Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě, protože tě miluji - 1. Díl

02.02.2010 (15:45) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3355×

Nenávidím tě, protože tě miluji - 1. Díl

Ty, která jako zabiják
v mé bědné srdce vnikla jsi mi,
ty, která - mocí silná tak
jak horda běsů s čáry svými...

Charles Baudelaire

Pohled Belly Swanové:

song

Ahoj, jmenuji se Isabella Swan a je mi sedmnáct. Zrovna mě vezou daleko od domova, jestli se to tak dá nazvat... Do ústavu na převýchovu. Můj otec je prý ve vězení, nikdy v životě jsem ho neviděla. Matka mě vyhodila, protože jsem jí odmítla sloužit jako fackovací panák a také zjistila, že její zbožíčko splachuji v záchodě. Okamžitě zavolala sociálku a poslala mě na převýchovu do ústavní péče.

Jak jsem ráda, že s ní nemusím být, ale vůbec se mi tam nechce. Budu tam zavřená jako ve vězeňské cele, přesně jako můj otec. Když se na mě ta ženská ze sociálky podívala, okamžitě jsem trhla hlavou a zadívala se ven na ubíhající krajinu. Pochybuji, že mě má matka pojede navštívit tak daleko. Kéž by nikdy nepřijela.

„Copak Vám je, Isabello?“ zeptala se ta ženská.

„Co je vám po tom, je to moje věc,“ řekla jsem podrážděně a zpříma se na ni podívala. Odmítla jsem se ke komukoli chovat mile, jelikož mě donutily dřívější zkušenosti. Dříve nebo později by mne stejně podrazili.

 „Tak promiňte slečno.“ Odpověděla štiplavým tónem. „Když chceš, trap se… ale já tě teď budu mít na starosti, dokud se tvá matka nerozhodne, jestli si tě vezme zpátky,“ Dořekla, ale stále vypadala, že má něco na srdci. Nemýlila jsem se, skutečně pokračovala. „Ale pak bys nesměla nic provést, jinak jedeš nazpátek k nám, jasný?“ dořekla slečna Smitová rázně.

„Hm, jak myslíte… To mě budete mít okamžitě zpátky, protože já k matce nepůjdu,“ vykřikla jsem a ona prudce zabrzdila, jak se lekla. Cítila jsem v ústech zvláštní pachuť při slově „matka“. Příčilo se mi ji tak oslovovat, vůbec jsem se necítila jako její dcera.

„Tak a dost mladá dámo, nejsem na tvé nálady zvědavá.“ Rozhořčila se. „Je to tvoje máma a k té se máš chovat mile, ať je jakákoliv,“ sjela mě ta slečinka a přidala přísný oční kontakt. Co si o sobě sakra myslí, vždyť jí není o moc víc než mě! Ušklíbla jsem se a odplivla si.

„Raději umřu, než být s ní,“ zamumlala jsem si pro sebe. Po zbytek cesty vládlo hrobové ticho, ale mě to tak nanejvýš vyhovovalo. Potřebovala jsem být sama se svými myšlenkami.

„Tak pojď a nedělej potíže,“ řekla mi slečna Smitová, jakmile auto zastavilo na příjezdové cestě. Již z dálky bylo vidět chmurnou budovu s nápisem: „Nápravné sociální zařízení pro nezletilé“.

Stále jsem seděla v autě a dívala se ven. Mládež stojící opodál  sledovala auto a zkoumala, koho jim zase přivedli. Neochotně jsem vystoupila a slečna Smitová mě vzala za ruku. Vytrhla jsem se jí a kráčela neochotně vedle ní. Myslí si, bůhvíjak jsem narušená, ale za ruku mě držet nebude ani náhodou.

Vešly jsme do místnosti na konci chodby, kde se hádal nějaký hezoun s urostlým mužem okolo třiceti. Nejspíš to byl jeho otec.

„Já tady nebudu, dostaň mě odsud nebo něco provedu,“ zuřil ten kluk.

„Edwarde, málem jsi ho zabil.“ Pokračoval jeho otec trpělivě. „Má zlomenou nohu a  vykloubenou ruku, tak přestaň vyvádět. Nic ti jí nevrátí,“ obořil se do něj ten muž, veškerý klid v jeho hlase vyprchal.

„Měl jsem ho zabít. Stráž, chci do své cely,“ zavolal ten kluk.

„Edwarde, to není cela. Máš tu vlastní pokoj,“ promluvil na Edwarda, jak se nejspíš jmenuje ten hezounek.

„Carlisle, co je to za pokoj, kde jsou mříže.“ Odfrkl si. „Příště přijeď s celou rodinkou a pozdravuj je. Sbohem,“ řekl a prásknul dveřmi, kterými jsem zrovna procházela já a prudce do mě vrazil.

„Jsi magor?“ obořila jsem se na něj. „Dávej bacha idiote!“ vyjela jsem vztekle, protože mě to celkem zabolelo.

„Sorry nádhero,“ omluvil se a vrhnul po mě arogantně pohledem.

„Běž do háje,“ křikla jsem na něj.

„Kamže?“ zeptal se a pozvedl obočí.

„Pokud nechceš tam, tak mi jdi alespoň z očí…“ Dořekla jsem, čekajíc další narážky.

„To by stačilo.“ Vlítla mezi nás slečna Smitová. „Edwarde omluv se a ty Isabello, by ses taky měla stydět,“

„Jsem Bella!“ vykřikla jsem na ní.

Jenže milá slečinka po mě také vyjela: „Okamžitě se mu omluv!“

„On první, to on do mě vrazil,“ ohradila jsem se a založila si ruce na prsou.

„Edwarde?“ otočila se na něj Smitová.

„Omlouvám se, byl jsem rozčílený,“ řekl klidně a zadíval se mi do očí.

„Omlouvám se,“ řekla jsem k oběma a byla jsem ráda, když mě Smitová dovedla do mého pokoje a nechala mě tam o samotě.

Můj pokoj, alias cela, byl příjemně zařízený, až na ty mříže v okně. Měla jsem tu postel, skříň, stůl, židli a knihovnu. Svalila jsem se na židli a bágl ledabyle pohodila na zem. Rozhlédla jsem se okolo a povzdechla si. Za chvíli se ozvalo tiché zaťukání a dovnitř vešla slečna Smitová. Na tváři měla slabý úsměv.

„Bello, prosím převlékni se do nějakých pohodlných kalhot a tílka. Pak za mnou přijď ven. Jdou se hrát hry,“ řekla mi mile.

„Mě se ale nechce,“ odmítla jsem a její úsměv zmizel. „Jsem příliš unavená, jděte do háje,“

„Bello, tady se budeš muset řídit denním programem, tak se seber a pojď ven!“ Supěla Smitová. „Ostatní na tebe čekají,“ řekla rázně, ale ani tón jejího hlasu mě neobměkčil.

„A proč?“ hájila jsem se. „Hráli beze mě do teď, tak můžou pokračovat i nadále,“

„Isabello, okamžitě pojď ven. Chtěla jsem to zkusit po dobrém, ale ty mi nechceš dávat tuto možnost.“ Rozčilovala se… „Jsi jako Edward. Jeden jako druhej!“ křičela.

„Teď jste mě urazila, jdu ven! Do ní mám trochu daleko, nemyslíte? Panička se nám odmítá zvednout a jít ven hrát basket,“ ozvalo se z chodby a já poznala hlas toho kluka jménem Edward.

„Basket? To jste mi to nemohla říct dřív?“ zeptala jsem se a začala zběsile hledat tepláky a tílko.

„Děkuji Edwarde, ale to vás nezachrání od vytírání chodby,“ otočila se slečna Smitová a já se uchechtla.

„Ty se moc nesměj nebo mu budeš pomáhat, ještě jednou mě naštveš a následuješ jeho počínání,“ obrátila se pro změnu na mě a já se přestala smát. Vytírání není v mé lásce.

Když jsem vylítla ven, okamžitě jsem zalitovala. Pochopila jsem, že to byla chyba. Všichni se na mě tlemili a já ten tlak nemohla vydržet. Chtěla jsem se otočit, ale náhle mi zatarasila cestu slečna Smitová. Edward okolo mě prošel a usmíval se jako pitomec.

„Promiň, ale dneska se vlastně nehraje basket, je úterý a to se hraje fotbal. Basket je jen každou středu,“ dodal posměšně.

„Edwarde!“ okřikla ho slečna Smitová.

Sledovala jsem jej vražedným pohledem a pak sjela i ty, kteří na mě civěli. Všichni hned uhnuli pohledem a seběhli se okolo slečny Smitové a nějakého chlapa.

„Bello, pojď sem,“ zavolala na mě mile a já se tedy vydala k ní. Když mě bude oslovovat Bello, tak se jí pokusím vyhovět.

„Takže vás rozdělíme do týmů. Bella s Edwardem budou spolu, protože je nehodlám odtrhovat. Rozumíte? S nimi bude Radek, Amy, Jessica a Mike. Druhý tým bude tvořit Jakob, Jared, Radim, Karla, Tanya, Eleazar. Zbytek mají brigádu, takže dnes s námi nehrají a proto jsme tu na vás jen my dva.“ Hlásala. „Ale neznamená to, že se budete chovat jako předtím, než jste sem přijeli. Edward a Jakob budou kapitánové a nebudou se prát jako posledně,“ rozdělila nás slečna Smitová a dbala na důkladný důraz v poslední větě.

„Těší mě Bello, já jsem místní vychovatel Brown.“ Představil se mi vysoký sympaťák.

 „Miku, ty se neopovažuj zmizet s Jessicou nebo půjdeš na měsíc na samotku,“ pohrozil ještě jednomu klukovi a odebral se zpět ke slečně Smitové.

„Hm…“ ozval se mrzutě Mike a šel se postavit do brány.

„Je to nefér. Já mám v týmu tři holky a on jen dvě,“ stěžoval si Edward.

„A bylo by to fér, kdyby Jacob měl ve svém týmu tři dívky a ty jen dvě?“ Obrátil se na něj s předstíraným zájmem pan Brown. „Edwarde, ty jsi byl vynikajícím hráčem fotbalu, takže to bude tak, jak to je,“ dořekl a zavrtěl hlavou.

Sporty mě bavily odjakživa, takže mi hraní fotbalu nevadilo. Nikdy jsem nebyla na nakupování, patlání obličeje a podobných tintítek. Edward ještě neví jak hraji já. Ten se bude divit. Hvězda. Uchechtla jsem se, zatímco on na mne nechápavě pohlédl.

„Tak jdeme hrát?“ zeptala jsem se otráveně a podívala se na slečnu Smitovou.

„Edward a Jacob si dají kámen, papír, nůžky o to, kdo bude začínat,“ rozhodla slečna Smitová.

Edward se postavil před Jacoba a ukázal nůžky. Jakob ukázal papír, takže míč připadl na naši stranu. Postavila jsem se před bránu, ale Edward si přihrával jenom s Radkem a Jessica s Amy se vůbec nesnažily. Počkala jsem si, až budou mít míč protihráči a já je budu moci obehrát. Edward byl přesně v půlce hřiště a Radka zablokovali. Byla jsem jediná volná a tak jsem se přemístila k druhé bráně, jenže Edward mi nepřihrál a radši se nechal obehrát.

„To mi nemůžeš přihrát?!“ křikla jsem na něj a běžela za míčem, který se blížil s Eleazarem k naší bráně. Bylo jednoduché si zapamatovat všechna ta jména. Každý byl jiný.

„Ne nemohl!“ křikl na mě zpátky Edward a běžel za námi.

Obehrála jsem Eleazara trikem, který mě naučil můj kamarád Jake a chtěla jsem běžet na druhou stranu, ale Edward si stejně vzal míč, když jsem nedávala pozor. Byla jsem jeho spoluhráč, tak proč mě ignoruje? Byla jsem naštvaná a obehrála jsem ho taky. Dala jsem gól, ale Edward mě místo pochvaly seřval.

„Jsi normální?! Co se mi pleteš pod nohy a vůbec… proč mě obehráváš? To já jsem tvůj kapitán!“ křičel na mě.

„Já se chovám tak jako ty a víš ty co?“ řekla jsem a šla ke dveřím, kterými jsem předtím přišla.

„Vůbec hrát nemusím!“

Do cesty se mi postavila Smitová a naznačila prstem ne, ne, ne. S povzdechem jsem se otočila a vrátila se na hřiště. Edward mě po zbytek hry úplně ignoroval, alespoň Radek se snažil mi přihrávat. Jenže za svou snahu dostal vždy vynadáno od Edwarda.

„Můžeš na něj laskavě přestat křičet?!“ zabořila jsem svůj prst do Edwardovy hrudi a probodla ho vražedným pohledem.

„On nedoslýchá a nemluví, takže se s ním potřebuji domluvit jinak,“ řekl mi přímo do tváře a já se otočila na Radka, jelikož mi Edwardova blízkost začala být velice nepříjemná.

„On slyší, ale opravdu nemluví,“ řekla Amy, která se objevila po mé levici. „Edwarde, jdeme hrát OBĚ,“ dodala a ten poslušně přikývl.

Amy mi stála při boku a přihrávala mi. Edward se nakonec odtáhl do branky a chytal góly. Když ani jeden nepustil, tak jsem ho začala trošku obdivovat, ale nezapomněla jsem na jeho chování. Amy se mi začínala vážně líbit, ale nevěděla jsem, jestli se na ni můžu spolehnout. Nikomu se nedá věřit, to mě naučil život a má matka.

***

„Víš, radši se trošku uklidni nebo skončíš jako Edward. V jednom kuse vytírá nebo je zavřený na samotce. Jeho nevlastní otec Carlisle Cullen  je doktor a jednou týdně ho bere na denní výlet.“ Promlouvala Amy, když jsme byly ve sprchách. „Takže se odsud dostane, ale jakmile se vrátí, tak dělá problémy. Zabili mu jeho holku a on se tomu klukovi mstil, že ho málem zabil. Byl odsouzen na tři měsíce v nápravném zařízení jako je tohle,“

„Aha. To má dobrý, protože já tady zůstanu doufejme déle. K mámě se nevrátím a fotr je ve vězení a jak ses tady ocitla ty?“ zeptala jsem se jí.

„Zapletla jsem se s jednou partou. Brali drogy a já začala taky. Mí rodiče se na to už nemohli dívat a když nás chytli policajti -  to jsme zrovna zničili jeden obchod, připočítali nám k tomu i ty předchozí prohřešky. Jsem tu už rok a všichni mě berou vážně, takže kdybys měla nějaký problém, stačí říct. Ráda ti pomůžu, protože ještě žádná holka se tu k Edwardovi nechovala jako ty a to se mi líbí. Aby sis nemyslela, tak i tady se najdou nějaké barbíny, ale ty tu zůstávají jen na měsíc za nějakou blbinu,“ usmála se na mě Amy a já se pousmála.

„A Edward je hlavní atrakce?“ zeptala jsem se jí s úšklebkem.

„On a Mike, ale na rozdíl od Edwarda jej sbalíš hned. Zato Edward se nenechá. Tolik krasotinek se o to už pokoušelo. S tebou se vlastně baví nejvíc, i když dosti zvláštním způsobem,“ zasmála se Amy.

Dovedla mě do jídelny a uvolnila mi místo vedle ní. Nějaká holka se zatvářila ublíženě a pokusila si sednout vedle Edwarda, ale ten okamžitě vstal a odešel.

„Byla taky nová, ale už mi lezla krkem. Je rozmazlená a všechno by mělo nebo alespoň mohlo být prý podle ní. Už jsem přemýšlela jak se jí zbavit,“ řekla mi Amy a já pozvedla obočí údivem.

„Tak až já ti polezu na nervy, se ozvi. Nerada bych, abys přišla k úhoně,“ řekla jsem jakoby vážně a po chvilce jsme se rozesmály. Já se smála jen tak na oko, ale Amy se tlemila na celou jídelnu.

„Co je tu tak směšného?“ přihrnuli se k našemu stolu všichni z jídelny.

„Amy, koukám, že jsi nezklamala a vzala sis pod ochranné křídlo dalšího nováčka. Jsi hodná a Bella tu bude dosti dlouho, takže z vás můžou být dobré kamarádky,“ přišla k našemu stolu slečna Smitová. Ó jak mi leze na nervy, už jen tím jak je hodná.

„To jste říkala už tolikrát, že tomu už tolik nevěřím, ale Bella se mi líbí. Máme stejnou povahu a podobné názory,“ usmála se na ní mile Amy.

Zvedla jsem se a odešla do svého pokoje. Zdálo se mi, že v něm nejsem sama, ale nikoho jsem nenašla. Ovál mě studený vítr, až mi naskočila husina. Kde se jen tady vzal? Okna však byla zavřená, ale nejspíš jsem zapomněla na dveře. To je divné, byla jsem si jistá, že jsem je zavřela.

Pohled Edwarda Cullena:

Bella s Amy přišly do jídelny a sedly si ke stolu nedaleko ode mne. Velmi mě deprimovalo, že jsem nedovedl Belle číst myšlenky a Amy mi taky zrovna nepomohla. Stále myslela na Kristýnu, kterou právě vyhodila od stolu. Kristýna se rozhodla přijít ke mě, ale já mám něco na práci. Musím co nejdřív zjistit, kdo je ta Bella.

Vstal jsem a pomalu odcházel. Kristýna mě v myšlenkách přímo vraždila a ostatní se jí smáli… i když se našly i takové, co ji zabíjely už jen za opovážlivost. 

Nepozorovaně jsem se vkradl do Bellina pokoje a prohledal jí rychle věci. Je to docela normální holka. Nic nemluví o tom, že by byla vyslancem z Volterry nebo nějakým jiným upírem. Ani její vůně mi k tomu nesedí. No tak, vždyť je to jen člověk, kterému nemůžu číst myšlenky. Uklidňoval jsem se.

Při tom fotbale mě musela začít nenávidět, vůbec jsem se jí nedivil. Asi bych se na jejím místě zachoval stejně.

Když v tom se dveře otevřely. Rychle jsem se schoval do stínu skříně. Byla to Bella a kdyby mě viděla, jak se jí hrabu ve věcech… Nejspíš by mě přetrhla - kdyby to šlo a já bych jí byl vděčný. Z jejího výrazu jsem hádal, že je na zhroucení. Proběhl jsem jí za zády velkou rychlostí a bleskurychle zmizel ve svém pokoji.

Lehl jsem si na postel a přemýšlel. Bohužel se do mé mysli vkrádal červíček, co mě neustále nutil na ni myslet… To se mi nelíbilo, ani trochu…