Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 56. - Volturiovi

08.08.2010 (10:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5213×

Kapitola 56. - Volturiovi 

Pohled Belly. 

S ostatními jsme se postavili do kruhu kolem Ara, jeho bratrů a Renaty, krčící se za Arem.

„Musím uznat, že jsem vás podcenil,“ pronesl Aro, když nás všechny přejel očima.

Doufám, že nás také nechtějí sprovodit z tohoto světa. Přečetla jsem si obavu v jeho myšlenkách. Caius a Marcus přemýšleli podobně a Renata, kdyby byla člověk, měla by už v kalhotách.

„Už jsem si myslela, že vůbec nevíš, co je to strach. Ale mýlila jsem se. A jsem ráda, že se bojíš,“ řekla jsem Arovi s úsměvem. Aro se jen ušklíbl.

Bello, přečetla jsi v jejich myšlenkách něco, co by nám pomohlo rozhodnout se, co s nimi provést? Osobně si myslím, že by měl zůstat jejich život zachován. Nechceme přece rozpoutat boj o moc. Ptal se mě Carlisle myšlenkou.

Pro nás všechny představovali Volturiovi po staletí ty nejvyšší našeho druhu. Kdybychom je teď zbavili života, v našem světě by se toho asi dost změnilo. Ustanovili by se Rumuni našimi novými vládci? Kralovali si na svém území, ale i tak se podřizovali Volturiovým. Toužili po moci, ale zatím se k nějakému většímu útoku neodhodlali. Doteď to byly jen takové menší výpady, které jim Volturiovi následně vraceli.

Po dnešním boji byla ale Arova družina značně oslabena. Bude chvíli trvat, než najde upíry se schopnostmi, které by se mu hodily. Zda se mu ale podaří najít někoho za Jane a Aleca, o tom jsem silně pochybovala. Jejich schopnosti byly unikátní a Volturiovým budou zcela jistě chybět. Kdyby teď Rumuni zaútočili, měli by zřejmě velkou šanci na úspěch. Oni ale nevěděli, že Aro utrpěl značné ztráty ve svých řadách.

Otázkou ale teď bylo, zda je máme nechat odejít nebo je sprovodit jednou pro vždy ze světa. Jejich boj s Rumuny nám mohl být ukradený. A když se nad tím víc zamyslím, tak vlastně i to, kdo nám bude vládnout. Moje rodina si žila svůj život. Nestáli jsme o zapojování se do bojů o moc. A to jsme dali dnešní bitvou jasně najevo. Chtěli jsme si v poklidu chodit do práce, do školy a užívat si věčného života po boku svých milovaných. Byli jsme daleko od veškerého dění ve Volteře. A věřila jsem tomu, že každý člen mojí rodiny toužil jen po tom, aby to tak bylo i nadále.

Ano, je pravda, že by měla mít každá společnost svůj řád a ten zaručí vůdci. Je třeba, aby někdo dohlížel nad pořádkem. O naší existenci lidé nevěděli, a tak to muselo zůstat. A Volturiovi tenhle úkol plnili svědomitě. Jak by se to dařilo Rumunům či někomu jinému, jsem nedokázala odhadnout.

Ale ani tohle všechno mě nepřesvědčilo o tom, že bychom měli nechat Ara a jeho bratry jít. Arovi jsem nevěřila ani co se za nehet vešlo.

Přejela jsem pohledem svoji rodinu i Volturiovy. Ti tři, vlastně čtyři, se snažili odhadnout, jak naložíme s jejich životy. Každý člen mojí rodiny se snažil obhájit si sám před sebou rozhodnutí, že Ara pustíme. Musela jsem se pokusit přesvědčit je o tom, že pustit je, není ta správná volba.

Zhluboka jsem se nadechla a oči všech se upřely na mě.

„Aro, vysvětlíš nám, jakou úlohu hrají v tomhle všem Rumuni?“ zeptala jsem se ho. Podíval se na mě spolu se svými bratry.

„No, vlastně proč ne? Bojujeme s Rumuny už několik staletí. Ale zatím to byly jen takové malé boje. Jenže… Před nějakou dobou se nám doneslo, že Rumuni shromažďují upíry se schopnostmi. Že budují armádu proti nám. Chtějí nás porazit a tak se stát vládci upířího světa,“ odpověděl mi Aro trošku rozrušeně.

„A jakou úlohu v tom všem hraje moje rodina?“ položila jsem mu další otázku a přimhouřila jsem oči. Už dopředu jsem věděla, jak mi odpoví. Ale chtěla jsem, aby to slyšeli členové mojí rodiny.

„Bello, tvoje dcera dokáže skrýt pachy. Víš, co bychom mohli s její schopností dokázat? Mohli bychom se nepozorovaně přiblížit až k nim a zaútočit na ně. A s tvojí schopností bychom zjistili jejich plány. A když teď vím, co dokáže Edward… Opravdu si to nerozm-“

„I po tom, co jsi přišel o svoji družinu, to budeš zkoušet? Ještě jsi nepochopil, že tvůj život, stejně jako život tvých bratrů, máme teď v rukou my? Ano, po staletí jste pro nás byli vy našimi vládci, ale moje rodina si žije svůj život, má svoje pravidla. Nevím jak ostatním, ale pokud se nás změna na nejvyšších místech nijak nedotkne, je mi jedno, kdo bude sedět na trůnu,“ řekla jsem mu po pravdě. „A navíc… kvůli vlastnímu prospěchu jsi chtěl vystavit moji rodinu ještě většímu nebezpečí, než jsi ji vystavil v dnešním boji. To ti nikdy nezapomenu!“ dodala jsem zvýšeným hlasem. Znala jsem jeho odpověď dopředu a stejně jsem se jí nechala rozhodit.

„Bello, doufal jsem, že to nedojde takhle daleko,“ odvětil mi Aro.

„Ne? To ti tak budu věřit. Měl jsi to promyšlené od začátku až do konce. Včetně Daniela. Kdybychom tě nezastavili, byl by teď mrtvý,“ procedila jsem skrz zuby a ještě to podtrhla vrčením. Na rameni jsem cítila Edwardovu ruku. Snažil se mě zklidnit. I ostatní mě v myšlenkách nabádali, abych ubrala. Ale copak nepoznali, že se Aro nikdy nevzdá? Chtěl nás zničit za to, že jsme nechtěli odejít bojovat za jeho „vlajku“. Přišel o svoji družinu a stejně se nás pokusil znovu přesvědčit, abychom šli s ním a bojovali za jeho „barvy“.

„Nechal jsem se trochu unést,“ přiznal Aro po chvíli. Slyšela jsem v jeho hlase hanbu?

„Aro, měl bych pro tebe návrh,“ promluvil náhle Carlisle. Byla jsem mu docela vděčná, protože už jsem měla Arových řečiček plné zuby a moje sebeovládání začalo lehce kolísat.

Podívala jsem se do Carlisleovy mysli, abych zjistila, co chtěl Arovi navrhnout. A s tím, co jsem si tam přečetla, jsem nemohla souhlasit. Aro bude určitě slibovat hory doly, aby si zachránil život. A také život svých bratrů.

„Carlisle, jsi si jistý?“ zeptala jsem se ho udiveně.

„O co jde?“ ozval se Emmett. Nelíbilo se mu, že reaguju na Carlisleovy myšlenky, když on ani netuší, co má Carlisle v plánu. Ani ostatním se to moc nelíbilo. Po pravdě jsem se jim nedivila.

„Necháme tě i s bratry a Renatou odejít,“ začal Carlisle, „ale chci od tebe slib, že už se nikdy nebude opakovat situace, která nastala dnes. Necháš nás žít a nebudeš nijak zasahovat do našich životů. To co je mezi vámi a Rumuny, se nás příliš netýká. Proto se do tohoto sporu zapojovat nebudeme,“ dokončil svoji řeč Carlisle a dal si záležet, aby zdůraznil slova poslední věty.

Všichni jsme upřeli svůj zrak na Ara.

Bello, vím, že čteš moje myšlenky. Skutečně jsem to nikdy nechtěl nechat dojít takhle daleko. Chtěl jsem jen vaši pomoc. Sledovala jsem Ara přimhouřenýma očima a musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se trochu zklidnila. Šel jsem na to ale špatně. Snažil jsem se ji vynutit. Udělal jsem chybu. Omlouvám se. Vím, že mi nevěříš, ale myslím to upřímně.

„Aro, ty jsi neskutečný. O čem se mě to tady snažíš přesvědčit? Plán na zničení mojí rodiny, pokud se ti nepodvolíme, jsi měl vymyšlený dlouho. Moji dceru hledáš už několik desítek let. Netvrď mi laskavě, že se omlouváš za chybu. A pochybuji, že zrovna ty víš, co je to myslet upřímně. Ne, nevěřím ti a věřit ti nebudu. Podvolím se rozhodnutí rodiny, ale mě jsi nepřesvědčil,“ říkala jsem mu nasupeně.

„Ani nevíš, jak moc mě mrzí, že mi zrovna ty nevěříš,“ řekl Aro sklesle a pak se otočil na Carlislea. „Příteli, já i moji bratři ti slibujeme, že už do vašich životů nebudeme nijak zasahovat. Samozřejmě, pokud budete dodržovat stávající pravidla.“ Jasně, šlo mu o život, tak sliboval nesplnitelné.

„Dejte nám pár minut, poradíme se,“ pronesl Carlisle a všichni jsme se přesunuli pár metrů od Ara a jeho bratrů. Nehrozilo, že by nám utekli. Věděli, že bychom je dostali a pak už by jim nepomohl žádný slib.

„Chci znát váš názor. Já osobně jim moc nevěřím, ale jsem pro to, je pustit,“ promluvil k nám velice tichým hlasem Carlisle.

„Nevěříš jim, a přesto je chceš pustit? Jsem si jistá, že jakmile se Arovi podaří najít upíry se schopnostmi, které mu budou zaručovat úspěch v boji, přijde za námi znovu,“ vyjádřila jsem svůj nesouhlas s jeho názorem.

„Bello, bude mu chvíli trvat, než si vytvoří novou družinu. A protože máme Kate, budeme se moct kdykoliv přenést do Volterry, abychom zjistili, jak na tom je. Výhodou pro nás je, že nemá Aro o její schopnosti ani tušení. A pak máme Alice, která uvidí jeho rozhodnutí. Nevěřím jeho slibu, ale jsem si jistý, že kdyby se mělo něco dít, stihneme se podle toho zařídit,“ vysvětloval mi Carlisle. Jen jsem zakroutila hlavou. Na jednu stranu měl pravdu, ale na druhou… Kdybychom se jich zbavili hned teď, nemuseli bychom se později zaobírat tím, co podnikneme, až zjistíme, že nás chtějí opět poctít svojí návštěvou.

„Já bych je pustil, co si na nich vezmeme? Boje už bylo myslím dost,“ vyjádřil svůj názor Emmett a pohladil Rose po vlasech. Rose si stále ještě držela ruku, ale vypadalo to, že už se jí z větší části zacelila.

„Souhlasím s Emmettem. Pokud se od nás budou opravdu držet stranou, pustila bych je,“ řekla Rose.

Alice s Jasperem byli také pro, abychom je pustili. Alice potvrdila Carlisleova slova, když řekla, že uvidí, kdyby se rozhodli porušit slib. K nim se přidal i Riley s Kate. Zbývala Esme, Edward a já. I když já už jsem svůj názor vlastně vyjádřila.

„I já jsem pro jejich propuštění. Vím, že Aro dokáže být podlý, ale i tak bych jejich život ušetřila,“ řekla Esme šeptem. Její rozhodnutí mě nepřekvapilo. Bylo by divné, kdyby nestála za Carlislem.

Edward se na mě podíval a v jeho očích jsem četla otázky a nerozhodnost. Skousla jsem si ret. Edwardův názor už stejně nemohl nic změnit, protože zbytek rodiny byl pro jejich propuštění. Jen mě překvapila ta jeho nerozhodnost.

„Bello, vážně si myslíš, že nás podrazí?“ zeptal se mě Edward potichu. Ani on nevěřil mému úsudku? Copak jsem byla jediná, kdo viděl, že s námi hrál Aro nečistou hru?

„Já si to nemyslím. Vím to!“ odsekla jsem mu. Přimhouřil oči a mě začalo mrzet, jak jsem na něj vyjela.

„Promiň, lásko,“ omluvila jsem se mu a natáhla se pro pusu.

„Nic se nestalo,“ zašeptal, pohladil mě po tváři a políbil mě.

„Ehm, máme tu něco k dořešení,“ ozval se Emmett. Usmála jsem se na Edwarda a postavila se zase vedle něj.

„No, takže já stojím za Bellou. Pokud si je jistá tím, že Aro svůj slib nedodrží, věřím jí. Tudíž nemůžu souhlasit s jejich propuštěním,“ pronesl naprosto jistým hlasem Edward.

„A máme jasno. Děkuji vám za názory. Bello, Edwarde, nedá se nic dělat. Budete se muset podvolit rozhodnutí většiny,“ oznámil nám Carlisle.

Edward mě chytil za ruku. Asi měl strach, že budu mít námitky proti rozhodnutí mojí rodiny, ale já jsem věděla svoje a nemínila jsem o tom přesvědčovat ostatní.

Carlisle se vydal k Arovi a jeho bratrům. My ostatní jsme se k němu přidali.

„Aro, rodina rozhodla, že vám darujeme život. Pamatujte ale na slib, který jste nám dali.“ Na Arově tváři se objevil úsměv.

Přemýšlela jsem, jak ho dostat „na lopatky“. Měla jsem hrozně málo času.

Edward! No jo, že mě to nenapadlo dřív! Aro se nadechoval, že něco řekne, ale já jsem ho předběhla.

„Aro, myslím, že pro tebe nebylo moc příjemné, když tě něco nutilo ovládat svoji touhu po krvi,“ řekla jsem mu a sledovala jeho reakci. Přimhouřil oči a v jeho mysli jsem si přečetla, že nechápe, kam tím mířím. Ani mojí rodině nedošlo, co jsem se chystala Arovi říct.

„Pokud nedodržíš svůj slib, a platí to i pro tvé bratry,“ pokračovala jsem a přejela je očima, „budeš svou touhu po krvi ovládat až do konce svého bytí,“ pohrozila jsem mu. Vzpomněla jsem si, že Edward přenesl svou schopnost ovládat svoji touhu po krvi na Kate trvale. A věřila jsem, že kdyby došlo na lámání chleba, podařilo by se mu tuto schopnost přenést i na Ara a jeho bratry. Také jsem ale doufala, že bude brát Aro moje slova jako hrozbu a nebude se pokoušet zjistit, zda skutečně svedeme to, co jsem řekla.

Ty jo, ségra, klobouk dolů. To by mě nenapadlo. Vysloužila jsem si uznání od Emmetta. Vlastně nejen od něj.

Aro se snažil nedat na sobě nic znát, ale myšlenky ho prozradily. Miloval chvíle, kdy se nechával vést svými instinkty a ukájel nekontrolovatelně svoji žízeň. Představa, že by se nemohl naplno poddat své touze po krvi, ho vyděsila.

„Děkujeme. Svůj slib dodržíme,“ pronesl stručně a věcně. Pak se otočil na své bratry a Renatu. „Myslím, že je nejvyšší čas vydat se na cestu domů.“ Mohla bych odpřísáhnout, že jsem slyšela, jak spadl Renatě kámen ze srdce.

Aro se naposledy otočil naším směrem, mrkl na mě a pak už jsem jen viděla, jak jejich postavy mizí v lese. Ty jejich schopnosti… Rumuni budou ještě koukat. Četla jsem poslední Arovy myšlenky, než mi zmizel z dohledu. Cítila jsem v nich skrytou výhružku mojí rodině. Jen mě utvrdil v tom, co jsem celou dobu věděla. Ale nechala jsem si to pro sebe.

„Dobrý nápad s tou Edwardovou schopností, Bello," pronesl uznale Carlisle, když mě míjel. Všichni se vydali k domu, jen já a Edward jsme stáli na místě.

„Edwarde, půjdeš se mnou za Izzie? Musíme dostat Daniela do domu,“ zeptala jsem se ho. Místo odpovědi mě chytil za ruku a vtiskl mi pusu na tvář. Rozběhli jsme se po stopě Izzie.

Běželi jsme mlčky. Nevím, co se honilo hlavou Edwardovi, ale já jsem myslela na to, že se budeme muset brzy přestěhovat. Ať už kvůli Arovi - bude lepší, když mu bude trvat, než nás najde. Jeho dva stopaře jsme mu zlikvidovali, ale schopnost stopování nebyla jako jediná u upírů až tak neobvyklá. Brzy si najde nového stopaře. A pak také kvůli Danielovi.

„Lásko, nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě náhle Edward. Uvědomila jsem si, že jsem přestala běžet přirozenou rychlostí, ale běžela jsem teď jako člověk.

„Čeká nás stěhování. Jakmile se Daniel přemění,“ odpověděla jsem mu zamyšleně.

„Není to jen kvůli Danielovi, že ne?“

„Ne.“

„Chceš se ukrýt před Arem? Určitě mu nebude trvat dlouho, než najde někoho, kdo bude mít podobnou schopnost jako Demetri nebo Paul. A nás pak bude čekat jen utíkání a skrývání se...“ V jeho hlase jsem slyšela obavu.

„Lásko, Aro se jen tak nevzdá naděje, že by mohl získat Izzie, mě, tebe… Ví, že umíme bojovat, takže by našel uplatnění pro každého člena naší rodiny. A to, že přišel o svoji družinu, ho neodradí od toho, získat nás pro boj s Rumuny,“ vysvětlovala jsem mu. „A také ještě nevíme, jak na tom bude Daniel. Co když bude mít nějakou schopnost, která by se Arovi náramně hodila. Myslím, že k nám dřív nebo později vyšle nějakého zvěda, aby se pro něj pokusil zjistit nové informace. Ano, uvidíme jeho rozhodnutí. Můžeme se k němu díky Kate přenést, ale… Nejlepší bude, když se budeme po nějaké době přesouvat.“

„Měli jsme je roztrhat a spálit,“ pronesl Edward. Souhlasila jsem s ním, ale rodina rozhodla jinak.

Zrychlila jsem a Edward se mi přizpůsobil. Po několika minutách už jsem viděla Izzie. Seděla na zemi a v náruči držela Daniela.

„Mami, on ještě nevydal ani hlásku,“ řekla mi s obavou, jen jsme k ní doběhli. Nezajímalo ji, jak to dopadlo s Arem. Nejdůležitější teď pro ni byl Daniel. Podívala jsem se do jeho mysli a viděla jsem tu bolest, kterou procházel, až jsem se otřásla. Přikázal si, že ji bude snášet potichu. Nechtěl, aby se Izzie trápila.

„Drahoušku, všechno je v pořádku, neboj se,“ chlácholila jsem ji. Skousla si ret a přemýšlela, zda mi má věřit. Bála se o svého miláčka.

„Izzie, Daniel prochází přeměnou. Hrozně trpí, ale rozhodl se, že bude trpět potichu. Nechce, aby ses trápila,“ zopakovala jsem jí přesně to, co jsem si přečetla v jeho mysli. Izzie se zkřivil obličej bolestí. Bylo pro ni těžké ho vidět v tomhle stavu.

Sklonila k němu hlavu, pohladila ho po tváři a zašeptala mu do ucha: „Budu celou dobu s tebou. Ani na vteřinu tě neopustím. Miluji tě.“

„Izzie…“ řekl ochraptělým hlasem Daniel. Čekali jsme, jestli ještě něco řekne, ale jakoby upadl znovu do temnoty.

„Měli bychom ho zanést domů,“ pronesla jsem po chvíli. Izzie ke mně zvedla hlavu a souhlasně kývla. To už se k němu Edward skláněl a bral ho do náruče. Společně jsme se rozběhli domů.

Kapitola 55. - Na ně! - Shrnutí - Kapitola 57. - Věčnost - Konec

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 56. - Volturiovi: