Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (21)

03.02.2010 (10:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2963×

                                                   21. KAPITOLA

                                  Premiéra a útěk

     Toto ráno, pro mě bylo to nejdůležitější jaké mohlo být. Stíhala jsem úplně všechno a věděla jsem, že za hooodně malou chvíli řeknu Edwardovi pravdu, ať to bolí jak to bolí.
     „Miláčku, přeji ti mnoho štěstí. Představení bude jistě perfektní a já se na něj už třesu. Tak šup ať už jseš tam. Chci aby začalo přesně na čas,“ usmívala se na mě máma.
     „Neboj... vždyť už jedu,“ vyplázla jsem na ni jazyk a zmizela.
     „Počkej,“ zakřičel za mnou táta.
     „Ano?“ otočila jsem na něj s otázkou v očích i na rtech.
     „Ať se ti to povede,“ vyhrkl a objal mě.
     „Děkuji tati,“ usmála jsem se a poplácala ho po zádech. Tohle jsem opravdu nečekala. Ale proč ne? I můj táta se přece může změnit, ne? Ano, může! Tady je důkaz!
     S úsměvem jsem nasedala do auta a vyjížděla do školy.
     „Perfektní, Bells rychle do šatny a pak nalíčit. No nekoukej na mě a ať už jseš tam,“ houkla na mě paní profesorka a zmizela.
     „Neslyšelas?“ optala se mě Alice a tahala mě za ruku do šatny.
     „Slyšela, ale já potřebu...“ nedořekla jsem.
     „Vím, co potřebuješ a tohle to není, tak pojď,“ povzbudivě se na mě usmála a já se od ní nechala odvést pryč.
     Jak to myslela? Zapřemýšlela jsem se, když jsem se od ní nechala strojit do Kateřininých šatů. Poté mě ještě namalovala a já byla připravena.
     Započala jsem hledat Edwarda. Jenže ten se mi snad vyhýbal nebo co? Nebo ho někdo schválně zaměstnává? Ale proč?
     Měřila jsem si Alici naštvaně. Jen na mě zamávala a lehce pohodila rameny. Co to má znamenat?
     „Bello, nepostávej tady, už začínají přicházet lidé. Za moment začínáme! Haló, běž za oponu,“ mávala mi před obličejem rukou profesorka.
     „Už jsem tam,“ zavrtěla jsem se a utekla.
     A tak začalo naše představení! Vše šlo jako po másle. Každý byl dokonalý a mezi mnou a Edwardem to jiskřilo ještě víc než včera. Tedy alespoň z mojí strany!

Vystoupí Baptista, Gremio a Tranio

Baptista (Emmett): Nu jakž, signor Petruchio, jak se daří
                                 s mou dcerou?

Petruchio (Edward): Jakž jinak než dobře? Já řku, dobře.
                                   To nemožné, bych s výsledkem se minul.

Baptista (Emmett): Nuž, dcero Kateřino, posud dumná?

Kateřina (Bella): Mne zovete vy dcerou? Věru krásnou
                              jste lásku otcovskou mi proukázal,
                              chtě zasnoubit mne muži třeštilu,
                              divému vzteklivci a zlolajci,
                              jenž doufá věc vynutit zaklínáním.

Petruchio (Edward): To tak je, otče: vy, a celý svět,
                                   jenž o ní mluvil, křivě o ní mluvil.
                                   Divá-li je, jest tak jen z politiky,
                                   ba není vzdorná, spíš jak holub skromná,
                                   ne horkokrevná, chladná spíš jak jitro,
                                   trpělivá jak druhá Griselda,
                                   cudná jak Římanka Lukrecie,
                                   a abych skončil, shodli jsme se tak,
                                   že v neděli již může svatba býť.

Tranio: To výsledek-li váš, i my jsme v koncích.

Petruchio (Edward): Jen zvolna, pánové, jáť pro sebe ji zvolil.
                                   Když sjednoceni my, co vám je po tom?
                                   My shodli se, zde oba samotni,
                                   že před lidmi vždy může býti vzdorná.
                                   Pravím vám, že to k víře nepodobné,
                                   jak tuze má mne ráda. Sladká Kačka!
                                   Na krk mi padla zde, a hubička
                                   tak rychle za hubičkou mlaskala,
                                   a sliby lásky tak se hustě hnaly,
                                   že mžikem hned mé srdce získala.
                                   Ó vy jste nováčkové? - Jeť co říci,
                                   jak snadno může, když jsou samotni,
                                   nejměkčí ženkyl zkrotit ženu zlou.
                                   Katuško, podej ruku! Půjdu do Benátek,
                                   bych šat nakoupil ke dni svatebnímu.
                                   Chystejte otče ples, pozvěte hosty,
                                   jsemť jist, že Kateřina bude nejkrásnější.

Baptista (Emmett): Jať divem trnu. - Podejte mi ruce.
                                 Bůh žehnej vás, Petruchio! Jste můj zeť.

Gremio, Tranio: Z celého srdce Amen. My jsme svědci.

     A tak se pokračovalo. Vždycky, když jsem stála za scénou, sledovala jsem lidi, jak reagují. Bylo to ohromné. Všichni seděli jako přimrazení a někdy ani nedýchali. Máma při mých výstupech seděla s užaslým úsměvem na tváři. A táta? Ten jen kroutil hlavou. Nechápal, kde se to ve mně vzalo. No já vlastně taky ne! I když... neee... vím to! Je to kvůli Edwardovi! To on se mnou dělá divy. Jsem totiž nedočkavá. Chci mu to říct, já mu to musím říct!
     „Bells, dělej máš výstup,“ šťouchl do mě zmiňovaný mladík.
     „Jééé, díky Edwarde,“ mírně jsem se začervenala a vyběhla na scénu. Právě přichází ma oblíbená pasáž!

Komnata v Petruchiově domě.
Vystoupí Kateřina a Grumio.

Grumio: Ne, ne, pro celý svět, to nesmím, nemohu.

Kateřina (Bella): Čím víc mne trýzní, tím mne více tupí.
                              Což vzal si proto mne, by umořil mne hladem?
                              Žebrák-li stoupí k dveřím mého otce,
                              na žádost svou hned dárek dostane,
                              a nedostal-li, najde jinde přízeň.
                              Leč já – jež prosbu nikdy neznala, -
                              umírám hladem, klesám nevyspáním,
                              klením držána v bdění, vádou krmena.
                              A co mne nad vše to nejvíce trápí,
                              že to činí v přetvářce vřelé lásky,
                              anť stále praví, kdybych jedla, spala,
                              nemoc by prý mne jala aneb smrt.
                              Prosím tě, jdi, a přines něco jíst,
                              nechť cokoliv, jen když to snesitelné.

Grumio: Co byste as tak řekla telecí nožičce?

Kateřina (Bella): To velmi dobré, prosím, přines ji.

Grumio: Bojím se, že to příliš cholerické jídlo. -
                Což okruží, na másle smažené?

Kateřina (Bella): To ráda mám, to přines, dobrý Grumio.

Grumio: Nevím, bojím se, že to cholerické.
                Jakž pak? Kus hovězího s hořčicí?

Kateřina (Bella): To pokrm, jakýž velmi ráda jídám.

Grumio: Nu ovšem, hořčice však trochu dráždí.

Kateřina (Bella): Nu, přines tedy maso bez hořčice.

Grumio: To ne, hořčice musí při tom být,
                sic Grumio maso také přinese.

Kateřina (Bella): Nuž oboje neb jedno, jak ti libo.

Grumio: Tož tedy hořčici a bez masa.

Kateřina (Bella): Pryč! Kliď se, klamný, ničemný ty lotře,
                 Bije ho.
                             Jenž mne tu krmíš názvem pokrmů.
                             Buď proklet ty, a celá vaše rota,
                             jež z bídy mé si tropí ještě smích.
                             Jdi, pravím, honem pryč.

     Mé pokračující vztekání se všem opravdu líbilo! A mě se to také krásně hrálo. Komu by se nelíbilo řvát po Edwardovi a on by vám to oplácel takovými divnými věcmi?
     Ale pro celé toto divadlo bylo nejdůležitější mé obracení. Přiznání Kateřininy lásky k Petruchiovi.
     Ta ukázka, jak je jeho odhodlání silné a mé konečné podlehnutí, protože pochopím, že jinak by to bylo špatné! Vždyť tak to je a tak to má být.
     Láska muže je někdy k nepochopení, ale oni nás také mnohdy nechápou. Ale stačí chtít najít ten správný kompromis a vše bude dokonalé. Tak jako Petruchio nakonec dokázal zkrotit zlou ženu. A ukázat to všem vyhráním sázky.

Hortensio: Nu dobrá. Mnoho-li vsadíme?
Lucentio: Dvacet liber.
Petruchio (Edward): Co dvacet liber?
                                   To sázím na sokola aneb psa,
                                   však dvacetkráte více na svou ženu.

Lucentio: Sto tedy.

Hortensio: Dobrá.

Petruchio (Edward): Platí, sázka stojí.

Hortensio: Kdo pošle první?

Lucentio: Já. Jdi, Biondello,
                 a vyřiď paní, aby ke mně přišla.

Biondello: Již jdu.
        Odejde.

Baptista (Emmett): Jsem s vámi na polovic, synu,
                                 že přijde Bianka.

Lucentio: To nepřijímám, sázku držím sám.
         Vrátí se Biondello.
                  Nuž jakž? Co řekla?

Biondello: Paní vzkazuje,
                   že nepřijde, anť prý je zaměstnána.

Petruchio (Edward): Že nepřijde? A že jest zaměstnána?
                                   Což je to odpověď?

Gremio: A velmi zdvořilá.
               Poproste Boha, pane, aby vaše choť
               vám neposlala horší.

Petruchio (Edward): Doufám lepší.

Hortensio: Jdi, Biondello, popros paní mou
                   by hned sem přišla.
            Biondello odejde.

Petruchio (Edward): Prosit! Ah, to jiné.
                                   Pak ovšem musí přijít.

Hortensio: Vaše však,
                    bojím se, pane, odolá všem prosbám.
              Vrátí se Biondello.
                    Nu, kde jest žena má?

Biondello: Mně řekla, že snad s ní tropíte žerty,
                   že nepřijde, vy jít prý máte k ní.

Petruchio (Edward): Toť stále hůř a hůř! Že nepřijde?
                                   Toť špatné! Hanebné! Nesnesitelné!
                                   Hoj Grumio! Jdi k mé paní, řekni jí,
                                   že poroučím, by hned sem ke mně přišla.
                         Grumio odejde.

Hortensio: Však vím, co řekne.

Petruchio (Edward): Co?

Hortensio: Že nepřijde.

Petruchio (Edward): Tím hůř pak pro mne – marná práce má.
              Vystoupí Kateřina.

Baptista (Emmett): Rodičko Boží! Vizte! Kateřina!

Kateřina (Bella): Co vaše žádost pane, an jste pro mne poslal?

Petruchio (Edward): Kde sestra tvá, a Hortensiova paní?

Kateřina (Bella): U ohně v čeledníku žvástají.

Petruchio (Edward): Jdi, zavolej je sem, a nechtějí-li,
                                   pak došlehej je sem, k jich manželům.
                                   Jdi, pravím, hned přiveď je v okamžiku.
                         Odejde Kateřina.

Lucentio: Toť zázrak jest, v zázrak-li věříte.

Hortensio: Ba ovšem. Divno jen, co as to znamená?

Petruchio (Edward): Klid znamená to, lásku, tichý život,
                                   pořádek v domě, přiměřenou vládu,
                                   a zkrátka, vše, co sladké jest a blahé.

Baptista (Emmett): Již sláva, sláva ti, dobrý Petruchio!
                                 Tys sázku vyhrál, k tvé však výhře chci
                                 přidati ještě dvacet tisíc liber.
                                 Tož jiné věno, jiné dceři zas,
                                 neb změněná jest skorem k nepoznání.

Petruchio (Edward): Chci ještě lépe výhru svou dobývat,
                                   tož líp dokážu její poslušnost,
                                   ctnost znovu-zrozenou a poslušenství.

     A tak jsem jako Kateřina dokázala svoji lásku a poslušnost Petruchiovi coby Edwardovi. Všichni přítomní nechtěli zprvu věřit, že to dokázal, ale nakonec byli přesvědčeni. A tak jsme dokonale ukončili i poslední náš výstup.

Petruchio (Edward): No to je žena! Pojď, a nech se líbat.

Lucentio: Tys šťasten, anť se můžeš volně hýbat.

Vincentio: Toť slyším rád, že dítky jsou tak vzorné.

Lucentio: Nerad však slyším, že jsou ženy vzdorné.

Petruchio (Edward): Katuško, pojď, chcem spáti neodvratně.
                                   Tři jsme se oženili, dva však špatně.
                                   Již dobrou noc! Vy měřili jste krásku,
                                   já neměřil, a přec jsem vyhrál sázku.
                      Petruchio a Kateřina odejdou.

Hortensio: Při této práci však se notně zpotil.

Lucentio: Jeť věru zázrak, že ji takto zkrotil.

     A tak skončil náš příběh. Celým sálem se rozlehl ohlušující potlesk a mě se podlomila kolena. Kdyby nebylo Edwarda asi bych už ležela na zemi.
     „Děkuji,“ zašeptala jsem.
     „Není zač. Nemohl jsem přece nechat upadnout nejlepší herečku, kterou tady máme,“ omráčil mě svým pohledem.
     Chtěla jsem mu říct, že s ním potřebuji mluvit, ale Alice mě znovu nenechala.
     „Bello, Edwarde, dělejte čeká se na vás,“ popoháněla nás.
     „No jo, vždyť už jdeme,“ vyplázl na ni jazyk, chytil mě za ruku a vyvedl na pódium. Poté se znovu rozlehl ohlušující potlesk, jako by to všechno byla jen naše zásluha.
     Začala jsem se usmívat a mírně nechápavě vrtět hlavou.
     „To není možné,“ nechápala jsem.
     „Ale je! Bylo to skvělé!“ zašeptal mi do ucha Edward.
     „Přestaň, budu se ještě víc červenat než teď,“ krotila jsem ho při uklánění.
     „Počkej, ale to je to krásné. Ta červeň kterou máš ve tvářích... tu na tobě miluji,“ mrkl na mě.
     Počkat, opravdu řekl to slovo? O.K. Musím toho využít.
     „Potřebuji ti něco nutného říct,“ prosebně jsem se na něj zahleděla.
     „Až se doklaníme, tak se sejdeme tam, kde včera, bereš?“ podíval se na mě s otázkou v očích.
     „Beru,“ přitakala jsem. Byla jsem spokojená. Konečně mu to řeknu.

     „My bychom touto květinou chtěli poděkovat paní profesorce, že to s námi všechno přežila. A že nám dala možnost se takto dokonale blejsknout. Bez ní bychom nic z tohoto nedokázali!“ promluvila zkušeně Alice a my začali tleskat. Ostatní lidé se k nám přidali.
     Profesorka vyšla za námi na pódium a převzala nádherný pugét, teď už od Emmetta.
     Samozřejmě ještě sama řekla pár slov.
     „Milí diváci, zprvu bych vám chtěla poděkovat, že jste tyto mladé lidi přišli podpořit a nevěřte tomu, co zde bylo řečeno. Tyto duše jsou neskutečně talentované a největší zásluhu na tomto všem mají pouze oni. A proto bych je ráda odměnila malým překvapením. V tělocvičně je pro ně připraven večírek. Byla bych tedy velmi ráda, kdyby se ho všichni zúčastnili. Děkuji vám všem!“ usmívala se na všechny profesorka.
     Bezva, večírek... prolétlo mi hlavou a pak mi to došlo. Jestli si kvůli tomu nepromluvím s Edwardem, asi se zblázním!
     „Bello?“ zašeptal mi u ucha.
     Zvedla jsem hlavu a tázavě jsem se na něj zahleděla.
     „Tak za moment vzadu, ju?“ mrkl na mě.
     Nebyla jsem schopna udělat nic jiného než přikývnout.
     „Bells tak pojď,“ usmála se na mě Angela a táhla mě pryč od mizejícího Edwarda.
     „Ang, já...“ chtěla jsem se začít vykrucovat, když mě najednou předběhl Erick. Chytil ji za ruku a odvedl pryč. Jako by to tušil. Ale byla jsem mu velmi vděčná.
     S úsměvem jsem odcházela za kulisy. Samozřejmě můj princ tam na mě už čekal. Teda nevím jestli princ a můj, ale strašně krásně to zní. No nemyslíte?
     „Vítej má paní,“ dokonale se na mě usmál a mrkl.
     „Tvá? A paní?“ zeptala jsem se naoko vyděšeně.
     „No víš... já s tebou chtěl mluvit a snažil jsem se to nějak dramaticky zakamuflovat, ale asi mi to nějak nevyšlo a...“ mluvil by dál, kdybych ho nezastavila zvednutím mé ruky k jeho rtům.
     Poté jsem sama začala hrozně rychle mluvit, abych to už měla za sebou:
     „Já s tebou chtěla taky mluvit a to právě kvůli tomu včerejšku. Neřekla jsem ti všechno, vlastně vůbec nic. Já se ti zapomněla přiznat, že tě miluju a dávno jsem ti odpustila, protože jsme na sebe žádný nic neměli a jen se strašili a teď, když vím, co jsi zač, je to ještě jednodušší a vlastně není. Ale mě je to všechno jedno... Úplně všechno. Promiň, já ti to musela říct,“ stydlivě jsem sklonila svou hlavu.
     „To co jsi právě řekla, je pravda?“ ptal se mě se zvědavostí v hlase.
     Jen jsem lehce přikývla, stále jsem nevěděla co mám od něj čekat.
     „Děkuji,“ vyhrkl a pomalu skláněl svůj obličej k mému.
     „Za co?“ podivila jsem se a zahleděla se mu do jeho zlatavých očí.
     „Za všechno...“ zašeptal a lehce se svými rty dotkl těch mých. Zalapala jsem po dechu.
     „Chce se ti jít na ten večírek?“ zeptal se mě a chytil mě za ruku.
     „Nechce, ale když tam budeš se mnou tak to přežiju,“ snažila jsem se vypadat nadšeně.
     „Nehraj to na mě. Poznám, když se ti někam nechce a tvé přání je mi rozkazem, protože teď už jsi jen má a nikomu tě nedám,“ konstatoval a políbil mě. Tentokrát, ale víc vášnivěji a déle.
     „Tak jo. Dostal jsem nápad... Tak jestli mi věříš, pojď se mnou,“ mrkl na mě.
     „Kam chceš jít?“ zeptala jsem se zvědavě.
     „Překvapení, ale bude se ti to líbit, víc než večírek plný lidí,“ škádlil mě.
     „Nemám ráda překvapení,“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale nedal se. A tak jsme ruku v ruce vyšli na školní parkoviště a pokračovali až k jeho autu. Tam mě usadil na sedadlo spolujezdce, nasedl za volant a nastartoval. To mi samozřejmě nedalo a optala jsem se:
     „My někam jedeme?“
     „Ano lásko, jedeme a věř mi. Vím, že se ti tam bude líbit,“ konejšil mě.
     „Tam? Kde tam?“ vyhrkla jsem zoufale.
     „No tak, neboj, jsem přece únosce na útěku!“ snažil se mě uklidnit, ale moc se mu to nedařilo.
     „Dobrá, dám ti hádanku a když ji uhádneš, zjistíš kam jedeme,“ povolil kompromis.
     „Super,“ usmála jsem se a dodala: „Já čekám!“
     Edward se nadechl a začal: „Na místě tom, pro nás slunce nezapadá...“

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (21):