Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenapravitelný? - 2. kapitola

27.04.2010 (17:45) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2041×

1. kapitola

Před 5 lety před kinem:

(Pohled Renné Swan):

„Mamí, kdy začne ten film? Už tu stojíme půl hodiny a mě to tu nebaví. Pojďme dovnitř,“ stěžoval si můj andílek.

„Ale, Belluško, ty jsi chtěla jít na premiéru. Vždyť tam hraje Edward Masen, tvůj nejoblíbenější herec. Když už jsi mě přemluvila, vydržíš to,“ řekla jsem jí opatrně, protože Bella je hodně výbušný člověk. Od té doby, co jsme odjely z Forks. Vím, Charlieho měla ráda, ale já to tam prostě nemohla vydržet. Odjely jsme asi před třemi lety. Teď má Bella 12 let a stojíme před kinem a čekáme na premiéru Sám doma o Vánocích, kde hraje její nejoblíbenější herec. Tudíž Edward Masen. Poté, co jsme se odstěhovaly, hledala nějakou jinou zábavu. Našla. Bohužel to byl Edward.

„Mamí,“ zatáhla mě za rukáv, aby si získala moji pozornost, „pojď už, nebo nám to uteče.“ Přikývla jsem a tak jsme šly do kina.

**

(Po filmu)

„Zlato, jak se ti líbil ten film?“ zeptala jsem se a Bells se jen usmála.

„Jak se mi asi mohl líbit, když tam hrál Edward?“ zeptala se pohoršeně a potom si broukala písničku, kterou Edward zpíval.

**

(Současnost, Pohled Belly):

„Ááááá,“ vykřikla jsem s hlavou těsně u monitoru.

„To ne… to... to snad není pravda!“ vykřikla jsem znovu.

„Co se... Stalo se něco?“ přiběhla máma celá vystrašená, když jsem dobrých deset minut křičela. Jen jsem zakroutila hlavou a ona zase odešla. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. To snad není možné. Jak se to mohlo stát. Jak? To ne. On nemohl mít bouračku. Co se bude dít? Už ho sleduju 7 let. Samozřejmě jen přes počítač. Bydlí v Los Angeles. Bohužel já tam už nebydlím.

Jednou, mě máma vezla do Forks za tátou na letní prázdniny. Máma se rozhodla, že tu taky nějakou dobu zůstane se mnou. No spolu s tátou spolu trávili každý večer a mě si nevšímali. Hlavní bylo, že jsem měla v pokojíčku počítač a filmy s Edwardem. No zpátky k tématu. Jak spolu trávili každý večer, tak zjistili, že to bez sebe znovu nedají ani ránu a máma se natrvalo stěhovala sem. Samozřejmě i se mnou. Teď tu bydlím už asi 3 roky. Teď mi je sedmnáct let. Vlastně ještě ne. Za chvíli budu mít narozeniny.

Přesněji 13. září. A teď vlastně kvůli čemu vyšiluji. Už jste asi pochopili, že šlo o Edwarda. On totiž měl bouračku a teď se zotavuje z operace. Psali to na jeho stránkách. Sice je jen dětská hvězda, ale to vůbec nevadí. Pořád ho zbožňuji. A teď mi to docvaklo. Na tváři se mi objevil úsměv od ucha k uchu. Jenže musím to říct mámě. Nebo jí to taky nemusím vůbec říkat a zavolám jí to, až budu na letišti. Nejlépe až v Los Angeles.

Rychle jsem vylítla od počítače a hledala nějakou cestovní tašku, do které jsem si naházela peněženku, pas, a taky nějaké oblečení. Vyběhla jsem neslyšně z domu a už nasedala do autíčka. Ještě že jsem přemluvila tátu, aby mi nekupoval ten náklaďáček od Billyho Blacka, jelikož bych tu teď neseděla sama, ale stála by tu máma i s tátou.

Rozjela jsem se na plno a mířila k letišti a za okamžik jsem parkovala v naší garáži nedaleko od letiště. Přece nenechám svoje autíčko, aby jej někdo ukradl. Vypnula jsem motor a vystoupila. Zamkla jsem a už si to mířila k letišti po svých.

Zrovna jsem stála ve frontě na letenku, když mi někdo zezadu zaklepal na rameno. Otočila jsem se a chtěla mu z plna hrdla něco říct, to by tam ale nemohla stát máma s tátou. A sakra!

„Isabello!“ zahřměl táta. „Co sis myslela, že uděláš? Že si jen tak pojedeš do Los Angeles a budeš tam bloudit? Ty si myslíš, že by tě k němu pustili? Myslíš si, že ho tam nehlídá ochranka nebo tak někdo?“ začal, ale to jsem se otočila a posunula se o místo ve frontě. Otočila jsem se na ně zpátky. Táta vykulil oči a máma ho chytla za ruce, protože by po mě nejspíš vystartoval.

Pochvíli se uklidnil, a tak ho máma pustila. Jenže táta po mě opravdu vystartoval. Přiskočil ke mně a vyhoupl si mě na rameno, jako pytel brambor. Začala jsem do něj bušit rukama a kopat nohama.

„Tati, to snad nemyslíš vážně. Víš, jak je to pro mě důležitý? Je to celej můj život,“ křičela jsem hystericky, a nepřestávala kopat a bušit. Pustil mě, až jsme stáli venku z haly. Pustil mě na nohy a já neváhala a utíkala zpátky. Chytl mě za pas tak pevně, že jsem se nehla už ani o píď. Přemýšlela jsem, kde se v něm vzalo tolik síly.

„Tati, pusť... Au to bolí,“ vykřikla jsem, když jeho stisk ještě zesílil. Viděla jsem, jak zaváhal, ale nepustil mě, pouze povolil stisk.

Já, jako by mi až teď došlo, že do LA prostě nepojedu, jsem začala brečet. No brečet, je ještě slabé slovo. Začala jsem přímo hystericky řvát. Vzlyky se nedaly utišit a já se jimi začala otřásat. Lidé, co tu chodili kolem, se na mě naštvaně dívali a máma se na ně omluvně usmívala. Co se jim má co omlouvat? Může za to ona. To ona, ještě s tátou, mě přepadli na letišti, když jsem se chystala si koupit letenku. Je sice pravda, že o tom neměli ani tušení, ale to přece nevadí. Nebo ano?

Táta mě vzal do náruče a posadil mě na zadní sedadlo jeho auta. Ještě že už nedělá policistu. To by bylo, jako by mě zatýkali. Seděla jsem vzadu, schoulená do klubíčka a už mi jen stékaly slzy jedna za druhou. Nebudu se s nimi bavit. Můžou si za to sami. A já zřejmě taky. Určitě jsem nechala na obrazovce článek o tom, že Edward je v nemocnici. Já husa jedna pitomá.

Zastavili jsme. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že stojíme u garáží, kde jsem nechala auto. Máma vystoupila a zase zavřela. Táta se opět pomalu rozjel. Takže máma mi odveze auto. Ještě že pro něj nemusím sama. Zase jsem hlavu položila a po chvíli mi začaly těžknout víčka, tak jsem je nechala a usnula.

**

Převalila jsem se na záda a otevřela oči. Zůstala jsem koukat do stropu u mě v pokoji. Takže mě přenesli. Ó jak milé. Odvrátila jsem hlavu směrem k oknu a všimla si, že venku už je dávno světlo a svítí slunce. Jak neobvyklé. Tady ve Forks svítí slunce jednou za uherský rok, a ani to snad ne. Odkopala jsem deku a nohy spustila z postele. Měla jsem jen kalhotky a tričko. Takže mě i vysvlíkli. Taky dobrý. Prvně jsem si šla otevřít okno dokořán a potom se obléci do tepláků.

Vytáhla jsem první tepláky, které mi padly pod ruku, ještě jsem si vzala triko a mířila do koupelny. Tam jsem se pořádně vysprchovala. Potom jsem si usušila vlasy a oblékla se.

Když jsem vycházela z pokoje, ve dveřích jsem si vzpomněla, že bych se měla podívat na počítač. Rychle jsem se otočila a nebyla bych to já, kdybych loktem nenarazila do futra. Bolest hned přešla, a tak jsem konečně došla k počítači. Čekala jsem až se načte moje oblíbená stránka, ale nic se neukázalo.

No jistě. Včera jsem přece chtěla odcestovat. To je přece už jedno. Rodiče na to měli právo a já se musím chovat, jako slušné děvče. Vypla jsem počítač, který mi byl bez netu stejně k ničemu a vyšla z pokoje. Sešla jsem schody a vešla do kuchyně. Podívala jsem se na hodiny a vykulila oči. Co prosím? To už je 12 dopoledne? Hm. To je tak na to, abych si udělala oběd. Máma byla v práci a táta taky, já jsem teď měla prázdniny. Ještě měsíc a bude škola a já konečně budu mít 17.

**

Zbytek prázdnin utekl jako voda a já jdu zítra zase do toho ústavu, kterému se říká škola. Vůbec se tam netěším. Bude tam Lauren, ta mrcha, kterou nesnáším. Ona mě taky, protože ona se zajímá o Grega, ale ten o ni nejeví zájem, ten jeví spíš o mě. Jenže já nemám zájem. Není to o tom, že by Greg nebyl hezký, ale prostě není to můj typ. Ještě že tam bude alespoň Angela.

Oh... Teď jsem si vzpomněla, že jsem se vám ještě nepředstavila. Jmenuji se Isabella Swanová. Vlastně mám delší jméno, ale to mi máma nechce říct. Zatím je mi 16 a 13. září mi bude 17 let. Bydlím ve Forks, ve státě Washington. Je tu věčně zima, nebo prší. Bydlím s tátou i mámou. Máma tátu opustila, když mi bylo 9 let. Jsem šťastná, že se k sobě vrátili. Moc se nestává, že když se někdo rozvede, jednou se k němu vrátí a vezme si jej znovu. Máma pracuje jako učitelka v mateřské škole a táta. Táta už nepracuje jako policista, odešel, když ho chtěli přestěhovat na policejní stanici na opačné straně USA. Táta nechtěl odjet z Forks, přece jenom tu strávil celý svůj život, a tak prostě dal výpověď. Teď pracuje jako ředitel firmy, kterou si se svým přítelem otevřel. Jak jsem zjistila, táta se učil na manažera. Zjistila jsem to, poté, co dal výpověď. Máma z něj byla na prášky, protože se bála, že nás neuživí. Jenže táta se vytasil s tím, že když jsme tu nebyly, učil se na manažera. No jde mu to dobře. A já. Co o mě ještě říct? Mám strašně ráda... ne já přímo miluju Edwarda Masena. Vím, je to už praštěné, vždyť on je v podstatě vyhaslá hvězda, ale mě se líbí. Někteří se mi kvůli tomu smějí, ale mě je to jedno. Navíc od doby, kdy jsem chtěla odletět do LA, jsem o něm neslyšela. Nevím, co se s ním děje…

Verony1 a BellaCullenSwan

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenapravitelný? - 2. kapitola: