Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist vs. Láska 2: Nezkrotná Selena 13. kapitola

23.08.2011 (17:30) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1062×

Edit: Článek neprošel korekcí.

13. Kristina Gruberová

Samantha:

Najít kostel sv. Petra ve Vídni nebyl až takový problém, Edward má úžasný orientační schopnosti. Kněz nás po menším přemlouvání nechal nahlédnout do starých knih se záznamy o svatbách. Stačilo najít příslušný rok a datum. Nic složitého. Všechno jsme měli z dopisu. Jediné co nám scházelo, bylo jméno dcery Celeste a tak jsme hledali, koho si vlastně Hanz Gruber vzal.

„Mám to!“ Zabořil prst do knihy Edward.

„Hanz Gruber, Hohenberg Strasse 1463, Vídeň a Kristina Gorovjevová, je tu stejná adresa na které jsme už byli. Takže zkusíme Hohenberg Strasse,“ četl nahlas.

„Gorovjev? To už jsem někde slyšel,“ zamyslel se nad tím jménem Jake.

„Řekla bych, že Celeste je britské jméno, ale Gorovjev je zaručeně ruské, možná Ukrajina,“ tipovala jsem.

„No jasně, Ukrajina. Rod Gorovjevů, nejstarší rod měničů v Evropě,“ vzpomněl si Jake.

„Aha, takže takový evropský Blackové?“ pochopila jsem.

„Jo tak něco, vyprávěl mi o nich děda,“ dodal ještě Jake.

Poděkovali jsme knězi a odjeli na danou adresu.

„Tohle musí být ono.“ Prohlížela jsem si starý dům s popisným číslem 1463.

„Máme štěstí, na schránce je cedulka Gruberovi,“ všiml si Edward.

Došli jsme ke dveřím a zaklepali.

„Cítíte to?“ všimla si toho pachu první Bella.

„Takhle bývá cítit Jacob a jeho tlupa,“ rejpnul si Edward. Jake zavrčel. Ale oba se zasmáli, takhle se popichovali neustále.

„Takže jsme tu správně.“ Za dveřmi byly slyšet kroky.

„Přejete si?“ otevřela nám mladá dívka. Zvláštně si nás prohlížela. Možná tušila, kdo jsme.

„Hledáme jednu ženu, co tady kdysi žila, Kristinu Gruberovou,“ řekla jsem jí. Teď už se tvářila zděšeně.

„Ano, ta tu žila, ale to už je…“ Přikývla. Podle Edwardova pohledu jsem věděla, že nám chce něco tajit. Je výhoda mít sebou někoho, kdo čte myšlenky.

„Kdo je tam, drahá,“ ozval se hlas z domu a přerušil ji.

„Jsme z Ameriky, snažíme se zjistit něco o dceři Celeste Gorovjevové,“ zavolala jsem do domu. Zevnitř bylo slyšet tříštění skla.

„Babičko?!“ vběhla dívka dovnitř. Neváhali jsme a šli jsme pomalu za ní.

„Můj ty Bože.“ Starší dáma měla slzy v očích a dívala se na mě, jako na zjevení. Na zemi ležela roztříštěná sklenička.

„Vy mě znáte, že jo?“ Dívala jsem se jí do očí, znala jsem je. Z obrazu mé matky.

„Je to tvá babička, Samantho,“ pošeptal mi Edward.

„Co?“ zdálo se mi to nemožné.

„Já jsem Kristine Gruberová, dcera Celeste a Vasila Gorovjevových. Matka Seleny Gruberové, která odjela do Volterry,“ řekla upřímně. Ani děda neznal Selenino příjmení.

„Té Seleny, mé matky? Babička? Jakto, že žijete?“ nemohla jsem to vstřebat.

„Jsem měnič, žiju tu už staletí. Děkuju, drahá,“ poděkovala dívce, která jí přinesla vodu.

„Nerozumím tomu.“ Kroutila jsem hlavou, Jacob mi pevně tiskl ruku.

„Ty budeš z rodu Blacků, že ano?“ podívala se na něj.

„Jste vševědoucí?“ odsekl jí.

„Ne, to opravdu nejsem, vlastně mám své soukromé zdroje,“ ušklíbla se.

„Sulpicia?“ vypadlo z Edwarda.

„Cože?“ Zděšeně jsem se po něm podívala.

„Hmm, nadaný upír. Posaďte se u nás, řeknu vám ten příběh, proto jste sem přišli, ne?“ pobídla nás.

„Vlastně jsme tady kvůli knize vaší matky, můj syn by do ní rád nahlédl, má přítelkyni. Nemůže mít děti, doufá, že v ní najde něco, co by jim pomohlo,“ promluvila Bella. Kristine ji celou dobu upjatě sledovala.

„Jsi poloupírka?“ zeptala se potom.

„Ano, ale byla jsem člověk,“ odpověděla jí.

„Zvláštní, no nic, zpět k té knize, já ji nemám, je ve Volteře, kde jste se o ní vůbec dozvěděli?“ přeskakovala z jednoho tématu na druhý.

„To víme, právě jsme odtud přijeli, potřebujeme ji odemknout, má osmipísmenný zámek,“ vložila jsem se do toho.

„Je tvůj otec dobrý upír?“ Chytla mě najednou za ruku. Měla slzy v očích.

„Je mnohem lepší člověk, než dokáží jiní lidé být, nikdy nikoho nezabil. Je lékař,“ odpověděla jsem jí. Polkla a přikývla.

„Vybrala si tedy dobře,“ špitla.

„Kristine, potřebujeme to heslo,“ naléhala jsem.

„Říkej mi babičko, drahá. Jsi celá Selena.“ Přitáhla si mě k sobě a objala mě, pak mě ještě políbila na čelo.

„Dobře, babičko, řekneš nám ten příběh?“ teď už jsem ji prosila.

„Dovol tedy, abych vám a hlavně tobě, řekla něco o naší rodině. Moje matka, Celeste, pocházela z rodiny čarodějů z Walesu a můj otec zase z nejstarší rodiny měničů na starém kontinentě. Setkali se zde ve Vídni na Schönbrunském zámku. O otisku vám asi vyprávět nemusím, že ne? Brzy se vzali a odstěhovali se na Ukrajinu, kde měl můj otec smečku, když jsem se narodila, otce zabil nějaký upír. Matka tam byla nešťastná a odstěhovala se se mnou sem, pracovala na zámku jako komorná. O tom, že je čarodějka, mlčela, tehdy se za to upalovalo. Bylo mi 16. let, když na zámek přijel sám pan Bartolomeus II., všiml si, že matka pomáhá jedné prvorodičce. Dávala jí odvar proti bolesti. Pak si ji odvedl, matka mě chtěla před ním uchránit a tak mě tady nechala. Té noci, co přijel, jsem se poprvé proměnila ve vlka. Nebylo to obvyklé, ani v otcově smečce nebyly žádné měničky, byla jsem zmatená. On chtěl, aby pomohla jeho ženě, nemohla otěhotnět, matka mi to potom všechno psala v dopisech, ale on zjistil, co je zač a chtěl po ní mnohem víc. Tehdy se používal výraz čarodějnice, ale dnes už se na to lidé dívají jinak. Byla spíš mastičkářka, vařila lektvary, které zabíraly. Poslední dopis, který mi od ní přišel, obsahoval lahvičku, díky které jsem otěhotněla i já. Přišel den po mé svatbě s Hanzem. Věděla, že ji Bartolomeus zabije, prakticky se se mnou rozloučila. Napsala mi, že ve Volteře nechává knihu se všemi svými zápisky, ať se ji pokusím jakkoli získat. Nechtěla, aby padla do rukou někomu jinému,“ odmlčela se a napila se vody.

„Krev mé krve, nikdo jiný!“ zašeptala jsem.

„Ano, to tam stojí. Heslo je mé jméno, ale je třeba i té krve. Pojistila se, kdyby náhodou. Tvá matka, Selena, byla vymodlené dítě. Když jí bylo dvacet, odjela do Volterry, aby přivezla tu knihu, ale zamilovala se tam. Mám tady její dopisy. Dám ti je přečíst. Zemřela, když ses narodila a já se to dozvěděla od tvého otce. Našel v jejích věcech mou adresu a poslal mi oznámení. Až po dlouhé době, kdy jsem Bartolomeovu synovi Arovi podstrčila svou přítelkyni Sulpicii, jsem zjistila, že zemřela ještě o pár týdnů později a co se vlastně stalo. Manžel mi vyčítal, že Selena odešla kvůli přeludu a zemřel brzy. Sulpicie zjistila vše o té knize. K mé smůle se do Ara zamilovala a nechala se přeměnit. Ale psát mi nepřestala. O tobě jsem měla informací dost. O tom, že jsi utekla, vdala se a dokonce mi psala, že nejspíš přijedeš zpět i se svou dcerou. To byl poslední dopis. Aro vůbec nemá tušení, co se mu za zády děje,“ dopověděla to.

„Jmenuje se Selena, po matce.“ Byla jsem z toho příběhu rozhozená. Kdyby Celeste nesepsala tu knihu a neprosila Kristine, aby ji z Volterry nějak dostala, máma by nikdy nepotkala Carlislea a já bych tu vůbec nebyla.

„Určitě je výjimečná. Dva nejstarší rody měničů se propojili s krví upíra a čarodějky. Koluje jí v žilách vzácná krev.“ Tvářila se šťastně.

„Je měnička, má psychický štít a ovládá vítr,“ řekla jsem jí.

„Vítr? To bude jen začátek,“ nejspíš nám neřekla úplně všechno.

„O čem to mluvíte? Mluvíš,“ opravila jsem se.

„Celeste měla bez pochyby velkou moc. Jednou mi vyprávěla o jistém proroctví. Nevím, jak přesně to bylo, je to dávno. Čtyři živly a jedna bytost udržující rovnováhu na zemi. Někdo musí upíry držet zkrátka, už tvá moc je velká.“ Pohladila mě po ruce.

„Má moc? Já žádnou zvláštní moc nemám, jen…“

„Mýlíš se, tohle jsi z ní udělala ty, že?“ ukázala na Bellu.

„Ne tak docela, chtěla jsem ten jed jen vysát, nepovedlo se mi to,“ pokrčila jsem rameny.

„Pokud má upíří dítě a je stále poloupírkou, musí jí toho v žilách kolovat víc. To dítě by ji bezpochyby zabilo,“ vysvětlila nám.

„Vlastně má dvě děti, dvojčata,“ dodala jsem.

„Matka používala sliny měničů k léčení, Samantho. Sice se nemůžeš měnit, ale koluje ti v žilách stejná krev, jako tvé dceři,“ dopověděla to a podívala se na hodiny. Bylo půl jedenácté v noci.

„Je už pozdě, půjdu si lehnout. Jestli chcete, můžete zůstat. Zítra vám povím víc.“ Pomalu se zvedala z křesla. Dívka jí automaticky pomohla.

„Děkujeme, dobrou noc, babičko,“ nemohla jsem tomu uvěřit.

„Marie vám ukáže vaše pokoje,“ řekla ještě a odešla.

„Ty jsi taky z rodiny, Marie?“ zeptala jsem se té dívky. Říkala Kristine babičko.

„Můj pra-pradědeček byl bratr Hanze Grubera, říkám jí babičko, protože ji mám moc ráda,“ vysvětlila a zavedla nás do pokojů.

Tohle bylo zvláštní. Pořád jsem si to dávala dohromady. Jakto, že Carlisle nic o mámě netušil, tolik ho milovala, a přesto mu o sobě nic neřekla? A tu adresu?! On psal Kristine dopis a vůbec si to neuvědomil. Upíři přece nezapomínají.

Volala jsem ještě Seleně, musela jsem se ujistit, že je v pořádku. Volterra byla příliš zákeřná.

„Příliš mnoho informací.“ Políbil mě Jake na tvář a hladil po těle.

„Spíš přespříliš, pořád tomu nevěřím.“ Otočila jsem se k němu.

Ani nevím, kdy jsem usnula, ale muselo to být hodně pozdě.

<12. - 14.>

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist vs. Láska 2: Nezkrotná Selena 13. kapitola: