Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (19)

03.01.2010 (09:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3394×

19.KAPITOLA

Nový život

„Edwarde co se stalo?“ zvedl mi obličej a donutil mě se mu dívat do očí.
„Spadla... spadla z terasy... nezachytil jsem ji... a pak... pak už tam nebyla... zbyla tam po ní jen obrovská kaluž krve...“ uvědomil jsem si pravdivost svých slov a svezl jsem se k zemi!
„No tak sakra, řekni mi úplně všechno!“ zařval na mě Carslie.
„Co všechno?“ podíval jsem se po něm.
„Řekni mi to úplně od začátku, od prázdnin. Co se stalo? Proč jste se znovu začali nenávidět?“ podíval se po mě a já znovu zkřivil svůj obličej do bolestivé grimasy.
„Celou dobu si se mnou jenom zahrávala. Nevím co si myslela, ale dělala ze mě jen šaška. Já ji slyšel, když se holkám chválila jak mě dokonale vyfotila v obětí toho borce. Chtěla to vyvěsit po škole. Nemohl jsem jí to dovolit a tak jsem jí chtěl ublížit víc, nedokázal jsem to. Jen ji celou dobu straším planými řečmi.
Bohu dík mi věří. Co bych dělal kdyby mi na to neskočila? Párkrát jsem myslel na to, že ji zabiju... jenže to je jako by jsi chtěl zničit Esme, jenom myšlenka na to se ti hnusí.
A teď když všechno ví o naší existenci je to složitější a jednodušší zároveň. Alice, je naprosto nadšená a já se trápím.
Miluji ji a nechci ji ztratit, jenže ona mě nechce...“ táta mě nenechal domluvit a skočil mi do řeči.
„Nechce? A to na tom parkovišti bylo jako co?“ zíral na mě jako na blázna.
„Její dokonalý herec...“ a najednou mi to došlo.
Vždycky spolupracovala když jsem ji chtěl jako tajnou holku. Byla úplně dokonalá jako by vůbec nic nehrála, jako by si to užívala.
Je možné aby mě milovala i přes to všechno co jsem jí provedl? Jestli ano tak je neuvěřitelná.
Jenže... možná mi to nikdy neřekne. Co když... neee! Ani myslet na to nemůžu.
„Edwarde mluv na mě,“ propaloval mě Carslie pohledem.
„Ona mě asi miluje, tedy jestli žije,“ usmál jsem se a hned posmutněl.
„Musí žít, věř tomu a hlavně nezapomeň na to co jsi mi tady řekl,“ mrkl na mě Carslie.
„To, že mě miluje?“ ptal jsem se přiblble.
„To taky, ale také to, že ty ji miluješ...“ odpověděl.
„To jsem ti řekl?“ vytřeštil jsem na něj oči.
„No synu, řekl. Nepamatuješ se?“ uchechtl se.
„Neee, nepamatuji, je to špatné, že?“ pokrčil jsem rameny.
„Dost! Tak na to mysli až budeš mít možnost jí vidět. Rozuměl jsi mi?“ pohrozil mi.
„Ano pane!“ postavil jsem se do pozoru a zasalutoval.
„Jste propuštěn... jooo a Edwarde?“ zastavil mě.
„Ano?“ otočil jsem se po něm.
„Moje léčebná metoda vždycky pomohla a hlavně nic o Belle neříkej nikomu z její rodiny,“ varoval mě.
„A to jako proč?“ divil jsem se.
„Uvidíš...“ zašeptal a vystrčil mě ze dveří.
„Cože?“ ptal jsem se, ale nikdo mi nemohl odpovědět. Viděl jsem jen zavřené dveře Carsliovi pracovny.
Zavrtěl jsem nechápavě hlavou a vyrazil směrem k východu. Něco mě napadlo. Já ji najdu podle čichu.
„Edwarde?“ ozvalo se úlisně za mými zády.
„Ano?“ naštvaně jsem zavrčel a otočil se na Sáru.
„Kde jsi nechal tu tvoji dokonalou holku?“ ptala se.
„To kdybych věděl,“ zašeptal jsem tak potichu, že mě nemohla slyšet.
„Co jsi říkal?“ podívala se po mě.
„Ale nic, spěchám,“ odpověděl jsem jí a chtěl ji obejít.
„Za ní?“ zeptala se znovu.
„Ano, za ní,“ podíval jsem se po ní naštvaným pohledem.
„To ti nevěřím,“ řekla a zatarasila mi cestu.
„Budeš muset!“ zavrčel jsem.
„Ale no tááák, Edwarde... nebuď suchar,“ provokovala mě svými trapnými řečmi, pohyby a hlavně myšlenkami.
„Radši suchar než cokoli jiného,“ odpověděl jsem jí.
„Bacha na něj, on se umí i zlobit,“ posmívala se mi.
„Ano to umím a dokáži být také velmi neomalený, když na to přijde,“ přisadil jsem si a dodal:
„Teď mě omluv opravdu už musím jít,“ zašklebil jsem se na ni a chtěl ji obejít, když do nemocnice vtrhla Alice a rozkřikla se na mě.
„Kde je? Edwarde? Kde je? Co jsi jí udělal? Co se stalo? Já ji nemůžu...“ ´vidět...´ dořekla v myšlenkách.
„Je mrtvá...“ zašeptal jsem velmi potichu, ale Alice mě zaslechla.
„Cože je?“ vyděsila se.
„Nepřeslechla jsi se...“ sklonil jsem smutně hlavu.
„Edwarde jak jsi mohl?“ vyčítavě se na mě podívala.
„Stalo se něco?“ vložila se do rozhovoru Sára.
„Ne!“ zařvali jsme na ni s Alicí společně.
„No dobře, já už jdu pryč,“ vyděsila se a rychle odpochodovala.
„Co to má sakra všechno znamenat?“ znovu se Alice dožadovala vysvětlení.
„Já nevím, nechápu jak se to mohlo stát,“ začal jsem jí to vysvětlovat, když najednou dostala vidění.
„Co to?“ zeptala se Alice a její pohled byl najednou nepřítomný.
„Jak jsi ji mohl být tak... pomalý,“ rozkřikla se na mě, když uviděla co se stalo.
„Proč až teď?“ vyděsila se najednou.
„Proto!“ zavrčel jsem a otočil ji ke vchodovým dveřím.
„O jéééé...“ pousmála se a rychle dodala:
„Buď hodný a milý,“ poplácala mě po rameni a zmizela v nitru nemocnice.
„Ty v tom jedeš taky?“ vykřikl jsem za ní. Potvrzením mi byl její smích. To si s ní potom vyřídím.
Otočil jsem se ke dveřím a viděl v nich vyděšenou Bellu, která mě sleduje ostražitým pohledem.
„Neříkej že se mě bojíš,“ vykřikl jsem za ní.
„Bát se a tebe?“ zeptala se s křečovitým úsměvem.
„To by jsi měla... zlato,“ pravil jsem sarkasticky.
„Edwarde, ty seš tak samolibej hajzl! Ty mě smíš dělat naschvály a já tobě ne?“ zaútočila.
„Já? Já ti dělal naschvály? Cože?“ kroutil jsem hlavou, co se to s ní zase stalo.
„Chceš říct, že ne?“ začala se příšerně hystericky smát.
„Ne!“ stál jsem si za svým.
„Tak ne! Dobře, osvěžíme ti trošinku tu tvoji hlavinku...“ zavrčela na mě, přiblížila se a pošeptala:
„Poslouchej:
Začneme úplně od začátku!“
Nemohl jsem ji to nechat dokončit, tohle není pravda. Začal jsem se bránit, ale stejně to nepomohlo. Ona se prostě nezmění, pořád je to ta stejná mrcha jako na začátku.

Pohled Issabella Swan:

Všechno mi dokonale vyšlo. Můj pád, při kterém mi praskl jeden sáček s krví, který jsem měla v kapsy. Což bylo velmi autentické a pak moje zmizení při kterém mi pomohl Seth a nakonec i Jacob s velkým přemlouváním! No jo jenže... bohužel, můj tajný příchod do nemocnice se jako jediný nepodařil. Potkala jsem tam Edwarda.
Tohle bude asi pěkně těžké! Jestli tohle přežiju, tak už všechno.
Otočil se ke dveřím a viděl mě v nich vyděšenou stát, jak ho sleduji ostražitým pohledem.
„Neříkej, že se mě bojíš,“ vykřikl na mě.
„Bát se a tebe?“ zeptala jsem se s křečovitým úsměvem.
„To by jsi měla... zlato,“ pravil sarkasticky.
„Edwarde, ty seš tak samolibej hajzl! Ty mě smíš dělat naschvály a já tobě ne?“ zaútočila jsem.
„Já? Já ti dělal naschvály? Cože?“ kroutil hlavou.
„Chceš říct, že ne?“ začala jsem se příšerně hystericky smát. Co se to s ním stalo? Vždyť byl tak úchvatný.
„Ne!“ stál si za svým.
„Tak ne! Dobře, osvěžíme ti trošinku tu tvoji hlavinku...“ zavrčela jsem na něj, přiblížila se k němu a pošeptala:
„Poslouchej:
Začneme úplně od začátku!
Tak zaprvé: Sebrali jste mi můj post oblíbence na škole.
Za druhé: Posmívání od tvé maličkosti i tvé rodiny.
Za třetí: Troubení, aby mi spadli všechny mé učebnice.
Za čtvrté: Trapné poučování jak se mám chovat u sebe doma, když jsi neohlášeně přišel vrátit tu zatracenou knihu.
Za páté: Urážka, že jsem slaboška.
Za šesté: Snídaně u které jsi se choval dost příšerně a nebyl jsi schopný ji ani pochválit.
Za sedmé: Tvoje černé trenýrky.“
„Cože? I ty ti vadili?“ divil se.
„Neee...“ zavrčela jsem na něj.
„Takže jooo...“ posmíval se mi. A tak jsem radši pokračovala.
„Za osmé: Úklid tvého příšerného nepořádku v pokoji našeho hotelu.
Za deváté: Mokrá podlaha v koupelně, na které mi podjela noha a praštila jsem se do hlavy.“
Chtěl mě přerušit, ale nedovolila jsem mu to a pokračovala ve svém výpočtu jeho hnusných ´naschválů´ vůči mě.
„Za desáté: Příšerné komentování mého úklidu v hotelu.
Za jedenácté: Provokování u trhání švestek.
Za dvanácté: Smích u trhání švestek na můj účet.
Za třinácté: Hlídání, abych nevrátila Alice peníze za oblečení.
Za čtrnácté: Vytažení, abych zpívala na tom hotelovém večírku.
Za patnácté: Tvé dokonalé svádění v mém pokoji.
Za šestnácté: Tvé příjemné odmítnutí.
Za sedmnácté: Podraz s natočením na telefon.
Za osmnácté...“
Nenechal mě domluvit a vyjel na mě:
„Cože? Podraz? Já na tebe podraz neudělal! Zasloužila sis to sakra! Ty si mě tam vyblejskneš v obětí kluka a chceš to vyvěsit a já se nebudu bránit? Seš tak vtipná...“ hystericky na mě vrčel.
„Prosím? Ty jsi věděl o té fotce už dřív? Kdyby jsi do háje aspoň tušil, že já kráva tu fotku dávno nemám!“ řvala jsem na něj. Sakra já se mu přiznala.
„No jasně, to ti tak budu věřit! Ty nejsi tak blbá jako já! To já kretén z lásky k tobě nebyl schopný ten telefon zapnout a straším tě planými řečmi!“ přiznal se mi, ale já to v tu chvíli vůbec nepochopila.
„Ty a nenahrát si mě? Protože mě miluješ? Ty seš vtipálek,“ smála jsem se hystericky. To mu tak budu věřit.
„Bože já se jí přiznám a ona mi nevěří... Vážně jsem netušil, že seš tak blbá!“ nechápavě zakroutil hlavou a naštvaně vyběhl ven.
Doufám, že stihl zaslechnou to co jsem za ním zavolala:
„Já a blbá? Co seš potom ty, já se ti taky přiznala kreténe!“ vzlykla jsem a ještě zařvala na všechny ty lidi co na nás zírali.
„Nečumte na mě kurva...“
Poté jsem se odlepila od místa kde jsem stála a vyrazila do vnitra nemocnice. Konečně budeme mít další přírůstek do rodiny. Náš Ananásek se cpe na svět. Huráááá!
„Tak co?“ ptala jsem se okamžitě, když jsem uviděla mámu.
„No co? Je na sále, musíme čekat,“ odpovídala mi.
„Nerada čekám!“ vzdychla jsem.
„To mi víme zlato,“ připojil se do našeho rozhovoru táta.
Čekali jsme tam asi ještě dvě hodinky a poté vyšel usměvavý doktor Cullen s novopečeným tatínkem.
„Tak co?“ vyhrkla jsem a skočila jsem jim do cesty.
„Bello?“ vytřeštil na mě pan Cullen oči. A jééé asi ví o mém pádu.
„Jo žiju,“ usmála jsem se na něj a pokrčila rameny.
„To musela být sranda,“ uchechtl se.
„Byla,“ konstatovala jsem suše.
„O čem to mluvíte Bells?“ ptal se Mark.
„O ničem,“ vyhrkli jsme s doktorem společně. Pak jsme se na sebe pousmáli.
„Tak co to je?“ znovu jsem se na ně zaměřila svojí otázkou.
„Marianna Anne Swan Mc Carterová,“ mrkl na mě.
„Jupííííííííííí... je to holka... máme holku, holku, holku, huráááá... konečně nebudu sama! Hurááá... Volejte sláva a pět dní se radujte!“ křičela jsem na celou nemocnici.
„Tři dny se radujte,“ vložila se do toho Alice.
„Ne zlatíčko, pět dní a klidně i týden,“ smála jsem se a přitom jí chytla a začala s ní tančit po chodbě.
„Bells, klid... já věřím, že jsi nadšená, ale...“ začala Alice, ale já ji přerušila.
„Teď ne, prosííím... teď ne...“ zamrkala jsem na ni a ona přikývla. Pochopila, že se o tom nechci bavit.
„Tak šup, jdeme se na ni podívat a pak oslavovat,“ popoháněla jsem je.
„Ty jsi, ale nedočkavá,“ uchechtl se Carslie.
„To jste zjistil až teď?“ uchechtla jsem se.
„Ne!“ mrkl na mě.
„A jééé...“ začervenala jsem se.
„Už aby se to mezi vámi urovnalo,“ znovu na mě mrkl a odcházl.
„Cože?“ vyhrkla jsem za ním.
„Slyšela jsi dobře,“ otočil se na mě s úsměvem.
„Nasadil jste mi do hlavy brouka,“ zakřičela jsem za ním.
„To byl účel zlato,“ zasmál se a zmizel ve své kanceláři.
„O čem jste se bavili?“ zeptala se najednou máma.
„To za nějakou dobu zjistíte paní Swannová,“ usmála se na ni Alice a utíkala pryč.
„Děkuji za informaci,“ křikla za ní.
Byl slyšet jen její zvonivý smích. No jo, celá Alice.
„Tak jdeme,“ chytila jsem Marka za ruku a táhla ho tam kde jsem si myslela, že by mohla být teta.
„Jdeš na opačnou stranu,“ zašeptal mi do ucha.
„Jejda,“ usmála jsem se a obrátila. Máma vybuchla smíchy.
„Ha, ha, ha, velice vtipné,“ vyplázla jsem na ni jazyk.
„Si piš,“ plácla mě po hlavě.
„Tak jdeme,“ postrčil mě strejda před sebou.
Konečně jsme dorazili před jejich pokoj. Potichu jsem otevřela dveře a uviděla je. Teta unaveně, ale s úsměvem sledovala její malý poklad, který ležel v postýlce hned vedle její.
Přistoupila jsem k nim a usmála jsem se.
„Je nádherná,“ konstatovala jsem a přisedla si k tetě.
„Jako každé miminko,“ řekla sestřička, která právě vešla.
„Ne! Tohle je nejkrásnější!“ začala jsem se hádat.
„To je normální Bells, každý tvrdí že to jejich miminko je nejkrásnější. Je to normální,“ usmála se na mě teta a pohladila po vlasech.
„Vidíte, takže náš Ananásek je nejkrásnější,“ zaksichtila jsem se na tu sestřičku.
Jen zakroutila hlavou a odešla. Já za ní, ale stejně ještě vyplázla jazyk. Všichni se poté začali dušeně smát.
Tak jsme u tety seděli ještě další dvě hodiny než nás ta samá sestra neposlala domů. Hnusačka! No a já pak začala přemýšlet o tom co se stalo na recepci nemocniční haly. A pak mi vše začalo doházet. On se přiznal, že mě miluje a nic proti mně nikdy neměl. Proboha! Jak jsem ho mohla nechat odejít. Musím se mu omluvit, vysvětlit ten omyl...

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (19):