Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (22)

10.02.2010 (07:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3021×

22. KAPITOLA

Všechny cesty jsou nevyzpytatelné

Edward se nadechl a začal: „Na místě tom, pro nás slunce nezapadá...“
„Cože?“ udivila jsem se. Vůbec jsem to nepochopila.
A proto jsem pokračovala: „Jak nezapadá? Co to je za přirovnání? Trochu blíž by to nešlo?“
„Všechno jde, když se chce. Jenže mně se nechce!“ provokoval.
„Edwarde Cullene, jestli mi ještě trochu neporadíš, vystupuji z auta,“ vyhrkla jsem rychle.
Jenže jemu to připadalo hrooozně vtipné. A komu taky ne, že? Jak bych mohla vystoupit z auta, které jede rychlostí 180 kilometrů za hodinu?
„Tak to bych ti neradil a nedovolím ti to. A proto raději ještě něco napovím,“ usmál se na mě tím jeho pokřiveným úsměvem a řekl: „Na místě tom, roste tráva zelená v skrytu vznešených stromů...“
„No jasně, už vím. Teda nevím. Tohle mi vážně nepomáhá,“ mračila jsem se na něj.
„Neškareď se, ty na to určitě přijdeš. Jen zapoj tvoji hlavinku a přemýšlej,“ radil a lehce poklepal prsty na mé čelo.
„Sleduj cestu,“ ohnala jsem se po jeho ruce.
„Umím řídit,“ nedal se.
„To já taky. A to, že nesleduješ cestu mě deprimuje,“ snažila jsem se hrát vystrašenou, ale nějak mi to nešlo.
„Jo tak tebe to deprimuje? Tak to uděláme jinak. Co ty na to?“ mrkl na mě a začal svůj obličej přibližovat k mému.
„Pře... přestaň...“ vzdychla jsem a snažila se odtáhnout.
„Ale no tak, nebraň se,“ zavrčel s úsměvem a políbil mě.
„No jasně, namyšlený upír, který je naprosto dokonalý,“ hrála jsem naštvanou.
„To první ne a druhé už vůbec. Máš o mě velmi mylné informace!“ uchechtl se.
„Tak podle tebe tě neznám jo? O.K. Jak myslíš!“ otočila jsem se k němu zády. Když už nemůžu vystoupit.
„Ty ses na mě nazlobila? To je mi líto,“ zašeptal a přejel mi rukou po noze.
„Edwarde!“ vykřikla jsem a znovu se po něm ohnala.
„To je tak krásné když se zlobíš,“ smál se mi.
„Já se zlobím?“ divila jsem se.
„Ano, nebo snad ne?“ pohlédl na mě zpytavě.
Zakroutila jsem hlavou a chtěla to obejít beze slov jenže Edward asi nechtěl.
„Počkat, žádné vykrucování. Ty se na mě nechceš zlobit? Takže můžu...“ nedořekl a začal se po mně se smíchem sápat.
„Sleduj cestu!“ snažila jsem se, aby toho nechal. Jenže kdo by to dokázal?
„Vždyť sleduji,“ zašeptal u mého obličeje a zatočil volantem.
„Víš co chci?“ vyhrkla jsem rychle.
„Ne. Co?“ ptal se zvědavě.
„Vědět kam mě vezeš!“ snažila jsem se to říct jen tak, jako by se nic nedělo, ale jemu to samozřejmě došlo a začal se smát.
„Ty to chceš vážně vědět?“ mluvil se smíchem.
Jen jsem přikývla.
„Dobře, ještě jednou a naposledy ti poradím. Na místě tom, kvete láska pro nás dva,“ zvědavě se na mě podíval. Asi si myslel, že mi poradil a to hodně! Jenže já byla jako zabedněná, stále jsem neměla ani páru.
„Edwarde, tohle mi opravdu nepomůže! Já to dneska nepoznám. Jsem naprosto bezradná a vlastně mimo mísu. Strašně jsi mě vykolejil!“ přiznala jsem se.
„S tím jsem počítal,“ zasmál se jeho typickým zvonivým hlasem a lehce do mě šťouchl.
„To jsem si mohla myslet!“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„To nedělej,“ zavrčel na mě s náznakem smíchu.
„Dobře,“ přistoupila jsem na jeho hru a otočila jsem se k oknu. Chvíli jsem sledovala cestu a stále víc a víc třeštila oči. Je to možné?
Potvrzením mi bylo vyjetí na danou silnici. Hlasitě jsem zavýskla a vlepila Edwardovi pusu.
„Už jsi na to přišla?“ pohlédl na mě šťastně.
„Ano! Ale né díky tvým nápovědám. Zjistila jsem to podle cesty,“ přiznala jsem s červení ve tváři.
„To mi došlo,“ zasmál se.
„No jo, já zapomněla že jsi dokonalý a víš všechno,“ posmívala jsem se mu.
„Přesně tak!“ přitakal a zabrzdil.
Vystoupil z auta, otevřel mi dveře a přitáhl si mě k sobě.
„Tak co? Jsi spokojená?“ ptal se mě.
„Spokojená? Ne! Jsem nejšťastnější člověk na světě! Nikdo mě dnes nedokáže zkazit náladu. Splnily se mi mé sny. Zahrála jsem si v divadle a řekla ti pravdu a ty jsi řekl, že...“ přerušil mě a dokončil větu za mě: „Že tě miluji a navěky budu milovat!“
Přikývla jsem. Usmál se a lehce mě políbil. Poté si mě zvedl do náručí a rozběhl se do lesa.
Když jsme stanuli na místě tom, kde pro nás slunce nezapadá. Kde roste tráva zelená, v skrytu vznešených stromů. Kde kvete naše láska. Usmála jsem se na něj a znovu se s ním zahleděla na ten dokonalý západ slunce. Kde se svými paprsky dotýká vrcholky stromů a ozáří je tak, že vypadají jako by hořely.
Znovu jako tenkrát jsem zatajila dech a kochala se tou krásou. A pak mě něco napadlo, pootočila jsem svou hlavu k Edwardovi, ale měl to dokonale vychytané, nezatřpytil se. Stáli jsme ve skrytu stromů. Usmála jsem se on si mě přitočil k sobě.
„Co jsi na mě zkoumala?“ ptal se mě a provrtával mě svýma očima.
„Jestli se třpytíš,“ odpověděla jsem mu po pravdě.
„Aha a co jsi zjistila?“ mrkl na mě.
„Že stojíš ve skrytu stromů a tudíž vypadáš jako normální člověk,“ oplatila jsem mu jeho mrknutí.
„Přesně tak,“ uchechtl se a přitáhl si mě k sobě ještě blíž. Poté spojil naše rty v dlouhém překrásném polibku. Když mi začal docházet dech, přešel svými ústy na můj krk. Mírně jsem se zachvěla. To ho ponouklo k dalším polibkům, kterými objížděl lem mého tílka. Ve chvíli kdy se dostal na úroveň mých ňader, lehce jsem zavzdychala.
Ucítila jsem jeho úsměv na mém hrudníku a jeho ruce zajely pod tričko. Poté si začal hrát se zapínáním mé podprsenky.
„Edwarde? Co to děláš?“ vydechla jsem slastně.
„Snažím se tě svést,“ zašeptal a vrátil se s polibky k mým rtům. Tím mě umlčel.
Věděla jsem, že jeho svádění je opravdu bravurní. A začala jsem přemýšlet o tom, jak bychom to udělali s pokračováním. Ale mé nápady byly zbytečné. Vše měl připravené, ale jak to udělal?
„Jak...?“ snažila jsem se ho zeptat, ale předběhl mě.
„To ne já. Ale Alice,“ odpověděl rychle a pokládal mě na připravené deky.
Vše bylo naprosto dokonalé. Na zemi leželo několik přikrývek s polštáři a okolo byly poházené kopretiny.
Když jsem se zvedla na loktech a chtěla se pokochat výhledem. Nebylo mi to dovoleno. Edward mě lehce přitlačil svým tělem do polštářů a začal líbat. Ale jen lehce jako by mi dával šanci, abych směla říci ne. Jenže já přesně tohle chtěla. Tak proč bych dělala něco jiného?
Své rozhodnutí jsem mu ukázala tím, že jsem naše polibky prohloubila. Okamžitě se chopil iniciativy.
Své ledové ruce zasunul pod mé tílko a svlékl mi ho. Poté mi pomalu rozepínal podprsenku a také ji tak pomalu oddělával.
Zakroutila jsem hlavou a zapojila se také. Začala jsem mu rozepínat jeho košili, kterou jsem mu následně sundala z jeho kamenného těla.
Když své ruce přesunul ke knoflíku u mých kalhot, celá jsem se rozechvěla. Tím jsem mu znovu potvrdila to, že o to stojím a tak neváhal a zbavil mě mých riflí. Hned nato mi svlékl i zbytek mého oblečení.
Samozřejmě jsem nechtěla být pozadu a snažila jsem se mu sundat jeho kalhoty. Bohužel se mi moc nedařilo a tak mi Edward sám od sebe pomohl. Díky tomu, jsem ho okamžitě zbavila i jeho posledního kousku oblečení.
Celého jsem si ho prohlédla a aniž bych chtěla, začervenala jsem se. Usmál se, svojí rukou pomalu přejel od mé šíje až do mého klínu. A já začala vzdychat. Bylo to k nevydržení.
Jediné štěstí bylo to, že u Edwarda to bylo stejné. Zavzdychal do mých úst a ve víru polibku spojil velmi lehce naše těla v jedno, ale tak aby mi neublížil. Bylo to tak nádherné a neuvěřitelné! Jako by ve mně něco explodovalo. Nic krásnějšího jsem nezažila. Ten pocit naprostého spojení vášně a lásky. To souznění našich těl, která se pohybovala ve stejném rytmu a síle.
Každý z nás vzdychal navzájem svá jména. Naše ruce putovaly po těle toho druhého a zasypávali jsme se polibky.
Naše těla explodovala ve stejnou chvíli, naše vyvrcholení se přiblížilo. Edward začal více přirážet a já své nohy obmotala okolo jeho pasu.
Mým tělem prošla ohromující slast a naposledy jsem vzdychla Edwardovo jméno. Poté jsem jen cítila jak se Edward lehce položil vedle mě a přetáhl si mě na hruď.
Nepotřebovali jsme slova, věděli jsme co pro sebe znamenáme. Každý z nás byl stvořen pro toho druhého. Pasovali jsme k sobě jako kousky skládačky. Věděla jsem, že teď už nás nic nerozdělí. A my dokážeme snést vše co nám život nadělí.
„Děkuji...“ zašeptala jsem do ticha!

Pohled Alice:
„Konečně...“ zasmála jsem se a otočila k mé lásce.
„Slíbila jsem ti, že až se splní moje vidění, které jsem měla první den ve škole. Prozradím ti to. Tak se to stalo a já to všechno konečně můžu někomu vyklopit. Edward s Bellou se právě poprvé milovali a to bylo mé první vidění s ní!“ uchechtla jsem se a pohlédla na Jaspera. Ten na mě jen nevěřícně zíral.
„No věř mi, je to tak, ale byla to fuška. Dokázat to!“ dodala jsem.
„Cože? Ty jsi příčina toho, že jsou teď spolu?“ podivil se.
Hrdě jsem přikývla.
A on smekl svůj pomyslný klobouk a řekl: „Ty jsi ta nejúžasnější osoba jaká existuje. Kdo by byl schopný skrývat své myšlenky a ještě ke všemu připravovat jejich budoucnost? Jedině ty! Tak a teď mi prosím pověz jak to všechno začalo.“
Mrkla jsem na něj, chytila ho za ruku a odváděla pryč. Na místo kde budeme sami a já mu vše v klidu povím.

„Děkuji...“ zašeptala Bella, naše nová spolužačka k Edwardovi. A mé první vidění s ní bylo u konce. Tak tohle tedy můj bratříček opravdu nesmí vědět. Asi by ho kleplo.
„Alice? Co jsi viděla?“ zeptal se mě polohlasem Jasper.
„To ti povím, až se to stane,“ zasmála jsem se svým zvonivým hlasem a otočila se k odchodu. A v tu chvíli jsem uviděla první setkání Edwarda a Belly. Nevypadalo to, ale vůbec přátelsky. Tak tohle vidění se mi splní asi za dooost dlouhou dobu. Jak by se spolu mohli tak vášnivě milovat, když se právě prošpikovávají těmi nejhoršími nadávkami co znají.
Asi bych je měla zastavit. Jinak se mi nepovede je dát dohromady.
A proto jsem vyrazila k Edwardovi a naprosto vytočené Belle.
„Ahoj,“ zašvitořila jsem na ně, chytila brášku za ruku a pomyslela si: ,Přestaň být tak hnusný. Je to neslušné!´
Ten na mě však zavrčel, bohudík jen tak abych to slyšela pouze já.
,Vážně nevím, co jsem ti udělala,´ vystřelila jsem k němu svou naštvanou myšlenku.
Jen lehce zmáčkl mou ruku. A dal mi tím na vědomí, že mi to potom vysvětlí.
Mezitím ke mně promluvila nebo spíše zavrčela, již dost vytočená Bella něco co mělo asi znamenat pozdrav.
Pro jistotu jsem se na ni usmála a konstatovala: „Promiň, že ruším vaši příjemnou konverzaci, ale můj bratr musí jít na hodinu a určitě na ni nechce přijít pozdě. No a ty bys taky neměla. Nikdo z nás by neměl.“
A už jsem ho táhla pryč. Jediné co jsem zaslechla bylo hluboké nadechnutí a rychlé vydechnutí vykolejené dívky.
Bylo mi jí opravdu líto!
„To nemusí, i když nevím co proti nám má,“ odpověděl mi k mé myšlence Edward.
„Jak nevíš? Stačí si přečíst její myšlenky,“ uchechtla jsem se.
„Zklamu tě, ale to mě na tom všem vytáčí nejvíc! Já ji neslyším!“ tu poslední větu vyslovil naprosto zdrceně a frustrovaně.
„Cože?“ vyděsila jsem se.
„Ano, slyšela jsi správně. Neslyším ani jednu jedinou její myšlenku. Nevím nic. A nechápu proč na mě tak vyjela. Tohle je první agresivní reakce, kterou k nám jakýkoliv člověk projevil,“ vyrazil ze sebe Edward.
„Tak to bude dost těžké,“ vyslovila jsem dvojsmyslnou větu.
Bohu dík, ji tentokrát obešel bez povšimnutí. No jo, koho by nevyvedla z míry nevědomost.
A stejně nevraživě probíhala, každá další setkání Edwarda, naší celé rodiny a Belly. Proto jsem se rozhodla, zamíchat kartami a rozehrát hru s jejich životy.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (22):