Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 38. - V nemocnici

17.04.2010 (14:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5348×

Kapitola 38. – V nemocnici

Pohled Alice. 

Bella s Rileym běželi k místu nehody a chvíli po nich odjel Carlisle do nemocnice. Chtěl být u toho, až přivezou Swanovi.

Znovu jsem si promítla v duchu celé své vidění a v tu chvíli mi to došlo. Paul. Muselo to být jeho rozhodnutí. To on způsobil tu nehodu. To on narazil do auta Swanových.

„Jaspere, Emmette!“ zavolala jsem na kluky. Během chvilky byli u mě a spolu s nimi i Rose, Izzie a Esme.

Věděla jsem, že to musím nějak opatrně sdělit Izzie. Byl to její táta a vůbec jsem si netroufla odhadnut její reakci. Tohle už ale přehnal. A zasloužil si za to zemřít.

„Izzie, promiň. To co teď řeknu, se ti nebude líbit,“ řekla jsem a pomalinku pokračovala. „Za tu nehodu může… Paul. On řídil auto, které narazilo do Swanových.“ Očima jsem přejela ostatní a můj pohled se zastavil u Izzie. Stála, zírala na mě a nic neříkala. Pak zalapala po dechu a rukou zašmátrala vedle sebe, jakoby se něčeho potřebovala chytit.

„To ne, to nemohl… jak to mohl…“ koktala a z očí jí začaly téct slzy. Rose jí pohotově podstrčila židli zrovna v momentě, kdy vypadala, že by se mohla skácet k zemi. Naprosto ji to zlomilo.

„Izzie, vím, že je pro tebe těžké tomu uvěřit a mrzí mě to. Je to tvůj táta, ale tohle mu nemůže projít,“ řekla jsem jí opatrně. Stále ještě vypadala, že je v šoku.

„Kluci, podívejte se po něm. Víte co máte dělat, když ho najdete,“ zašeptala jsem k Jasperovi a Emmettovi. „A zavolejte mi, jak to vypadá,“ stihla jsem za nimi ještě zavolat, než vyběhli do tmy.

„Esme, vezmi Izzie nahoru. Je unavená a potřebuje se prospat. A také… je toho na ní moc,“ poprosila jsem ji. Izzie se na mě podívala a otevírala pusu, aby mi mohla oponovat.

Esme šla k Izzie a pohladila ji po vlasech. „Izzie, drahoušku, musíš být unave-“

„Alice, přece mi nemůžete zabít tátu. Vím, že to co udělal je špatné a ublížilo to mamce, ale vy mi ho nesmíte vzít. Prostě nesmíte,“ nenechala domluvit Esme a začala na mě křičet. Vstala ze židle a s pláčem se rozběhla ke dveřím.

„Kam si myslíš, že poběžíš? Izz, musíš se uklidnit,“ zastavila ji jemně Rose a zastoupila jí cestu.

„Nechci se uklidnit. Chci najít tátu a zeptat se ho, jak to mohl udělat,“ křičela na Rose a snažila se ji oběhnout. Rose se ale nedala a tak to Izzie po chvíli zlomeně vzdala. Sesunula se k zemi, kolena si přitáhla k tělu, opřela si o ně ruce a položila si na ně hlavu. Plakala.

Zazvonil mi mobil.

„Lásko?“ ozvala jsem se do telefonu, když jsem zjistila, že mi volá Jasper.

„Alice, jsme dost daleko od domu a Paulův pach slábne. Zajímavé je, že když jsme prohledávali okolí domu, tak jsme tam cítili jeho pach. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby ten pach nebyl tak intenzivní. Musel tu být před chvílí. Vypadá to, že se chtěl vrátit domů, jakoby se nic nedělo.“

„Byl tady? On se mi snad jenom zdá. Myslel si, že mu to projde?“ rozčilovala jsem se do telefonu.

„Asi si myslel, že nepřijdeme na to, kdo řídil auto, které narazilo do Swanových. Už musím, ale zase se ozvu.“

„Dobře, budu čekat,“ řekla jsem a ukončila hovor.

„Něco nového?“ zeptala se mě Esme. Než jsem jí stihla odpovědět, znovu mi zazvonil mobil. Tentokrát to byl Riley.

„Ahoj. Za tu nehodu může Paul,“ oznámila jsem mu stručně.

„Aha, tak vy už to víte,“ slyšela jsem Rileyho.

„Došlo mi to, když jsem si znovu v duchu přehrála tu vizi. Poslala jsem kluky, aby ho našli. On se odvážil objevit před domem, chápeš to? Asi si myslel, že ho přivítáme s otevřenou náručí. Jasper mi volal, že se jim začíná jeho pach ztrácet…“

„Dejte nám vědět. Carlisle ještě nevolal?“ zeptal se.

„Nevolal. A jak to vypadá u vás?“ ptala jsem se opatrně.

„Jeden z rodičů to nepřežil. Ostatní odvezli do nemocnice,“ řekl mi s lítostí v hlase.

„To… mě moc mrzí. Máme za vámi přijet?“ ptala jsem se. Kdo zemřel? A jak jsou na tom ostatní?

„Ne, zůstaňte zatím doma,“ odpověděl a ukončil hovor.

„Alice? Už něco ví? Jak to vypadá se Swanovými?“ ptala se mě netrpělivě Esme.

Nadechla jsem se. „Jeden z nich to nepřežil. Jeden z rodičů,“ řekla jsem jí opatrně. Vykulila oči a pak jsem zaslechla vzlyky. Nejen Esme vzlykala, slyšela jsem i Izzie za sebou. Otočila jsem se na ni. Hlavu měla opřenou Rose o rameno. Ta ji hladila po vlasech a snažila se ji uchlácholit.

Pohled Belly.

Charlie zemřel, Renée… se pravděpodobně nedožije rána. A co přesně myslel Carlisle tím, že to s Edwardem a Kate nevypadá moc dobře?

Jak jsem to mohla dopustit? Jak to vysvětlím Edwardovi a Kate? To kvůli mně jim Paul zabil rodiče. Bude mě ještě Edward chtít? Nebude mi to dávat za vinu? Položila jsem si hlavu do dlaní a vzlykala jsem. Tak moc jsem se bála, že by tu nehodu nemusel… přežít. Ale také jsem se bála toho, jak se zachová, až zjistí…

„Bello, pojď sem,“ vyzval mě Riley. Pomalu jsem se zvedla ze židle a šla za ním. Schovala jsem se do jeho náruče.

„Je mi to tak líto. Kdybych jen tušila, co plánuje. Nikdy jsem ho neměla nechávat žít s námi. Souhlasila jsem s tím, aby tu zůstal, jen kvůli Izzie. A teď…“

„Bello, i kdybychom mu nedovolili, aby zůstal v našem domě, stejně bychom tomu podle mě nezabránili. Musíme jen doufat, že Carlisle udělá vše, co je v jeho silách, aby to přežili. Nechci ani pomyslet-“

Než stihl dokončit větu, zazvonil mu mobil.

Poté, co mě pustil, vylovil mobil z kapsy a podíval se, kdo volá.

„Alice?“

Chvíli poslouchal a pak vykřikl do telefonu: „Cože? Jak je to možné?“

Dívala jsem se mu do tváře. Mračil se čím dál tím víc.

„Tak to jsme nahraní. Ale není všem dnům konec. Dřív nebo později si ho podáme.“ Kam mohl jet? Šrotovalo v hlavě Rileymu. Takže se klukům ztratil?

„Carlisle se ještě nevrátil ze sálu, takže stále čekáme. Jak to zvládá Izzie?“ zeptal se, podíval se přitom na mě a já jsem zpozorněla.

„Chápu. Je to pro ni těžké, ale musí pochopit, že tohle mu nemůže projít,“ řekl Alice. Takže Izzie to asi nesla špatně. Chtěla jsem být u ní, utěšit ji, říct jí, že ji mám ráda… Ale nemohla jsem odejít z nemocnice. Ne, když jsem nevěděla, co je s Edwardem. A také s Kate a Renée.

„Jasně, zavolám.“ Riley položil mobil na stůl a podíval se na mě.

„Ztratil se jim. Kluci za ním běželi směrem k Seattlu, ale někde po cestě si sehnal auto a zmizel jim. Doufám, že mi udělá tu radost a brzy se zase ukáže. Mám s ním nevyrovnané účty,“ procedil skrz zuby.

„A Izzie?“ zeptala jsem se.

„Nese to zle. Ví, že je špatné, co Paul udělal, ale nesnese pomyšlení na to, že bychom ho zabili,“ řekl s pohledem upřeným z okna. Je to její táta, ale v tuhle chvíli je mi to jedno. Zaplatí za to, co udělal Kate.

„Jsem s tebou. Izzie se to pokusím nějak vysvětlit. Vím, že to bude těžké, ale i já už bych se ho ráda zbavila jednou pro vždy.“

Asi po hodině, kdy jsme stále nervózně čekali, až vejde Carlisle a řekne nám, jak to vypadá, se tak stalo. Otevřely se dveře a vstoupil náš otec. Prošel kolem nás a posadil se za stůl. Opřel si o něj lokty a hlavu si položil do dlaní. Proč? Jak jim to mohl udělat? A jak to mám říct těm dvěma?

„Carlisle?“ ozval se Riley. Vůbec to nevypadalo dobře. Radši jsem se posadila.

„Renée… zemřela na sále. Operoval ji kolega. Měla hodně vnitřních zranění a nešlo ji zachránit… Musel se jí uvolnit pás, když auto vyletělo ze silnice, protože když přijeli záchranáři, byla půlkou těla venku z auta, potlučená a v bezvědomí,“ řekl a na chvíli se odmlčel.

Pak se zhluboka nadechl.

„Riley, neříká se mi to lehce, ale Kate má velký otok mozku, takže je nyní v umělém spánku. Musíme počkat, až otok ustoupí, pak budeme vědět víc,“ podíval se na Rileyho, který měl v obličeji bolestivý výraz. „To není vše. Kate má také zlomená žebra a vážně poškozená játra. Operovali jsme ji a vnitřní krvácení se nám podařilo včas zastavit,“ řekl ztrápeně a pomalu otáčel hlavu ke mně. Teď to přijde.

„Bello, ani s Edwardem to nevypadá růžově. Má poraněnou páteř. V tuto chvíli nevíme, zda bude ještě někdy chodit. A také má velkou tržnou ránu na čele. Zašili jsme ji, ale je v bezvědomí, takže i u něj budeme vědět víc, až… jestli… až se probudí. Mrzí mě to.“

Až, jestli? Oni si nejsou jistí tím, jestli se vůbec probudí? Zalapala jsem po dechu a nedokázala jsem se ani nadechnout, ani myslet… dokázala jsem jen zírat na otce. Doufala jsem, že snad spím a zdá se mi nějaký hloupý a tragický sen. Že se probudím a vše bude zase krásné. Půjdeme s Edwardem na procházku do parku. Zajedeme si k jezeru. Projdeme se lesem. V zimě si skočíme zabruslit… Měla jsem pocit, že se mi to štěstí, které jsem do nehody prožívala, začalo bortit jako domeček z karet.

„Oba víte, že je tu možnost je přeměnit. Jed by jim zahojil všechny rány. Všechny tělesné. Duševní rány jed vyléčit nedokáže a nedokáže jim ani vrátit rodiče, bohužel. Popřemýšlejte o tom. Ani jeden na tom není dobře. Nemáme vyhráno,“ pronesl a podíval se smutně na Rileyho a pak na mě. Jsou hrozně blízko smrti. Nevím, zda bude v moci lékařů jim pomoci. A jejich těla se z toho sama nedokážou dostat. Náš jed to ale dokáže. Přemýšlel Carlisle.

„Tohle je situace, kdy bych vám tu přeměnu i doporučil. Nechám to ale na vás. Pokud se rozhodnete udělat z nich upíry, potřebuji to ale vědět dopředu, abych měl čas vymyslet, jak dostat jejich těla z nemocnice k nám. A upřímně, vůbec netuším, kolik času máme, tak s tím rozhodnutím neotálejte.“

Podívala jsem se na Rileyho. Těkal očima ze mě na Carlisla. Kate chtěla být jako já. I Edward to chtěl. Bella se tomu bránila, ale není tohle pořádný důvod to udělat? Honilo se mu v hlavě.

Nechtěla jsem z Edwarda udělat monstrum, kterým jsem já a celá moje rodina, ale nedokázala jsem si svůj život představit bez něj…

Kapitola 37. - Nehoda - Shrnutí - Kapitola 39. - Naděje

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 38. - V nemocnici: