Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist vs Láska 8. kapitola

10.03.2010 (16:45) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3502×

8. Slunečnice

Edward:

Když jsem přijel domů, Alice už na mě čekala.

„Edwarde problém,“ vyhrkla na mě.

„Takže Isabella se s tím, že jsme upíři hned tak nesmíří, co?“ zeptal jsem se jí, poté co mi přehrála tu scénku ve své mysli.

„A Jake bude překážet na plese? Z toho strach nemám. Slíbil, že jí prozatím nic neřekne,“ upozornil jsem ji na naši dohodu.

„Edwarde ona se chce s tebou seznámit, ale nevím jak zareaguje až se dozví, že jsi můj bratr. Nikdy jsem si nepřipadala tak slepá jako teď. Tráví s těma psiskama moc času a její budoucnost je mlhavá. Co když na ni James zaútočí, když bude s nimi. Neuvidím to!“ řekla mi Alice o svých obavách.

„Nedopustím, aby se jí něco stalo, Alice i já ji miluji,“ a pohladil jsem ji po tváři.

„A Edwarde. Dnes ji Jacob nehlídá!“ usmála se na mě spiklenecky, když jsem byl na odchodu. Pro mě to znamenalo jediné: Dnešní noc strávím s ní. Ještěže mi Alice svým parádním výslechem zjistila, že je tak křehká pod tou svou drsnou slupkou. Květiny na ni zaručeně zapůsobí. Dnes to bude slunečnice.

Když se setmělo, vyskočil jsem z okna a uháněl za ní. Nemohl jsem se dočkat, protože náš dům byl její vůní celý provoněný.

„Edwarde, to jsi ty?“ zaslechl jsem Samovu mysl.

„Ano Same. Vadí?“ promluvil jsem na něj a najednou se přede mnou objevil statný vlk.

„Ne jen Jake nám zakázal, tě za ní pouštět. Ale vím, že nemá smysl, se s tebou prát. Stejně si k ní cestu najdeš.“

„To máš pravdu. Nerad bych někomu z vás ublížil. Jen mě udivuje, že dokážeš tak dobře oponovat jeho rozkazům.“

Neodpověděl, ale nechal mě projít a já jsem vyskočil k jejímu oknu. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. O ou, převléká se. No teda, ta je k sežrání. Měl bych si nafackovat, za to jak ji tu špehuju a za své hříšné myšlenky.

„Tak zlato a teď jdi spát, ať můžu za tebou,“ šeptl jsem si pro sebe. Co? Viděla mě? Najednou šla směrem k oknu a upřeně hleděla ven. Nemohla mě vidět, byl jsem schovanej za záclonou, ale pro jistotu jsem si přelezl nad okno, kde byla malá stříška.

Isabella otevřela okno a koukala na měsíc.

„Kde jsi můj anděli?“ povzdechla si. Měl jsem chuť zakřičet, „Tady!!!“ a vrhnout se na ni a líbat ji. Ale copak já jsem nějakej anděl.

Místo mě se ale z dálky ozvalo teskné zavytí. Byl to Jacob, určitě už ví, že jsem tady. Sam to asi schytá.

„Ach jo,“ reagovala na vytí Isabell a přibouchla okno. Když jsem slyšel, že padla na postel, slezl jsem zase níž, abych na ni viděl. Ležela na zádech, ruce složené pod hlavou a koukala do stropu. Netrvalo dlouho a usnula. Překulila se na bok a přetáhla si přes sebe peřinu. Potichoučku jsem otevřel okno a vlezl k ní. Asi se jí o mě zase zdá, usmívá se. Pohladil jsem ji po tváři a políbil na čelo. Na bezpečné místo postele jsem ji položil slunečnici se vzkazem. Snad ji do rána nerozmačká. Pak jsem si sedl do křesla a celou noc jsem hlídal její spánek.

„Kdy tě zase uvidím?“ začala si zase povídat ze spaní.

„Kdo jsi? Proč se přede mnou skrýváš?“ pokračovala.

Přisedl jsem k ní na postel a začal ji hladit po vlasech.

„Pozítří se konečně setkáme má sladká Isabell,“ zašeptal jsem jí tiše do ucha, abych ji nevzbudil.

„Až?...“ a víc už nepromluvila, převalila se na druhý bok a rukou sevřela stonek slunečnice, jako by věděla, že tam je. Škoda, že nepřečtu její mysl.

Ráno bylo těžké odejít, ale musel jsem. Tak moc jsem si přál, aby věděla kdo jsem.

Bella:

Rukou jsem máchla po budíku, když jsem najednou zjistila, že v ní něco držím. Otevřela jsem oči a nevěřila jsem tomu, co vidím.

„Tak on to nebyl jen sen?“ ptala jsem se sama sebe a pátrala jsem očima po pokoji po něčem podezřelém, ale nic.

Pak jsem se zahleděla na květinu a všimla jsem si srolovaného papírku, přivázaného ke stonku. Nervózně jsem ho rozvázala a četla vzkaz:

„Vincent Van Gogh si vybral ze všech květin slunečnici, aby ji maloval a já jsem si vybral ze všech dívek tebe, abych tě miloval.“

„Páni…“ vyrazilo mi to dech. Byla jsem šťastná a tak nedočkavá, vzpomněla jsem si na sen, jak mi říkal, že se pozítří setkáme. Ale jak se to sem dostalo? Byl tady? Tátovi to nesmím říct, zas by akorát šílel.

Rychle jsem se oblékla a spěchala jsem ven za Samem. Musel přece někoho vidět, když hlídal.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem a vyběhla dveřma ven.

„Bello! Kam letíš?“ slyšela jsem za sebou tátu.

„Same! Same!“ volala jsem na něj a pátrala po lese, kde se objeví.

„Bello, co se děje,“ ozval se najednou za mnou.

„Kdo byl včera u mě v pokoji, musel jsi ho vidět!“ spustila jsem.

„Nikoho jsem neviděl. Stalo se ti něco?“ řekl zaskočeně a vymlouvavě.

„Nevěřím ti Same, byl tam někdo nebo ne?“ zatlačila jsem na něj.

„Ale Bello, od toho tady jsme, aby se dovnitř nikdo nedostal, ne?“ spustil zase svou, ale já jsem věděla, že lže a že mi to jen nechce nebo nemůže říct.

„Když myslíš, zeptám se Jacoba, čau,“ a odešla jsem zpět do domu.

„Co to mělo znamenat Bello?“ spustil zase táta.

„Jen jsem chtěla něco vědět tati, nedělej si starosti.“

Táta jen zakroutil hlavou.

„Tati, jen by mě ještě zajímalo, dá se dostat někudy do domu aniž by to ty moji bodyguardi viděli?“

„Doufám, že ne!“ koukal na mě překvapeně, „proč, stalo se něco?“

„Ne! Vůbec nic,“ a utekla jsem před dalšími otázkami zpět do pokoje.

„Já jedu Bells, ahoj večer,“ volal na mě táta, když odcházel a chvíli na to už troubila venku Alice.

„Dostala jsem květinu,“ chlubila jsem se jí, hned jak jsem sedla do auta.

„Nepovídej a od koho?“ dělala zvědavou a uličnicky se usmívala.

„No od něj. Zase se mi o něm zdálo a ráno jsem se probudila s kytkou a vzkazem v ruce,“ začala jsem jí vše nadšeně vyprávět.

„On byl u tebe v pokoji, když jsi spala? Není to náhodou nějakej úchyl. To v noci nespí nebo co?“ vysmívala se mi.

„Ale notak Alice, nekřivdi mu.“

„Upíři taky v noci nespí!“ podívala se na mě s úšklebkem.

„On není upír!!!“ vyhrkla jsem naštvaně.

„Jak to můžeš vědět, vždyť jsi ho ani pořádně neviděla,“ vymlouvala mi to.

„Alice nekaž mi to a hlavně, on nemá rudý oči, takže nemůže být upír,“ ujišťovala jsem hlavně sama sebe.

„Jak chceš Bell, ale abys pak nebyla zklamaná,“ nedala si říct a už mi to bylo podezřelé.

„Víš ty co, vyklop to! Víš asi víc než já,“ vyjela jsem na ní.

„Bello, prosím tě. Já se ti jen snažím pomoct,“ pohladila mě svou ledovou rukou po tváři.

Škola utekla rychle a mě čekalo odpoledne s Jacobem. Už postával před naším domem, když jsme s Alice přijely.

„Bello, zítra to budeš muset zvládnout beze mě, mám nějaké rodinné záležitosti a do školy nepůjdu,“ vypadlo najednou z Alice.

„To je škoda, ale sobota platí ne?“

„Jasně, jsem tu kolem 4. hodiny, tak ahoj,“ usmála se na mě.

„Nazdárek Bello,“ zdravil mě s úsměvem Jacob. Určitě se nemohl dočkat.

„No nazdar, máme nějaký plán?“ zeptala jsem se ho.

„Nic mě nenapadá, co tebe?“

„Mám hlad, takže si jdu něco uvařit.“ A zamířila jsem ke dveřím.

„Nakrmíš i mě? Pomůžu ti. Prosím,“ smutně na mě koukal a vzal mi z ruky batoh.

„Co mám s tebou dělat, alespoň pak nesníš v lese Karkulku, ty hladovej vlku,“ usmála jsem se na něj.

„Vtipné, ale kdybys tou Karkulkou byla ty, tak bych si dal říct,“ smál se pro změnu on.

„Stoupni si do fronty, před tebou je jeden zákeřnej upír, co mě chce taky sežrat,“ rozvíjela jsem dál naše téma.

„Toho si dám jako zákusek,“ řekl a byl o tom přesvědčenej.

U vaření jsem se ho zkusila zeptat na to, co mi ráno neřekl Sam. Ale dopadla jsem stejně. Teď už to do plesu nějak vydržím a tam se snad dozvím pravdu.

Celé odpoledne jsme si povídali o tom, jaké to je být vlkem. S překvapením jsem zjistila, že toho máme dost společného a že si vlastně rozumíme. Smáli jsme se jeho vlčím trapasům. Bylo to moc fajn odpoledne. A hlavně jsem úplně zapomněla na matku a na mého tajemného anděla. Jake odcházel dost pozdě večer a já jsem usínala po dnešním dnu odpočatá a vlastně i docela šťastná.

-----------------------------------

7. - 9.

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist vs Láska 8. kapitola: