Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není hvězda jako hvězda - 5. kapitola

05.12.2010 (09:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×



5. kapitola – Bezbranná

„Bello? Bello? Probuď se!“ křičel někdo, ale já ho nemohla poslechnout. Ne, že bych nechtěla, ale nemohu. Nedokážu se ani pohnout, natož abych otevřela oči. Moje tělo se zmítalo v křečích a já nemohla ani hlasu říct, že mi není dobře. Hlas pořád křičel, ať se probudím… čím dál hlasitěji a čím dál naléhavěji. A pak jsem náhle uviděla světlo. Bylo dost ostré, a proto jsem hned zase oči zavřela.

„Otevři je, chci vidět tvoje oči,“ řekl někdo… potom jsem si ale uvědomila, čí hlas to je. Aniž bych věděla, kde jsem, nechala jsem oči zavřené a rychle utíkala pryč od toho hlasu. Najednou mě někdo popadl, vzal mě do své náruče a já cítila, že padám k zemi. Byl pode mnou a mně se nejspíš chtělo zvracet, když jsem otevřela oči.

„Pusť mě!“ vykřikla jsem vyděšeně a hned mě pustil.

„Co se děje?“ zeptal se mě a pomohl mi vstát. Já ale ucukla a vstala sama. Dala jsem mu facku a pak ještě jednu.

„Tohle se děje,“ řekla jsem a byla pořádně vyděšená a taky naštvaná. Nevěděla jsem, co mi po tomhle udělá. Nevěděla jsem, co se mu teď honí v hlavě. Nevěděla jsem, jak zareaguje.

„Neublížím ti… už ne,“ řekl sklesle a odvrátil svůj pohled ode mě.

„Ano? A jak ti mám věřit?“ zeptala jsem se ho a svojí dlaní jsem mu otočila zpátky k sobě.

„Budeš to muset prostě risknout,“ řekl a zamračil se.

„Dobře, věřím ti. Vím, že mi neublížíš… teda aspoň ne smrtelně, protože mě potřebuješ k něčemu jinému, ale… auu,“ řekla jsem a chytila se za ruku, na které jsem měla dvě velké modré modřiny.

„Promiň… já… neovládal jsem se,“ řekl smutně a sedl si do křesla. Přišla jsem k němu a zvedla svýma rukama jeho hlavu.

„Nemusíš se mi omlouvat… to jsi nebyl ty, ale já,“ řekla jsem a začala plakat. Setřel mi slzy z tváře a udiveně se na mě podíval.

„Co tím myslíš?“

„Mám ještě jednu schopnost… mohu ovládat jakoukoli mysl… já… myslela jsem si, že…“ dál jsem to už nevydržela, skácela se na zem a začala ještě víc brečet. Hned vyskočil ze židle a přidržel si mě ve své náruči.

„Šššššš…. šššššš… víš, co jsi mohla provést? Mohla si mě donutit, abych tě zabil a to bych si nikdy neodpustil,“ pošeptal mi do ucha.

„Proč? Co jsem já pro tebe? Nic… jsem nic. Jsem nicka, která má ve svém osudu zemřít pro někoho jiného. Můj osud je už dávno napsaný.“

„Tohle neříkej!“ řekl a dál mě držel ve své náruči. Pohupoval se mnou doprava a doleva na zemi a já svými slzami smáčela každé dvě vteřiny jeho košili, která měla nádhernou vůni.

„Proč? Proč to nemám říkat?“ zeptala jsem se ho a čekala na odpověď.

„Protože… protože,“ říkal pořád dokola, ale nenacházel slova.

„Kde to jsme?“

„Doma,“ řekl.

„Můžu ji vidět?“ zeptala jsem se a on mě hned pustil. Přečetl si v mé mysli, že jí nechci nijak ublížit.

„Ne,“ řekl a šel pryč z pokoje.

„Proč?“ zeptala jsem se ho a uviděla, jak se zastavil ve dveřích. Otočil se ke mně a šel pomalu ke mně.

„Protože to není zrovna pěkný pohled na ni,“ řekl a posmutněl.

„Chci ji vidět, prosím,“ prosila jsem ho a po dlouhém přemlouvání přikývl a pustil mě k ní.

„Tak dobře,“ řekl a pobídl mě, abych šla za ním. Otevřel dveře naproti pokoji, z kterého jsme vycházeli. V pokoji byli snad všichni, a jak mě uviděli, tak se postavili do bojovné pozice… zády k dítěti.

„Neublíží jí, ocenil bych, kdybyste teď odešli,“ řekl Edward.

„Jestli se ale o něco pokusíš, tak…“

„Tak dost, Rose. O nic se nepokusí, uhlídám si své dítě a uhlídám si i Neil. Kdyby byl problém, tak stejně budeš poslouchat za dveřmi, takže by tu nebyl být žádný problém,“ řekl Edward a slyšela jsem slabé zavrčení z Emmetovy hrudi.

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se, když všichni odešli.

„Ještě jsme jí nedali jméno… ona si ho ještě nevybrala,“ řekl trochu veselým tónem.

„Nevybrala? Jak to myslíš?“

„Má dar… stejně jako ty nebo já. Jen pouhým dotykem ti dokáže přehrát to, co si pamatuje z minulosti, dokáže se tě zeptat…“

„Můžu to zkusit?“ zeptala jsem se.

„Ano, ale pokud něco zkusíš, tak na tebe Rose vystartuje zpoza dveří,“ řekl a já viděla, že to myslí vážně.

„Nemám co zkoušet. Všechny nápady jsem vyčerpala a nůž schovaný nemám,“ řekla jsem a Edward na mě šibalsky mrkl.

„Stejně se ale musím kouknout,“ řekl a začal mě osahávat.

„Edwarde? To snad nemyslíš vážně? Vždyť mám tílko a šortky, které nemají kapsy,“ řekla jsem vesele.

„To sice ano, ale jistota je jistota, ne?“

„No… jestli nadrženosti vy, upíři, říkáte jistota, tak prosím,“ řekla jsem a on mi dal prst k puse.

„Je tu dítě,“ řekl a já se otočila k dítěti. Rychle jsem přišla k dítěti, aniž by Edward mohl zareagovat a dotkla se jí. Najednou mojí hlavou projely milióny obrazů. Viděla jsem sebe a Edwarda, jak se líbáme, jak si povídáme, Edwardovy myšlenky… Edward jí všechno ukázal a teď to ona ukazuje mně… je si vědoma, že musím zemřít kvůli ní a nechce to, jelikož chce, aby její otec byl šťastný. Hned jsem jí odpověděla, že je to můj osud, ale ona mi hned odpověděla, že na osud kašle, a že ať radši zemře ona. Ne, řekla jsem a řekla jí, že takhle nesmí přemýšlet a potom obrazy ustaly a já zase byla v realitě. Držela mě Rose a fackovala mě, potom mě odhodila na skříň, která se okamžitě rozbila a potom své tesáky zahryzla přímo do mé kůže a já cítila, jak má krev pomalu odchází do její pusy, která tu blahodárnou krev milovala a potřepala jí čím dál tím víc a pak už znovu byla tma. Slyšela jsem jen Emmettovo a Edwardovo silné zavrčení a cítila, jak ode mě odtrhávají Rose.

4.kapitola - 6.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není hvězda jako hvězda - 5. kapitola: