Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (18)

11.12.2009 (17:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3885×

18.KAPITOLA

Pomsta je sladká, nebo ne?

„No to ti tak budu věřit,“ vysmál se mi.
Tohle mu vážně nedaruju, to přepískl hošánek.
„Tak už pohni tím tvým upířím zadkem a vpluj dovnitř!“ zavrčela jsem na
něj.
„Ale... bacha na ni, ona se umí i naštvat,“ rozesmál se.
„Dělej!“ vyštěkla jsem a vší silou ho vtáhla dovnitř.
„Tak slabá,“ posmíval se mi.
„No jo a ty seš strašně silnej,“ bránila jsem se a pak jsem se zalkla, když
už jsem najednou nestála na pevné zemi, ale ležela v jeho náručí.
„Okamžitě mě postav na zem!“ poručila jsem mu.
„Další rozkaz? Ale já jsem zlobivý a nechce se mi poslechnout,“ odvětil a
dál mě drtil ve svém pevném sevření.
„Okamžitě mě pusť!“ zavrčela jsem.
„Jak chceš,“ řekl a pustil mě na zem.
„Auu, ty seš kretén,“ zavyla jsem a vyskočila na nohy.
„Tak tvrdá slova z úst tak křehké ženy,“ začal velmi procítěně hovořit.
„Taková lež, z huby sprosté pijavice,“ vysmála jsem se mu.
„Ty seš vážně naštvaná?“ ptal se s kamennou tváří.
„Ne, vůbec... úplně mi vyhovuje tvoje chování vůči mě. Jsem z toho úplně
nadšená,“ vyhrkla jsem.
„No dobře budu se snažit být milý,“ sliboval.
„To už tady jednou bylo,“ konstatovala jsem suše.
„No tak, Bells... buď hodná,“ konejšil mě.
„Po tom co jsi předvedl? Před týdnem? Včera? Dnes? Vlastně pokaždé když
jsem s tebou? Hele to už stačí, na mě ty tvoje upírské kecy o ničem už
nezkoušej, vážně ti na ně neskočím! Teď už ne!“ zavrčela jsem rozčileně.
„Aha, no jasně... Tak sorry, fakt se budu snažit! Slibuji,“ dušoval se, ale
já mu nevěřila.
Stejně svoji pomstu dotáhnu do konce! I kdybych toho měla později litovat!

„Nic proti, ale já bych už začal, nechci tady ztvrdnout celý den,“
konstatoval suše.
„No jasně, ty máš na práci důležitější věci, že?“ oplatila jsem mu to.
„Začneme už?“ znovu se na mě podíval.
„No jo, furt,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Kdo bude psát?“ zeptal se.
„Jedině ty, tvoje úhledné písmo nedokážu ani napodobit! Natož tak psát,“
odpověděla jsem mu.
„No dobře, takže lišejníky,“ říkal si pro sebe a psal nadpis.
„Budeš chtít něco nadiktovat nebo to uděláš celé sám?“ provokovala jsem
ho.
„Takovou radost ti neudělám,“ uchechtl se.

„To je mi jasné, tak jdeme na to,“ konstatovala jsem suše a začala
diktovat:
„Lišejník je symbiotické společenství houby a řasy sinice. Vědecký obor
studující lišejníky se nazývá lichenologie.
" Sym...“ Nedořekla jsem, protože mě okamžitě přerušil.
„Ty to umíš zpaměti?“ divil se.
„Ty snad ne?“ vrátila jsem mu útok.
„Tak, ale u mě je to něco jiného,“ snažil se mě provokovat.
„Joooo? Jiného? Tak víš co? M... a ne... pěkně budeme pokračovat,“
vzpomněla jsem si na svoji pomstu a okamžitě jsem odstoupila od mého nápadu vyhodit ho.
„No tak diktuj,“ řekl rychle.
„Symbióza lišejníků je poměrně svérázný způsob soužití dvou i více
odlišných biologických druhů. Tato symbióza se nazývá lichenismus,“ podívala
jsem se po něm jestli stíhá. Ale nemusela jsem jeho ruka už měla vše dokonale napsané.
„No tak to budeme mít rychle hotové,“ usmála jsem se.
„V to doufám,“ mrkl na mě.
„Hmm, jasně... No tak pokračujeme.Lišejníky se rozmnožují především vegetativně,“ najednou jsem se zamyslela.
Když to bude jen psát nic neřekne měla bych něco nechat i na něm.
„Bello? Můžeme si pospíšit? Vážně spěchám,“ drcnul do mě.

Přikývla jsem a začala:
„Je známo přibližně 13 500 – 17 000 druhů lišejníků a každoročně jsou
popisovány další. Lišejníky mají své vědecké taxonomické názvy, přičemž jméno lišejníku je zároveň jménem houby, příkladem může být terčovka bublinatá. Z
celkového počtu druhů hub tvoří lichenizované houby asi 21%.
Lišejníky jsou považovány za nejpomaleji rostoucí organismy, přestože ve
studených podmínkách rostou téměř celoročně. Na druhou stranu se dožívají velmi vysokého věku až několik set let,“ nadechovala jsem se, že budu vyprávět dál, ale zazvonil telefon a tak jsem ho šla rychle zvednout.

„Prosím, tady Swanovi,“ houkla jsem do telefonu.
„Ahoj, tady Seth,“ odpověděla mi druhá strana.
„Sethe, ahoj... platí tedy všechno?“ ptala jsem se.
„Jasně, jsem na hlídce takže všechno bude ok,“ uklidňoval mě.
„Díky, moc! Tak zatím paaa...“ rozloučila jsem se.
„Paaa... krásko,“ dodal koketně a zavěsil.
„Co po tobě chtěl ten čokl?“ podíval se po mě Edward když jsem vešla zpět
do obýváku.
„Musel jsi to slyšet,“ podívala jsem se po něm zhnuseně a dodala: 
„A neříkej mu tak, on mě vytáhl ze dna tak radši mlč,“ vyhrkla jsem a pak
jsem si zacpala pusu. Do háje já jsem kráva! Jsem se mu přiznala k něčemu co
vědět neměl.
„Jak ze dna?“ zpytoval mě pohledem.
„Ale nijak,“ mávla jsem nad tím rukou.
„Budeme pokračovat,“ snažila jsem se ho přimět jiné činnosti než je přemýšlení nad mojí maličkostí.
„To teda nebudeme!“ zavrčel na mě.
„Budeme,“ oplatila jsem mu to.
„Bello, prosííím...“ podíval se po mě tím jeho uhrančivým pohledem, ale teď
se opravdu nedám. Tohle bych mu nikdy nemohla říct. Prostě ne!
„Radši si piš. Lišejníky najdeme téměř všude. Používají se nebo používali i
k výrobě alkoholu, kosmetiky, parfémů, jako dekorace na textilní vlákna, jako
potrava pro dobytek, palivo, v průmyslu jako výchozí surovina, k vyčiňování
kůží, k lákání zvěře při lovu, jako repelent proti hmyzu, jed, konzervant, k
různým magickým rituálům a dokonce jako narkotikum a halucinogen. Dnes se
lišejníky užívají také k určování stáří usazenin.
Pro lišejníky je typická schopnost tak zvané bioindikace čistoty ovzduší,
vzhledem k jejich citlivosti ke znečištění,“ polkla jsem.

„Tak a teď něco doplním já, nemusíš mít na tom zásluhy jenom ty,“ podíval
se po mě.
„Že tě to konečně napadlo,“ konstatovala jsem suše a odebrala jsem se do
kuchyně. Musím se mu přece pomstít!
Rychle jsem vlezla do lednice a vytáhla připravenou krev. Teď se ukáže jak
je silný ve své vůli. Jen doufám, že mě vážně nezakousne.
Vzala jsem jeden sáček a začala ho rozstříhávat!
„Bello, co děláš?“ zařval Edward, vytrhl mi sáček s krví z ruky a hodil ji
do umyvadla.
„Ty si vážně nevážíš svého života viď?“ ptal se mě a propaloval mě
pohledem.
„Právě že vážím, tohle byla zkouška. Bohužel jsi na to přišel moc brzy!“
vrhla jsem na něj naštvaný pohled.
„Jooo, tak brzy? Ještě že tak,“ nechápavě zakroutil hlavou a dodal:
„Ty jsi opravdu blázen!“
„Díky,“ konstatovala jsem suše a přemístila se zpět do obýváku.
„Přestaň na mě být naštvaná,“ chytl mě za ruku, dřív než jsem si sedla.
Podívala jsem se na něj jako na blázna.
„A proč?“ zeptala jsem se ho zuřivě.
„Protože jsem ti nic neudělal,“ odpověděl.
„Cože?“ vykřikla jsem hystericky! Prý mi nic neudělal...
„Já měla za to, že upíři mají dobrou paměť, ale asi jsem se spletla,“
konstatovala jsem suše.

„Bello? Co se to s tebou děje? Vůbec tě nepoznávám. 
Ty chceš porazit nejsilnějšího tvora na světě? Tak to budeš muset trošku
přidat. Nezapomeň, že naše smysly jsou vynikající. Víme o všem! Musíš trošku
zabrat jestli se mi chceš pomstít. 
Víš ono je teď s tebou jednodušší bojovat, když víš kdo jsme. Předtím jsem
to nemohl udělat tak okatě. Teď je mi to jedno. Takže...“ odmlčel se.
„Dělej, dopověz to,“ zavrčela jsem.
„Takovou radost ti neudělám,“ vysmál se mi do očí.
„Na tohle je tedy jedna jediná odpověď! Seš namyšlenej, hnusnej, samolibej
hajzl, který myslí jen a jen na sebe a neohlíží se na druhé. 
Je ti jedno, že ubližuješ někomu kdo si tě ještě donedávna vážil a pořád si
hloupě namlouval, že to děláš jen pro chvilkové pobavení, které skrývá něco
opravdu důležitého. Ale byla to blbost!“ prskla jsem na něj a provrtávala jsem
ho pohledem.

„Ty jsi snílek, který neví o co v našem světě kráčí. Seš chytrá, ale
vlastně naprosto hloupá. Nikdy nepochopíš chování druhých když se do nich
nevcítíš,“ posmíval se mi.
„To říká ten praví... ten který by bez čtení myšlenek neobstál ani v hádce.
Já jsem toho vzácným příkladem,“ posmívala jsem se mu.
„Cože? Já že bych bez čtení myšlenek nic nedokázal? A že se s tebou neumím
pořádně pohádat, protože nevím na co myslíš? A co právě dělám?“ ptal se mě.
„Dost chabě se snažíš obhájit, ale mě nikdy už neobelstíš! To já budu vítěz
a ty ten poražený!“ zaksichtila jsem se.
„Opravdu? Tak to chci vidět,“ uchechtl se.
„Uvidíš! Neboj!“ slíbila jsem mu.
„Tak mi pak nezapomeň říct abych se podíval,“ vybuchl smíchy.
„Připomenu ti to neboj! Sám uvidíš že ten kdo se směje naposledy, tak se
směje nejlépe,“ drze jsem se uchechtla.
„Krásně řečeno a já ti taky něco povím. Hrajeme spolu hru na kočku a na
myš... a hádej kdo je kočka a kdo myš,“ mrkl na mě.
„To se taky ukáže časem,“ nedala jsem se.
„Kolik ti bude? Tipl bych tak padesát?“ zařechtal se.

Má tvář zkameněla a do očí se mi nahrnuli slzy. Tohle byla podpásovka.
Pochopil co řekl a podíval se po mě smutným pohledem. Poté radši přešel
tématem hovoru k laborce.
Probírali jsme to asi už dvě hodiny když mě něco napadlo.
„Proč tam nedat přesnou ukázku?“ rozjasnila se mi tvář.
„Tobě z toho už hráblo viď?“ podíval se po mě a sáhl mi na čelo.
„No dyť to říkám, celá hoříš,“ lamentoval dál.
„To říká ten pravý, ten který je ledový až to pěkné není,“ vrátila jsem mu
útok.
„Kočička zatnula drápky,“ usmál se tím jeho typickým pokřiveným úsměvem.
„Nemel a pojď!“ chytla jsem ho za ruku a táhla na střešní balkón.
„Ty to myslíš vážně?“ podíval se po mě.
„Jasně že jo. Celý náš dům směrem k lesu je porostlí lišejníky. Můžeme tam
vložit ukázku,“ zasmála jsem se své genialitě a běžela do schodů.
„No tedy Bello, tohle jsem vážně nečekal,“ kývl uznale hlavou.
„Copak? Nenapadlo tě, že dokáži myslet?“ ironicky jsem se zasmála.
„To jsem neřekl,“ bránil se.
„Ale myslel sis to,“ nedala jsem se.
„Nemyslel,“ přesvědčoval mě.
„Ale jo...“ stála jsem si na svém.
„Tohle mě na tobě vážně štve! Nebereš na vědomí nikoho dalšího. Máš jen
svoji pravdu a tu ti nikdo nevyvrátí,“ konstatoval.
„Taky fakt,“ uchechtla jsem se.
„Seš neskutečná,“ usmál se a sehnul se směrem k jednomu z lišejníků.
„Super viď?“ dala jsem se slyšet.
Zvedl hlavu a podíval se na mě. Já zrovna vylézala na okraj balkónu.

„Proboha Bello... chceš spadnout?“ vyděsil se.
„Ne, já tady chodím normálně. Je to tlusté,“ konejšila jsem ho.
„Radši slez,“ nedal se.
„Ne!“ stála jsem si na svém.
„Bello?!“ zavrčel.
„Edwarde?!“ oplatila jsem mu to.
„Bello, buď hodná, a slez prosím dolů,“ prosil mě.
„Ne!“ vzdorovala jsem jak malá.
„Bells,“ zavrčel a koukl na mě tím jeho pohledem při kterém se každé holce
podlomí kolena, ale já se udržela. Uaaaa, jsem prostě dobrá!
„Ne! A už se o tom s tebou nebudu bavit,“ vyhrkla jsem rychle.
„Jak myslíš,“ konstatoval a otočil se k lišejníkům.
Jenže jsem tu konverzaci za pár minut navázala sama.

„Co by jsi udělal kdybych spadla?“ zeptala jsem se najednou.
„Co bych udělal? Chytl...“ usmál se na mě.
„Myslíš že by jsi to stihl?“ dráždila jsem ho.
„Jsem ten nejrychlejší upír z rodiny, takže moje odpověď zní ano!“ mrkl na
mě.
„Zkusíme to?“ optala jsem se a v očích mi zajiskřilo.
„Radši ne... Chci abys hrála v našem divadle,“ znovu se na mě podíval tím
jeho neodolatelným pohledem.
„Joooo, tak jenom kvůli divadlu?“ naštvala jsem se.
„Takže by jsi jinak povolil můj pád?“ dodala jsem naštvaně.
„Hmm, jo!“ s ledovým klidem přikývl.
Vyrazil mi dech... Tohle jsem nečekala. On by mi dovolil skočit.
Koukla jsem dolů... Dokázala bych to přežít kdyby mě nechytil? Možná jo,
ale zůstala by ze mě troska. Fuj!
Hlasitě jsem si odfrkla!
„Děje se něco?“ zvedl hlavu.
„Ne, ne, neboj nic,“ šeptla jsem se slzami v očích. On mě vážně nemá rád.
Prostě si se mnou jen hraje.Hlasitě jsem potáhla.

„Bells, to nezamluvíš co se děje?“ zvedl se a otočil celým tělem ke mně.
„Něco mi spadlo do oka,“ zalhala jsem a ukápla mi první slza.
„Bello, to ti tak budu věřit,“ zaksichtil se.
„Nevěř, to je moje věc,“ znovu jsem vyrazila do boje.
„Ale, už zase vystrkuješ drápky,“ okamžitě to poznal. Je vážně dobrej, ale
nepřiznám mu to.
„Zase moje věc,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Já vím...“ uchechtl se.
„No jasně, náš pan nejchytřejší...“ zavrčela jsem.
„Jistě,“ mrkl na mě.
„Fuj tady něco smrdí...“ zacpala jsem si dramaticky nos a dodala:
„A je to Edwardova samochvála!“
„Haha...“ zakroutil hlavou a sklonil se zpět k lišejníkům.
Protočila jsem panenky, koukla dolů a vykřikla:
„Aaaaaaaa...“ podívala jsem po něm. Stál a vyděšeně na mě zíral.
„Jsi normální? Já měl vážně strach že padáš... Ty dokážeš vystrašit i
upíra,“ naštvaně zavrtěl hlavou.
„Vážně?“ ptala jsem se ho podrážděně.
„Ano!“ přikývl a dřepl si zpět k rostlinám.
„Hmmm...“ usmála jsem se.
Znovu jsem pohlédla dolů a zachvěla jsem se. Nějak se ochladilo a začal
nějak foukat vítr.
Ano začal a ten se do mě najednou z velkou silou opřel... Nečekala jsem to,
vyděšeně jsem couvla do prázdna...
Vytřeštila jsem oči a vykřikla:
„Edwarde...“

Pohled Edward Cullen:

Pořád mě provokovala. Chtěla skákat z terasy, asi ji vážně zaškrtím. Ona
ani netuší jaký o ni mám strach. Jen to nedávám tak najevo. Nesmím!
Posmutněl jsem a sklonil se zpět k lišejníku.
„Aaaaaa...“ uslyšel jsem ji vykřiknout.
Proboha okamžitě jsem se vymrštil do stoje a koukl na místo kde byla Bella.
Stála tam a řehnila se. Vážně mi chce přivodit infarkt?
„Jsi normální? Já měl vážně strach že padáš... Ty dokážeš vystrašit i
upíra,“ naštvaně jsem zavrtěl hlavou.
„Vážně?“ zeptala se podrážděně. Netuším co jí zase přeletělo přes nos.
„Ano!“ přikývl jsem a dřepl jsem si k rostlinám.
„Hmm...“ zaslechl jsem a uvědomil jsem si, že se i usmála. Že by ji to
potěšilo? Vážně se v ní nevyznám.
„Edwarde...“ uslyšel jsem její vyděšený výkřik. Zase to na mě zkouší, ale
pro jistotu jsem se po ní ohlédl.

To co jsem uviděl mi vyrazilo dech. Bella se na mě vyděšeně podívala a
opravdu padala.
„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee...“ zařval jsem a natáhl ruku.
Díval jsem se na svoji prázdnou dlaň. Dlaň ve které měla být vložena ta
Bellina.
Ale já neměl sebemenší šanci ji chytnout. 
Proboha, vždyť já... já... já nic neřekl... neřekl jsem jí, že ji miluji a
nechci jí ubližovat. Jenže...
Začaly mi hlavou běhat splašeně myšlenky na to jak jsem jí ublížil. Co jsem
jí všechno udělal na potvoru aby ke mně cítila aspoň nenávist. Proboha... já
jsem tak nechutný...
Zkřivil jsem svůj obličej do bolestivé masky a vzlykl...

Netuším jak dlouho jsem zkameněle stál na tom jednom místě! Možná pár
sekund, nebo snad několik minut? Já vážně netuším... 
A pak mi to došlo, můžu ji ještě zachránit!
Vystřelil jsem k okraji balkonu a podíval se dolů...
Jenže Bella tam nebyla... byla tam jen velká krvavá skvrna...
Sakra, kde může být? Někdo ji pomohl? Odvezl do nemocnice? Jak to, že jsem
to neslyšel? Asi jsem byl v tranzu.
„Bells...“ zašeptal jsem do naprostého ticha a největší rychlostí jsem
vystartoval za Carsliem do nemocnice. Co když je tam?
Vřítil jsem se k němu do ordinace a spustil lavinu slov.
„Tati, přivezl sem někdo zraněnou Bellu? No tak odpověz! Přivezl?!“ podíval
jsem se na něj a jeho nechápavý obličej.
„Bellu? Ne... Měl by?“ ptal se a díval se na můj obličej který se stáhl do
bolestivé grimasy.
Přikývl jsem. Víc jsem nedokázal.
„Edwarde co se stalo?“ zvedl mi obličej a donutil mě se mu dívat do očí.
„Spadla... spadla z terasy... nezachytil jsem ji... a pak... pak už tam
nebyla... zbyla tam po ní jen obrovská kaluž krve...“ uvědomil jsem si
pravdivost svých slov a svezl jsem se k zemi!

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (18):