Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (20)

20.01.2010 (19:30) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2567×

20.KAPITOLA

Generálka a to po ní...

     Usínala jsem s pocitem, že zítra všechno vyřeším, ale znovu jsem měla smůlu.

     „Bello, vstávej. Jedeme do nemocnice,“ ozvalo se zaklepání na dveře.

     „Jasně,“ houkla jsem ospale, sedla si a něco mě praštilo do zavřených víček. A to něco bylo světlo, hooodně velké světlo.

     Otevřela jsem oči a zírala s otevřenou pusou ven z okna, kde zářivá hvězda, co si nechává říkat slunce, jasně září. Na obloze nebyl ani mráček. Do háje!

     „Bello, jsi v pořádku?“ sáhla mi máma na čelo když mě viděla tak vyděšenou sedět na posteli.

     „Jooo, pohoda,“ kývla jsem na ni.

     „Nevypadáš na to,“ povzbudivě se usmála.

     „To bude tím sluníčkem, překvapilo mě,“ odpovídala jsem jí po pravdě.

     „Tak si rychle zvykni! Má svítit ještě celý týden,“ pohladila mě po vlasech a odešla.

     „Celý? Týden? Mě trefí šlak!“ zašeptala jsem a smutně vylezla z postele.

     Když jsem sešla do kuchyně, všichni už tam netrpělivě čekali.

     „No jooo, už jedem,“ kývla jsem na ně a bez snídaně se vydala k autu.

     „Nebuď napučená,“ zašeptal mi do ucha Mark.

     „Nejsem a až budu, poznáš to první,“ zaksichtila jsem se na něj.

     „Jak milé,“ oplatil mi to a popostrčil dopředu.

     „Přestaň,“ ohnala jsem se po něm.

     „Nechte toho oba,“ krotil nás táta.

     „A čeho?“ optali jsme se ve stejnou chvíli.

     „Nech je, víš jak se to říká... co se škádlívá, to se rádo mívá,“ usmála se máma.

     „No dobře,“ ne moc dobrovolně ustoupil ze svého mínění táta. Ještě že na mámu dá!

     „Už jedeme?“ znovu jsme se trefili oba dva ve stejnou chvíli.

     „Jo!“ vyhrkli táta s mámou společně a celé auto vybuchlo smíchy.

     „Tak jedem,“ mrkl na všechny táta a vystartoval.

     „Ahoooooj teto, jak se máte?“ zašeptala jsem a vklouzla do pokoje.

     „Skvěle,“ usmála se.

     „A co náš drobeček?“ ptala jsem se a přistoupila k postýlce.

     „Spinká...“ uchechtla se teta.

     „To bych nepoznala,“ vyplázla jsem na ni jazyk.

     „Nebuď drzá,“ usmála se.

     „Já musím,“ přesvědčovala jsem ji.

     „Co musíš?“ ptal se táta, který zrovna vcházel do pokoje.

     „Nic,“ vyhrkla jsem rychle.

     „A jééé, takže radši po tom nepídit, že?“ podíval se po tetě a ta jen přikývla. No tohle zrádkyně jedna.

     „Já už půjdu,“ snažila jsem se dostat pryč. Musím mu to říct!

     „Kam bys chodila? Zastavíme se na oběd v restauraci,“ pozval nás Mark. No a to se přece neodmítá.

     A tak jsem byla na obědě. Samozřejmě jsme pak seděli doma až do noci a kecali úplně o všem. Což znamená, že když jsem zalehla do postele až do rána jsem nevěděla o světě.

     Ráno opravdu znovu svítilo sluníčko a tak jsem šla do školy už s protivnou náladou. A to jsem si neuvědomila, že budu ve škole i bez Angeli. Jela s rodiči kamsi do tramtárie. Nooo to mi to skvěle začíná.

     „Slečno Swanová, pojďte k tabuli prosím,“ vyzval mě profesor biologie.

     „Pane já...“ nedořekla jsem, když Mike zvedl ruku a dořekl tu větu za mě:

     „Ona nic neumí! Celý víkend byla v nemocnici,“ mrkl na mě.

     „V nemocnici?“ podíval se profesor po mě a já přikývla.

     „Tak to zůstaňte sedět,“ usmál se na mě povzbudivě.

     „Děkuji,“ oplatila jsem mu jeho úsměv.

     „Není zač,“ dořekl a vytasil Jessicu. Nooo ta byla taky velmi nadšená.

     „Díky Miku,“ přitočila jsem se k jeho lavici, když jsem odcházela ze třídy.

     „Pro tebe všechno,“ oslnil mě jeho dokonalým chrupem.

     Jen jsem se na to pousmála a rychle utekla ze třídy. Kdyby tady byla třeba Alice ukousla by mu hlavu. Ale není tady, tak se musím bránit sama!

     Bohužel, bylo teprve pondělí a to je všechno v prdeli.

     V úterý bylo ještě hůř, měla bych použít nůž.

     Jenže to bych se nedožila středy a nezamotala bych se do podprdy.

     A tak když přišel na řadu čtvrtek, schovala jsem se pod zem jako krtek.

     V pátek jsem se hrabala ven a neuvědomila si, že to byl jen sen.

     V sobotu jsem radši nešla ani spát, za chvíli budeme přece hrát.

     Došlo mi to v neděli a tak jsem zůstala v posteli.

     Už mi z toho doooost šibe... toho jste si jistě všimli... už i básník ze mě bude... Tak tohle byl můj super slunečnej týden a vyměnila bych ho za všechno na světě. To trápení kdy už mu to konečně řeknu. Ještě že máme generálku.

     Jenže...

     „Rychle vylez z postele, zaspala jsi a máte tu generálku,“ vřítila se do mého pokoje máma.

     „Generálka, do háje!“ zařvala jsem a už všechno okolo mě lítalo.

     Nakonec jsem všechno stihla, ale bohužel pro mě, jen divadlo. Edwarda vyřeším pak, teda doufám.

     „Tak děcka, začneme,“ usmála se povzbudivě profesorka a už to jelo.

     Předehra, výjev první, druhý a pak Jednání první.

     Lucentio a Tranio, spolu dlouze rozmlouvají a pak přicházíme na scénu my:

Vystoupí Baptista, Kateřina, Bianka, Gremio a Hortensio.

Lucentio a Tranio stranou v pozadí sledují.

Baptista (Emmett): Dél už mne pánové neobtěžujte.

                                 Co uzavřel jsem pevně, známo vám.

                                 Tož, neprovdati dříve mladší dceru,

                                 pokud se muž pro starší nenašel.

                                 Kdo z obou vás má Kateřinu rád,

                                 (anť předobře vás znám a velmi ctím)

                                 dámť volnost mu dle chuti jí se dvořit.

Gremio (stranou): Na káru s ní. Jeť pro mne tuze hrubá. -

                               Což vy, Hortensio, chcete ňákou ženu?

Kateřina (Bella) (k Baptistovi): Prosím vás, otče, je to vaše vůle

                                                    mne na trh házet těmto kupčíkům?

Hortensio: Před takým ďáblem chraň nás, dobrý Bože!

Kateřina (Bella): Mne také, dobrý Bože!

Tranio: Ai pane, zde jest kratochvilný žert,

              toť děva blázen, neb všetečný čert.

Lucentio: Ta druhá tam svým mlčením zas jeví

                  panenský stud, a o zlosti že neví.

Baptista (Emmett): Bych, pánové, už splnil co jsem řekl,

                                 jdi domů teď Bianko,

                                 a nezarmucuj se, dobrá Bianko,

                                 neb tebe též neméně miluji.

Kateřina (Bella): Poupátko útlé? - Smáčkni prstem oko,

                              pak zvíš proč plakalas.

Bianka (Alice): Jen raduj, sestro, se z mé neradosti.

                           Vaší se vůli, pane, podrobím.

                           Mou společností knihy jsou a loutna,

                           bych čtením, hudbou též se bavila.

     A tak to pokračovala dál a dál. Bylo to něco neuvěřitelného. Všem to tak dokonale šlo. Další věc co se mi velmi líbila, byla ta, když se Edward jako Petruchio bavil s Emmetem jako Baptistou. Bylo to opravdu povedené.

Baptista (Emmett): Jste vítán, pane, on vám kvůli též.

                                 Má dcera Kateřina však jak vím,

                                 se pro vás nehodí, a to můj žel.

Petruchio (Edward): Vidím, že rozloučit se s ní vám těžko.

                                   Či snad má osobnost vám protivna?

Baptista (Emmett): Jste na omylu. Mluvím jen jak myslím.

                                 Zkaď jste, můj pane? Jaké vaše jméno?

Petruchio (Edward): Petruchio jméno mé, jsemť syn Antoniův,

                                   tož muže, jehož zná celá Itálie.

Baptista (Emmett): Známť dobře jej, tím víc vás nyní vítám.

Gremio: S poctou pro vaši řeč, Petruchio, prosím,

                by přál jste mluvit nám ženichům též.

                Zarazte již! Vyť divně pospícháte.

Petruchio (Edward): Odpusťte, Gremio, konec sobě ždám.

Gremio: To věřím, ať jen neklejete námluvám.

     A pokračovalo se dál. Šel jeden výstup za druhým. Nechápala jsem jak jsme něco takového dokázali. A pak mi to docvaklo. Vždyť tu hraje polovina rodiny Cullenů, tak se není čemu divit! Obdivovala jsem Alicin výstup... jak dokázala hrát takovou malou hloupou, namyšlenou naivku, když ona sama je jedna z nejchytřejších osob v místnosti.

Bianka (Alice): Že jste můj učitel, musím se vzdát,

                           jinak bych posud v pochybnosti žila.

                           Již ale dost. Teď, pane Licio, k vám.

                           Odpusťte, prosím, milí pánové,

                           že tak jsem byla s vámi žertovná.

Hortensio (k Lucentiu): Již jděte, pane, postupte mi místo,

                                        v trojhlasné hudbě učení nedávám.

Lucentio: Jste velmi přísný. Nuže budu čekat,

                 a pozor dávat, neb jak se mi zdá,

                 pan učitel jest zamilovaný.

Hortensio: Dřív, slečno, než na loutnu sáhnete,

                   abyste věděla jak prsty klást,

                   musím začít s počátkem umění.

                   Nejprve v krátkosti ukáži škálu

                   prospěšným, lehkým, přesným způsobem,

                   jak málo který jiný učitel.

                   Zde srozumitelně napsáno vše.

Bianka (Alice): Ach, škálu jsem se dávno učila.

Hortensio: Hortensiova škála jinak zní.

Bianka (Alice) (čte): C – škála, základ všeho zvuku,

                                   D – značí vřelou lásku mou,

                                   E, F – Bianko, dej mi ruku,

                                   G, A – buď ke mně laskavou.

                                   H – jest Hortensio, přej mu lásky,

                                   C – jinak zhyne bez otázky.

                                   To nazýváte škálou? Tu já nechci.

                                   Ta první líp mi zní a nemám chuti

                                   za dobrou starší novou vyměnit.

                                                                vystoupí sloužící

Sloužící: Pan otec chce, by knih jste nechala,

                a pomáhala zdobit sestřin pokoj.

                Jak víte, zítra jest den svatební.

Bianka (Alice): Již s Bohem, milí učitelové.

                          Já musím jít.

                          Odejde se sloužícím.

     Vše šlo naprosto dokonale. Každý hrál to co měl, byl kde měl být. Průběh byl hladký. A stejně i mé výstupy s Edwardem. I když já se neuvěřitelně třásla. Chtěla jsem předvést to nejlepší co dokážu  a tak jsem překonávala očekávání naprosto všech. I svoje vlastní. Jeden výstup za druhým byl lepší a lepší. Samozřejmě nejen můj. Proto se není čemu divit, že hostina byla úchvatně zahraná. Možná i líp než od profesionálů!

Vstoupí Petruchio, Kateřina, Bianka, Baptista, Hortensio, Grumio a hosté.

Petruchio (Edward): Za vaše účastenství, přátelé, všem díky!

                                   Vímť, dnes že chcete se mnou hodovat,

                                   a svatební že banket připraven.

                                   Pohříchu ale na kvap musím pryč,

                                   a hodlám s vámi zde se rozloučit.

Baptista (Emmet): Co? Večer dnes už chcete odejít?

Petruchio (Edward): Ba ještě za dne, ještě před večerem.

                                   Nedivte se, mou znaje záležitost

                                   sám byste mne poháněl k odchodu.

                                   A vzácná společnosti, díky všem,

                                   jenž viděli jste, kterak jsem se vzdal

                                   té trpělivé, sladké, ctnostné ženě.

                                   Hodujte s otcem mým, a píte na mé zdraví.

                                   Já musím odtud, protož všem vám s Bohem.

Tranio: Zůstaňte přes oběd, prosíme vás.

Petruchio (Edward): To nemůž být.

Gremio: Já také prosím.

Petruchio (Edward): To nemůž být.

Kateřina (Bella): Nuž, tedy prosím já.

Petruchio (Edward): Mně líbí se, že prosíš abych zůstal.

                                   Přec nezůstanu, pros si jak ti libo.

Kateřina (Bella): Mne miluješ-li, zůstaň.

Petruchio (Edward): Grumio, koně!

Grumio: Jsouť pane, hotovi, oves už koně sežral.

Kateřina (Bella): Nuž dobře,

                              čiň co ti libo, já dnes odtud nejdu,

                              ni zítra, dříve ne, až se mi zlíbí.

                              Jsou dvéře dokořán, tam vaše cesta,

                              kliďte se, pane, než vám boty prasknou.

                              Co mne se týče, já se odtud nehnu.

                              Vyť zdána se panáček rozmarný,

                              že hned tak zpříma v první den se máte.

Petruchio (Edward). Spokoj se Kačko, prosím, nezlob se.

Kateřina (Bella): Já chci se zlobit. Co ti do toho?

                             Nemluv otče. Chci zde zůstati.

Gremio: Aha, teď pane, teď to počíná.

     A tak jsme pokračovali. Ale mě stačila ta jediná věta, od profesorky, abych byla naprosto nadšená.

     „Tohle je něco neuvěřitelného. Já z nich cítím ty jiskry. Úplně mě nabíjí. Jestli tohle předvedou i zítra budeme mít vyhráno!“ pošeptala hlasitě na profesora sedícího vedle ní. Ten jen přikývl!

     A proto jsem byla naprosto šťastná když nás všechny pochválila a poslala domů si odpočinout na zítřek. Budeme to hodně potřebovat. Jenže já musím udělat ještě jednu věc.

     „Edwarde?“ zašeptala jsem kousek od něj. Otočil se na mě a pozvedl obočí.

     „Ty se mnou mluvíš?“ ptal se zvědavě.

     „Ano. Potřebovala bych s tebou mluvit! Hodně nutně!“ přiznala jsem se.

     „A nepočká to?“ zkusil se ještě jednou vykroutit.

     „Ne!“ zavrtěla jsem záporně hlavou.

     „No dobře,“ usmál se a popošel dál od lidí.

     „Ještě kousek,“ vyhrkla jsem a rovnou ho zatáhla až za kulisy.

     „No tak co potřebuješ,“ podíval se po mě.

     „Víš, já...“ začala jsem koktat. Najedou jsem nevěděla co mám říct.

     „Neztratila jsi hlas? Dneska to bylo super!“ pousmál se.

     „Ne neztratila a díky,“ začervenala jsem se.

     Nadechovala jsem se k dalšímu vyslovení hloupé fráze, když jsem uslyšela jak Alice hlasitě zasyčela: „A nedají si říct! A nedají!“

     Poté nebylo slyšet vůbec nic.

     „Co se jí stalo?“ hodila jsem pohledem po Edwardovi.

     „To kdybych věděl,“ řekl a zamračil se.

     „Nečetl si jí myšlenky?“ podivila jsem se.

     „Chtěl jsem, ale nedovolila mi to. Tak nevím,“ zakroutil nechápavě hlavou.

     „Aha,“ vypadla ze mě velmi chytrá odpověď.

     „A co jsi mi to vlastně chtěla říct?“ pohlédl na mě zpytavě.

     „No, to je... jak bych to řekla...“ nedokončila jsem větu, když mi skočil do řeči.

     „Víš, taky jsem s tebou chtěl mluvit. Ale kvůli maličkosti, tak říkej ty,“ pobídl mě.

     „Ne, ty!“ poprosila jsem ho.

     „Jak myslíš. No... já...“ sám nevěděl jak začít. Tak to muselo být vážné.

     „Jestli nevíš jak pokračovat, tak mi to řekneš později, třeba zítra,“ usmála jsem se na něj.

     „No ne, já... chtěl mluvit o té naší... hádce,“ vykoktal ze sebe rychle a pak dodal: „Jenže to už je promlčené že? Nezlobíš se už na mě?“

     „Zlobit? Ne neboj, nezlobím a taky jsem to chtěla vyřešit. A ono už to vlastně je. Tak nic, já půjdu,“ vyhrkla jsem rychle, popadla svoje věci a zmizela ven.

     Udělala jsem dobře? Určitě! Nechtěl nic jiného, jen tvé kamarádství.

     Proboha on chce být jen kamarád! Vzlykla jsem a složila se na volant auta. Domů jsem dojela v mrákotách.

     Pořád jsem na něj musela myslet a rozhodla jsem se, že už mu to řeknu! Ať to bolí jak chce! Prostě musím! Ano! Musím! I když mě odmítne. Chci vědět, že jsem zkusila úplně všechno.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (20):