Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 32. kapitola

07.08.2011 (10:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2605×

32. kapitola – Přátelství?

(pohled Alice)

Zanechal mě v té komnatě, co už jsem pěkně dlouho vídala ve svých živých snech. Nevím, jak Bella, ale já své vězení znala už dopředu. Jen jedna věc mi byla nejasná. Proč jsem, sakra, neměla vizi o tom, že nás unesou, když to byl celou dobu jejich záměr? Možná se jim povedlo mě natolik vydeptat, že jsem prostě neměla šanci nějakou vizi dostat. Už dlouho jsem vlastně žádnou neměla.

Kdybych tak aspoň věděla, jestli se naši rozhodnou nás hledat, nebo ne! Potom, co jsme s Bellou udělaly, bych se ani nedivila, kdyby nás v tom nechali. Měly jsme to doma říct. Jasper mě přece varoval, měla jsem na něj dát. On má vždycky pravdu.

Začala jsem brečet. Jazz, jak ten mi chybí, a to už jen po pár hodinách. Jak tu vydržím celou věčnost? Navíc, když budu muset být poslušná k jinému muži a budu tak podvádět toho, kterého nadevše miluji?

Jak z téhle šlamastiky ven? Kdyby se nám s Bellou podařilo utéct, možná už bychom našly způsob, jak zkontaktovat rodiče, ale pořád tu ještě byl ten obrovský, jako bludiště dělaný hrad, přeplněný nejrůznějšími strážemi. Nebyla šance utéct.

Byly jsme odsouzené k tomu, zůstat tu až do konce věků. Natáhla jsem se na postel, nechala slzy téct a přemýšlela. Možná, že kdybych jim vyšla vstříc a pár let se vzorně chovala, možná by mi pak nechali větší volnost a šance na únik by se zvýšila. Ale byla tu otázka. Vydržela bych pár let pod dozorem a být úplně poslušná, když jsem nikdy nedokázala poslouchat ani své vlastní rodiče???

*      *      *

Jak dlouho už tu ležím? Pár minut? Pár hodin? Den? Dva? Týden?! Nevím, jedno je jisté, slzy už mi dávno došly. Teď už jsem jen tupě zírala před sebe. Nechala se unášet tou bolestí uprostřed mé hrudi, kde jakoby mi někdo vyrval srdce zaživa a zbyla tam po něm jen rozbolavěná díra.

Nevím, jak dlouho to ještě trvalo, ale otevřely se dveře a ven nakoukla známá tvář. Byla to Gia. Nesla tác s jídlem a pitím. Položila mi ho do nohou postele a posadila se.

„Musíš už mít hlad,“ konstatovala, když jsem si jí dál nevšímala.

„Ani ne,“ zašeptala jsem ochraptěle, jak jsem si odvykla používat hlas.

„Na, napij se,“ řekla a podávala mi sklenici vody. Vzala jsem ji od ní a zhluboka se napila. Pálení v hrdle ale neustalo, já žíznila po něčem jiném. Přesto jsem poděkovala. A taky jsem se pomalu dala do jídla. Čekala jsem, že se Gia zvedne a odejde, ale zůstávala.

„Neodejdeš?“

„Mám tě hlídat, abys neprovedla nějakou hloupost.“

„Aha.“

Tak oni mají strach, abych si neublížila, páni. I když je to lákavá představa, pořád lákavější, než žít napořád tady. Místo toho jsem se zeptala na něco, co mě už před tím napadlo.

„Jak jste se sem vlastně dostali?“ Gia se podívala do plamenů v krbu.

„To vlastně nikdo neví… Mám dar, mažu myšlenky. Když jsem byla malá, smazala jsem mamince vzpomínky na její lidský život a ona už si nikdy nevzpomněla. Tehdy jsem to neuměla ovládat. Jediné, co jsme z Ara se Steph dostaly bylo, že nás máma počala s upírem, který byl pak popraven pro porušení zákona. Mámu a nás ušetřil díky naši darům, ale nesmíme odtud odejít. Dnes už bychom vlastně ani nechtěly,“ zašeptala.

„Proč?“ To jsem nechápala. Když to tu tolik nenávidí, proč odsud nechtějí pryč?

„Z jednoduchého důvodu. Já i Stephanie tu máme přítele. Mamka si sice ještě nikoho nenašla, ale máme tu rodinu. A mimo Volterru? I kdybychom všichni utekli, kam bychom se poděli? Bez peněz? Žít jako obyčejní nomádi? To bychom ani jeden nechtěli.“

„Mohli byste k nám.“

„K vám?“

„No, myslím, že ano. Sice jsme se doma pohádali, ale z větší části to bylo kvůli vám. Myslím, že nás doma už stejně hledají. Kdybyste nám pomohli utéct, pomohli by vám s životem mimo Volterru. Změnit identitu, schovat se před ostrým zrakem Volterry.“

„Vážně?“

„Myslím, že ano.“ odpověděla jsem a pousmála se.

„Zkusím se na to zeptat mamky a zbytku rodiny. No, myslím, že nehrozí, že by sis něco udělala, takže asi půjdu.“

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“

„Vidím tvé vzpomínky. Časem jsem vypilovala svůj dar. Mohu vidět, jak jsi vždy silně bojovala, když ses dostala do smrtelného nebezpečí a myslím, že nehrozí, že by sis sama sáhla na život, nebo snad ano?“

„Ne.“

„Tak já půjdu.“

„Dobře… a Gio?“ Zastavila se ve dveřích s tácem v ruce.

„Ano?“

„Mohu ti věřit?“

„Mohu věřit já tobě, Alice?“

Podívala jsem se do jejích upřímných očí a spatřila odpověď tam. Snad i ona ji našla v těch mých. Usmála se, zaťukala na dveře speciální kód a dveře se otevřely, aby ji stráže pustily ven. Protože jsme si celou dobu povídaly šeptem a dveře tu byly dost silné, nehrozilo, že by něco z toho slyšely.

*         *          *

Kolik uběhlo hodin, či dní teď? No, už jsem zase měla obrovský hlad.

Gia za mnou chodila poslední dobou pravidelně a já pochopila, že je jediná - kromě Thomase a Ara, koho za mnou pustí. Byla jsem za to ráda, že za mnou smí, protože mi občas donesla nějaké zprávy o Belle, a taky mi vysvětlila, jak se tu k ní všichni chovají, nebo jak našla svého přítele Draga.

„Bylo to takhle: Jednou zase přijeli turisté a my měli hostinu. Hned od začátku jsem si ho vyhlédla, hrozně lákavě totiž voněl. Ale když jsem po něm skočila a pohlédla mu do očí, najedou jsem mu nedokázala ublížit. Pustila jsem ho. Aro si toho všiml a přišel ke mně. Nakázal mi, abych ho zabila. Drago z toho byl dost vyjevený, ale jinak vypadal docela v pohodě.

No, já ho odmítla zabít, tak to chtěl udělat Aro sám, ale pak spatřil jeho potenciál a přikázal Demetrimu, aby ho přeměnil. No, a po nějaké době jsme se dali dohromady, když se z něj stal upír…

Nijak se mu nestýskalo po rodině, žádnou neměl. Byl z dětského domova, bylo mu čerstvých osmnáct a tohle byl jejich poslední společný výlet… Nenávidí to tu, i když říká, že kvůli mně by byl schopen zůstat kdekoliv, protože já jsem jeho jediný důvod existence. Vlastně je to oboustranné,“ dovyprávěla Gia.

„To je… zajímavý příběh. A co tvá sestra? A vaše máma opravdu nikoho nemá?“

„Ne, máma si po smrti táty už nikoho nenašla. Stephanie má přítele, právě Demetriho, ale ten už tady ve Volteře žil. Zhruba století před tím, než jsme se vůbec narodily. Zamiloval se do ní hned od malička, ale počkal si patnáct let, než jí vyznal své city. Upřímně, mamka nebyla nadšená ani z jednoho našeho vztahu, ale neprotestovala.“

„Aha... takže to vy jste nám dělali ty nepříjemnosti ve škole, a tak?“

„Já ne. Mě drželi ti mizerové jako rukojmí, aby máma, ségra a Drago poslouchali jejich rozkazy, protože se jim to ani trochu nelíbilo. Měli plán. Když odhalili, že jste se vážně dali dohromady, rozhodli se toho využít a jakkoliv vás profláknout. Proto mamku, která umí vyvolat příznaky jakékoliv nemoci, donutily, aby u vás vyvolávala ty nevolnosti. Mimochodem se omlouvá, že byly ty nevolnosti tak silné, ale nevěděla, jaké množství síly použít na poloupíra. Předtím to nikdy nezkoušela.“

„A co ten falešný Edward a Bella, nebo co to bylo? A ty sny?“

„No, tak to měli na svědomí Drago se Stephanií. Drago umí proniknout do lidských snů a ovládnout je. Svým způsobem je i učiní skutečnými, což jste brzy zjistily. Nikdy tuto moc však moc nevyužil, protože upíři nespí a na nás to nikdy nezkoušel. Cvičil to na lidech, co mu tu na pár dní nechal Aro. Na pokusy pro případ, že bychom měli někdy nepřátele mezi lidmi. A hodilo se mu to.

A ten falešný Edward a Bella, jak říkáš? No, máma ovlivnila Bellu, aby jí bylo zle celou hodinu. Tebe ovlivnila na celý den a rodiče si to pak mohli domyslet. Na těch záchodech vlastně ve skutečnosti nikdo nebyl, protože ta studentka, co to řekla profesorovi, byla moje sestra. Drago se postaral o to, aby nepřišla do hodiny. A profesor žádné důkazy nepotřeboval, hned to řekl vaší matce… Byl to dokonale vymyšlený plán.

Normálně by to asi tak neuspěchali, ale ti dva hajzlové jim vyhrožovali, že mě zabijí, tak to tímhle způsobem urychlili. Za to se taky omlouvají… Ale bylo nutné, abyste se doma pohádali a vy utekly, protože oni vás do té doby všude doprovázeli a my neměli šanci se k vám dostat. Navíc Damiana s Thomasem už jste znaly, takže ti se zapojit nemohli.“

„Parchanti jedni… Ale měli to promyšlené dobře, to se musí nechat. Zato my byly tak hloupé! Kdybychom to doma řekly -“

„Tak by si našli jinou záminku, jak vás rozdělit,“ trvala si na svém Gia a já jí uvěřila. Byla to hodná holka uprostřed krutého světa. Divila jsem se, jak se mohla takhle chovat, když vyrostla tady. Jenže její máma měla dobré srdce i bez vzpomínek. A Drago s Demetrim taky, takže si jako rodina perfektně sedli, protože nikdo z nich neuznával postupy Volturiů….

No, vrátila jsem se do současnosti a poslouchala, jak mi kručí v žaludku. Možná to měla Gia přesně načasované, ale právě se otevřely dveře a v nich stála ona i s novým tácem jídla, ale zase žádnou krví.

„Ahoj, tady máš něco k jídlu.“

„Děkuju… Ale já jsem i z části upír, mohla bys jim to připomenout?“ zavrčela jsem a hladově se pustila do toho, co mi Gia přinesla. Gia však uhnula pohledem.

„Co se děje?“

„To je jejich plán, víš?“

„Nechápu.“

„Nechat tě vyžíznivět po krvi. Podle toho, co jsem zaslechla, že plánují, ti dají napít krve až po tom, co řekneš u oltáře svoje ano. Je to kruté.“

Nasucho jsem polka, jak dlouho budu muset tuto žízeň ještě vydržet?!

„A na kdy je plánovaný obřad?“

„Za tři dny, při západu slunce.“

„To nevydržím!“

„Je mi to líto, musíš hrozně trpět, ale nemůžu ti pomoct, aniž by mě nenechali pár měsíců mučit žízní.“

„Oni jsou tak krutí, proč to dělají?!“

„To nemám zdání. Ale jestli ještě chceš zkusit to, o čem jsme se tu bavily, mělo by to být co nejdřív.“ Nejistě jsem se na ni podívala.

„Proč?“

„Protože teď má každý na hradě starosti se svatbou a nejsou tolik hlídané východy. Možná bychom to mohli stihnout večer před svatbou. Zítra totiž přijdou švadleny, aby ti vzaly míru na šaty. Ale den před svatbou tu bude celkem klid a mohlo by se to povést. Kdybychom spojili síly…“

„Dobrá. Ale Bellu tu nenechám, jasné?“

„To my víme,“ zašeptala tajemně, zvedla se a zamířila ke dveřím.

„Hezké sny!“ popřála mi u dveří a byla pryč.

(pohled Belly)

„Cože?“ vyjekla jsem. Stephanie mi dala okamžitě ruku před pusu.

„Slyšíš správně. Tvoje a moje sestra naplánovaly útěk. Pozítří večer utečeme. Vy a naše rodina, proto buď připravená na cokoliv, ano?“

„Dobře…“

„Umíš bojovat?“

„Ne.“ Povzdechla si.

„Nějak ti sem propašuju Demetriho – to je můj přítel – nebo, když to nepůjde, ho prostě poprosím o pár rad, a pak tě něco trochu naučím sama. Ale bude muset přijít zítra, brzo ráno, protože odpoledne přijdou švadleny.“

„Jasně. Děkuju moc.“

„Není za co.“

„Ale je, za mě a za Alici.“

„Bello, my se odtud chceme dostat stejně tak, jako vy. Věř mi.“

„Jak dlouho už tu vlastně jste?“

„Od našeho narození, což je sedmnáct let.“

„Aha. To já jsem tu teprve krátce a stejně to tu nenávidím.“

„Ano, po jednom týdnu.“

„Týden? Páni.“

„Jo.“

„Co se stane, pokud nás chytí?“

„Mohly by nás zachránit naše dary a mohli by nám dát milost. Ale kdo ví… Mohli by nás popravit.“

„To je špatné.“

„Je to jako z bláta do louže,“ uvažovala.

„Není horší být mrtvá, než žít tady?“ Stephanie se usmála.

„Po tolika letech tady? Věř mi, smrt musí být několikanásobně lepší, než hnít tady.“

„Fajn, budu ti věřit.“

„Dobře. Už musím jít, tak hezké sny.“

„Tobě taky.“

Stephanie se usmála a zmizela za dveřmi. Zanechala mě tu zase samotnou a já přemýšlela, jestli tenhle šílený plán může vůbec vyjít.

*     *     *

Druhý den, vážně brzy ráno, mi přinesla Steph snídani.

„Jé, děkuju. Tak, naučíš mě bránit se?“

Stephanie se zazubila.

Najednou se její obrys rozvlnil a ona jakoby o dvacet čísel vyrostla. Místo blonďaté, drobné poloupírky s vlnitými vlasy tu najednou stál vysoký, taktéž plavovlasý upír s jiskřičkami v očích a přátelským úsměvem.

„Jsem Demetri, přítel Stephanie. A máme na to celkově dvě hodiny, takže to musíme vzít trochu hopem, ale snad se něco přiučíš.“ Tak to mě fakt nenapadlo, že ho sem Steph takhle dostane, ale nestěžovala jsem si a pozorně poslouchala jeho rady, varování a finty, jak mohu někoho porazit. Vše nakonec shrnul tím, že večer přijde znovu a zkusíme to v praxi. Přikývla jsem, poděkovala a dala se konečně do jídla, které už bylo studené, ale i tak mi chutnalo. Jen ta žízeň byla na nic.

„Jak se teď ale dostaneš ven?“

Demetri se zasmál a zašeptal: „Steph musí mít vždy vše perfektně naplánované. Je někde poblíž, takže…“ Došel ke dveřím, zabouchal kód, který se každý den měnil a najednou už tam zase stála věrná kopie Stephanie, co se zubila od ucha k uchu.

„Zatím ahoj, Bello,“ řekl, zasmál se a vyšel ze dveří. Já se spokojeně natáhla do peřin. Náš plán zatím vycházel a já se modlila, ať už je večer a my to stihneme probrat i v praxi. Pamatovala jsem si vše, co mi řekl, ale to ještě neznamená, že to budu umět použít. Bohužel.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 32. kapitola: