Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá druhá, část 2.

16.02.2010 (12:30) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2724×

Tu sklatbu, kterou bude hrát Bells na klávír si doposlechněte alespoň do půlky, než si pustíte další video, je to hlavně kvůli porovnání té hlasitosti a basů.. :D:D Snad vám ta situace nebude připadat přetažená za vlasy, ale nepovedlo se mi to napsat, takže je to děs.. :D

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ, část 2.

Jak originální

Sedla jsem si do předposlední lavice, a vytáhla učebnice na stůl. Měla jsem výtvarku, volitelný předmět, společný s prvními ročníky. Nikdo z mých sourozenců takovou hodinu nenavštěvoval, ale i přesto se našel někdo, koho jsem znala…

„Myslelas to vážně?“ vypálila na mě Mary zničehonic, a opatrně si sedla na volnou židli vedle mě.

„Ehm,“ začala jsem „a co?“

„To… U toho automatu…“ pamatovala jsem si každé slovo, které jsem jí řekla – ostatně – nejen díky upíří paměti, ale také kvůli tomu, že toho vlastně moc nebylo.

„Co přesně?!“ snažila jsem se zeptat, ale ona se jen s bezradným výrazem poposedla na židli. Zřejmě jsem jí to neulehčovala.

„Víš, já… Strašně moc děkuju, co jsi pro mě tenkrát udělala, však víš…“ odmlčela se. „Ale opravdu už se to nestane? Já… Neublížíte mi?“ ptala se nejistě, a její hlas byl velmi tichý.

„Nic ti od nikoho z nás nehrozí, Mary. Věř mi.“ Povzbudivě jsem se na ni usmála. „Ani od nikoho jiného.“

„Koho jiného máš na mysli?“ ptala se zvídavě.

„Třeba bludičky, nymfy,…“ vyjmenovávala jsem, a Mary jen vyděšeně sledovala můj pasivní výraz.

„Ti taky existují?“ zeptala se zaujatě a já se musela začít smát, takže se na nás samozřejmě všichni přítomní otočili. Začínalo mi to trochu lézt na nervy, ale jediné plus bylo, že je muselo bolet za krkem.

„Žádnou neznám…“ mrkla jsem na ní, když vešel profesor do třídy a všichni se přesouvali na svá místa – v jejím případě do lavice za mnou.

***

„Nechceš si sednout k nám?“ zeptala jsem se jí když hodina skončila, a obě jsme měly pauzu na oběd, stejně jako někteří z mých ‚spolubydlících‘.

Ona se jen vykuleně otočila, a s rozpaky odpověděla. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Samozřejmě, že je.“ Ujistila jsem jí. „A navíc – řekla bych, že musíš mít spoustu otázek.“

Jen souhlasně kývla a potichu se šourala za mnou, až do dveří v jídelně. Svým způsobem mi strašně připomínala mně, jako člověka. Byla jsem odhodlaná k tomu, že její zbytek života bude jiný, než ten můj…

Za stálého doprovodu pohledů celé jídelny jsme si vzaly oběd, a sedly k nejodlehlejšímu stolu. Shodou okolností u něho už seděli Alec, Demetri, a Joanne, která Mary celou dobu jako jediná z nich doprovázela pohledem.

„Ahoj.“ Kuňkla Mary směrem k nim, a nesměle se posadila na volnou židli vedle mě.

„Člověk? Zbláznila ses?“ vypálil na mě Alec tak potichu, jak v danou chvíli zvládl.

„Já, můžu…“

„Ať tě ani nenapadne odejít!“ zastavila jsem veškeré její pokusy o odchod, a obrátila se k bratříčkovi. „A ty, Alekei, buď hodný.“ Poučila jsem ho sesterským tónem, načež odpovědí mi bylo pouze tiché zavrčení.

Jen co se mezi sebou všichni až na Aleca, kterému se úspěšně dařilo okolí ignorovat, představili, začala smršť otázek.

„Co česnek?“ zeptala se na první věc, která jí napadla.

Demetri se jenom provokativně nahnul k její topince, namazané česnekovým pomazánkovým máslem, kousek si ukousnul, a s labužnickým výrazem, který ho musel stát spoustu přemáhání, jej polknul.

„Fajn.“ Kapitulovala, a sesunula se na židli ještě níž.

„A jak to je třeba s rakví?...“ začala se vyptávat, a my alespoň zaplašili pauzu na oběd.

Alec celou dobu mlčel, a zíral kamsi do neznáma. Očividně se mu nelíbilo nic z toho, co jsme jí vyprávěli.

Já jsem tam postupem času jenom seděla, poslouchala jejich otázky a odpovědi, ale hlasy se mi postupně rozplývaly…

Cítila jsem se z neznámého důvodu šťastná, a když kolem našeho stolu, ačkoliv byl mimo ostatní, prošla dvojice zamilovaných lidí, vzpomínky mě vtáhly k sobě.

„Tys vážně přišla,“ vydechl Scott, a přiblížil se ke mně.

„Myslela jsem, že pozvání od tebe se neodmítají,“ namítla jsem s úsměvem, a rozhlédla jsem se okolo sebe. Stáli jsme uprostřed potemnělého náměstí uprostřed noci. Nikdo nikde nebyl, a jediné světlo zaručovaly hvězdy, a občasně rozsvícené pouliční lampy.

„Trochu víc originální, nemyslíš?“ zeptala jsem se ho potichu, jako kdybych nechtěla narušit atmosféru.

„Pro neobyčejnou dívku neobyčejná schůzka,“ přitakal, a na tváři vykouzlil pokřivený úsměv, který jsem tak dlouho neviděla.

Byl tak jiný, a přitom tolik stejný, až to bylo k neuvěření.

Byl tu pro mě, a chtěl tu být pro mě. Z nějakého neznámého důvodu jsem chtěla totéž. Měl v sobě něco, co mě k němu poutalo, a já to nehodlala pouštět.

„Můžeme jít?“ zeptal se jemně, opatrně, aby mě třeba nevyplašil.

„Samozřejmě, že ano,“ souhlasila jsem, propletla naše prsty a on mě vedl… Kamsi…

Naše kroky doprovázel tichý rozhovor, tolik příjemný, a nenarušující poklidnou atmosféru.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se pro změnu já, když jsme vybočili z náměstí, a byli daleko za rodinnými domky, uprostřed rozlehlého, a prázdného parku.

„Už jenom kousek, princezno,“ ujistil mě, a jeho oslovení, až bylo až příliš sladké, lahodilo mým uším. Po tak dlouhé době jsem byla s někým, kdo o mě jevil zájem zcela jiným způsobem, než ostatní.

Samozřejmě, byl to muž jako každý jiný, ale na to, jak jsme se poznali, a v jakých poměrech se vyskytoval, byl úplně jiný.

To, že jeho oči zářily karmínovou červení mi nevadilo, líbil se mi, nehledě na to, jestli je to vegetarián, nebo ne.

Ano, líbil se mi. A bylo mi na prvním rande tak příjemně, jako dlouho nebylo.

Čím blíž jsme se blížili jeho překvapení, tím víc byl nervóznější, a těkal očima ke mně, kontrolujíc moje reakce. Přišel mi tak roztomilý, tak sexy, tak přitažlivý, že jsem tomu sama nemohla uvěřit, protože v době před naším setkáním, jsem chtě nechtě myslela na poloboha se zrzavými vlasy, ale když jsem sledovala jeho, Scotta, nebezpečného a na druhou stranu rozkošného a pozorného upíra, nechtěla jsem myslet na nikoho jiného, a i přestože jsem nevěděla, co si o mně myslí, připadala jsem si jako hloupoučká poblázněná puberťačka.

Sledovala jsem ho až do té doby, kdy jsme vstoupili na velkou parkovou mýtinku, schovanou mezi stromy, uprostřed které se třpytila hladina rybníka, jejíž odraz osvětloval okolí.

„Jsme tady.“ Oznámil mi, a posadil se i se mnou na deku, rozprostřenou vedle hladiny.

„Je to tu úžasné,“ vydechla jsem, a vysloužila si jeho smích.

„Měla bys šetřit superlativy, Iss, nikdy nevíme, co se stane. A navíc – všechno je ve srovnání s tebou přímo ohavné.“

Sledovala jsem jeho oči, a viděla v nich upřímnost. Byla jsem nervózní tak moc, že to muselo být cítit z atmosféry kolem.

On se ale stále jenom usmíval, sledoval mě, a i když jsme seděli tak blízko, jak nám to přišlo vhodné, moje srdce mě k němu táhlo.

„Jsi zvláštní,“ poznamenal, a prsty mi jemně přejel po čelisti. Spadané prameny volně rozpuštěných vlasu mi zastrčil za ucho, a rukou mi z vlasů přejížděl ke krku. Bála jsem se jeho reakcí, na ošklivou jizvu, a tak jsem ucukla.

„Ne, já… Nechtěl jsem říct, nebo udělat něco…“ snažil se napravit situaci slovy, protože si mou reakci vysvětlil úplně jinak.

Chovala jsem se jako husa a sama sebe v duchu okřikovala, protože jsem nechtěla, aby si něco myslel špatně. Bylo mi s ním strašně dobře a věděla jsem, že kdyby se mi povedlo zbourat všechny zábrany, bylo by mi s ním ještě lépe.

Položila jsem mu prst na ústa, chtěla jsem mu to vysvětlit.

„Ne, to není tebou, já jen… bojím se,“ přiznala jsem.

„Já ti nechci ublížit, princezno,“ chlácholil mě, a já začínala poznávat jeho oblíbená označení. Když jsem se nad tím zamyslela, ‚princezno‘ mi vlastně nikdo nikdy neřekl, rozhodně ne s takovým citem.

Musela jsem se usmát, stejně jako on, když si povšiml mé reakce.

„Nedokázal bych to, a nejradši bych zabil všechny, kteří tak učinili. Nemáš se čeho bát.“

Nevěděla jsem co na to říct, a tak jsem jenom nechala vítr, aby odkryl jizvu, kterou jsem na sobě tolik nesnášela.

„Nechci o tom mluvit,“ zastavila jsem ho v nádechu dřív, než se stačil na cokoliv zeptat.

„Nechci zažít nic podobného znovu,“ opakovala jsem, ale můj hlas už nebyl tak pevný, protože naše hlavy se k sobě přibližovaly. Když se naše čela dotkly, jemně vydechl.

„Nikdy ti neublížím,“ bylo poslední co řekl předtím, než se naše ústa spojily v polibku tak jemném,  a romantickém, že jsem sama nedokázala pochopit, jak jsem se mohla schůzky s ním tolik bát.

Odtrhli jsme se od sebe až v okamžiku, kdy jsme slyšeli zvuk projíždějícího kola, a slabou hudbu, hrající píseň pomalou a romantickou. Nikdy předtím jsem jí neslyšela, ale doladila atmosféru.

Bylo mi úplně jedno, kdo o půlnoci projíždí parkem na kole, nebo že to, co se chystám udělat je možná na první rande moc brzo, ale udělala jsem dobře, protože nikdy jsem toho nelitovala.

„Miluju tě, Scotte Whitmane.“ Přiznala jsem, sledujíc láskyplný výraz v jeho očích.

„Miluju tě, Isabello Volturiová.“ Řekl, a překonal poslední vzdálenost mezi námi. Hvězdy nás osvětlily, a jemné třpytění z našich těl ovládalo tmu.

Probudila jsem se ze vzpomínek, až když začal Mary zvonil mobil a já zaslechla melodii, jako naposled před šesti lety. Tenkrát v parku.

„Ano, babi?“ přijala hovor, a ujistila svou babičku o jejím domluveném příchodu domů.

„Co to bylo za písničku?“ zeptala jsem se jí hned, jak ukončila hovor červeným tlačítkem.

„Ty jí znáš?! To je úžasný!“ rozsvítil se jí obličej, a začala se nad ní rozplývat.

„Jsi jediná, koho jsem kdy znala, kdo jí slyšel! No není úžasná? Tam, kde jsme dřív bydleli, jsem jí poslouchala vždycky, když jsem jezdila domů.“ S úsměvem čekala na moje odpovědi.

„Jezdila?“ zeptala jsem se jí, a tak nějak podvědomě doufala, že neřekne to, co řekla.

„No jasně, na kole. Vždycky jsem jezdila na kole domů…“ odtušila, a pokračovala. „Je sice pravda, že někdy to bylo později, než se babičce a dědovi líbilo, ale vždycky jsem měla ráda půlnoční projížďky!“ nadchla se do vyprávění, a když viděla můj překvapený výraz, který si vysvětlila tak, že chci slyšet pokračování, rozhodla se pokračovat.

„Jednou, když jsem dokonce projížděla parkem – vím, že je to asi blbost, ale – připadalo mi, že píše situaci. U jezírka tam byli dva lidé, a očividně se jim vydařilo rande.“ Uchichtla se.

„Bylo to tááááák romantické!“ protáhla.

„A ještě když mi k tomu hrála ta písnička,“ zírala jsem jenom na ní, neschopna slova, a ostatní zase zírali na mě, protože ani jednomu z nich se nepovedlo rozpovídat jí tolik.

„Ježíšku, nekoukala jsem! Vážně!“ ujišťovala mě, protože z mého výrazu zřejmě pochopila znechucení.

Ta holka ani nevěděla, jak blízko byla celý svůj život problémům. Bydlela v upířím městě.

Když zazvonilo, rozloučila se se mnou, a odcházela mnohem uvolněnější. Zřejmě jsme jí přesvědčili o tom, že nejsme vrazi.

Alespoň jedno pozitivum.

***

Po škole, když nám všem skončilo vyučování a nasedali jsme do aut, zazvonil Demetrimu mobil.

„Ty blbečku!“ zasyčel na něj Giannin hlas v telefonu, hned jakmile ho přiložil k uchu.

„Co jsem sakra zase provedl!“ odpověděl nazpátek, a všichni jsme sledovali jeho telefonní hovor.

„Když jsem s Tylerem odjela do Volterry, říkala jsem ti jasně, že rozprašovače na zahradě máš vypínat!“ ječela na něj pořád.

„Já ho ráno vypnul.“ Stál si Demetri na svém a v pozadí telefonu byl slyšet Tylerův hlas, jak se svojí skoro-přítelkyni snaží uklidnit.

„Okamžitě přijeďte.“ Zasyčela na něj, a položila hovor.

***

„Tomuhle říkáš vypnul?“ vztekala se nepříčetně Gianna.

Trávník před domem byl absolutně vyplavený, cesta mokrá, a bláto po celém chodníčku před domem.

„Já to vypnul!“ stál si Demetri za svém, a Joanne se ho začala zastávat.

„Možná ho nezapomněl vypnout,“ začala, a pohledem šlehla k protějšímu domu, před kterým stála sousedka. Se svým manželem přijeli zhruba před týdnem, a začali si na místní radnici dost stěžovat na neidentifikovatelný rámus, který jsme podle nich ve dne v noci vyvolávali.

Byli jsme to mi, tedy přesněji rány z tělocvičny, ale nebylo to úmyslně, ani tak silně, že by je to rušilo.

„Vsadím boty, že to udělala ona!“ pokynula hlavou k mávající sousedce, která se pod tíhou našich pohledů taktně otočila, a zacouvala zpět do svého domu.

„Takže jí vadí rámus…“ poznamenala jsem, a propletla se mezi nimi směrem k domu.

„Počkej, já to dám do pořádku,“ povzdychla si Gianna smutně.

„O to se postarám, ale vy se postarejte o to, aby to nikdo neviděl,“ nařídila jsem jim a nezajímala se o to, jak to udělají.

Ta ženská mi začínala vadit, a já se rozhodla osladit jí náš společný život.

Ještě než jsem začala s plánováním menšího plánu, rozhodla jsem se využít jedné schopnosti.

Zabořila jsem ruku do hlíny, a cítila sílu a energii, která putovala z konečků prstů do země. Chtěla jsem, aby se voda vypařila, a trávě se vrátil její živý vzhled. Nezabralo to ani pár minut, a voda se téměř nepostřehnutelně vypařila, energie země a mě oživila stébla zelené trávy, a já za doprovodu nechápavých obličejů přecupitala chodníček, a mířila si to do domu, rovnou ke klavíru a reproduktorům.

***

„Ty tady máš vážně klavír,“ poznamenal Alec jako by nic, když se za mnou přišel podívat. Já zapojovala reproduktory do elektriky, nastavovala je na nejvyšší hlasitost.

„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se mě, a zíral mi přes rameno.

„Chci paní Diesenbachové ukázat, jak vypadá moje průměrná představa o hlasitosti a vtíravosti zvuku.“

Když se mi podařilo všechno správně nastavit, sedla jsem si na židličku, a začala hrát.

Byla to obyčejná, známá písnička, v klavírovém podání, která nejenže přehlušovala všechny zvuky z okolí, ale zaručeně rušila také sousedy. Byla ale líbezná, chytlavá…

Snažila jsem se nevšímat si pohledů u futer dveří, a věnovala se skladbě, kterou paní Lucy pozná také v jiném, známějším podání…

Hned jak jsem dohrála, nakoukla jsem z okna a všimla si sousedky, i jejího manžela, vykukujíc z oken s úsměvem na tváři. Takže tahle verze se jim přeci jen líbila, usmála jsem se pro sebe, a přešla k hi-fi věži u zdi, a napojila jí k reproduktorům.

Zmáčkla jsem tlačítko play a čekala, až se tóny originální písničky rozezní.

Zpočátku začínala klavírem, stejně jako moje předchozí hra, ale po pár okamžicích zaplnil metal celé okolí. Nebyl to typ hudby, který by se mi nějak zvlášť líbil, ale bylo to CD od Luise, které zřejmě poslouží vyššímu dobru.

Obličeje sousedů se zkřivily znechucením, a oba se s nepříjemnými výrazy vrátili do útrob svého vlastního domu.

Já jsem se s úsměvem na rtech vydala na lov, ke kterému se připojili také ostatní, a když jsme se vrátili, do okolí hrála pořád stejná písnička.

Dobrá práce, pochválila jsem se, když jsem zpozorovala naštvaný výraz sousedky a souseda, mířící k nám.

„Okamžitě to vypněte!“ zakřičel Tom, manžel Lucy. Byl to ten typ páru, který zvážní příliš brzy, cit mezi nimi ochabne, a již v pětadvaceti letech si nemají co říct. Ano, oběma bylo dvacet pět, a chovali se jako padesátiletí.

„Mě se to líbí,“ poznamenala jsem s úsměvem a pokračovala v cestě.

„Co si o sobě vůbec myslíš? Ty! Ty, ty...“ začala mi hrozit jeho žena, protože jí můj úsměv zřejmě dráždil.

„Lucy, zlatíčko,“ oslovila jsem jí a moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem drzá až příliš. „Já jsem myslela, že vám nevyhovoval náš předchozí vztah mezi sousedy, tak jsem změnila přístup.“ Ujistila jsem jí a s úsměvem pokračovala dál.

„Budeme si stěžovat!“ křičela za námi uječeným hlasem a jediným ujištěním jí byla Demetriho slova.

„Poslužte si.“

Snad se líbilo. Budu ráda za jakýkoliv komentáře, které této kapitole věnujete.. :D <33

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá druhá, část 2.: