Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (16)

21.11.2009 (18:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3728×

16.KAPITOLA
Urážky, hádky a další kopance

Sakra, sakra, sakra... nadávala jsem si. Proč jsem taková blbka a nechala se jím vyprovokovat? Vždyť to bylo tak nádherné, znovu ho držet za ruku, líbat ho, být mu tak blízko! A on to jedinou hloupou větou pokazí. Samozřejmě, že já se nedala a bránila jsem se. Není tedy divu, že jsme po sobě tak vyjeli. Ach jo a já se teď budu zase trápit.
S těmito myšlenkami jsem usnula. Neumytá, ve špinavém oblečení a neskutečně smutná.
Když jsem tedy ráno vstávala a vlezla do sprchy, cítila jsem se děsně a samozřejmě jsem tak i vypadala.
Ve škole jsem se snažila nevzbudit žádnou pozornost, jenže kluci si neodpustili hloupé poznámky na můj zevnějšek.
„Hele, Bella se snaží vypadat jako Cullenovi,“ smál se jeden.
„Si piš, snaží se tím sbalit Edwarda,“ přisadil si druhý.
„Jenže ten ji nikdy chtít nebude,“ zaslechla jsem hlas Edwarda a ten se k nim přidal.
„No nebojte pánové u něj se vážně nesnažím, on je totiž trošku jinak orientovaný, že?“ s milým úsměvem jsem na něj mrkla a rychle odcházela pryč.
Jenže mi neuniklo odskočení kluků a za vrčení, které se ozvalo z jeho hrdla. Vybuchla jsem smíchy a zaplula do třídy. Bohužel jsem si neuvědomila, že další hodina je biologie a sedím vedle Edwarda. Když mi to došlo, začala jsem se bát, ale můj strach odstupoval s každou minutou a to byla chyba.
„Slečno Swannová, mohla by jste prosím na chvíli za mnou?“ požádal mě profesor.
Přikývla jsem, stoupla jsem si a šla jsem za ním.
„Slečno, mám pro vás špatnou zprávu. Víte rozhodl jsem se, že laboratorní práce, které jste si vybírali uděláme jinak. Vy tedy nebudete se slečnou Weberovou, ale s panem Cullenem,“ zašeptal a mě vyhrkly slzy do očí.
„To néééééééé...“ zasténala jsem zničeně.
„Je mi líto, ale můj názor je, že teď je to opravdu správně rozdělené. A to ze dvou důvodů: Zaprvé jste nejchytřejší dívka z této skupiny a pan Cullen nejchytřejší mladý muž a ještě ke všemu sedíte vedle sebe, takže není o čem debatovat. A kdyby se vám přeci jenom na tom něco nezdálo tak je tady ještě za druhé: a to je že ti dva,“ ukázal na Erika a Edwarda a pak dodal: „By se pozabíjeli.“
„No bezva... děkuji za informaci,“ zavrčela jsem naštvaně a vrátila jsem se k lavici. Sedla jsem si na židli a okamžitě jsem se znovu postavila. Protože jsem na něco hodně nepříjemného sedla. Bylo to měkké, což znamená, že jsem to rozsedla a za druhé to potom bylo mokré. Podívala jsem se na co jsem se posadila a zděsila jsem se. On, mi pode mě dal vajíčko.
„No fuj... ty seš blbec,“ zavila jsem.
„Copak, slepička si rozsednula svoje těžce snesené vajíčko?“ posmíval se mi.
„Pane profesore? Myslíte si, že přežiju, v jedné místnosti s ním? Podle mě, by měl Erik větší šanci, než já!“ a dnes už podruhé jsem naštvaně zavrčela.
„Taky mám ten dojem,“ zařehtal se Edward vedle mě.
„Víte co pane Cullene? Rovnou se můžete zvednout, uklidit slečně Swannové to vejce ze židle a sežeňte jí suché a čisté kalhoty. A udělejte to hned!“ poručil mu profesor.
„Ano pane, už jdu na to,“ řekl zkroušeně, zvedl se ze své židle, dal mi tu svou a moji vzal a odešel ven.
Za pár minut se vrátil, židle byla čistá a držel v rukou kalhoty. Úplně nové jeansy. Toho jsem si všimla, když jsem si je na záchodě převlékala.
Tak tohle zařídila Alice, zase se s ní nepohodnu. No co už, nějak to dopadne.
„Nemusíme se hádat, když si je necháš,“ ozval se Alicin hlas hned jak jsem vyšla ze třídy.
„Ne Alice, moc dobře víš, že si od tebe nic nenechám! Nemám s vámi nic společného,“ bránila jsem se.
„Tak to se s tebou klidně vsadím,“ naštvala se Alice.
„Proč se s ní chceš vsázet?“ ptal se za mnou Edward.
„Proč? Protože tvrdí, že s námi nemá nic společného a to je kec!“ žalovala.
„No tak byl bych rád, kdyby pravdu měla, ale bohužel nemá,“ povzdychl a postrčil mě dopředu.
„Zavazíš!“ povzdychl si, obešel mě a zmizl.
„Jo, já jsem vždycky přítěž!“ zakřičela jsem za ním a Alice zavrtěla hlavou.
„Jako malá“, zašeptala a pak si přisadila: „i když oproti nám... úplný novorozenec!“
Se smíchem jsem se po ní ohnala a vydala jsem se do jámy lvové, do tělocvičny.
Po převlečení do úboru jsem vstoupila do tělocvičny a zděsila jsem se. Nebyla tam jen moje část třídy, ale i další, takže to byla moje smrt.
„Můžete vstoupit dovnitř slečno Swannová. Dnes nebudeme cvičit, jen se budete dívat,“ posmíval se mi tělocvikář.
„Jistě pane,“ vyhrkla jsem a chtěla si jít sednout. Bohužel se mi to stalo osudným. Zapackovala jsem a letěla k zemi.
„Aúúúúúú... auu, auu, auu... to je bolest... auu,“ kvíkala jsem a držela si ruku.
„To je vážně nemehlo, ona si zlomila ruku. Sakra a kdo teď bude hrát místo ní divadlo?“ zuřil Edward.
„Bude ho hrát i se sádrou. Jak jinak bratře,“ konstatovala suše Rose, na jeho hloupou poznámku.
„Děkuji Rose,“ usmála jsem se na ni a znovu sykla bolestí.
„Pane profesore, Bella by potřebovala pomoci od doktora. Neměl by ji někdo odvézt do nemocnice?“ ptala se a zamrkala na něj.
„No jistě...“ vykoktal ze sebe.
„Já bych ji ráda odvezla, ale mám auto doma. Hmm, no já myslím, že Edwardovi to jistě vadit nebude“ a svůj pohled zaměřila na něj.
„To je skvělý nápad, Edward ji může zavézt rovnou za našim tátou a Bella tím pádem bude v těch nejlepších rukou,“ přisadila si Alice a já jsem se vyděsila. Cože? Edward? Oni vážně, asi chtějí aby mě zakousl!
„No jasně, kdo jiný, že?“ naštval se.
„Tak jak chceš! Dej mi klíče, já ji tam odvezu za tebe!“ vyskočil na nohy Emmett, přehodil si mě přes rameno a vycházel z tělocvičny.
„Nech toho, tobě svoje auto nepůjčím!“ volal za námi.
„Neboj, vyprovokoval jsem ho, za chvilinku je tady,“ zašeptal potichu.
„Ale já bych jela radši s tebou. Z Edwarda mám už docela strach. Nikdy nevím jak se ke mně bude chovat. Jestli bude milý, zlý, rozzuřený nebo bude mít chuť mě urážet. Já se z toho zblázním...“ vzdychla jsem sklesle.
„Budu se snažit být milý!“ ozvalo se za mnou a já se vyděšeně podívala do jeho nic neříkající kamenné tváře.
„Vidíš, bude milý,“ zasmál se Emmett, hodil mě do Edwardovi náruče a dodal: „Mějte se krásně a ty se nám brzy vrať, dceruško!“ a se smíchem se vrátil do tělocvičny.
„Můžeš mě postavit na nohy s těmi nic nemám,“ řekla jsem tiše.
„Jak chceš!“ zavrčel a rychle mě postavil.
S lítostí jsem sklonila hlavu. Už se zase chová hnusně a to slíbil, že se bude snažit být milý, ale ono to asi v mojí společnosti moc nejde.
„Jejda... promiň, já zapomněl,“ řekl něžně a pohladil mě po zádech.
„Dobrý, asi už si zvykám,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt bolest, která mi probíhala v ruce. Asi se mi to moc nepovedlo, protože jsem se hned na to ocitla znovu v jeho náručí a on co nejrychleji běžel k autu. Tam mě posadil na sedadlo spolujezdce, oběhl ho a rozjel se do nemocnice.
Když jsme tak dorazili, okamžitě se mě ujala jedna sestřička a zavedla mě do ordinace k doktoru Cullenovi. Jak jinak že?
Edward šel celou dobu vedle mě a snažil se mi být co nejblíže. Asi ho ta sestřička chce sbalit. Zase mu tím pádem, hraji holku, ale mě to vážně přestává bavit! Ne nepřestává! Jsem majetnická.
„Vítám tě Bello, rád tě zase vidím. Tak a teď mi ukaž tu tvoji ruku,“ požádal mě Carslie.
Natáhla jsem ji a on si ji prohlédl, osahal, pak zrentgenoval a nakonec řekl: „No Bello, máš ji zlomenou, ale rychle se ti to zahojí, do premiéry budeš mít ruku v pořádku!“ mrkl na mě a pak dodal: „Chceš sádru nebo nasazovací dlahu, ale tu by jsi nesměla sundávat.“
„Nasazovací,“ zaprosila jsem a udělala na něj smutné oči.
„Koukáš na mě jako na obrázek,“ smál se a přidělával mi ruku do dlahy.
„Tak a je to!“ konstatoval.
„Děkuji,“ usmála jsem se na něj.
„Řekl bych, že není zač, ale asi je, co?“ zasmál se.
„Taky si myslím!“ přisadil si Edward.
„No dobře, tak jsme se pobavili na můj účet a teď bych už ráda šla!“ řekla jsem směrem k Edwardovi a provrtávala ho pohledem.
„Ano naše blahorodí, už jdeme, jsem váš služebníček,“ klaněl se mi.
Jen jsem zavrtěla hlavou a protočila oči. On je vážně pako! Tohle mi dělá naschvál!
„To ne!“ zavyl zničeho nic, když jsme šli po chodbě.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se se zvědavostí.
„Jo a promiň!“ vyhrkl rychle, přitlačil mě na stěnu a začal vášnivě líbat. Ze začátku jsem byla malinko vykolejená a pak mi to docvaklo. Nějaká mladá sestřička po něm jede a zjistila, že je tady a tak zase hraji jeho holku. Super, jdu na to! A proto jsem mu jeho polibky začala vracet. Své ruce jsem mu dala za krk a on mě ještě víc přitiskl ke zdi a namáčkl se na mě.
Z hodně velké dálky jsem uslyšela odkašlání a někdo na nás promluvil: „Nechtěli by jste se přesunout jinam? Nemusí vás každý vidět!“ zasyčela jedna blonďatá sestřička.
„No víš, do doby než jsi sem vešla, tady nikdo nebyl! Takže smůla...“ zavrčel na ni Edward.
„Můžeš se ke mně chovat slušně Edwarde?“ ptala se a mě vraždila pohledem.
Edward se nadechoval k odpovědi, ale jeho otec ho předběhl.
„Promiň Sáro, oni už se jdou líbat jinam. Že děti?“ mrkl na nás a na ni se usmál.
„Jasně, my už mizíme! Třeba do auta! Tak ahoj tati! Bells?“ podával mi ruku a tak jsem ji chytla. On propletl naše prsty a táhl mě ven.
„Ona si vážně nedá pokoj!“ znovu zavrčel a nakláněl se ke mně.
„Dívá se z okna?“ zeptala jsem se.
Přikývl. A tak jsem se zády opřela o jeho auto a nechala se od něj znovu políbit. Bylo to tak nádherné, náš polibek se stále prohluboval a mě začínal docházet dech. Potřebovala jsem se nadechnout a tak jsem se malinko odtáhla. Okamžitě přešel s polibky na můj krk a já začala přerývaně dýchat a nebyla jsem sama. Edwardův dech byl také velmi rychlý a jeho tělo velmi dychtivé.
Když mi rukou zajel pod tričko a přejížděl jí po mých zádech, hlasitě jsem zavzdychala.
Pousmál se a odtáhl mě od auta, otevřel zadní dveře, položil mě na sedadlo a lehl si na mě.
Začala jsem lapat po dechu. Tohle pořád hrajeme?
„Bello...“ zavzdychal mi do ucha Edward a přesunul se s polibky na má ústa.
„Edwarde víte, že vás může kdokoli zahlédnout?“ ozvalo se před autem a někdo zaklepal na okýnko.
„Třeba ty, že Carslie,“ zavrčel Edward.
„Tak aspoň odjeďte někam, kde vás nikdo neuvidí,“ zakroutil Carslie hlavou a vrátil se zpět do nemocnice.
„No bezva, tak já tě odvezu domů,“ koutkem oka se na mě podíval a už byl venku z auta. Tam se hluboce nadechl a sedl si za volant.
Pak se na mě podíval a zeptal se: „Chceš zůstat vzadu nebo půjdeš dopředu?“
„Dopředu!“ odpověděla jsem mu.
„Tak pojď!“ usmál se na mě a já s tlukoucím srdcem a červení ve tváři přešla.
Celou cestu jsme se bavili o divadle a já mu slíbila, že budu hrát i kdyby mi šlo o život!
Nevím proč, ale zastavil kousek dál od našeho domu. Asi nechtěl být se mnou viděn a tak jsem chtěla okamžitě vystoupit. Jenže mě zastavil a proto jsem se na něj podívala. V jeho očích viděla lásku a hlavně touhu. Touhu, která prostupovala i mnou!
Nevydržela jsem to a políbila jsem ho. Okamžitě si mě přitáhl na svůj klín a dychtivě se na mě vrhl. Začal tam kde jsme skončili a pokračoval ještě dál. Můj svetr i s tričkem byly v mžiku dole a když Edward uviděl moji černou krajkovou podprsenku zablýsklo se mu v očích a tak byla okamžitě taky pryč. Svými dlaněmi mi začal dráždit prsa a já ucítila tu touhu po jeho těle. A tak jsem ho také zbavila jeho svršků.
„Ach Bello...“ zavzdychal mi do úst a nadzvedl mě.
„Co to děláš?“ ptala jsem se ho, protože mě posadil zpět na moje sedadlo.
„Ty vážně nevidíš, k čemu tady málem došlo? Ty nevidíš, co se mnou děláš? Vzpamatuj se! Já jsem upír, který by tě mohl zabít a ještě ke všemu ti nemůžu věřit!“ přiznával se.
Samozřejmě jsem se chytila té poslední části jeho doznání.
„Tak ty mi nemůžeš věřit? Pořád na tom trváš? Jak chceš!“ vyhrkla jsem naštvaně. Ve spěchu jsem se oblékla a vyskočila ven z jeho auta, jinak bych to už nevydržela a rozbrečela se před ním. A tak jsem se nechtěla ponížit!
Vběhla jsem domů, shodila z nohou boty a vběhla do pokoje. Tam jsem se svalila na postel a rozbrečela jsem se naplno.
Proč mi tohle dělá? Baví ho, mě takhle trápit? Asi ano a já blbka nejsem schopná odolat. Jsem nadšená když mu můžu být tak blízko a on mi pak znovu ublíží svým odmítnutím! A já nejsem schopná mu to oplatit a zase mu pomůžu!
Tak a to už mu nesmím dovolit! Takže se s ním musím vídat jen na zkouškách a hlavně se vyhýbat jeho očím. Jinak bych udělala cokoli by chtěl!
Znovu jsem se rozplakala...
„Tak a dost! Okamžitě přestaň!“ přikázala jsem si a šla ze sebe všechno smýt.
Povedlo se mi z toho dostat, ale jen do chvíle než jsem znovu zalehla a snažila se usnout.
Samozřejmě můj sen mi moc na náladě nepřidal:
Byli jsme v divadle, trénovali jsme a najednou všichni zmizeli. Poslední kdo se vypařil byl Edward a jeho pohled mě propaloval ještě tehdy, když se za ním zavřely dveře.
Sedla jsem si na kraj pódia a zamyslela jsem se. Najednou mi na mysl vstoupila tato píseň:

Až mě budeš chtít, já budu mít, co žádný nemá.
Až mě budeš chtít, jedenkrát.
Až se budem znát, budem se ptát, co nás dva čeká?
Až se budem znát, jedenkrát.

Budem chtít lásku na sto let,
za ní jít a znát ji nazpaměť,
co může být víc než mít někoho rád!

Žádný pláč, žádné trápení,
kolem nás ať nikdo už není,
co může být víc než mít někoho rád!

Najdem svůj ostrov pokladů,
na něm já s tebou zůstanu,
co může být víc než mít někoho rád!

Každý den místo zázraků,
stačí nám nebe bez mraků,
co může být víc než mít někoho rád!

Budem chtít lásku na sto let,
za ní jít a znát ji nazpaměť,
co může být víc než mít někoho rád!
„Bello, vstávej,“ jemně se mnou někdo zatřásl.
„Ale jóóóóóóó furt...“ zívla jsem a zamyslela se nad mým snem. Ach néééé, on mě bude trápit všude.
Tudíž jsem vstávala s náladou pod psa. A to jsem netušila co se všechno tento den semele! Jinak bych dnes asi ani nevylezla z pokoje!

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (16):