Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená 15. kapitola

01.09.2010 (10:00) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4196×

15. Kapitola

Druhý den ráno, po Emmettově léčbě, jsem měla sezení s Carlislem. Měl hroznou radost, že jsem se včera ovládla a nezabila Edwarda. Jen já nebyla úplně tak šťastná. Bylo mi jasné, co ovlivnilo moje sebeovládání, a nebyla jsem na sebe vůbec hrdá. Teď mě čekalo mu to sdělit. Bohužel má podstata smrti se stále projevovala a za to, abych mohla žít mezi lidmi, budu vždy platit nějakou daň. Nechápal můj umučený výraz. Očekával, že budu skákat štěstím do stropu.

„Co se děje, Bello? Neměla bys být šťastná?“

„Proč bych měla být šťastná, když jsem zaplatila něčím jiným než Edwardovým životem?“ Stále nechápavě koukal.

„Pozabíjela jsem část lesa. Uprostřed lesa je mýtina, kterou jsem vytvořila já svou schopností. Jednou mou podstatou je smrt. S tím jsem se kdysi smířila, ale proč ji nedokážu úplně ovládat? To vždycky, když moje schopnost bude chtít někoho zabít, budu muset zabít něco jiného, abych dotyčného nezabila?“ Carlisle zpracovával moje slova a snažil se vymyslet kloudnou odpověď.

„Víš, my také musíme zabíjet, abychom mohli žít a být mezi lidmi. Asi taky budeš muset začít takzvaně lovit, abys ostatním neublížila.“ Jeho slova mě překvapila a zároveň děsila. Představa, že po lese budu nahánět medvěda a pak se budu modlit za to, abych ho zabila dřív, než si na mně pochutná, mě poměrně děsila. Ale pak mě napadla jedna spásná myšlenka. Mohla bych jednou za čas jezdit domů, a tam zabíjet ty, kterým je to předurčeno. Tím bych získala dostatečnou sílu k tomu žít lidský život a nikoho, koho bych nechtěla, bych nezabila. Z myšlenek mě vyrušil Carlisle.

„Prostě to uděláme tak, že ti chytí někdo z nás nějaké zvíře a ty ho zabiješ. Co ty na to?“ Bohužel s tímto nápadem jsem nesouhlasila a rozhodla se ho zasvětit do mého plánu.

Carlisle s mým nápadem souhlasil, a tak mě hned druhý den ráno poslal na víkend domů. Měla jsem se vrátit v neděli večer a hned v pondělí ráno jít do školy. Stála jsem před dveřmi hlavního sálu a přemlouvala se vstoupit. Teď mě čekala ta část, kdy budu zabíjet. Bude to snad poprvé, co dobrovolně zabiji.

Vstoupila jsem do sálu a sedla si na trůn k mé matce. Hrdě se na mě podívala a hned prvního příchozího nechala mně. Byl to kluk. Mohlo mu být tak patnáct. Použila jsem schopnost, která mi přehrála jeho život, a já díky tomu mohla usoudit, zda jeho duši zničím nebo ne. Neměl nejšťastnější život. Sice měl to štěstí, že poznal lásku, ale nebyla mu opětovaná. Snažil se přes neopětovnou lásku přenést a poměrně se mu to dařilo. Dokud za ním dívka, kterou miloval, nepřišla a nechtěla po něm, aby jí dal peníze na další dávku drog. Nechtěl, aby byla na drogách a peníze jí nedal. Bohužel i tak dívka sehnala peníze a předávkovala se. Pak neunesl tuto zprávu a zabil se v autě. Bylo mi ho líto a rozhodla jsem se jeho duši nezničit. Zničila jsem pouze jeho tělo. Podle výrazu mé matky jsem pochopila, že jsem udělala správné rozhodnutí.

Tímto stylem pokračoval zbytek víkendu. Vždy přede mě s mamkou předstoupil nějaký člověk a my pomocí schopnosti, která patří k našemu postavení, nazírat životy ostatních, rozhodly, zda zničíme duši dotyčného nebo ne. Za jediný víkend jsem prožila spoustu životů. Některé jsem jim mohla závidět, některých se děsit. Naučila jsem se, že život je naprosto nepředvídatelný a lidé jsou hlavně ovládáni svými city, které se často dají velmi těžko ovlivnit. Uvědomovala jsem si, že jsem člověk a věděla jsem, že něco takového může potkat i mě. Bála jsem se dne, kdy mé city budou silnější než můj rozum.

Vracela jsem se procházkou lesem ke Cullenům a přemýšlela nad celým týdnem. Byl to velmi perný týden. Najednou jsem za sebou slyšela něco zašustit. Zaostřila jsem mezi stromy a zahlédla něčí siluetu.

„Neměla by ses takto sama procházet po lese,“ pověděl mi Edwardův hlas. Mé srdce se rozbušilo na plné obrátky a já měla co dělat, abych se uklidnila. Když už konečně ovládám svou schopnost, tak se vyskytne něco jiného, co prozrazuje, jak mi je.

„Proč bych neměla chodit sama? Mně jen tak něco neublíží a já si hlavně potřebovala pročistit hlavu.“ Koukal na mě velmi zvláštně, jako kdyby se snažil zjistit něco, co mu uniká. Asi mu vadí, že mi nemůže číst myšlenky. Z jeho přítomnosti jsem byla velmi nervózní. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Jedna moje část by ho nejradši zabila a druhá by mu nejradši skočila do náruče. Cítila jsem se velmi rozpolceně a ještě se mi mihla před očima vzpomínka na jeho nahé tělo v koupelně a já začala rudnou jako rajče. Pak konečně promluvil.

„Máš pravdu, ale i tak bych byl nerad, kdyby se ti něco stalo,“ pověděl mi s něhou v hlase. Nechápala jsem jeho chování. Ale líbilo se mi.

„Když už jsi venku, tak ti doporučuji chvíli se ještě zdržet. Alice na tebe čeká plná nedočkavosti, co ti oblíkne na zítřek do školy. Nevidí tvoji budoucnost, což ji sice znervózňuje, ale vidí v tom pozitivum, že z tebe může dělat hadrovou panenku,“ ušklíbl se na konci věty a já zděšením polkla. Asi budu muset Alici vysvětlit, že já její hadrová panenka nebudu. Snad mě za to nebude chtít roztrhat na kousky. Edward mě při mých myšlenkových pochodech pozoroval a pak mi nabídl, zda bych se s ním nešla projít. Sice jsem se v jeho přítomnosti cítila hodně nesvá, ale pořád mi připadala jeho společnost lepší než toho tajfunu jménem Alice. Tak jsem mu kývla na to, že s ním půjdu.

Šli jsme chvíli mlčky, a když jsem se podívala na Edwarda, tak na něm bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Má zvědavost mi nedala.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se ho. Otočil se na mě a zastavil.

„Trápí mě, že ti nevidím do hlavy. Je to pro mě nezvyk.“ Ustaraně se na mě podíval. Trošku jsem ho chápala.

„Aspoň vedle někoho máš klid,“ poznamenala jsem. První nechápavě koukal, ale pak mu moje poznámka docvakla.

„Jenže zrovna tvoje myšlenky mě zajímají ze všeho nejvíce.“ Neviděla jsem důvod, proč bych mu tajila mé myšlenky.

„Tak se mě zeptej. Když budu moct, tak ti odpovím,“ vyzvala jsem ho. První váhal, jestli má slova myslím vážně, ale pak neodolal a zeptal se.

„Proč mě tvoje schopnost chce tak moc zabít? U ostatních ti to netrvalo dlouho.“ Jeho otázka mě svým způsobem zaskočila. Znala jsem na ni částečnou odpověď, ale říkat mu, jak mě přitahuje, se mi nechtělo.

„Myslím, že to je jako kdyby já jsem ti položila otázku: „Proč ti voním lépe než ostatní?“ Na tuhle odpověď jen pokýval hlavou a nechal to být. Pak zase začal trefovat.

„Těšíš se do školy?“ Do školy jsem se vždycky těšila, ale měla jsem strach, že někomu ublížím. Nevěřila jsem si.

„Ano, ale mám strach, že někomu ublížím,“ svěřila jsem se mu.

„Neboj, budeme tě hlídat. Všechny hodiny budeš mít se mnou nebo s Alicí.“ Jej, to jako že ho budu mít pořád na očích? Copak neví, jak moc jsem z něho nervózní? Asi ne. Budu si muset na jeho společnost zvyknout. Snad si nevšimne, jak moc se mi líbí. Už tak se cítím trapně za ten svůj neustále kolísající tep, který částečně ukazuje, jak na kterou situaci reaguji.

„Zrovna teď bych ti rád četl myšlenky,“ podotkl Edward. Já zase byla neskutečně vděčná, že nemůže. Ušklíbla jsem se na něj a on pochopil, že teď mu opravdu neřeknu, na co myslím. Jen si povzdechl. Procházeli jsme se, dokud se nezačalo stmívat. Edward zamířil směr vila. Mlčky jsem ho následovala a připravovala se psychicky na Alici. Viděl můj vzdorovitý výraz, když jsem vstupovala do dveří a uchichtnul se tomu. V tu ráno se ke mně přihnala Alice a začala se mi hned plně věnovat. V hlavě se mi jen mihlo:

„Tohle bude ještě dlouhý večer.“

14. kapitola 16. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená 15. kapitola: