Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (14)

10.11.2009 (11:30) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3099×

14. kapitola

Co teď?

Kdo tedy opravdu jsou? A pak jsem si vzpomněla na Jacobovu nadávku. Řekl pijavice... Což znamená, že pijí krev?
Proboha... oni jsou... upíři!
Jsou upíři, kteří zabíjejí lidi jako svou potravu, ale jak potom můžou žít mezi námi a neprozradit se. Teď mě napadá, zemřel tady někdo nějakou záhadnou smrtí od doby co jsou tady? Zmizel někdo? Ne, to by táta určitě věděl, ale jak to tedy dělají.
Jak může potom pan Cullen být doktor a k tomu upír, který pije lidskou krev? Neuvěřitelná kombinace. Musím to zjistit.
Proboha co mě to napadlo? Já jsem asi blázen, chci zjistit čím se živí? A proč mi tedy Alice řekla pravdu a tak moc mi poradila?
A znovu mi na mysl vstoupila věta co řekl Seth: Nedělej unáhlené závěry a ne všichni jsou tak zlí.
Myslel tím Culleny? Asi ano! Takže až to v sobě trošku vstřebám, zjistím pravdu. Ale to udělám až za nějakou delší dobu. Teď na to nemám sílu a ani odvahu.
A tak plynul čas. Z pár dnů se stalo pár týdnů a pak měsíců. A já stále nevěděla vůbec nic.
Vsugerovávala jsem si, že se ještě bojím, ale už to nebyla pravda. Nebála jsem se a tu nepřístupnou bariéru, kterou jsem udělala mezi mnou a Cullenovými jsem už chtěla konečně svrhnout k zemi, ale netušila jsem jak.
Snaha bavit se s nimi v divadle přišla vniveč. Samozřejmě jsem se k nim chovala normálně, ale tentokrát mě odmítali oni. Byli strašně odměření. Tedy se o to aspoň snažili. Nejlépe to šlo Edwardovi, pak Emmettovi, ale ten se taky někdy choval přijatelně mile. I když u něj to ani moc nešlo. A pak tu byla Alice. Viděla jsem na ní, že by si se mnou ráda promluvila, cokoli udělala, aby mi pomohla, ale Edward jí v tom zabránil. Choval se děsně.
Všechno tohle ve mně vypěnilo ve chvíli, kdy za mnou chtěla jít a on ji zastavil.
Vyskočila jsem na nohy a vykřikla jsem: 
„Můžeš ji nechat? To je její věc s kým se baví a za kým chodí. Tak se jí sakra přestaň plést do života!“
Emmett na mě vytřeštil oči a vyhrkl ze sebe:
„Dobře ty... seš vážně hustá! Jenom mu to pořádně natři!“
„Emmette ty seš vážně super.“ Zasmála jsem se na něj a na Edwarda jsem stále házela rozzuřené pohledy.
„Výborně, tak už víme co si Bella myslí. Tak mě pusť a nech mě jít.“ Vytrhla se Edwardovi Alice, s úsměvem ke mně přistoupila a objala mě.
„Dobře řečeno.“ Pošeptala jsem Alici do ouška a ona vybuchla smíchy.
„To sedlo viď?“ Ptala se.
„Jako ulité.“ Odpoveděla jsem a obě jsme vyprskly.
Když jsem se podívala na její bratry, tak Emmett měl co dělat, aby se nerozesmál taky a Edward nechápavě vrtěl hlavou.
„Co mu je?“ Ptala jsem se.
„Nepochopil tvoji reakci a teď je úplně vedle.“ Mrkla na mě.
„Myslel si, že se ho budu bát? Toho že by mě chtěl zabít?“ Zeptala jsem se polohlasně.
„To taky, ale to není hlavní důvod, ten je jiný, jenže ti ho nesmím prozradit. Jinak on ví, že jsme dost silní na to, abychom uhlídali svou žízeň a nezabíjeli,“ šeptala mi do ucha.
„Vy to... nezabíjíte lidi?“ Ptala jsem se zvědavě, ale přesto velmi stydlivě.
„Jejda, blázníš? Ne nezabíjíme, my jsme tak zvaní vegetariáni. Aspoň si tak říkáme. My se totiž živíme zvířecí krví.“ Dořekla a já vydechla úlevou.
„Proto máme zlatavé oči, jinak bychom je měli rudě červené.“ Dodala ještě na vysvětlení.
„Konečně to chápu.“ Přikývla jsem. Byla jsem naprosto šťastná. Aspoň z části jsem pochopila věci z jejich světa.
„Tak děcka, jdem trénovat.“ Vtrhla do sálu profesorka a hnala nás na pódium.
Všechno mě naprosto bavilo a ve chvíli kdy jsem vyšla na scému s Edwardem, který byl dneska trošku mimo, tak jsem se bavila jako nikdy.
Nejenže dával stále moje jméno místo Kateřinina, ale když se pak spletl a řekl moji větu dřív než já. Vybuchla jsem smíchy a ostatní se mnou. On na nás jen chudák nechápavě zíral a vzpomínal co asi mohl udělat špatně.
Ještě nikdy jsem ho neviděla tak vykolejeného.

Petruchio (Edward): Pro Bůh, pojď rychle! Znovu opět k otci.
Ó nebesa, jak krásně slunce svítí!

„Nechci nic říkat, ale měl jsi říct něco jiného,“ řehnila jsem se a šťouchla do něj.
„Co? Co jsi říkala?“ Ptal se vyjeveně.
„Paní profesorko, dneska to nemá cenu. On je nepoužitelný. Měli bychom mu dát na záda cedulku s nápisem “mimo provoz“, aby se ho nikdo na nic neptal.“ Otočila jsem se na ni a ona vybuchla smíchy a nebyla sama.
Emmett se mlátil do stehen a škitavě opakoval stále dokola: „Mimo... provoz, uuuu... prý mimo provoz a dáme mu ji na záda... Hahaha... já to nezvládnu! Mimo... provoz...“
Asi po deseti minutách se všichni uklidnili a Edward konečně začal vnímat, asi jsem ho tím naštvala a tak jsme směle pokračovali dál. Tentokrát už správně.

Petruchio (Edward): Pro Bůh, pojď rychle! Znovu opět k otci.
Ó nebesa, jak krásně měsíc svítí!

Kateřina (Bella): Měsíc? Toť slunce. Měsíc teď nesvítí.

Petruchio (Edward): Já řku, to měsíc, co tak krásně svítí.

Kateřina (Bella): Já řku, že slunce to. Co nyní svítí.

Petruchio (Edward): Při synu matky své, kterýž jsem já,
to měsíc jest, či hvězda, neb co sám chci,
jinak se k tvému otci nevydám.
Již jděte, zavolejte koně zpět.
Vždy odmluva, a nic než odmluva.

Hortensio: Co on, též mluvte vy, jinak nepřijdem dále.

Kateřina (Bella): Již, prosím, jděm, anť jsme tak daleko,
to měsíc, slunce, cokoli vám libo,
a chceš-li, nechť to třeba noční svíčka,
já přísahám, že to mi svíčkou jest.

Petruchio (Edward): Pravím, že je to měsíc.

Kateřina (Bella): Ano, měsíc.

Petruchio (Edward): Hle, kterak lžeš, vždyť je to milé slunce.

Kateřina (Bella): Ty milý Bože! Ba, toť milé slunce!
A jak sám chceš, měsíc se promění.
Jak ty to zveš, tak má to také být,
a též to bude tak pro Kateřinu.

Hortensio: Petruchio, nyní dále, tvé jest vítězství.

Petruchio (Edward): Již vzhůru! Vzhůru! Dobře koule letí
k pravému nyní cíli skloněná.
Však ticho, jaká to zde společnost?

Vstoupí Vincento v cestovním oděvu.

(k Vincentovi): Zdar, krásná slečno, vám! Kam tudy cestou?
Drahá Katuško, pověz upřímně,
zda vidělas kdy děvče švarnější?
Na jejích lících hle ten jemný zápas
bělosti s červeností, žádná hvězda
netřpytí na nebi se v také kráse,
jak ty dvě oči v tváři nebeské!
Přesličná děvo, znovu dobré jitro!
Katuško, polib ji pro její krásu.

Hortensio: On toho člověka zblázní, že ho činí ženštinou.

Kateřina (Bella): Mlaďoučká, zkvétající, krásná panno,
kam kudy kam? Kde máte domov svůj?
Šťastní rodičové tak spanilého děcka!
Šťastnější muž ten, jeuž blahé hvězdy
v manželském lože tebe přidělí!

Petruchio (Edward): Aj Katuško! Mně zdá se, že jsi blázen.
Toť muž je, šedý starý, svráskalý,
ne mladá děva, jak to povídáš.

Kateřina (Bella): Odposťte, starý otče, klam mých očí,
jež oslnila takto slunce zář,
že jste se zdál být mladým, zeleným.
Teď znamenám, že ctihodný jste kmet.
Prosím, odpusťte již ten mylný blud.

A tím skončil tento úchvatný výstup, tedy aspoň pro mě. Teď tady budu jen stát a koukat na ně. Dál spolu Petruchio a Vincentio hovoří o synovi Vincentina a vlastně snoubenci Bianky.
Když jsme konečně dohráli odchytila jsem Alici a vedla ji k mému autu. Potřebuji s ní nutně mluvit a nechci, aby mě zaslechl Edward.
„Můžeš mi prosím, vysvětlit co to s ním bylo? Dělal mi to naschvál, nebo byl vážně myšlenkami mimo.“ Vyhrkla jsem na ni, když jsme stály u mého auta.
Pousmála se a pravila: „Ne Bells, tohle vážně nehrál. Prostě ho udivila tvoje reakce a nejvíc ho překvapila tvoje bojová nálada. Dostala jsi ho a on nad tím furt přemýšlel a tak to dopadlo jak to dopadlo. Ale aspoň jsme se pobavili.“
„No pravda, pak byl aspoň trošku k použití.“ Zasmála jsem se společně s ní.
„Alice, můžeš už konečně jít.“ Ozvalo se kousek od nás nabroušeně.
„Ne Edwarde, nemůžu!“ Zavrčela na něj.
„Jak chceš, doprav se domů sama.“ Oplatil jí to a zmizel.
„Počkej nemusíš tu zůstávat.“ Lekla jsem se.
„Ale já chci. Potřebuji s tebou taky něco probrat,“ řekla a provrtávala mě pohledem.
„Vážně? A co tě zajímá?“ Ptala jsem se zvědavě.
„Můžeš hádat, jestli chceš.“ Zasmála se a mrkla na mě.
„No jasně, hádat a nechceš mi to rovnou říct?“ Zaprosila jsem.
„No, že jsi to ty, tak ti to teda řeknu.“ Pošťouchla mě a pokračovala: 
„Jak to vidíš s tebou a Edwardem?“
„Alice, tohle néééé. Já nechci probírat něco v čem jsem sama.“ Zesmutněla jsem.
„Sama? Jak sama? A Edward je vzduch?“ Divila se.
„Hééééj, jako... Dost, já nevím co bych s ním řešila. Prostě mě nechce, konec, tečka, šmitec. Už to neřeším.“ Vzdychla jsem.
„Jo jasně, neřešíš... To vidím,“ a vybuchla smíchy.
„Alice, přestaň,“ červenala jsem se a šťouchla do ní.
„Právě ses přiznala.“ posívala se mi.
„No a co jako? To, že já mám... no... vždyť víš, ráda jeho, ještě neznamená že, on má rád mě.“ Snažila jsem se jí to vysvětlit.
„Chápu, nazamotej se do toho ještě víc.“ Posmívala se mi.
„Hahaha, velice vtipné.“ Dělala jsem na ni úšklebky.
„No tak když se o VÁS, nechceš bavit, tak já poběžím.“ Loučila se.
„Ne počkej, já tě odvezu.“ A až po vyslovení jsem si uvědomila to co jsem řekla.
Samozřejmě že Alice okamžitě odpovídala: 
„No, to od tebe bude velmi milé.“ A už seděla na místě spolujezdce.
A tak jsem vyjela směr Cullenovic obydlí. Projížděla jsem mě docela neznámou trasu a abych řekla pravdu asi bych jejich dům nenašla.
Cesta k nim vedla přes les a když mi Alice řekla, že mám odbočit lekla jsem se. Tu odbočku jsem přehlédla.
Ale musím říct, že jejich dům... ne... řekněme vila, vypadá neskutečně už z venku.
A to co jsem uviděla po vstupu do domu mě naprosto uchvátilo. Všechno bylo tak světlé a prozářené.
Když jsem pak zaslechla zvuky piána, musela jsem zjistit jestli je to jen nahrávka nebo někdo tak krásně hraje.
Bohužel jsem to neměla dělat, protože to co jsem uviděla bylo neskutečné. Edward seděl za bílým křídlem a hrál na něj. Bohužel nebyl sám! Vedle něj seděla dokonalá bohyně a velmi vřele ho objímala.
Vyjeveně jsem na ně vytřeštila oči a nebyla jsem schopna se ani hnout. Jen jsem na ně tupě zírala a přemýšlela jestli to udělala Alice schválně.
Když jsem za sebou uslyšela dost hlasité vrčení, které vycházelo z Alicina hrdla, nechápala jsem vůbec nic.
Nevěděla to? Jak je to možné?
„Můžeš zavřít pusu?“ Ozvala se ta namyšlená upírka a přišla až ke mně.
„Co?“ Chtěla jsem svůj dotaz rozšířit, ale nedala mi k tomu příležitost.
„Nechápu Alice, jak se můžeš snížit k něčemu takovému,“ řekla a sjela mě znechuceným pohledem.
V tu chvíli se událo několik věcí najednou.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (14):