Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - Prolog + 1. kapitola

29.10.2010 (17:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5968×

Prolog:

Na smrti je prý nejhorší, když matka musí pochovat své dítě. Já se musela zúčastnit pohřbu své matky jako dítě a věřte mi, nedokážu si představit větší zoufalství a prázdnotu, které jsem v ten den cítila. Co však byl největší paradox na tom všem? Nedokázala jsem plakat. Neuronila jsem ani jedinou slzičku pro člověka, kterého bych měla milovat nade všechno na světě.

„Vyplače se, Bells,“ nabádal mě směle táta, jehož oči byly zarudlé a já jsem věděla, že bych měla, ale nešlo to. Mé oči byly oproti těm jeho suché a naprázdno mě pálily. Sledovala jsem svůj zjev v zrcadle a vypadal odlišněji než obličeje všech lidí kolem – chyběly zarudlé tváře, červený nos od neustálého posmrkávání a možná právě v ten den jsem nasadila nepropustnou a tvrdou masku, za kterou jsem se mohla skrýt.

Moc dobře si pamatuji den, kdy jsem se naposledy rozplaka. Velice rychle jsem utíkala, spadla jsem a maminka mě pak musela tišit ve své náruči. A od té doby? Ani slzička. Stala se ze mě železná, bezcitná holka a kupodivu to bylo opravdu snadné.

Jé vážně zvláštní, co s člověkem provedene jedna tragická událost. Jak moc dokáže zasáhnout malé dítě a ovlivnit ho po zbytek života. Jsou to samé předpoklady a žádné přímé odpovědi – vlastně, od té chvíle mi přijde, jako bych žila ve své vlastní bublině, do které jsem ještě nikoho nepustila.

Samota nemusí být jen tíživá, když víte, jak s ní naložit!

1. kapitola 

„Bello, vstávej!“ Slyšela jsem otcův křik až v pokoji.

„Vlez mi na hrb,“ řekla jsem si kysele pro sebe, přehodila přes obličej polštář a znovu se pokusila usnout.

„Isabello!“ hřměl přes celý dům. Nesnášela jsem, když mě tak oslovoval. Vlastně jsem nesnášela jakékoli odnoše svého jména. Přišlo mi tak pitomě něžné až hrůza. Připadala jsem si tvrdě v tmavých barvách svého oblečení, ale pak se mě někdo pokusil oslovit a já se chtěla propadnout do země.

„Kdo mi vymyslel tak otřesné jméno,“ klela jsem sama pro sebe.

„Máma,“ ozval se za mnou tichý tátův hlas a mně došlo, že jsem nejspíš šlápla vedle. 

„Obleč se, jinak přijdeš zase pozdě. Nebudu do nekonečna vysvětlovat tvým učitelům, proč nemůžeš alespoň jednou sedět v lavici se zazvoněním,“ káral mě, když scházel schody.

„Nikdo se tě o to neprosí,“ šeptla jsem do polštáře.

„Obleč se, jinak přijdeš zase pozdě!“ Vtrhl do mého pokoje Jared a trapně se snažil imitovat tátu.

„Ztrať se, blbečku!“ Hodila jsem po něm ve vzteku polštář, který však dveřmi proletěl až do haly. Jared s huronským smíchem odběhl za tátou.

Těžko říct, ale možná za změnu mého chování může taky on. S matčinou smrtí nastal průlom. Vlastně jsme bývali ukázkoví sourozenci. Neprali jsme se, jen se občas z legrace pošťuchovali. Jared je o pět let starší než já a mám ještě v živé paměti, když mi četl pohádky na dobrou noc. Ošetřoval mi rány, které jsem si svou nešikovností způsobila, i když měl doma kamarády ze školy, dovolil mi, abych si s nimi mohla hrát nebo abych jen mohla být v jejich přitomnosti. Choval se moc mile a já ho zbožňovala.

Vše se ale rázem změnilo. Já mu byla na obtíž, před svými přáteli mě urážel a ztrapňoval. V šesti letech jsem se nedokázala bránit, ale rostla jsem a když mi bylo deset, dokázala jsem nakopat ty naduté hlavy, které Jared označoval za přátele.

Když vás vychovávají dva muži, je to skoro jako povinnost naučit se bránit. Umět si pro sebe urvat kus žvance a dokázat prosadit svůj názor.

„Bello...“ Opět ke mně dolehl tátuv hlas, ale zastavila jsem ho dřív, než dokázal doříct celou větu.

„Už jdu,“ zabručela jsem a Jared se jen vesele zachechtal.

„Víš co, dutý mozku? Kdyby ti táta nedohodil práci u něj na stanici, hniješ tady jako ten poslední vykopaný brambor a se svými studijními výsledky bys mohl dělat maximálně čističe kanálů, tak sklapni a zkus si najít někoho jiného, do koho se budeš obouvat!“ řekla jsem zhnuseně.

Jaredovi v očích plály jiskry nenávisti, naklonil se ke mně a chtěl mě chytit za límec trička. Táta to vše pozoroval a stihnul včas zakročit.

„Chovejte se jako lidi,“ řekl s pozvednutým obočím.

„Obrať se na tohohle neandrtálce,“ zašklebila jsem se a táta měl co dělat, aby Jareda udržel.

Opřela jsem se v kuchyni o linku, cpala se cereáliemi přímo z krabice a sledovala Jaredův naštvaností zarudlý obličej. Pochlebovačně jsem se usmála a napila se džusu.

„Vyřídímě si to!“ naznačil němě rty a pak ho otec donutil jít před dům k autu.

„Alespoň ty bys mohla být rozumná, když už není on,“ káral mě a nechápavě kýval hlavou.

Na znamení příměří jsem zvedla obě dlaně k úrovni očí.

„Jako vždy,“ povzdechl si. „A pojď už!“

Sebrala jsem tašku s věcmi a uháněla ke svému poctivému náklaďáčku. Cestou jsem procházela kolem Jareda a ten měl jistě nutkání mě shodit nebo mi provést jinou nekalost. Já s poklidem nasedla do baňaté kabiny náklaďáčku a naposledy se na tátu i Jareda podívala.

„Buď opatrná,“ řekl ještě táta tišším hlasem jako každé ráno. Od máminy nehody měl hrůzu pouštět mě kamkoliv samotnou.

„Vždycky jsem,“ usmála jsem se vlídně.

„Škoda,“ pronesl Jared jedovatě. 

„Běž do auta!“ nakázal mu táta nasupeně a věnoval mu pohlavek.

„Ještě jednou a pojedeš na zadním sedadle v kleci!“ Slyšela jsem tátův hlas a musela se zasmát nad Jaredovým osudem. Ale patří mu to.

Vyjela jsem z příjezdové cesty a zařadila se do jízdního pruhu, který směřoval ke skromné střední škole ve Forks. Jela jsem opravdu pomalu. Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale od toho osudného dne mě auta děsila. Raději jsem mlčela, protože bych musela snášet další Jaredovy hloupé poznámky, a to bych už asi opravdu nezvládla. Vždy jsem jela mnohem nižší rychlostí, než kterou povolovaly předpisy. A právě to byl důvod, proč jsem se do školy dostávala o něco později, než bych měla.

„Mami, mami, můžu jet s tebou?“ škemrala jsem a tahala mámu za cíp košile.

„To víš, že můžeš, Bells.“ Vzala si mě do náruče a políbila na čelo.

„Ale kdepak, ta počmáraná stěna v koupelně se sama nevyčistí,“ zhatil tátuv hlas můj výlet s maminkou.

„Charlie, notak,“ řekla prosebně a já se přidala.

„Prosím, tati, moc prosím,“ sepjala jsem své malé ručičky.

„Už jsem řekl, pojď, ty malý neposedo.“ Vytrhl mě mámě z náruči, plácnul slabě po zádech a já se smutně rozutekla k domovním dveřím.

„Nemusel jsi být tak tvrdý,“ slyšela jsem šeptat maminku.

„Někdo být musí,“ řekl táta s úsměvem.

Políbili se, maminka nastoupila do auta a ještě na mě naposledy pohlédla. Ten výraz mám v mysli ve dne v noci. Omlouvala se mi, že mě s sebou vzít nemůže. Vzdušně mi poslala polibek a zavolala na mě: „Miluju tě, holčičko, za chvilku jsem zpět.“ A odjela.

„Lhalas mi,“ pronesla jsem hořce do prázdné kabiny auta. „Neměla bys slibovat to, co nem...“

Můj hlas přehlušilo troubení auta, které se vyřítilo z boční uličky a málem mě tak smetlo. Prudce jsem dupla na brzy, až jsem cítila tlak pásu, který se mi zařezal do hrudi.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - Prolog + 1. kapitola: