Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenapravitelný? - 6. kapitola

21.07.2010 (19:45) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2008×

Stála jsem tam a pomalu se rozhlížela. Když jsem si všimla těch dokonalých andělů. To snad ani nemůžou být lidé. Překvapilo mě, když mi ta malá, co vypadala jako elf, zamávala. Zamávala jsem jí nazpět a ona se usmála a vydala se ke mně.

„Ahoj, Bello. Už jsem tě čekala...“ Usmála se a já na ni vykulila oči.

„Co prosím? My se známe?“ zakoktala jsem.

„No. Abych tak pravdu řekla, v podstatě ne... Ale uvidíš... Můžeš dnes přijít k nám?“ zeptala se mě a já ještě víc vykulila oči. Vykoukla jsem zpoza ní a všimla si její rodiny. Netvářili se nijak překvapeně, ani odmítavě. Jen se na mě usmáli a všichni zároveň mi zamávali.

„Fajn... Proč ne?“ Co by se mi mohlo stát? Vypadají mile a myslím, že by mi nic neudělali.

„Dobře, stavím se pro tebe kolem 4. hodiny. Mimochodem jsem Alice.“ Skočila mi kolem krku a vzápětí už tu nebyla. Co to bylo?

Nechala jsem to zatím být a vydala se na svoji prví hodinu. Biologie. Tu mám s Edwardem...

„Bello, ty znáš ty nové? Ty Culleny?“ ptala se mě Ang, kterou jsem potkala po cestě.

„No, právě že ne. Ale dneska zjistím, co to bylo.“ Tvářila se nechápavě, ale přikývla a vydala se na Matematiku.

Vešla jsem do třídy a skoro všechny pohledy se stočily na mě. No jo, nikdy mě neviděli v takovém oblečení. Nejsem totiž takový typ. Ani nevím, kde jsem tohle vzala... No pohledů jsem si nevšímala a vydala se na své místo. Edward tu ještě nebyl.

Posadila jsem se a chystala si věci, když si přede mně někdo stoupnul. Jela jsem po dívčích nohách až k tváři a všimla si Lauren. Tak jí to nestačilo?

„Swanová, uhni, tady sedím já!“ Zase si troufala. Kruci, ta holka vážně neví, kdy přestat.

„Jak myslíš ‚tady sedím já‘? Přece se mnou nemáš biologii. Ale když myslíš.“ Vstala jsem, pořádně do ní vrazila a posadila se na jiné volné místo. Slyšela jsem zvuk trhání látky a podívala se na ni. Měla roztrhlou blůzku. Zasmála jsem se a dál si jí raděj nevšímala. Ta holka teprve uvidí. Seděla jsem v lavici sama, když do třídy vběhl Edward a za ním hromotluk od Cullenů. Edward se na mě nechápavě podíval, a potom si všiml Lauren. Usmál se na ni, potom na mě. Odvrátila jsem od něj pohled.

„Ahoj, Bello.“ Vedle mě se posadil ten hromotluk.

„Ahoj, hromotluku,“ zasmála jsem se... Zasmál se taky a potom se představil.

„Mé jméno je Emmett.“ Nezapomněl mě chytnou za ruku a políbit ji. Zase se zasmál. Ten kluk je asi hodně veselý.

„Super. Moje jméno asi už znáš. Odkud mě vlastně znáte?“ zeptala jsem se na otázku, která mě od rána pronásleduje.

„To ti všechno vysvětlíme ve 4 u nás.“ Mrknul na mě a šel se představit třídě. Potom se zase posadil a celou hodinu mě rozesmával.

Zazvonilo, tak jsem se zvedla a chystala se vykráčet ze třídy. Za mnou si šuškala Lauren s Edwardem. Najednou mi někdo podkopnul nohy. Instinktivně jsem natáhla ruce, abych si tolik neublížila, ale místo nárazu na zem, jsem narazila do studené náruče. Otevřela jsem oči, které jsem raději předtím zavřela, a všimla si Emmetta, který se zase tlemil.

„Měla bys dávat pozor,“ zasmál se postavil mě na zem. Otočila jsem se na Lauren a chystala se jí něco říct.

„Jsi vůbec normální?“ vykřikla jsem na celou třídu, „ty mě asi vážně chceš naštvat, co? Jak jsem ti řekla před týdnem v jídelně. Nezahrávej si se mnou!“ Ještě jsem k tomu přidala menší facku, aby věděla, že to myslím vážně. Všimla jsem si, že zadržuje slzy. Sakra, já ji asi vážně rozbrečím. Otočila jsem se a s pocitem zadostiučinění jsem odkráčela na další hodinu.

**

Seděla jsem na posteli, když se ozvalo troubení. Alice. Rozběhla jsem se dolů, obula si kecky a vyběhla z domu.

„Ahoj, Bello,“ křičela Alice z auta. Otevřela jsem dveře spolujezdce a posadila se.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji a zapnula si pásy. Nastartovala a my mohly vyjet.

Zastavila před jejich domem. Panebože! Ten byl dokonalý. Byl skoro celý skleněný. Vypadal dost luxusně.

„Máte dokonalý dům,“ hlesla jsem, když jsem vystoupila.

„Díky, ale to řekni Esme. Ona ho rekonstruovala.“

Vyšly jsme schody a ona mi otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř a stále se rozhlížela. Zevnitř vypadal dům ještě luxusněji. Panebože...

„Bello, dovol, abych ti představila moji rodinu. Tohle je můj manžel Jasper.“ Dala důraz na slovo manžel, ale jak je to možné? Je jim tak 17 nebo 18 let... „Tohle je Emmett, toho už znáš, a jeho manželka Rosalie.“ Zase to slovo manželka. „A tohle jsou naši adoptivní rodiče Carlisle a Esme.“

Nadechla jsem se, abych se zeptala na to slovo ‚manžel, manželka‘, ale Alice mě předběhla.

„Znamená to to, co to znamená normálně. Já jsem vdaná za Jaspera a Rosalie za Emmetta. Ptáš se jaktože tak brzy? Souvisí to s tím, co ti chceme říct.“ Kruci, ať už mi to řekne... Chci to vědět.  „Carlisle?“ Alice předala slovo jejímu otci a ten začal mluvit.

„Ještě než začnu. Věříš na mytické osoby?“ Bez váhání jsem přikývla. Opravdu na ně věřím...

„Dobře. To je důležité... Takže víš, my nejsme lidé. Jsme jedni z mytických postav. Jsme totiž upíři. Ale je tu jeden problém. Alice je tvoje vzdálená příbuzná... A jelikož Alice bez tebe nechce být, musíme ti to říci. Stejně by si na to dřív nebo později přišla. Ale nejhlavnější je, že tě teď budeme muset přeměnit.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a vykulenýma očima. To přece není možné... Alice je můj vzdálený příbuzný? Jak... jak je to možné? A o čem to mluvil? Že mě budou muset přeměnit?

„Přeměnit?“ vypadlo ze mě obtížně. „Jak to myslíte?“

„Přeměnit v upíra.“

„Nic jiného nejde?“ zeptala jsem se potichu.

„Jde. Ale to bych nerad dělal,“ pronesl neklidně Carlisle.

„A to je co?“

„Neradi bychom tě znepokojovali,“ řekla Alice.

„Mmmm,“ zamručela jsem. „Chci to vědět!“

„Bell, když ti to řeknu, určitě tě to rozhodí. Nerada bych to dělala,“ špitla Alice.

„Prosím!“ škemrala jsem.

„Dobře, ale já tě varovala. Je to smrt... Museli bychom tě nejspíše zabít,“ pronesla Alice a zhroutila se.

„A–aha,“ vykoktala jsem. „To bych raději brala tu proměnu.“

**

Jakmile jsem přišla domů, šla jsem do pokoje a potom za mámou. Musela jsem se zeptat na Alici. Nějak mi nesedělo, že by byla má příbuzná.

„Mami?“ zavolala jsem do obýváku, když jsem sešla schody.

„Ano?“

„Můžeš jít sem?“ Přišla za mnou do kuchyně, kam jsem se přemístila. Posadila jsem se a máma taky.

„Chtěla jsem se zeptat. Měli jsme v rodině nějakou Alici?“ zeptala jsem se. Máma napřed nevěděla, ale potom se jí nad hlavou objevila žárovečka. Obrazně řečeno samozřejmě.

„Ano, a hned dvě. Jedna byla Alice Clare, francouzska. Druhá byla Alice Mary. Narodila se v Biloxi někdy kolem roku 1900. Přesně si to nepamatuji, ale vím, že když zemřela, bylo jí pouhých 18 let. A první, Alice Clare, se narodila někdy kolem roku 1856, zemřela ještě mladší. Měla 16 let. Chceš znát jejich příběhy?“ Horlivě jsem přikývla, a tak máma začala vyprávět.

„Alice Clare Luisa Beata Fritzová. Původem z Francie. Narodila se roku 1856, ale to už jsem říkala. Byla velice chytrá a pohledná. Ve Francii asi nejžádanější, každý si ji chtěl brát. Když si měla vybrat ženicha, její otec ji surově zbil, že si nikoho nevybrala. Zemřela na vykrvácení,“ ukončila svoje vyprávění, a pokračovala o druhé Alici, teď nejspíše Cullenové.

„Druhá Alice, v podstatě Mary. Jmenovala se Mary Alice Daniel Brandon. Narodila se někdy kolem roku 1900, přesněji to nevím. Vím jen to, že když dosáhla věku 15ti let, zbláznila se. Viděla prý do budoucnosti a všichni si z ní dělali legraci a považovali ji za blázna. Ale jedno se musí nechat, předurčila totiž, kolik žen se narodí v naší rodině, řekla to přesně. Měla ještě sestru, ale ta už je mrtvá. Nemá ani žádné potomky. Alice byla v psychiatrické léčebně, když vyhořela. Zemřela tam, ale její tělo se nikdy nenašlo. Nikdo nevěděl, co se jí vlastně stalo, myslím s tím tělem. Zemřela roku 1919. Toť vše, co vím.“ Usmála se na mě a odešla za tátou do obýváku. Seděla jsem tam ještě chvíli. Já vím, co se stalo s jejím tělem. Přeměnil ji upír, a teď čeká to stejné zřejmě i mě.

**

Probudila jsem se do zamračeného rána. Ovšem něco na něm bylo jiné, měla jsem divný pocit...

Měla jsem s rodiči jet na výlet někam do Seattlu, do lesů. Vstala jsem a šla se umýt. Když jsem byla čistá, vysušená a oblečená sešla jsem dolů a nasnídala se.

„Bell, za chvíli jedeme.“ Slyšela jsem mámu z jejich ložnice.

Nastoupili jsme do auta a vyjeli. Kousek od Seattlu se to stalo, a mě se tak změnil celý život... existence.

Najeli jsme do stromů a...

BellaCullenSwan | Verony1

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenapravitelný? - 6. kapitola: