Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 6. kapitola

arena6

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Nemůžeš nám bránit, Rose! - 6. kapitolaJe tu další kapča. Kdo zachrání holky? A proč se jim Rosalie přijde omluvit? Budou za to holky rády?

01.08.2010 (09:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3456×

6. kapitola – Omluva

(pohled Belly)

 

Podívala jsem se znovu do očí toho muže, který se zase nebezpečně přibližoval. Jeho oči byly lačné po zabíjení. Od smrti už nás s Alicí dělily pouho pouhé vteřiny.

Chytly jsem se za ruce a čekaly na nejhorší. Vzpomínala jsem na maminku a taťku. Kdo je teď bude zlobit? Komu dají pusu na čelo a popřejí jim dobrou noc, než půjdou „spát“? Kvůli komu jim teď budou ujíždět nervy? Kvůli komu bude táta dostávat záchvaty smíchu, než kvůli mé nešikovnosti a Alicině průbojnosti? Koho teď budou po ránu budit? A na koho se teď budou usmívat? Maminka už přeci mít děti nemůže…

Nebo strejdové. Kdo s nimi teď bude vyvádět hlouposti? S kým teď budou soutěžit v běhu? S kým se budou sázet? Kvůli komu budou brát průšvihy na sebe? Ale oni dva ještě měli naději na šťastný život i s dětmi.

A co Carlisle a Esme? Koho teď budou rozmazlovat? Na kom si teď bude Esme vybíjet svůj nepoznaný pocit být matkou? Jak to všechno bude dál? Bude naše rodina zase někdy šťastná?

Z mého přemýšlení o tom, co bude, mě vyrušil pohyb. Stalo se hned několik věcí najednou.

Ti dva se zastavili, podivný šramot se ozval ze křoví a najednou na louku vstoupili další dva upíři. Ti dva, co po nás šli se zastavili a dali se na úprk. Damian s Thomasem se za nimi vydali. Žena měla štěstí. Utekla. Muž už ale tolik štěstí neměl. Za chvíli byl na kusy a Thomas už běžel z lesa, s náručí plnou dřeva na podpal. Zapálil ho a spolu s Damianem tam pak naházeli zbytky toho blonďáka.

Chvíli sledovali, jak ho spalují plameny, a pak si plácli rukou. Na to se otočili na nás.

„Nebojte se, my dva vám neublížíme!“ zašeptali směrem k nám a začali se pomalu přibližovat s rukama zvednutýma tak, abychom na ně s Alicí viděly. Až teď jsem si uvědomila, že stále držím Alici za ruku. Teď už poněkud křečovitě. Alice na tom nabyla lépe a já si ani netroufala odhadovat, jak se asi tváříme.

Jako už by nebylo na louce dost upírů, vešla na ni celá naše rodina. Jen Esme tu chyběla.

Jakmile zbleskli Damiana s Thomasem, začali na ně vrčet a chystali se zaútočit. Až to mě naplno probralo a já i s Alicí už jsme běžely směrem k nim, zabránit osudové chybě.

„Neútočte! To oni nás zachránili!“ vykřikly jsme s Alicí společně a jaly jsme se vysvětlovat, než nám naše zachránce zmrzačí. Zjevně to pochopili, protože se narovnali z útočních pozic a zaujatě sledovali. Přes jejich obličeje jsme mohly pozorovat škálu pocitů, které se u nich střídaly. Napřed se tvářili zděšeně, pak nevěřícně a nakonec se v jejich obličejích usadila vděčnost směřovaná k našim zachráncům.

„Děkujeme! Jsme vám zavázáni… Nechcete s námi jít k nám a konečně si v klidu promluvit?“ řekla mamka a mně div nespadla brada údivem, podívaly jsme se na sebe s Alicí a žasly nad tou změnou.

„Rádi bychom, ale ta žena někam utekla. Možná by bylo lepší, kdybychom se po ní ještě podívali. Možnost promluvit si budeme mít i jindy. Teď jestli nás omluvíte?“ řekli a zmizeli za zeleným podrostem. Všichni jsme se za nimi ještě chvilku dívali.

„Víte, já s Edwardem a Jazzem se po ní raději taky ještě podíváme, jestli vám to nevadí…“ řekl děda Carlisle a zmizel i se strejdou Edwardem a Jazzem tam, co Damian s Thomasem.

„Nevadí…“ zašeptala mamka a ještě chvilku za nimi koukala, pak se otočila na nás a už nás s Alicí drtila v objetí. Pak se k nám přihnal ještě táta, a tak jsme se tam všichni objímali.

„Ani nevíte, jaký jsme měli o vás strach, narazili jsme na pach těch upírů, když jsme se vraceli z lovu a když nám Jasper řekl, že vy dvě jste také šly na lov…“

Ani to nemusel doříct, věděla jsem, co tím myslela. Znova jsem je oba objala a pak jsme vyrazili domů, pěkně ruku v ruce. Táta dokonce nesl Alici na zádech, jako to dělal, když byla malá.

Jen co jsme dorazili domů, začala nás v náručí drtit Esme. Až do večera jsme zůstali s rodiči a Esme v obýváku a povídali si o tom, co se tam vlastně stalo.

Kolem 11 hodiny večer dorazili strejdové a děda Carlisle. Jakmile nás tam uviděli, přišli nás obejmout. Děda a Jazz mě jen letmo objali, ale u strejdy Edwarda jsem si myslela, že mě snad nepustí. To samé strejda Jazz s Alicí. Až taktní zakašlání od dědy je přimělo nás pustit. Bylo to... divný. Ne, že by mi to vadilo, ale poslední dobou to s tou starostlivostí opravdu přehánějí.

Pak nám ale mamka nakázala, aby už jsme šli spát. Rozloučily jsme se tedy se všemi a odebraly se s Alicí do ložnic. Asi po dvaceti minutách Alice přišla na rozhovor, jako obvykle, ale tentokrát se žádný nekonal. Až teď to na mě všechno spadlo a já si uvědomila, že jsem mohla svoji milovanou, střeštěnou sestřičku ztratit. To bych asi nesnesla. Vypadalo to, že ona je na tom stejně. Rozeběhla se ke mně a já k ní. Pořádně jsem se začaly objímat, začaly jsme brečet jak želvy. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stály, ale vyrušilo nás až zaklepání na dveře. Byla to mamka a když nás tam takhle viděla, přiskočila k nám a už jsme tam takhle stály tři, až na to, že mamka nemohla brečet. Po chvíli nás zahnala, ať si aspoň sedneme, že nám něco potřebuje říct. Tvářila se velmi vážně.

„Víte, holky, nechtěli jsme, aby jste se s Damianem a Thomasem bavily, protože jsme mysleli, že jsou nebezpeční. Chtěla jsem se vám omluvit… Měly jste pravdu. Až teď mi došlo, že jsem nechtěla, aby jste se s nimi bavily, ještě proto, že jste se s nimi docela sblížily a já se bála, že my vás odvedou. Teď mi ale došlo, že pokud byste si je vybraly, vybraly byste si dobře… Takže, ještě jednou… Omlouvám se… měly jste pravdu!“ řekla mamka a mně spadla brada až někam na podlahu. Podívala jsem se na Alici. Byla na tom stejně. Neváhala jsem a vrhla se na mámu a znovu ji objala. Alice to samé.

Po chvíli se máma omluvila a šla už do svého pokoje, stejně tak Alice. A já se už neskutečně začala těšit na pondělí do školy.

 

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 6. kapitola:

 1
1. Kačka
04.09.2011 [19:45]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře