Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není hvězda jako hvězda - 1. kapitola

15.09.2010 (19:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3062×

1. kapitola – Musím spadnout z oblohy

Dneska večer je na obloze vidět mnoho hvězd, ale jen jedna je nejjasnější, ale jen jedna je nejkrásnější, ale jen jedna je pro náš příběh podstatná.  Podíváme se, kdo nebo co zaujalo naši hvězdu natolik, že kdyby se naklonila ještě více, spadla by z oblohy.

„Bello? Bello? Jsem u tebe,“ řekl upír se zlatohnědými očima a nakláněl se nad postelí své milované, která rodila jeho potomka. Dívala jsem se dál a nechápala, co se to děje. Rodilo se dítě, ale ne tak ledajaké… byl to poloupír. Napůl člověk a napůl upír. Myslela jsem si, že upíři neexistují, ale to samé si zase můžou myslet upíři o mně. A kdo já jsem? Hádejte třikrát. Nejsem ani člověk, ani upír a ani vlkodlak. Vlkodlak bych ani být nechtěla. Dítě se ale nedralo na svět normálním způsobem. Když žena porodila dítě, začala se všemožně cukat ze strany na stranu.

„Běž pryč, Edwarde… i s dítětem. Já to tady už zvládnu. Esme mi pomůže. Je mnohem lepší v sebeovládání nežli ty,“ řekl nějaký upír s blonďatými vlasy, které teď byly celé od krve. V celém pokoji byl slyšet křik dítěte a jeho matky. Matka pomalu ztrácela energii. Ten upír… Edward, si vzal do náruče to malé a dál se díval na svoji ženu.

„Běž,“ řekla upírka s hnědými vlasy a držela tělo té ženy. Žena se cukala. Ztratila příliš mnoho krve. Nebylo možné, aby to přežila. Stal by se zázrak, kdyby ano. Edward odešel z pokoje a šel do kuchyňky. Tam umyl dítě pod vodou, aby z něho smyl všechnu tu krev a pak ho zabalil do modré osušky, která ležela v obývacím pokoji. Dítě bylo spokojené, ale pořád mu něco chybělo. Něco potřebovalo, aby přežilo. Najednou křik ženy ustal a bylo všem jasné proč. Edward se složil k zemi. Nějaká upírka se zlatavými vlasy si vzala dítě a šla s ním do svého pokoje s obležením ještě dalších dvou upírů. Jedna upírka šla k Edwardovi a utěšovala ho.

„Je mi to tak líto, Edwarde,“ řekla a dala mu pusu na čelo. Objala ho a nepustila, dokud nepřišel upír s blonďatými vlasy do pokoje.

„Edwarde, je mi to hrozně líto,“ řekla Esme a objala ho. Nejspíš to byla jeho matka a ten Carlisle byl jeho otec… adoptivní rodiče. Ta, co ho objímala před chvílí, byla jeho sestra a ta, co si odnesla dítě do svého pokoje, byla též jeho sestra. Ti dva upíři, co byli s ní, byli jeho bratři.

„Nepřežila to… nepřežila to,“ řekl zdrceně.

„Edwarde… mmm… Bella to nemohla přežít, to jsi moc dobře věděl už na začátku… je mi to moc líto, synu. Co dítě? Alice?“

„Je v pořádku, ale zatím nevidím jeho budoucnost. Víš, jak to myslím? Musí se to stát. Budu sledovat oblohu,“ řekla Alice a šla před verandu.

„Jak to myslela, že bude sledovat oblohu?“ řekla jsem si pro sebe a za sebou jsem slyšela, jak někdo ke mně přichází. Neotáčela jsem se.

„Myslela to tak, má dcero, že čekají, až spadne hvězda a oni budou moct dát té poloupírce srdce hvězdy, aby ho snědla,“ řekla má matka a já se otočila za sebe. Měla dnes na sobě černé šaty, což se na obloze nikdy nenosilo.

„Svítíš poslední dobou moc zářivě, Neil,“ řekla mi matka a z tváře jí spadla malá kapka… slzy. Má matka nikdy nebrečela, tak proč dnes brečí. To někdo umřel.

„Mami? Proč pláčeš?“ zeptala jsem se jí a přistoupila k ní, abych ji přátelsky objala. Ona ale ode mě poodstoupila.

„Svítíš poslední dobou moc zářivě, Neil,“ opakovala pořád dokola a dokola. Nerozuměla jsem tomu, proč to pořád opakuje. Něco ji dnes rozhodilo a já musela přijít na to, co ji tak rozhodilo, že se chová jinak než obvykle.

„Mami, co se děje?“ zeptala jsem se jí znovu a tentokrát se dočkala odpovědi, která mi zaskočila dech.

„Víš, když se narodí poloupír, tak musí z oblohy spadnout hvězda, oni jí vyříznou její srdce a dají ho tomu poloupírovi, aby mohl být nesmrtelný. To jsem ti už ale říkala. Z oblohy ale musí spadnout ta nejzářivější hvězda… a… to jsi… ty, Neil,“ řekla mi a já stále ještě nechápala.

„Je to tak, že… ty musíš spadnout z oblohy, aby si jí mohla dát své srdce,“ řekla mi a já se sesunula na jeden mrak. Byl tak měkký, ale… tohle není možné.

„Já nechci být nějaká potrava pro nějakého blbého poloupíra,“ řekla jsem a oči jsem měla zamlžené, jak jsem brečela. Matka mě utěšovala, ale mně to nebylo nic platné. Zemřu… a to brzy.

„Je mi to tak líto, Neil. Přemlouvala jsem tvého otce, ale on si trvá na svém. Samozřejmě, že tě nechce ztratit, ale nemá na vybranou. Takový je zákon. Zákon, který je starý už přes stovky let a myslím si, že kvůli tobě se porušovat nebude, mé dítě,“ řekla mi má matka Sarah.

„Ty mě ale nechceš pustit, viď?“ zeptala jsem se a začala brečet. Bylo mi sice šestnáct, ale když se dozvíte, že zemřete jen kvůli nějakému zákonu, myslím si, že byste brečeli, i kdyby Vám bylo, co já vím třeba padesát.

„Jsem tvoje matka, Neil. Samozřejmě, že tě nechci pustit, ale nemám na vybranou.

„Sbohem, mami,“ řekla jsem.

…

„Sbohem,“ řekla její matka a pak udělala něco, čeho bude do smrti litovat. Sarah shodila Neil z oblohy… musela, jelikož Neil by dobrovolně určitě nespadla.

…

Padala jsem a padala, ale pořád jsem ještě nedopadla. Moje matka mě shodila z oblohy a já s tím nemohla nic udělat. Byl to můj osud. Osud, který jsem měla už předem předepsaný. Nechtěla jsem dopadnout na planetu Zemi. Na téhle planetě je tolik nenávisti, zloby a jen špetka radosti, štěstí a lásky.

Najednou jsem dopadla a nejspíš si vyvrkla kotník. Měla jsem na sobě stejné šaty jako tam na obloze. Teď už jsem jenom čekala na svou smrt, ale nic jsem necítila. Otevřela jsem tedy oči a uviděla kolem sebe jen velký kráter a v dálce ohořelé stromy a keře. Udělala jsem tu celkem velkou paseku. Zvedla jsem se ze země a pak zase upadla. Možná ho mám vyvrknutý víc, než jsem si myslela. Odplazila jsem se až k jednomu stromu a věřte mi, že to byl až nadlidský úkol, jenže já nejsem člověk, takže až nadhvězdný úkol? Nevím, kde jsem. Nevím, kdy bude konec mé existence, a nevím, jak se odtud dostanu. Nevidím tu nikde ani živáčka. Když jsem se opřela o strom, promasírovala jsem si trošku kotník. Po chvilce byl v pořádku. Vždycky, když mě v nebi něco bolelo, šla jsem za Klárou, mou sestrou, ale teď tu neznám nikoho, kdo by mě mohl zachránit. Proto jsem šla z toho kráteru pryč. Sice jsem nevěděla, kam jdu, ale teď mi to bylo upřímně jedno. Jdu totiž za svým osudem. Za svou smrtí.

Shrnutí - 2.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není hvězda jako hvězda - 1. kapitola: