Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 26. kapitola

23.04.2011 (16:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3276×

26. kapitola - Rozhovor

(pohled Belly)

V autě panovala příjemné atmosféra, jela jsem s mamkou, tátou a Alicí. Táta po nás každou chvíli pokukoval, jako by se bál, že můžeme co nevidět zmizet.

Když mamka konečně parkovala před obchodním domem, velice ráda jsem vystoupila. Nějak mi začínalo být v tom autě zle. Přisuzovala jsem to ještě nevyspání, a taky místnímu klimatu, které bylo o tolik jiné, než na ostrově Esmé. Časem si zase zvyknu.

Porozhlédla jsem se kolem a spatřila hned několik známých tváří ze školy, které nás zvědavě pozorovaly. Kolem pasu se mi omotaly Edwardovy paže, já se jen usmála, políbila ho a pomalu se vydala dovnitř.

Alice se dneska musela krotit a nemohla tak pobíhat, jako jindy při nakupování, protože ji za ruku držel Jasper a rozhodně nevypadal, že by se nechal někam vláčet. Sotva jsem se držela, abych nevybuchla smíchy. No, mohl za to táta, když se začal smát, že jsem se k němu přidala.

Alice na nás vyplázla jazyk a zaplula do prvního obchodu s oblečením. S narůstajícím zděšením jsem ji následovala a bála se toho kolotoče, co bude následovat.

Alice byla ve svém živlu, dokonce pustila Jasperovu ruku, aby se mohla zanořit mezi stojany s oblečením. Znovu jsem vypukla v smích, když jsem viděla, že tentokrát mu asi nevadilo, že ji neměl nablízku. No, radši jsem se odvrátila, když mě probodl pohledem a sama vyrazila mezi stojany.

Nebyla jsem sice expert na holčičí oblečení, ale dost dobře jsem věděla, co bude slušet Edwardovi. Vybrala jsem mu hned několik košilí a dvoje kalhoty. Viděla jsem na něm, že mu to není, ale radši přijal to oblečení ode mě, když se kouknul na Alici, která naházela Jasperovi do náruče přímo horu oblečení.

Rychle jsem ho postrkovala do kabinky, aby si nás Alice nevšimla, a to nejhorší odnesl Jazz. Jsem dobrodinec, jo, já vím.

„To tedy jsi,“ zasmál se Edward, ale vážně přidal, když vykoukla Alicina hlava zpoza torza Jasperova těla a té haldy oblečení. Rodiče s babi a dědou se někam zdejchli. Musela jsem zadržovat smích, když jsem je uviděla v jiném oddělení obchodu, které byla určené výhradně pro dospělé. Byla to tam samá krajka a podvazek. No, radši jsem tu představu vyhnala z hlavy.

Edward si vybral kabinku, poskládal si věci na židličku, co tam byla, rozhlédl se kolem, vzal mě za ruku a vtáhl mě dovnitř. Rychle zatáhl závěs, vzal mě okolo pasu, trošku si mě vyzdvihl, aby nebylo vidět, že jsou v kabince dva lidi a začal mě hladově líbat. Polibky jsem mu vřele oplácela a sama se mu chystala sundat košili, když…

Když v tom se odhrnul závěs.

„Edwarde, tohle mám od Alice, polovina z toho je tvo–“ Jazz se zadrhl uprostřed věty, ztuhl a pak rychle zase závěs zatáhl. Nevím proč, bylo mi do smíchu. Horší by ale bylo, kdyby to byl táta…

„Co se děje, Jazzi?“ zeptala se Alice, která už taky očividně dorazila ke kabinkám. Okamžitě jsem sundala Edwardovi ruce z krku a pokusila se od něj odtrhnout.

„Ehm… Ne! To neděl–“ A zase se závěs odhrnul. Alice zalapala po dechu, jako ryba na suchu a zase závěs zatáhla. Hups…

„Bacha, nepřítel!“ sykla najednou. Ne, to ne! Podívala jsem se na své únikové možnosti. Kabinky neměly stěny až k zemi, možná bych se pod tím protáhla…

„Alice, zatáhni ten závěs vedle a hoď mi tam něco na sebe! Dělej!“ šeptala jsem splašeně. Narychlo jsem políbila Edwarda a už se soukala do druhé kabinky mezerou mezi dřevěnou zdí a podlahou. Ještě, že jsem tak hubená.

„Kde je Bella?“ ozvala se najednou mamka.

„Jsem tady,“ řekla jsem trošku udýchaně z kabinky a snažila si obléct ten modrý top co nerychleji, a abych ho neponičila.

„Jsi v pořádku, zlato?“ ptal se taťka.

„Jo, jen ten top má pitomý zapínání! Moment.“

Konečně jsem byla oblečená a vylezla ven i dech už jsem trošku srovnala. Už nikdy nebudeme takhle riskovat! Ne, tohle už neudělám, nestojí to za to. Teda… no, ne za ty potíže. Může za mnou chodit v noci, to stejně nikdo nepozná, protože se budou věnovat vlastně stejným věcem. Tyhle myšlenky jsem věnovala Edwardovi, který vylez z kabinky zároveň se mnou. Omluvně se na mě usmál. Oddychla jsem si, že je to všechno v pořádku.

Zbytek nákupů už proběhl docela normálně, jen Jazz se tvářil a choval trošku rozpačitě, že nás načapal a Alice se zase dusila smíchy. Super.

Asi o tři hodiny a patnáct obchodů déle jsem si vydupala zastávku kafe. Esmé se omluvila, že potřebuje ještě nakoupit potraviny a děda a rodiče šli ochotně s ní. Nechtělo se jim také si něco objednávat. Edward s Jazzem se kupodivu taky vymluvili, že si něco potřebují zařídit, a tak jsem s Alicí po měsíci a něco zůstala poprvé zase sama.

„To v tom obchodě… promiň,“ zubila se na mě.

„To je v pohodě. Ještě, že jste to byli vy a ne rodiče.“

„Jo, to by bylo asi horší. Vůbec nevím, jak jim to řekneme.“ Alice si upila kávy a podívala se někam do dálky.

„Jednou to budeme muset udělat. Jasper s Edwardem nás k tomu stejně donutí, nebo to udělají sami,“ zašeptala.

„Paličáci… ale počkala bych… ještě tak do našich osmnáctin.“ Alice se na mě skepticky podívala.

„Myslíš, že tak dlouho to vydržíme tajit? Ještě deset let?! To se nám nepovede.“

„No, ale u Damiana s Thomasem se máma docela smířila s tím, že s nimi chodíme a určitě jim bylo jasné, že dřív nebo později… než se tak pitomě vybarvili… ale… museli tušit, že –“

„Já tě chápu, Bello. Jenže tohle je… jiné. Oni jsou rodina. I pro mě to bylo zpočátku těžké to překonat. Chodit s vlastním strýčkem… přišlo mi to zvláštní.“

„Dnes ti přijde zvláštní říkat mu strýčku.“

„Jo, ale jak dlouho mi trvalo, než jsem to dokázala… překonat? Myslím, že jsem to tušila tak nějak celou dobu. Jenom jsem si to nechtěla připustit. A upřímně… nebýt Damiana a Thomase, myslím, že bychom se dali s Jazzem dohromady možná ještě dřív.“

„Nebo nikdy. Nebyla by svatba, neměli byste soukromí…“

„Já nevím… prostě jim budeme muset nechat dát čas to strávit. Jen si tak říkám…“

„Co?“ Byla jsem zvědavá.

„Jestli to tušili, že se do nás zamilují, když nás pomáhali vychovávat. Stejně se jim divím.“

„Jo, to já taky. Jsme sice krásné… ale poněkud nezvladatelné,“ zazubila jsem se na Alici.

„Jo, to asi jo. Taky by mě zajímalo, kdy se do nás zamilovali. Jak dlouho kolem nás chodili po špičkách.“

„Hm… co si pamatuji, jisté náznaky tu byli už o loňských velikých prázdninách. Ale jinak nevím, na tohle jsem se neptala a ani nebudu.“

„Já vím, ale ráda rozebírám pitomosti,“ zasmála se. Podívala jsem se do svého hrnku kávy a zjistila, že už je prázdný. Zaplaceno už bylo, mohly jsme jít.

„Kde máme ten sraz? A kdy?“ zeptala se Alice.

„U fontány, před obchodem s obuví, asi za patnáct minut. Ale já si ještě před tím zajdu na záchod.“

„Jo, já taky.“

Vyrazily jsme k toaletám. Nějak mi zase začínalo být zle. Od žaludku. Najednou jsem se rozběhla a tak tak doběhla ke kabince, abych vyzvracela to kafe i snídani. Ještě, že jsem neobědvala, pomyslela jsem si, když jsem se snažila dát před umyvadlem na záchodech trošku dohromady.

„Bello! Proboha Bello, co je ti?!“ ptala se Alice, která právě doběhla, ale na rozdíl ode mě lidskou rychlostí. Ještě, že tu nikdo nebyl.

„Já… zvracela jsem, ale už je to dobrý.“

„Není to dobrý, jsi celá zelená. Řeknu mámě a pojedeme domů.“

„Ne, to nedělej, chtě sis ty dnešní nákupy užít, ne? Máš možnost, už je mi líp.“

„Ale…“

„To je dobrý,“ zašeptala jsem a vypláchla si pusu, abych se zbavila té příšerné pachuti na jazyku. Ještě jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle, vypadala jsem příšerně, ale po chvilce se mi do tváří začala vracet barva. Díkybohu.

Ještě pár minut jsme setrvaly na záchodcích, než jsem si byla jistá, že už se sem nebudu potřebovat vrátit. Vážně už mi bylo lépe. Jak náhle to přišlo, tak to odešlo.

„Pojď, naši už budou mít strach!“ Vzala jsem ji za ruku a táhla nás k fontáně. Jenže teď se zdráhala Alice.

„Bello, vydrž chvilku, prosím…“ Pustila jsem ji a podívala se na ni. Vypadala, že co chvíli nejspíš omdlí.

„Alice! Je ti něco?“

„Točí se mi hlava… dej mi minutku…“

„Dobře… nemám skočit pro naše, vydržíš tu?!“ strachovala jsem se o ni dál.

„Nikam nechoď, prosím, “ zašeptala a zády se opřela o zeď. Pomalu se po ní sesula dolů.

„Alice!“ Neopověděla mi.

„Alice, prosím!“

„Bello… mně je tak strašně špatně…“

„Alice! To bude dobrý, vydrž chvilku, to bude dobrý,“ tišila jsem ji a zároveň i sebe, vytáčejíc číslo na mobilu.

„Bello!? Sakra, Bello, kde jste, měli jsme o vás takový strach!“

„Jazzi, jsme v té dlouhé chodbě, co vede k záchodkům. Alici je zle a vážně hodně, prosím, přijď, musíme ji vzít domů!“ vzlykala jsem do telefonu a snažila se dál komunikovat s Alicí. Už nekomunikovala. Omdlela.

Do dvou minut tu byl Jazz a bral jí do náruče.

„Alice! Alice… co je jí?!“ obrátil se na mě a kontroloval jí dýchání a srdce.

„Já nevím, vyšly jsme ze záchodů, ona mi najednou řekla, že si potřebuje chvilku oddechnout, že se jí točí hlava, a pak se sesula dolů po té zdi…“ Na konci už jsem vážně brečela. Měla jsem o ni neuvěřitelný strach.

Jazz zjevně nikomu z rodiny nic nevysvětloval, protože dorazili až chvilku po něm, pomaleji než on a já jim musela znova vše vysvětlovat. Nikomu, dokonce ani taťkovi Alici nepůjčil a nesl ji k autu, hned vedle něj popobíhal děda a kontroloval ji.

Najednou jsem nemohla nic dělat, pomalu se ani pohnout. Šly na mě mrákoty, chtěla jsem je varovat, že mi je špatně, ale až teď jsem pochopila, že to jde velice těžko, nechápala jsem, jak se mnou mohla Alice ještě mluvit.

„Edwarde…“ povedlo se mi ještě zašeptat, pak už si pamatuju jen tmu…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 26. kapitola: