Tak, a máme tu další kapitolu. Je to veliké střídání pohledů. V kapitole se vracíme ke Cullenovým. Co podniknou a jak se budou cítit, až zjistí, co se stalo holkám? Pomůže jim někdo? To se dočtete níže…
14.08.2011 (14:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2743×
33. kapitola – Starý známý
(pohled Rose)
„Bello! Okamžitě se vrať!“ křikla jsem za ní, ale asi mě nevnímala, protože běžela dál. Stále jsem si opakovala tu větu, kdy mi řekla, že mě nenávidí. Přitom já pro ni vždy chtěla jen to nejlepší. S nenávistí jsem pohlédla na ty dva hajzly, co se nazývali mými bratry.
„Jestli jsou opravdu těhotné, tak se z toho nevykroutíte!“ zavrčela jsem.
„To ani nechceme,“ řekli unisono.
„Jak jste jim to mohli udělat? Vždyť je jim osm!“ pokračovala jsem dál a všechen vztek už odplul. Teď se dostavilo zoufalství. Moje holčičky zdaleka neměly tak jednoduchý život, jak jsem pro ně plánovala. Najednou mě objímal Emmett. Nasucho jsem mu vzlykala do košile.
„Rose… nedělali jsme nic, co by samy nechtěly. A já Alici vážně miluji,“ zašeptal mírně Jasper.
„A já Bellu,“ dodal Edward.
„Ony ještě neví, co chtějí! Možná jsou dospělé duševně i tělesně, ale jejich představa světa a reality je stále stejně skreslená jako u dětí! Představují si, že jim budete navěky věrní, že s vámi zažijí ohromnou lásku a časem budou mít spousty dětí. Že je nikdy neopustíte, neublížíte jim… Copak jste schopni jim tohle dát?!“ vychrlila jsem ze sebe a dál nasucho brečela. Z druhé strany se najedou objevila Esmé a objala mě také.
„Než bych jí ublížil, to bych se radši nechal upálit na hranici!“ řekl zpříma Jasper a Edward kývnul. Stále jsem jim nevěřila, prostě je chtěli jen využít a zůstanou s nimi jen do té doby, než je holky neomrzí. A já pak budu utěšovat dvě dcery se zlomeným srdcem.
„To se nikdy nestane,“ slíbil Edward. A já tomu stejně nevěřila. Místo toho jsem se vytrhla Emmettovi i Esmé a zamířila na verandu počkat si, až se holky vrátí. Pak jim toho ještě spoustu povím, to se budou divit. Ale to s tou fackou jsem asi přehnala… Jenže neměly nám lhát.
Pozorovala jsem les, stmívalo se a holky nikde. Stála jsem na verandě bez hnutí hodinu. Dvě. Tři. Pět. Bylo už dávno po půlnoci a holky ještě nikde. To už jsem tu nečekala sama, byl tu Emmett a ti dva… Bylo těžké jim teď přijít na jméno.
Esmé vykoukla ze dveří.
„Stále se nevrací?“
„Ne,“ zašeptala jsem.
„Až přijdou, dostanou co proto,“ konstatoval Emmett.
„To bych nedělala, nebo utečou znovu,“ řekla svůj názor Esmé a stoupla si vedle mě.
„Neměli bychom je začít hledat?“ zeptal se nejistě a s obavou v hlase Edward vedle Esmé a Jasper přikyvoval.
„Dáme jim ještě hodinu, a pokud se nevrátí, půjdeme je hledat.“
„Dobrá,“ rezignovali a dál upírali své oči na černočerný les. Jenže ani po té hodině se holky nevrátily. Doma si to pěkně slíznou.
„Tak fajn, vyrazíme je hledat,“ řekla jsem a už se sbírala k odchodu.
„Ne, počkej, musíme se domluvit, kdo co prohledá, a tak.“ Esmé mě zastavila a dala mi ruku na rameno. Její přesvědčivý pohled mě nakonec zastavil a já se vrátila do domu.
„Tady máte mobily,“ řekl Carlisle a každému z nás jeden hodil.
„Já prohledám lesy směrem k pláži. Vy, Rose a Emmette, byste se mohli podívat směrem na východ, a taky na tu jejich louku. Edwarde, Jaspere, prohledejte město, a taky dům Damiana a Thomase. Jen tak pro jistotu, mohly by tam být schované, aniž by si myslely, že je tam budeme hledat. A Esmé. Někdo by měl zůstat doma, pro případ, že by se vrátily. Máš tu mobil, takže nás můžeš pravidelně kontrolovat nebo prozvonit, kdyby se vrátily. Kdybychom je nenašli… o východu slunce se tu sejdeme a vymyslíme, co dál.“ Carlisle zakončil svou řeč a sám si založil stříbrný mobil do kapsy. Líbl Esmé na tvář a vydal se směrem k pláži. Napadlo mě, že možná i promluví s vlky, kdo ví.
Chytla jsem tedy Emmetta za ruku, strčila si mobil do kapsy u kalhot a vydala se hledat své holčičky. Měla jsem už o ně docela velký strach, ale stejně jsem věřila, že je najdeme. Že se jen někde schovávají a na truc nechtějí jít domů. Doufala jsem…
(pohled Jaspera)
Já jsem takový idiot! Proč jsem ji jen nechal utéct? Mohl jsem ji zastavit, ale čekal jsem, že se jen vyvzteká a zase se vrátí. To je přece moje Alice. Tohle jí není podobné. A Bella by sama a dobrovolně taky nezůstala na noc někde uprostřed lesa.
No, vydali jsme se s Edwardem mlčky k městu. Po svých, tak to bylo rychlejší. Každý z nás se velmi strachoval o svou lásku a nezbyl čas na polemizování o nesmyslech.
Procházeli jsme jednou tmavou uličkou města za druhou, ale nikde nebyly ani známky toho, že by to holky stočily do města. Nikde tu nebyla znát jejich vůně. Byla pěkná kravina tu dál zůstávat. I Edward to věděl, tak jsme se ještě rozhodli zajít do domu těch dvou, a jestli nenajdeme nic ani tam, zkusíme štěstí jinde. Kde se dá, dokud holky nenajdeme. Klidně prohledám celý svět, jen abych Alici našel.
Byli jsme tam za pár minut. Dům byl tichý, ponořený v temnotě, a přesto jsme se tam vydali. Nikdo tam nebyl.
Stejně jsme se ale chvilku zdrželi.
„Cítíš to?“ zeptal se Edward a já přikývl. Byl to čerstvý pach těch dvou parchantů. Jakoby tu nedávno byli. Což je blbost, protože pokud vím, tak krátce potom, co jsme s nimi zametli, odletěli zase do Itálie.
Vlastně tu bylo mnohem víc pachů, ale ty ostatní jsem neznal. A byly hodně čerstvé. Ani ne 24 hodin staré. Co tu, sakra, zase dělají?
„Zdá se mi to, nebo tu voní –“ začal jsem.
„Krev!“ dořekl Edward a vydal se směrem do kuchyně. Otevřel ledničku. Místnost osvětlilo světlo z ní vycházející. V ledničce bylo několik transfúzí krve. A v koši vedle ledničky bylo vyhozených pár sáčků. Ta krev byla lidská. Tohle se mi nějak nelíbilo.
„Půjdeme po jejich stopě?“
„Jo,“ zašeptal jsem a modlil se, ať vede někam daleko odsud a neprotíná se s vůní holek. Nejlépe, kdyby vedl na letiště.
Ale já měl vždycky smůlu. Běželi jsme po jejich pachu asi půl hodiny plnou rychlostí. Končil na jedné louce. Vlastně nekončil, stával se tu výraznějším, protože se mísil s dalšími dvěma pachy.
A na louce jsme nestáli sami. Uprostřed klečela Rose a zase plakala. Nad ní stál Emmett a rozhlížel se zuřivě kolem. Když si nás všiml, ihned přiběhl k nám.
„Co jste zjistili?!“ Rose na okamžik přestala brečet a obrátila hlavu k nám.
„Ve městě nikdy nebyly. Podívali jsme si i do toho jejich domu. Tam také nebyly, ale máme špatnou zprávu. Damian a Thomas se vrátili. A asi nebyli sami. Jejich pach nás dovedl až sem. Co se stalo?“ kývl jsem hlavou k Rose a přišel blíž.
„Ten… tenhle prstýnek… Bella ho dostala, když jí bylo pět… nikdy ho nesundávala… Nikdy!“ vydávala ze sebe Rose mezi vzlyky.
„To ještě nemusí nic znamenat,“ snažil jsem se ji uklidnit i pomocí své schopnosti, ale vůbec to nešlo, hlavě když i já jsem začal pociťovat beznaděj.
„To musí něco znamenat! Přece cítíte ten pach! Oni je unesli, holky by proti nim neměly šanci… možná jim něco udělali. Bože ne, moje holčičky…“ Víc ze sebe nedostala, úplně se třásla a plakal tak srdceryvně, že už by každého rozesmutnil jenom pohled na ni.
(pohled Emmetta)
„Tak na co čekáme?! Ten pach pokračuje, vydáme se je hledat, třeba je ještě stihneme dohnat!“ zakřičel jsem, na nic nečekal a už se vydal po jejich pachu.
„Měli bychom napřed kontaktovat Carlislea, poradit se!“ zakřičel na mě Edward.
„To je mi fuk, nenechám svoje holčičky na holičkách! Zavolat mu to můžeme, až je zachráníme!“ zavolal jsem nazpátek a řítil se lesem po jejich pachu rychlostí, jakou jsem u sebe nikdy nedokázal považovat za možnou. Za chvilku mě všichni tři dohnali a běželi zároveň se mnou. Všechny nás teď poháněl strach a vztek. Nikdo teď nemohl být rychlejší než my.
Běželi jsme asi hodinu, dokud jsme nedoběhli až tam, kde les řídl a bylo tu spousta křoví. Prodrali jsme se přes něj a ocitli se na ohromném placu. Bylo to soukromé letiště. Netrvalo mi dlouho, než jsem odhadnul, komu mohlo patřit.
Volturiovi! Ale žádné letadlo už tu, ani v hangáru, nebylo a nikdo nám nebyl ochoten nic říct. Nakonec to Edward vyčetl z jejich myšlenek. Zhruba před čtyřmi hodinami odsud startovalo letadlo ve směru: New York – Madrid – Řím.
Jakmile jsme byli z dohledu, musel jsem nechat odejít nějak ten vtek. Praštil jsem do stromu. Uhnul mu, když se zlomil v půli, nehleděl na hluk, na škody a praštil do dalšího stromu. A dalšího. A dalšího…
(pohled Esmé)
Volala jsem jim už několikrát, ale nikdo z nich mi ten mobil nebral. A holky se nevracely. Měla jsem jít s nimi…
Carlisle se vrátil okolo třetí ráno s bezradným výrazem. Ostatní asi o hodinu později s ještě horšími výrazy na tvářích. Bylo to zoufalství, vztek, bezmoc, hněv… a stopa šílenství.
„Co se stalo?!“ vyjekla jsem, jakmile překročili práh našeho domu.
„Damian s Thomasem se vrátili a nebyli tu sami. Unesli holky. Unesli je do Volterry, je to víc než jasné!“ zavrčel Emmett a já objala Rose, která mi ihned padla do náručí a zase začala plakat. Tentokrát jsem se k ní přidala.
„Pojedeme za nimi?“ zeptala jsem se.
„Musíme jet za nimi!“ vykřikla Rose a najednou se vzchopila.
„Jaspere, zarezervuj nám lístky na nebližší let. Carlisle, vyjednej si volno v práci. Esmé my dvě si musíme zajít na lov, než vyrazíme. Edwarde, ty se pokus nějak spojit s Denaliovými, jestli by nám nepomohli. Já v tom své holčičky nenechám, brzy budou zase doma!“ vyhrkla a do očí se jí vloudila šílená naděje, kterou jsem hodlala podpořit, protože se nikdo neměl k ničemu, co řekla.
„Slyšeli jste? Tak dělej, šup!“ vyhnala jsme je z obýváku a sama vyskočila z okna a už se hnala na lov, abych se posílila. Možná abych se posílila před bitvou, teď musíme počítat se vším.
* * *
Let byl nekonečný. Letěli jsme hned druhý den ráno. Trvalo to jen pár hodin a stejně jsem celou dobu byla jako na trní a celá nervózní. Carlisle se mě ani nesnažil uklidňovat, protože sám na tom byl možná ještě hůř než já. Denaliovi nám odmítli pomoct a my nevěděli proč.
Přestupovali jsme v Paříži a letadlo nám stejně letělo až za dvě hodiny. To bylo snad ještě horší. Ale pořád lepší, než tam běžet, to bylo přece jenom pomalejší než let.
„Zešílím z toho! Musím něco dělat!“ zavrčela Rose a začala se procházet podle řady sedadel, kde jsme čekali na další let.
„Už příliš dlouho nehnutě sedíme, možná bychom si měli dojít na záchod, nebo tak, aby to nebylo nápadné,“ zašeptala jsem. Rose kývla a já se zvedla.
„Půjdu s vámi, není nejlepší se teď úplně rozdělovat,“ konstatoval Carlisle a dohonil nás. Zjistila jsem, že ani pohyb mi zrovna moc nepomáhá, ale pořád lepší, než jen tak sedět.
Vycházeli jsme zrovna z toalet, když se za námi ozvalo: „Carlisle?“
Carlisle se reflexivně otočil a vykulil oči.
„Charlesi?!“ zvolal Carlisle a zíral na někoho stojícího za námi. Otočila jsem se též a uviděla tam stát pohledného, vysokého, tmavovlasého upíra s podmanivýma očima, zhruba mého věku, jak se drží za ruku s další upírkou, která byla podle mě o něco mladší než já. Měla také černé vlasy, ale do půli zad, stáhnuté do ohonu, který jí moc slušel. Byla průměrně vysoká, štíhlá a měla výrazné oči a rty. Po jejich boku stála ještě jedna upírka a vypadala podobně jako ta první upírka a přitom úplně jinak. Také měla tmavé vlasy, ale měla v nich červený melír. Byla drobnější než ta první, a taky hodně hubená. Vlasy měla stáhnuté čelenkou a na nose měla sluneční brýle. Neviděla jsem jí do očí, ale rty měla stejně výrazné, jako ta druhá upírka.
Obě dvě si nás měřily pohledem, zatímco ten Charles se usmíval.
„Příteli, to je překvapení, co ty tu děláš?“ zeptal se Charles a šel obejmout Carlislea.
„Jsem tu rodinou, nezdržíme se, jenom projíždíme.“
„To je škoda, moc rád bych vás pozval do naší rezidence, ale upřímně, také zrovna odjíždíme.“
„Snad to vyjde někdy příště… ach, já hlupák, já vás nepředstavil. Tohle je Charles, můj starý přítel z Anglie. A tohle by měla být, podle dopisů, jeho krásná žena Margaret a její sestra Hannah, jestli se nepletu, je to tak?“ Charles přikývl.
„No a tohle je moje žena Esmé a naše dcera Rosalie.“
„Těší mě,“ řekl Charles a oběma nám podal ruku, pak nám ji podaly i Hannah s Margaret a už se obě usmívaly.
„Kam vlastně cestujete?“ optal se Charles.
„Do Itálie…“ řekl Carlisle zdráhavě. Tentokrát to byl Charles, kdo vykulil oči.
„Jedete do Volterry?“
„Tak nějak.“
„Proč proboha, budete mít štěstí, když vás potom zase pustí.“
„Nemáme jinou možnost,“ zašeptala jsem. Pohledy těch třech na mně utkvěly.
„Carlisle… jsme staří přátelé, poznám, když tě něco trápí. Jestli potřebuješ pomoct, jsem ti k službám.“
„Nechci ohrozit váš život,“ zakroutil hlavou Carlisle. Charles se uchechtl.
„Mluv, co se děje?“ Carlisle si povzdechl a začal vysvětlovat. Všichni tři napjatě poslouchali. Vyprávění bylo dlouhé a ke konci už nás přišli zkontrolovat i Jasper s Edwardem a Emmettem, takže jsme tu nakonec stáli všichni.
„Neznám slovo, které by vystihovalo, to čím se Volturiovi stali!“ zavrčel Charles.
„Pomůžeme vám,“ řekla potichu a pomalu Hannah.
„Ne, to po vás nemůžeme chtít.“
„Vy nás nechápete, my se vás neptáme na svolení, stejně jsme tam právě odjížděli také. Také tam máme rodinu,“ zašeptala Margaret a Charles ji objal. Povzdechla si a opřela se o něj. Teď se dožadoval odpovědí Carlisle a Hannah začala vyprávět, Margaret ji někdy doplňovala.
„Před sedmnácti lety jsme byly tři. Měly jsme ještě sestru. A ta se zamilovala do upíra a otěhotněla. Snažily jsme se jí pomáhat, jak jen to šlo, ale porod se neúprosně blížil a my dvě nakonec také zjistily, co byl Paolo zač. Nevadilo nám to, šlo nám o to, aby přežila naše sestra i její dítě. Paolo trval na potratu, ale ona si nedala říct… Jenže se o nich dozvěděli Volturiovi. Paola popravili a nás, protože v nás viděl Aro veliký potenciál, přeměnily.“
„Tedy jen nás dvě,“ vysvětlila Margaret.
„Ano, protože Aro byl vždycky zvědavý a měl rád unikáty. Chtěl tedy nechat naši sestru jako pokusného králíka porodit a nás mezitím přeměnil. Chtěly jsme utéct, ale nemohly jsme se odtamtud dostat. A ani jsme tam nechtěly nechat sestru, která umírala. Ale ona si nedala říct a vyhnala nás s tím, ať se zachráníme. Když začala rodit a srotili se kolem ní skoro všichni upíři ve Volteře, povedlo se nám uniknout strážím, ale ji jsme tam musely nechat.“
„Přísahaly jsme jí, že se pro ni vrátíme,“ zašeptala Margaret.
„Jak ale víte, že porod přežila?“ zeptala jsem se.
„Protože před týdnem nám došlo tohle,“ řekl Charles, zalovil v kapse od bundy a ukázal nám obálku, kde byla zřejmě jejich adresa. Nic jsem nechápala, dokud z ní nevyndal stříbrný náramek.
„Ten náramek jsme si jednou všechny tři koupily, ještě dřív, než jsme poznaly pravdu o upírech. Nikdy by se ho nevzdala. Musel jí ho někdo vzít. A poslat nám ho. Myslím, že ho možná svěřila někomu, kdo je jí ve Volteře blízký a měl možnost to poslat poštou. Protože ji by z Volterry nikdy nepustily. Utekla by,“ vysvětlila Margaret a já ji pochopila.
„A na co jste čekaly těch sedmnáct let?“ zeptala se Rose nechápavě.
„Pochop nás, pár let jsme se vyrovnávaly s tím, co se z nás stalo, pak nám taky bylo jasné, že musíme počkat, kdyby přežila, než její dítě vyroste, aby ho mohla vzít sebou a ono nás jen nezdržovalo. A pak jsme si nebyly nikdy jisté, jestli to doopravdy přežila.
Asi po deseti letech si Margaret našla Charlese a společně jsme hledali z všemožných zdrojů nějaké slabiny, které by mohla Volterra mít. Ten hrad, myslíme, že by tam mohl být jeden tajný vchod, o němž by ani samotný Aro nemusel nic vědět. Nikdo z Volterry, jinak už by polovina upírů odtamtud utekla.“ Hannah to dořekla a podívala se na hodinky.
„Zas hodinu nám to letí, možná bychom mohli probrat detaily toho, jak se tam dostaneme a zachráníme naše rodiny, ne?“ řekla ještě pak a popoháněla náš hlouček k sedačkám.
Zírala jsem na ty tři a nebyla schopná slova. Upíři, které známe několik desítek let, nám odmítnou pomoct a upíři, které pomalu ani neznáme, za nás budou riskovat životy, i když na tom mají i svůj vlastní zájem. V očích všech jsem viděla, že se k nim pomalu vrátila naděje. Naděje na to, že se naše holčičky možná ještě vrátí domů…
Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 33. kapitola:
moc se ti to povedlo, super! 
skvelé!!! teším sa na ďalšiu
naděje,že se z toho všichni dostanou. Super kapitola. Moc se těším na další díl 
Úžasné, líbí se mi ta akce. Moc se těším na pokráčko.. 
hrozně moc se těším na další díl!
Dalsi
Jen doufám že to dobře dopadne
Paráda...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!