Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenapravitelný? - 8. kapitola

02.02.2011 (16:30) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1762×

8. kapitola

Bella:

Najeli jsme do stromů. Kdybych nebyla zapásaná, asi bych teď letěla předním oknem ven. Náraz byl velmi silný a já padala do tmy... Slyšela jsem jen skřípění a praskání.

Jakmile jsem otevřela oči, trhla jsem sebou. Byla jsem hodně zmatená a vůbec nevěděla, kde jsem... Pak jsem ucítila rez a sůl. Krev! Sáhla jsem si rukou na čelo, na kterém jsem narazila na tu hustou tekutinu. Sykla jsem bolestí, když se moje ruka setkala s čelem.

Snažila jsem se odpásat, ale nešlo to, takže jsem tam seděla. Chtěla jsem alespoň otevřít dveře, ale všimla jsem si, že ležíme na střeše. Panebože! Rodiče.

„Mami!“ zakřičela jsem. Nic.

„Tati!“ Zase nic. Ani jeden se mi neozval. Kruci... Snad nejsou... ne, Bello! Na tohle ani nemysli! Zakázala jsem si myslet, že by mohli být... mrtví!

Konečně jsem se dostala z pásu a následně z vraku, který zůstal z našeho krásného BMW. Odplazila jsem se co nejdál, když auto začalo hořet.

„Nééé!“ Vzduchem zazněl můj srdceryvný výkřik. V tu chvíli jsem padla do tmy.

„Bello,“ zašeptal něčí hlas.

„Bello, no tak, probuď se,“ ozvalo se znovu a já otevřela oči. Nade mnou se nakláněl Carlisle.

„Carlis...“ zasípala jsem.

„Ne, Bello, nenamáhej se,“ poručil mi a já zavřela oči. „Bello, je mi to líto, ale musím tě teď přeměnit.“ Jeho hlas mi přišel velice lítostivý. Určitě nechtěl, abych byla přeměněna hned.

„Prosím... Cokoliv... Nechci...“ zase jsem zasípala, ale nedopověděla jsem slovo, protože jsem zase padala do tmy. Potom jsem už jen cítila, jak mě Carlisle kousnul do krku a dál nic než bolest.

Cítila jsem, jak mi oheň prochází končetinami. Jak je spaluje zaživa… Bolelo mě to a chtěla jsem křičet, aby mě raději zabili, než abych musela snášet tuto bolest, ale věděla jsem, že bych tak ublížila Cullenům. Nechtěli mě tak brzy proměnit, ale museli kvůli té nehodě.

Cítila jsem, jak se mi uvolňují prsty na rukách a nohách a já jimi mohu hýbat. Ucítila jsem dotek na ruce.

„Bello, to bude dobrý. Budeš v pořádku, jen to, prosím, vydrž.“ Uslyšela jsem také něčí hlas. Utěšoval mě dlouho… Nedošlo mi, čí to je hlas, ale líbilo se mi, jak mu na mně záleží. Prý se těší, až se zase podívá do mých očí… Chtěla jsem mu odpovědět, ale pusa mě neposlouchala. Jediné, co mě poslouchalo, byly mé prsty, a tak jsem alespoň zmáčkla jeho ruku.

„Ona mě slyší. Rozumí mi… Právě mi zmáčkla ruku, Carlisle!“ začal se radovat ten hlas. Doufala jsem, že se tohle stane…

Bolest pronásledovala moje srdce, které se roztlouklo více při každém jeho slově. Ruce i nohy už byly osvobozené. Konečně… Ale místo toho se bolest usadila pouze na jednom místě… Zastavila se u srdce, které, kdyby mohlo, by vyskočilo z hrudi.

„Musím zmizet, ale jakmile se budeš lépe držet, přijdu. Slibuji,“ řekl mi ten kluk a už jsem necítila teplo na ruce…

Moje srdce se ještě párkrát ozvalo, a potom už jen ticho. Napjala jsem se jako luk a spadla zpět na postel… Otevřela jsem oči a zírala na ta smítka prachu a všeho. Ve vzduchu je tolik nečistot. Páni…

„Bello,“ ozvalo se zepředu, tak jsem tam kmitla očima.

„Alice?“ zeptala jsem se stejným tónem. „Co se stalo?“

„Je mi to moc líto… Jela jsi s rodiči do Seattlu, ale měli jste nehodu. Tvoji rodiče jsou…“ zastavila se a vyčkávala, zdali něco neudělám. „... mrtví. Je mi to opravdu líto.“

„Mrtví? To ne! Nemůže to být pravda! To se nestalo! Proč jste je také nezachránili?!“ začala jsem hysterčit. Jasper se mě snažil uklidnit jeho mocí… Moc se mu nedařilo, ale přece jenom jsem si dala říct. Když jsem byla už trošku klidná, Alice ke mně přišla a objala mě.

„Mrzí mě to,“ projevila lítost.

„V pořádku, jen se přes to musím přenést.“

„Bello, půjdete teď na lov. Carlisle, Emmett a Jasper s tebou půjdou a budou tě hlídat, abys náhodou někam neutekla a nezabila člověka. My zůstaneme doma, musíme ještě něco zařídit… Musí tě pálit v krku.“ Dokud to neřekla, ani jsem si tu bolest v krku neuvědomovala. Přikývla jsem, a tak jsme se mohli vydat na lov.

Emmett s Carlislem vyskočili z okna, potom já a mě následoval Jasper. Zastavila jsem se a čekala na jejich pokyny. Přece jenom, nikdy jsem nelovila.

„Takže, Bello, zastav se. Musíš se soustředit, abys mohla chytit nějakou kořist… Takže zavři oči a soustřeď se. Co cítíš?“

„Stádo srnců severně odtud?“ zeptala jsem se nejistě.

„Stádo jelenů, ale to nevadí. Je to stejné… Takže teď se rozběhni za kořistí. Potom prostě jen skočíš nějakému jelenovi na krk a je to. Jasné?“ zeptal se mě Carlisle a já kývla. Tentokrát jsem se nadechla a rozběhla se přímo za kořistí. Jediné, co jsem vnímala, byla vůně jejich krve a ta mě poháněla, abych byla rychlejší.

Zastavila jsem a rozhlédla se. Bylo tu malé jezírko, u něj stálo asi pět jelenů a pili. Tak jsem nečekala a skočila na toho prvního, který stál u mě. Skočila jsem mu na krk a zakousla se do tepny.

Do krku mi tekla ta blahodárná tekutina a tišila tu bolest v krku. Bylo to pro mě jako lék na kašel…

Dopila jsem jelena a jeho tělo zahrabala kousek od místa, kde jsem je nachytala.

„Dobře, jsem po lovu.“ Mrkla jsem na Emmetta a vydala se lidskou chůzí pěšky.

„Co teď bude?“ zeptala jsem se jich.

„No, teď musíme odjet. Víš, není bezpečné, abys tady zůstávala. Lidi by tě mohli poznat. Po tom, co jsme tě vytáhli z toho auta, začalo hořet. Nikdo nepoznal, jestli jsou tam těla tři nebo dvě. Takže jsi byla prohlášena za mrtvou, spolu s tvou mámou a tátou.“ Bylo mí líto, že se stěhujeme pryč. Měla jsem tu přátele.

Přišli jsme do domu a u dveří bylo několik tašek. Takže holky tu zůstaly jenom, aby sbalily? To tu nezůstaneme třeba ani na pohřeb rodičů? Smutně jsem se usmála.

„Bells, děje se něco?“ zeptal se Jasper. Nejspíš vycítil moje emoce.

„Ne, jen mě mrzí, že tu nezůstaneme.“

„Myslím, že by ses měla převléct.“ Zasmála se Alice a ukázala na mě. Až teď jsem si všimla, že mám tričko celé od krve.

„Ježiši, omlouvám se! Nechtěla jsem s tím nic udělat!“ začala jsem se okamžitě omlouvat.

„Ale, Bello, to přece nevadí. To se stane každému. Pojď, půjčím ti nějaké tričko od Esmé.“ Popadla mě za ruku a dotáhla mě nahoru.

„Většina je sbalená, ale tohle tu ještě zůstalo. Na, vyber si.“ Dala mi na výběr asi mezi třemi triky. Bylo mi docela jedno, co mám na sobě, takže jsem popadla první, co mi přišlo pod ruku. Tmavě modré triko s dlouhým rukávem. Přesně pro mě.

„Fajn. A teď už musíme jít.“

Naposledy jsem se podívala na jejich dům a nastoupila do černého Mercedesu. Celou cestu jsem se loučila s lesy a s domy.

***

Už jsme jeli asi dva dny, takže bychom konečně mohli být na místě. Když jsme přejeli ceduli „Vítejte v Brinnonu“, tak jsem se usmála. Konečně jsme tam. Jeli jsme ještě chvíli lesem, když se před námi objevil dům. Byl ve stejném stylu jako ve Forks a přesto se něčím lišil.

Vystoupila jsem z auta a čekala, až vystoupí i ostatní.

„Bello, jsi nový člen naší rodiny, a tak bys měla odemykat dům ty.“ Esmé mi předala klíč a já se usmála. Vítej doma, Bello!

předchozí kapitola ♥ následující kapitola

Verony1 a BellaCullenSwan

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenapravitelný? - 8. kapitola: