých pohybů mých končetin jsem dala všechnu sílu, co jsem našla, ale řetězy se s hlasitým zarachocením pohnuly, ale ani kousek z nich se neponičil.

„Iss?“ slyšela jsem slabý hlas, nedaleko ode mě.

„Jsi to ty?“ ptal se dál vysíleně, a já v prapodivném sípotu poznala Demetriho hlas.

„Jo, jsem to já, Demetri.“ Odsouhlasila jsem a slyšela jen povzdychnutí, jako kdyby neměl sílu něco říct. Proto jsem sebou dál cukala, abych urvala řetězy, ale ať jsem to zkoušela jakkoliv jsem chtěla, moje síla s nimi nic neudělala.

„Nemá to smysl. Zkoušel jsem to asi několik hodin. S těmi řetězy ani nehneš.“ Oznámil mi ztrápeným hlasem, a já jsem věděla, že cokoliv se s námi dělo, nemohlo být dobré, nebo alespoň zvladatelné. Nemohli jsme zvládnout, nebo přejít něco, o čem jsme nevěděli zhola nic.

V nejlepším  jsem dokázala poznat, že musíme být někde v podzemí, přinejlepším ve sklepě nějaké hodně staré budovy, což by vysvětlovalo zápach, podobající se spíše zatuchlině.

„Jak jsme se sem dostali? Poslední, co si pamatuju je stín postavy a pak nic…“ odmlčela jsem se a doufala, že se Demetrimu podařilo něco zjistit, za tu dobu, co byl vzhůru.

Nenapadlo mě přemýšlet o tom, jak je možné, že jsme se dostali do bezvědomí, nebo jak je možné, že s okovami a řetězy upírská síla nic neudělá... Věděla jsem, že jsme v pořádným maléru, ze kterýho se nějak musíme dostat.

„Nevím toho o nic víc než ty. Jedině tak to, že ať nás sem dostal kdokoliv, nebyl to upír.“ Povzdychla jsem si, protože jeho slova se mi nelíbila. Čekala jsem něco víc, možná nějaké sáhodlouhé proslovy o tom, že si z nás někdo vystřelil, třeba Matt, ale hrůzná atmosféra a skličující hustý vzduch mi napovídal, že nikdo by neměl takový charakter, aby si z někoho tímhle způsobem utahoval. Byli jsme v průšvihu. Stoprocentně.

„Já myslela, že tohle měla být jenom banalitka.“ Poznamenala jsem suše, s hořkou dávkou sarkasmu, ale nebyla jsem si jistá, jestli to za rouškou zmatku a strachu bylo znát.

Bála jsem se. Oba jsme se báli, protože Demetri neřekl nic. Možná Ara posílal do samotných pekel za to, že ho sem poslal s někým, jako jsem já, kdo si sotva dokáže utřít sopel z nosu, jak by určitě poznamenal Matt, kdyby tu byl s námi.

Oba dva jsme mlčeli. Já občas nastřádala sílu, abych se pokusila přetrhnout řetězy, ale každý pokus byl neúspěšný.

Po dlouhém čekání v tichu se daleko od nás zablýsklo světlo, doprovázené zvláštním zvukem, podobným škrtnutí zápalky. Světýlko zhaslo, ale po čase se znovu objevilo a tentokrát přetrvalo. Sledovala jsem, jak se přibližuje, ale pořád jsem v té tmě neviděla nikoho, kdo by to plápolávě světýlko nesl. A to jsem si vždycky myslela, že upírům tma nevadí pomyslela jsem si, ale nebyla to sarkastická poznámka, spíš prosba o to, abych po chvíli rozeznala rysy okolí ve tmě. To místo bylo ale pekelně zvláštní, protože mi přišlo, jako kdybych ztratila všechno, co mi bylo přeměnou v upírá dáno. Připadala jsem si neschopně a měla jsem strach.

Strašná kombinace, která způsobila, že když bylo světýlko blíže ke mně, začala jsem zrychleně dýchat. Nepotřebovala jsem vzduch, což bylo pro mě v tu chvíli zlaté znamení, ale bála jsem se a pocity, které jsem měla tam venku v té uličce byly banální v porovnání s děsem, strachem, hrůzou a nejistotou, kterou jsem pociťovala.

Po chvíli začaly světýlko doprovázet zvuky kroků a těžkého dýchání, doprovázeného občasným hysterickým uchichtnutím. Světlo se nademnou chvíli zastavilo, ale záře z něj mě oslepila, takže jsem si nevšimla tváře osoby, která mi dýchala téměř do obličeje. Potom se dotyčná osoba i se světlem sebrala, a šla kamsi vedle mě, kde vzplanul oheň, který osvětlil celou místnost a já si po krátkém zamrkání mohla prohlédnout místo, na kterém jsme byli, a osobu, které mě s úlisným výrazem pozorovala...

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvanáctá: