Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neodcházej, prosím! Po druhé už ne, Edwarde… 2. kapitola

10.09.2011 (08:45) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1436×

Přicupitala ke mně mladá sestřička s hřejivým úsměvem na tváři. Hřbetem ruky jsem si utřela slzu, která mi stékala po tváři.

„Slečna Swan?“ špitla ke mně nesměle a já se skoro hystericky rozesmála.

„Řekla jsem něco špatně?“ zeptala se vyplašeně.

„Ne, zlatíčko. Jen si mě rozesmála tou slečnou. Říkej mi, Bello,“ vysvětlila jsem a ona si viditelně oddychla.

„Já jsem Harper, ale všichni mi říkají Hope,“ představila a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.

„Těší mě,“ potřásla jsem její teplou rukou a ona mou.

„Teď vás zavedu do vašeho pokoje,“ vyzvala mě rukou k dlouhé bílé chodbě a vzala mou tašku od taxikáře.

Prošly jsme sluncem prosvíceným salónkem až do zahrady.

„Slečna Carol nám řekla, co jste si přála,“ vysvětlila mi a já zalapala po dechu, když mezi stromy vykoukl malý domek.

„Já myslela, že to nebude možné,“ špitla jsem k ní dojatě.

„Všechno je možné, Bello,“ odpověděla a vybídla mě, abych šla dál.

Mezi stromy na paloučku zalitým stovkami lučním kvítím stál malinky domeček. Kolem třepotalo tisíc motýlu. Připadala jsem si jako v pohádce. V předzahrádce rostlo několik růží, které se obtáčely kolem oblouku, kterým se procházelo. Když jsem jím prošla, uhodila mě do nosu ta neskutečná vůně. Nechvíli jsem se zastavila a znovu nasála tu vůni až do plic a spokojeně vydechla.

Přešla jsem k hnědým zakulaceným dveřím a zatlačila na železnou stočenou kliku. Dveře se s mírným zaskřípáním otevřely.

Ihned jsem uslyšela zapraskat dřevo. Nakoukla jsem dovnitř a do očí mě uhodil velký krb a dvě houpací křesla. Jedno z nich se ještě dohoupávalo, jako by na ní před chvílí někdo seděl. Byl to skromný obývací pokoj, ale mně dostatečně vyhovoval.

Hope mě vysvětlila ostatní podrobnosti, ale mou pozornost upoutala obrovská louka, která se táhla za domem.

„Jsem v nebi,“ zašeptal a jsem omámeně a otevřela dveře od zahrady.

„Jen v Old-Haus,“ zasmála se, Hope a popostrčila mě ke křeslu. Opatrně jsem si do něj sedla a Hope si sedla k mým nohám.

Chvíli jsme tam mlčky seděly a užívaly si slunce, které tak neúprosně zapadalo za ohromné kopce.

„Bello? Měly bychom jít dovnitř. Za chvíli bude večeře,“ řekla potichoučku, ale já nemohla pořád odtrhnout oči od té krásy.

„Jistě, už jdu,“ odvětila jsem po chvilce zasněně.

S Hope jsme společně došly do velkého salónku, kterým jsme procházely. Už tam sedělo pár postarších lidí.

Podívala jsem se naposled na zapadající slunce. Zrovna vytvářelo nádhernou scenérií. Kolem obloučku, který ještě nezapadl za kopec, se prolínala oranžová a červená. Slívaly se dohromady a vytvářely nádhernou fialovou.

Povzdychla jsem si a očima zavadila o okenní tabulku, ve které jsem zahlédla svůj odraz. Stáří bylo tak neúprosné. Už dávno moje vlasy ztratily svou hnědou barvu. Teď byly alabastrově bílé, ale pořád se mi vlnily po zádech. Na tváři jsem měla stovky vrásek, ale oči, ty zůstaly pořád hnědé, nezměněné. Pořád toužily po jeho lásce…

„Bello, pojďte se posadit k Eleně,“ zavolala na mě od vedlejšího stolu Hope.

Odvrátila jsem tvář od toho odporného odrazu. Mé srdce tolik trpělo, když jsem se koutkem oka uviděla holi, o kterou jsem se opírala. Věděla jsem, že takhle můj život neměl skončit.

Došla jsem k malému zapadlému stolku, při kterém seděla žena starší nežli já sama. Na stole měla položené karty a urputně nad nimi přemýšlela.

„Potkala jste smrt,“ vyhrkla najednou. Rozhlídla jsem se, ale nikdo jiný u stolu nestál, než já sama.

„Nevzala si vás, ona vás totiž milovala. Víc než svůj vlastní život,“ pokračovala dál a vzala si další tři karty z hromádky.

Moje nohy se zhroutily a já tak, tak dosedla na židli. Omámeně jsem ji pozorovala a v mé hlavě se roztrhla nekonečná lavina otázek.

„Jak se jmenoval?“ zeptala se neodtrhujíc oči od karet.

„Edward,“ vyslovila jsem jeho jméno šeptem. Už dávno pro mě nebylo těžké ho vyslovit. Těžké bylo se denně dívat na svůj odraz v zrcadle a vědět, že jsem ho ztratila vlastní vinou. Že stárnu a umírám sama, než abych žila věčně po jeho boku.

„Vaše osudy se znovu zkříží,“ zamumlala a poklepala na kartu s ženou a mužem, kteří se k sobě rozbíhali po dlouhé cestě a natahovali k sobě ruce.

„Znovu se potkáme?“ zeptala jsem se dychtivě

„Ano,“ ujistila mě a otáčela další karty.

„Najde si mě?“ zeptala jsem se znovu a ona zakroutila hlavou.

„Ne, takhle to nebude,“ zabručela a znovu rozdala několik karet.

„Nechápu,“ zamumlala jsem zmateně.

„Nicota po vás chňapá, stále po vás touží, ale ví, jak moc jste trpěla… Dá vám druhou šanci,“

„Už je moc pozdě,“ špitla jsem zlomeně a složila si hlavu do dlaní.

„Než vaše srdce hlesne v posledním úderu, dostane to, po čem toužilo,“ řekla nakonec a odešla ze salónku.

Docela mě takhle kapitolka dala zabrat.

Tak doufám, že se vám to bude líbit... :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neodcházej, prosím! Po druhé už ne, Edwarde… 2. kapitola: