Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (17)

03.12.2009 (16:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3404×

17.KAPITOLA: Pravda nebo lež? Kdo to má jako sakra vědět?

Pohled: Isabella Marie Swanová

„Bello, ty bys neměla chodit,“ smála se mi Jessica.
„No ona by měla mít chlapa, který by ji na každém kroku zachraňoval! Jenže takový se nenajde!“ Posmíval se mi Erik.
Radši jsem se s nimi nezabývala a přímo zbaběle utekla. Bohužel se mi smáli úplně všude. Tam kam jsem vešla si ze mě dělali srandu.
Samozřejmě jsem jim dala další možnost k posměchu. Prostě jsem na rovince zakopla a letěla znovu k zemi, ale nedopadla jsem. Edward mě zachránil.

„Bello, neslíbila jsi mi náhodou, že na sebe budeš dávat pozor?“ Díval se na mě a já uhýbala před jeho pohledem.
„Slíbila a já se vážně snažila, jenže mojí rovnováze se nedá věřit!“ Bránila jsem se.
„Jo tak rovnováze?“ Smál se, postavil mě na nohy a pak dodal:
„Víš co? Od teď se stávám tvým bodyguardem.“
„Cože?“ Vytřeštila jsem oči a koukla na něj.
„Bello, ty si myslíš, že tě nechám chodit po škole bez doprovodu?“ Ptal se mě.
„Ano, to si myslím,“ přikývla jsem.
„Ale já ne!“ Nedal se, chytil mě za ruku a táhl do tělocvičny.
„Počkej, já nemám tělák,“ bránila jsem se.
„Ne, tělák ne, ale hodinu máme stejně tady!“ Poučoval mě.
„Jak to myslíš?“ Zděsila jsem se.
„No my, celý náš ročník a vlastně i ten vyšší, budeme mít celý den přednášku,“ mrkl na mě.
„O čem?“ Ptala jsem se zvědavě.
„Nech se překvapit,“ ozval se za mnou zvonivý hlas Alice.
„Ještě ty začínej,“ vyjela jsem na ni.
„Klid Bello, dneska bude sranda,“ uchechtla se a otevřela dveře.

Vešli jsme dovnitř a já přestala dýchat. To bude opravdu sranda.
„Už chápeš?“ Šťouchl do mě Edward. Kývla jsem na souhlas.
„Posaďte se, za chvilinku začneme!“ Popoháněl nás profesor dějepisu.
„Vždyť už jdeme,“ chlácholila ho Alice a postrkávala nás před sebou.
Sedli jsme si vedle vedle Rose, Jaspera a vysmátého Emmetta.
„Dobrý den, mé jméno je Joe a jsem rád, že jsem směl zavítat zrovna do vaší školy s mojí přednáškou o magii a mystice. Všichni moc dobře víme, že se o tomto v dějinách moc nemluví,“ započal svůj proslov.
„On vážně učí?“ Zašeptala Rose.
„Už to tak vypadá slečno!“ Zahřměl nad ní.
„Jejda, promiňte, ale já to myslela jako kompliment,“ promluvila na něj tím svým dokonalým hlasem a podívala se mu zpříma do očí.
Zůstal úplně přimrazený a nemohl se odtrhnout od jejího pohledu. Rose s úsměvem na tváři zaklonila hlavu a svou ruku vložila do Emmettovi.
„To víte, moje dokonalá blondýnka,“ uchechtl se.
„Co zase meleš,“ rozzlobila se na oko a praštila ho.
„No dobře, nechte toho. Chcete přece vědět něco o mystice,“ káral je Edward.
„Jasně, jasně... ticho!“ Vyhrkl Emmett a zacpal si pusu.
„Dobře, tak já budu pokračovat,“ vysoukal ze sebe těžce Joe.
Zhluboka se nadechl a začal:
„Naše dějiny zapisují různé věci ohledně lidstva, minulosti, staveb a dalších věcí, ale skoro nic nám neříkají o magii a mystice.

A proto jsem tady já, abych vám aspoň z části odhalil toto tajemné téma.
Vše začalo stvořením světa. Nikdo vlastně neví, jak to všechno bylo, jestli ten, kdo stvořil zeměkouli, lidi, zvěř, dovolil vzniknout i magii a mystice.
Každý si může myslet co chce, ale my víme, že něco tajemného a pro nás skrytého existuje.
Proč měli v minulosti tendence upalovat čarodějnice, ničit upíry a střílet vlkodlaky? To je otázka, na kterou se právě dnes s vámi zaměřím.
Samozřejmě bych chtěl, aby jste se mnou komunikovali a klidně se se mnou i přete, ale mějte to stoprocentně podložené,“ zasmál se.
„Klidně mu to ukážeme,“ zařehnil se Emmett.
„Dobře, začneme u čarodějnictví. V počáteční době bylo uctíváno. Ale pak normálním lidem došlo, že není jen dobré. Že se díky čárům, mícháním lektvarů může i zabít.
Od té chvíle započalo upalování čarodějnic. Bohužel většina žen, které zemřely na hranici neměly s magií nic společného. Taky bych rád viděl čarodějnici, která se nechá upálit, když se může kouzlem ochránit a nic se jí nestane.
„Co by jsi udělala ty, kdyby jsi byla čarodějnice a chtěli tě upálit?“ Mrkl na mě.
A já se smíchem odpověděla:
„Já a čarodějnice? Hm, asi bych skrývala své schopnosti a snažila se zapadnout mezi lidi. Takže by mě vlastně ani nepoznali.“
„Krásná myšlenka, ale povedlo by se to?“ Dorážel na mě.
„Určitě!“ Stála jsem si na svém.
„Hodně si věříš,“ posmíval se mi.
„Jak můžete vědět, že nejsem čarodějnice?“ Podívala jsem se mu zpříma do očí.
„Ale slečno, vy a...“ nedopověděl, protože zaslechl tichý komentář Emmetta.
„Já ještě žádnou čarodějnici nepotkal a to jsem tady docela dlouho.“
„Cože? Dlouho? Nepotkal? Neměl bys možnost přežít!“ Rozohnil se.
„Neměl? Já bych se vsadil,“ provokoval Emmett.
„Přestaň!“ Kopla do něj Rose.
„Ale jóóóóóóóó furt, už mlčím,“ zavil.
„Dobrá, u čeho jsme skončili? Áááááááá... už vím, slečno,“ popošel blíž ke mně a začal: „Čarodějnice jsou většinou škaredé, mají na zádech hrb a nevypadají takhle,“ projel si mě očima a já zrudla. Jak jinak.
„Bello, co ta červeň ve tvých tvářích?“ Zašeptal mi do ucha Edward.
„Nech ji,“ kárala ho Alice.
„Můžu pokračovat mládeži?“ Podíval se po nás.
Všichni jsme mu zároveň přikývli.
„Takže, máte snad jiný názor?“ Ptal se mě.
„To nemohu posoudit, protože čarodějnici jsem ještě nepotkala,“ odpověděla jsem mu.
„A něco jiného snad ano?“ Díval e na mě zvědavě.
„Možná ano a možná taky ne,“ řekla jsem neutrálně.
„Ale, ale, zase?“ Zasmál se.
Jen jsem protočila oči.
„Vy jste někdy potkal nějakou mystickou příšeru? Nebo jste pocítil na vlastní kůži sílu magie?“ Vykřikl Erick.

„Ne, ani jedno. Jinak bych tady s vámi nebyl,“ usmál se na něj.
„Zase kec,“ vyjelo z Emmetta.
„Prosím?“ Vraždil ho pohledem. Jako by se mu to mohlo někdy po vézt.
„Ale nic, bratr má vždycky hloupé poznámky,“ konejšil ho okamžitě Edward.
„Jistě, to mi došlo. Tak a teď bych se rád vrátil k tématu. Čarodějnice, už raději opustíme a přejdeme k upírům. Tvorům, kteří se živí lidskou krví a žijí jen v noci. Jsou neskutečně nevyzpytatelní a...“ nedokončil, protože ho zase Emmett přerušil.
„Souhlasím jen z poslední částí,“ nechal se slyšet. Jeho sourozenci v tu chvíli hodili tak neskutečně rozzuřené obličeje, že jsem se i otřásla.

„Ale no tak, nechte ho! Rád si vyslechnu jeho verzi,“ chytil se toho Joe.
Emm se zakřenil a spustil:
„To, že jsou nevyzpytatelní beru, ale co když se za ta staletí naučili ovládat svou žízeň a dokáží žít nepoznaně mezi lidmi? Co když dovedou přežít i ve dne?“
„Řekni mi jak? Jejich zub, oči, tělo, by je okamžitě prozradilo a nezapomínej slunce je spálí na popel. Samo, že nesmíme opomenou strach z křížů a dřeva,“ obhajoval se náš přednášející.
„Co když je to, ale opravdu jinak? Co když jsou upíři, kteří nevraždí lidi? A jsou minimálně odlišní od člověka?“ Zapojil se do rozhovoru Edward.
„Vy se tomuto tématu nějak věnujete?“ Ptal se zvědavě Joe.
„Ano, velmi z blízka,“ přisadil si Jasper.
„Počkat, vy snad máte dojem, že jste potkali upíra a ten byl hodný?“ Posmíval se jim.
„Ano...“ rozezvučel se tělocvičnou zvonivý hlas Alice.
„Vy také slečno?“ Díval se na ni zpytavě.
„Jistě...“ smála se.
Samozřejmě, to by nebyla Rose, kdyby tomu nenasadila korunku.
„My všichni,“ ukázala na sebe, své sourozence a mě, „se tomu tak věnujeme!“
„Pátráte po mystických příšerách?“ Rrozřechtal se.
„Ne, oni přijdou sami. Já je totiž neskutečně přitahuji,“ vyhrkla jsem.
Zadíval se mi do oči, a pak nechápavě zakroutil hlavou.
„Ona má vážně pravdu! Ti smradlaví, prašiví, zablešení psi se na ni lepí jak na lízátko!“ Nedal se Edward.
„Jo a na upíry se věší sama,“ přisadil si Emmett a rozchechtal se.
„No dobrá, můžu už pokračovat?“ Přejel nás pohledem.
„Jistě že můžete,“ posmívala se mu Rose.

Pochopil to a tak se na začátku malinko zakoktal: „Upí... upíři pijí lidskou krev a nedokáží pít ani jíst nic jiného. Jsou prý velmi rychlí, silní, mají ledovou kůži a jsou nesmrtelní...“ zašeptal tajemně Joe.
„Uááááá... úplně se bojím,“ třásl se strachy Em.
„To by jsi měl! Já bych se s upírem potkat nechtěl,“ stál si na svém přednášející.
„I když...“ začal: „s těmito věcmi v ruce, bych se aspoň chvíli dokázal bránit.“
„Můžu si na ně sáhnout?“ Přihlásil se Emmett.
„No jistě, pojď,“ pobídl ho.

Stoupl si a pomalými kroky šel za ním. Pak začal hrát divadlo. Nahrbil se, vrčel dělal, že se neskutečně bojí kříže v rukou přednášejícího. Nakonec se roztřásl a padl na kolena.
„Prosím, prosím, nezabíjejte mě, jsem neškodný,“ vyl škytavě.
„Krásný herecký výkon,“ zasmál se nuceně Joe, „ale už si to můžeš vzít do rukou.“
„Tak jo,“ vyhrkl Emm a už svíral ve svých dlaních kříž i kolek.
„Vida, upír nejsi,“ ozvalo se z davu.
Emmett naklonil hlavu na stranu, zahleděl se na toho kluka, který se ozval a pomalu k němu kráčel. Poté se mu v úsměvu zablýskl jeho dokonalý chrup a z hrdla se mu ozvalo tiché vrčení.
„Pořád nevěříš?“ zavrčel podrážděně.
„Jo... jo... ja... jas... jjjasně... věvěvě... věřím...“ vykoktal ze sebe.
„No teď bych ti to věřil i já,“ vložil se do toho Joe. Podle mě chtěl odpoutat pozornost. Což se mu povedlo. Je to šikula! Bohužel chudáček netušil co ho s námi všechno ještě čeká.
„No dobrá. Pro dnešek máme upírů už dost a tak přejdeme k vlkodlakům. Lidem, kteří se mění při úplňku v obrovské vlky a vraždící lidi. Jediná věc, kterou se můžete ubránit je stříbro,“ upoutával pozornost všech okolo. Jenže to bych nebyla já, kdybych si nemohla prosadit svou.
„To by mu smečka pěkně poděkovala, kdyby ho slyšela,“ zašeptala jsem.
„Prosííííím? Jaká smečka? Koho tím myslíš?“ Okamžitě na mě zaútočil.
„Ale žádná, to jste se přeslechl,“ konejšila jsem ho.
„No to určitě,“ zaksichtil se na mě.
„Opravdu pane, ona nic neříkala. Tedy já nic neslyšel,“ zastal se mě Edward.
„Jóóó, tak to musí být pravda. Náš brácha má totiž velmi vynikající sluch!“ Přisadila si Rose a ostatní přikyvovali.
„Jistě, to jsem si mohl myslet. Z vás musí mít v hodinách obrovskou radost,“ zaútočil na nás.
„To mají, jsme totiž nejchytřejší ze školy,“ chválil se Edward.
„Možná vy, ale já ne,“ bránila jsem se.
„Teď bych se s vámi i hádal slečno. Poté co jste nastoupila do tohoto ročníku, jste neuvěřitelně schopná a nikdo vás ničím nenachytá,“ vložil se do rozhovoru profesor.
„No tak to tedy děkuji,“ zašeptala jsem.
„Není zač,“ usmál se.
„Vida, tak nejchytřejší, to bychom se měli ujistit,“ posměvačně pravil.
„Jak ujistit?“ Vyděsila jsem se.
„Uvidíte slečno,“ uchechtl se.
„Tak to bude prča,“ zašklebila se Alice. No jo, zase něco viděla. Radši ani nechci vědět co.
„Budeme tedy pokračovat a chtěl bych, aby se tady slečna eee...“ podíval se po mě.
„Swannová,“ poradil mu Emmett.
„Ano, děkuji. Tak prosím slečno Swannová mohla byste mi pomoci?“ Mrkl na mě.
„Ne raději ne, jestli nechcete, aby se tady cokoli stalo. Já totiž nemám moc štěstí,“ začervenala jsem se a ukázala mu moji ruku.
„To není žádný problém,“ stál si na svém.
„No uvidíte sám,“ zamračila jsem se na něj, postavila a vydala na popravu.
„Výborně a nebojte se já vás neukousnu ani vás nekousnu,“ poškleboval se.

„To bych se klidně vsadila a když to neuděláte vy, tak to bude někdo jiný,“ a otočila jsem se na všechny Culleny. Můj pohled směřoval k jediné osobě, ale stihla jsem se podívat po všech. Alici se jen usmívala, Emmett zíral nechápavě, Rose jen přitakávala a Edward... tak ten byl velmi rozzuřený. Díval se na mě vražedným pohledem ve kterém se odrážela lítost a výčitky.
„Ale tak... vy si nedáte pokoj že?“ Ptal se mě.
„Co jsem zase udělala?“ Zděsila jsem se.
„Ale nic...“ přejel mě pohledem a já najednou zaslechla tiché zavrčení z Edwardova hrdla. By mě zajímalo na co Joe myslel.
„No tak, já už to chci mít za sebou,“ vyhrkla jsem, když jsem viděla naštvaného Edwarda připraveného ke skoku a vyděšenou Alici.
„Jo, jistě... takže, budeš tady mládeži vyprávět o vlkodlacích,“ mrkl na mě.
„Co prosím?“ Vykulila jsem na něj svoje oči.
„Slyšela jste... tady pan profesor řekl, že vás zatím nikdo nenachytal tak se chci také přesvědčit,“ zachechtal se.
Tak tohle mu nedaruju!
„Dobře... začneme mládeži,“ zavolala jsem na celou tělocvičnu. Všichni se na mě zaměřili a já započala vyprávět část Quiletské legendy.
„Vlkodlaci, nebo třeba jen obrovští přerostlí vlci, jsou velmi inteligentní. Neubližují lidem, nikdy k tomu neměli důvod. Mají totiž vyšší poslání, jejich úkolem je zachraňovat nevinné. Oni ničí upíry! Proto mají možnost proměnit se do vlkodlačí podoby kdykoliv budou chtít.
Jsou velmi rychlí, silní, nádherní, nestárnou a jejich vlčí podaba se dědí...“ zašeptala jsem a zamyslela. Vždyť je to vážně pravda.
Ani jsem nestihla zpozorovat, že mi všichni tleskali. Vytřeštila jsem oči a nechápavě jsem se zahleděla na Alici.

„No dobrá, váš názor asi nezměním. Viditelně jste si svým tvrzením jistá, protože vám to všichni sežrali i s navijákem!“ Zavrčel Joe.
Hodila jsem další vystrašený pohled směrem ke Cullenům. Proč je na mě najednou tak hnusný?
„Žárlí, protože tě poslouchali víc než jeho,“ zašeptal mi do ucha Edward, když jsem si sedla zpět vedle něj.
„No jo Bella ta válí vždycky,“ pochválil mě Emmett.
„Dík Emme,“ zářivě jsem se na něj usmála.
„Ten je můj,“ zamračila se naoko Rose.
„Ti ho nepřeberu, neboj,“ protočila jsem oči.
„No u tebe a tvého vzhledu by se bát mohla,“ přisadil si najednou Joe. Teď už zase dokonale milý, ale zase Edward naopak měl problém udržet kamennou tvář. Čím ho může tak štvát?
„Přemýšlím jestli má cenu vyprávět vám moji verzi. Ale asi ano, tak trošku zkráceně:
Podle mě se vlkodlaci mění pouze při úplňku a jsou velmi nebezpeční. Po přeměně jsou schopni ublížit i svým blízkým. Jediná možnost jak je zastavit je stříbro,“ usmál se a dodal.
„Tak komu věříte víc?“ Provokoval je.
Bylo to půl na půl. Tudíž spokojenost na obou frontách.
„Ty seš blázen,“ zalkla se Alice a podívala se po mě.
„Co jsem zase udělala? Nebo spíš, co udělám?“ Nadzvedla jsem obočí.
„To by mě taky zajímalo,“ zaútočil na ni Edward.
Takže to před ním skrývala. Aha, už vím!
„Nelíbí?“ Mrkla jsem na ni.
„Perfektní, jen bacha na reakci,“ zasmála se.
„Neboj,“ uklidnila jsem ji.
A tak jsem bez úhony přežila i tuto dobu ve škole, což je údiv. Ale samozřejmě není konec dnešního dne, že?

Po příjezdu domů jsem zapadla do sprchy a začala přípravu mé pomsty.
Těsně před příjezdem Edwarda jsem měla všechno dokonale připravené.
„Crrrr...“ ozval se ode dveří zvonek. Proto jsem velmi pomalu scházela schody. Ať si pěkně počká Edwardek.
Ve chvíli kdy jsem otevřela dveře, zděsila jsem se. Edward měl úplně černé oči a tvářil se tak neskutečně naštvaně, že jsem se ho příšerně lekla.
„Děje se něco?“ Zpytovala jsem ho pohledem.
„Pro příště by sis mohla pohnout,“ vyštěkl na mě.
„Já myslela, že je slušnost na začátku pozdravit, ale jak chceš,“ naštvala jsem se a tvrdě jsem rozrazila dveře a dodala:

„Vítej v pekle!“

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (17):