Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenapravitelný? - 5. kapitola

29.06.2010 (09:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1681×

5. kapitola

Edward:

Tu krásku už jsem za celý den neviděl ani jednou a bylo zvláštní, že mi to tolik vadilo. Ještě nikdy mě žádná holka tak nefascinovala jako ona. Něco mě k ní táhlo, jen jsem nevěděl co…

Zbytek dne se bez ní opravdu táhnul. Stále mě otravovala nějaká holka, neříkám, že nebyla pěkná. Typická barbie, blond vlasy, modrý oči, dlouhý nohy a nechybělo růžový oblečení. Rozhodně by stálo za to si s ní trochu užít, ale momentálně mě víc zajímala Bella.

Bohužel jsem ji už nezastihl ani na parkovišti, a tak jsem jen nasedl do auta a odjel domů. Jakmile jsem zaparkoval svoje auto do garáže, šel jsem do svého pokoje a rovnou všem oznámil, ať mě nikdo neotravuje.

Moje přání vyplnily a já tak mohl nerušeně přemýšlet. Co se to se mnou děje? Co je na tý Belle tak zajímavého? Co mě k ní tak přitahuje? … Ptal jsem se sám sebe, ale odpovědi jsem nenacházel.

Probudil mě protivný zvuk budíku. Počkat! Probudil? Musel jsem z toho únavného a naprosto bezcílného hloubání usnout. Vstal jsem tedy a šel do koupelny udělat ze sebe člověka.

Po snídani, na které teta prostě trvala, jsem vyrazil do školy. Doufal jsem, že zastihnu Bellu ještě ráno.

Jakmile jsem se vyřítil na parkovišti, hned jsem zahlídl Bellu s nějakou holku, jejíž jméno jsem si ještě nezapamatoval a popravdě řečeno mě to ani nezajímalo. Vystoupil jsem a hned se na Bellu usmál, chtěl jsem jít k ní, ale to už si to ke mně řítila barbie kompletně v růžové.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě s úsměvem a snažila se co nejvíc mi ukázat svůj výstřih. Ne že by nebylo, na co se koukat.

„Ahoj…,“ oplatil jsem jí. Nejdřív jsem ji chtěl oslovit „barbie“, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Třeba se mi její jméno nějak připomene.

„Lauren,“ pošeptala mi. Musela si všimnout, jak váhám s jejím jménem.

„Ahoj, Lauren,“ dokončil jsem pozdrav a usmál se na ní. Lauren si se mnou stále chtěla povídat a furt mi něco vykládala, ale já ji moc nevnímal. Po očku jsem sledovala Bellu, která se po chvilce sebrala a zklamaná odešla. Stalo se jí snad něco?

Rozhodl jsem se taky jít do třídy, ale Lauren zřejmě neměla v plánu mě jen tak pustit a šla se mnou. Cestou mi stále něco vykládala a já se jen občas usmál nebo pokýval hlavou, aby byla spokojená a byl klid.

U dveří jsem se s Lauren rozloučil a vešel do třídy. Asi čekala, že ji doprovodím do její třídy, ale měla smůlu. Já měl první hodinu s Bellou, která už seděla v naší lavici.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji s úsměvem.

„Čau,“ odsekla. Téměř se na mě ani nepodívala. Zklamalo mě to a urazilo. To se mi ještě nikdy nestalo.

„Stalo se ti něco?“ zeptal jsem se.

„Ne… Mělo by se něco dít?“ odpověděla  ironicky.

„Nevím… Tváříš se, jako by tě někdo mučil.“

„Aha,“ řekla jen a už byla zticha. Už jsem se jí radši na nic neptal. Neměla zrovna nepřívětivější náladu. Zajímalo by mě, co se jí stalo.

Další hodinu už jsem s Bellou bohužel neměl, ale za to jsem jich měl dostatečně s Lauren. Ta si sedala ke mně každou hodinu a furt jen žvanila. Panebože, je tahle holka k zastavení?

Šli jsme zrovna po chodbě a já už ji vážně chtěl nějak utišit a nic jiného mě nenapadlo, než že jsem ji na chodbě před zraky všech dal najednou pusu. Byla z toho naprosto paf, ale vypadala spokojeně.

Jakmile jsme se od sebe odtrhli, chtěl jsem pokračovat dál v cestě do jídelny a ona mě jen slepě následovala a přilepila se na mě jako pijavice. Asi to nebyl zrovna chytrej tah, teď už se jí nezbavím.

Sedli jsme si spolu ke stolu a ona mě div nekrmila. Pak ale najednou vstala, políbila mě a řekla, že je za chvilku zpátky. A nešla nikam jinam než k Bellinu stolu.

„Tak ty sis, chudinko, myslela, že Edwarda klofneš ty?“ zeptala se jí drze a dost hlasitě, aby to slyšela celá jídelna.

„Lauren, opravdu sis myslela, že o něj stojím? Podívej se na něj… Jde na něm jasně vidět, že letí po takových barbínách, jako jsi ty. A teď mi laskavě uhni!“ odsekla. Tak tohle bolelo. Takže ona o mě nestojí? Ale jakto? Každá o mě vždycky stála!

„Kdo si sakra myslíš, že jsi? Myslíš si, že když mi řekneš něco takového, že se snad s brekem rozuteču? To jsi se šeredně spletla, Swanová, já nejsem ty!“ odpověděla jí Lauren.

„Ha ha ha… dovol, abych se zasmála. Opravdu si myslíš, že jsem taková chudinka. Ježiši, Lauren, uvědom si, jak se chováš. Myslíš si, kdovíjak tě všichni mají rádi, závidí ti a uctívají tě, ale to se pleteš. Všichni tě nenávidí… Jsi totiž jen obyčejná a blbá kráva! Ne, opravdu jsem si nemyslela, že s brekem utečeš, jelikož by sis rozmazala ten svůj tunovej make-up! A říkám ti to podruhé a naposledy! Uhni mi z cesty!“ seřvala jí jako malé dítě.

„Mě náhodou lidi rádi mají. No přece mě máte rádi, viďte?“ Otočila se po ostatních v jídelně, kteří to jen s pobavením pozorovali. A já radši držel hubu.

„Swanová, naposledy ti radím! Se mnou si nezahrávej!“ zakřičela na ni ještě Lauren, když Bella se vztyčenou hlavou odcházela z jídelny.

„Ne! To já radím tobě, Lauren. Ty si nezahrávej se mnou!“ pohrozila jí ještě, a pak už definitivně odkráčela.

V jídelně se strhl potlesk a obdivné pískání, které nemohlo patřit nikomu jinému než Belle. Lauren se ke mně ublíženě vrátila a téměř brečela, ale Bella měla pravdu. Slzy by si Lauren nepřipustila.

„Ty mě ale máš rád, viď?“ zeptala se mě a schoulila se mi na klín.

„To víš, že jo,“ uklidnil jsem jí. Když nemůžu mít Bellu, která mě evidentně nechce, nechám si alespoň tuhle. Lepší něco než nic.

S Lauren už jsem týden a není to zas tak hrozný, užíváme si spolu. Já mám to, co chci a ona je taky spokojená, když se se mnou může ukazovat na veřejnosti. Tetě se to sice moc nezamlouvá, ale co jí je do toho?

Jako každé ráno poslední týden jsme i dneska dojel nejprve pro Lauren, a pak jsme spolu jeli do školy. Dneska měli přijet nějací Cullenovi a byl z toho hotový poprask. No jo, městečko bude mít zase nějakou dobu koho rozebírat.

Dojeli jsme na parkoviště, kde už stál nový Jeep a z něj právě vystupovali čtyři dech beroucí postavy. Teda ty dvě holky byly vážně kus. Zvlášť ta blondýna, kterou si ale nějaký svalovec chytl majetnicky kolem pasu. Tak s ním si opravdu zahrávat nebudu! Zajel jsem na svoje obvyklé místo, ale všiml jsem si, že Bellino auto tu ještě není. Kde jen může být? Vždy je tu mnohem dřív než já.

Bella:

Po mém divadýlku v jídelně mě všichni obdivovali a bavili se se mnou… Byla jsem za to ráda, alespoň jsem na chvíli nemyslela na Edwarda.

Trhla jsem s sebou a uvědomila si, že jsem neslyšela budík. A sakra! Zaspala jsem.

Vymotala jsem se z peřiny a vyskočila ven. Rychle jsem na sebe hodila oblečení a utíkala do koupelny. Tam jsem ze sebe udělala alespoň trochu člověka. Přímo jsem běžela do auta. Rychle jsem nastoupila a vyjela.

Když jsem přijela na parkoviště a vystoupila, všimla jsem si nového auta. Jeep. To budou asi ti Cullenovi. Všimla jsem si, že se na mě všichni dívají, tak jsem se podívala taky. Když jsem si všimla, co jsem měla na sobě, vyjekla jsem. Měla jsem černé kraťásky a bílou košili. Musím teda říct, že jsem vypadala docela dobře, ale co mě překvapilo, bylo, že jsem si toho všimla až teď. A hlavně toho, že mám i boty na podpatku. To jsem byla tak zamyšlená?

Stála jsem tam a pomalu se rozhlížela. Když jsem si všimla těch dokonalých andělů. To snad ani nemůžou být lidé. Překvapilo mě, když mi ta malá, co vypadala jako elf, zamávala. Zamávala jsem jí nazpět a ona se usmála a vydala se ke mně.

„Ahoj, Bello. Už jsem tě čekala…“ Usmála se a já na ni vykulila oči.

předchozí kapitola ♥ následující kapitola

Verony1 a BellaCullenSwan

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenapravitelný? - 5. kapitola: