Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 24. kapitola

01.04.2011 (17:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3261×

24. kapitola – Návrat domů

(pohled Belly)

Byla jsem vzhůru, ale nechtělo se mi otevírat oči. Stejně ke mně skrz víčka proniklo bílé světlo. Není to divné? Já myslela, že jsme na pláži a tam takovéhle světlo přeci není…

„Já vím, že nespíš,“ zašeptal mi sametový hlas u ucha. Pootevřela jsem jedno oko. Opravdu už jsme nebyli na pláži, ale v mojí ložnici. Ležela jsem zády stulená k Edwardovi, přikrytá jen prostěradlem. Otočila jsem se na něj a deka se jemně sešoupla dolů. Edward se zazubil a hypnotizoval očima můj výstřih, dokud jsem si nepřitáhla prostěradlo skoro až ke krku. Zamračil se.

Jednou rukou mi lehce přejel po tváři a opět se kouzelně pokřiveně usmál.

„Včerejší noc byla ta nejkrásnější, jakou jsem kdy zažil,“ zašeptal ke mně s láskou a touhou v očích. Na nic nečekal a políbil mě. Dlouze a vášnivě. Omotala jsem mu ruce kolem krku a zapletla mu je do vlasů. Jeho oči už zase dostaly černý odstín.

„Lásko…, ani nevíš, jak rád bych pokračoval, ale v deset nám letí letadlo a ještě nemáme zabaleno.“ Teď jsem se zamračila já.

„A kolik je?“

„Půl osmé.“

„Času dost…“ Usmála jsem se a znovu ho políbila.

(pohled Jazze)

Krásnější ráno jsem ještě nezažil. Za celých víc než 150. let. Alice mi ležela v náručí a ještě spala. Byla kouzelná, když spala. Byla nádherná. Mohl jsem na ní oči nechat. Byla pro mě jako droga. Tenkrát, když jsem ji spatřil prvně, i když byla ještě škvrně, byla pro mě jako slunce, jež prvně spatří slepý člověk, kterému se jako zázrakem vrátí zrak.

Byl to můj malý, osobní zázrak a já nevěřil svému štěstí, že ona – přenádherný anděl – si vybrala zrovna mě. Děkoval jsem za to Bohu, nevím, co bych si bez ní počal. Bylo pro mě utrpení vidět ji s Thomasem, ale teď je moje. Jen a jen moje a já už ji nikomu nedám, nikdy. Nikdy ji dobrovolně neopustím, pokud si to ona sama nebude přát. Dokázal bych se smířit i s tím, že si najde jiného upíra, jen když bude šťastná, na tom záleželo. Ale ona si vybrala mě. Ze všech na světě zrovna mě. To rozehřívalo mé mrtvé srdce. Včera v noci jsem měl dokonce pocit, že znovu začne bít…

Vedle mě se Alice pohnula. Natočil jsem se k ní a políbil ji do vlasů, na krk…

Zachvěla se a otevřela oči. Zamrkala proti ostrému světlu a pak se na mě podívala. Na tváři se jí roztáhl překrásný úsměv.

„Ahoj,“ špitla a mírně se začervenala. Miloval jsem tuhle její reakci.

„Ahoj, nemáš hlad?“

„Ani ne.“

Naklonil jsem se k ní, políbil ji a začal se zvedat.

„To už musíme vstávat?“ Podíval jsem se na budík u postele. Bylo devět a v jedenáct nám to letí.

„Ano, bohužel.“ Zamračila se. Rychle jsem si oblékl kalhoty a zase se k ní natáhl a políbil ji.

„Nemrač se, nesluší ti to.“

„Hm… díky,“ řekla sarkasticky mezi polibky, a když už nemohla dýchat, přesunul jsem se na její krk. Zapletla mi ruce do vlasů a zase si přitáhla mé rty na ty její. K čertu s letadlem, ono poletí další…

(pohled Belly)

Asi po další hodině jsme se konečně vymotali z postele. Svou normální rychlostí jsem se oblékla a všechno zabalila. Nevěřila bych, kde všude po domě se vyskytovaly mé věci. No, ale nejsme tu naposled, tedy doufám…

Edward mi pomáhal, ale sám měl problém své věci najít. A tohle že má být upír s geniální pamětí?! Zastavil se vedle mě uprostřed pohybu.

„No, dovol!“ řekl uraženě. Ups, pitomej štít. Furt zlobí.

„Dostane na zadek,“ smál se vedle mě.

„Nelez mi do hlavy!“

„Když to nejde…,“ křenil se. Já mu dám…

Od té doby jsem myslela na samé holčičí věci. Jako nakupování, porovnávání značek kosmetiky a podrobné rozebírání barev laků na nehty, co jsem jednou vedla s mamkou.

„Dobře, dobře, vzdávám se! Prosím, ušetři mě toho!“ řekl naštvaně asi po hodině. Ďábelsky jsem se usmála a natáhla štít.

„Tos to nemohla udělat dřív?“

„Nemohla.“

„I ty mrško,“ zasmál se a políbil mě, než odnesl naše zavazadla na loď. Naposledy jsem pohlédla na bílý dům. Poslední měsíc byl nejhezčí za celý můj dosavadní život. Nechtěla jsem odsud, ale na druhou stranu už jsem chtěla vidět Alici a všechny ostatní. Mámu, tátu… Babi a dědu. Všechny.

Edward mi pomohl do lodě a já se opravdu naposledy podívala na Esméin ostrov, než jsem zalezla do kajuty. Měla jsem chuť brečet, ale vědomí toho, že se sem jednou vrátím, mě uchlácholilo. Možná, že stejný podíl měla i Edwardova náruč…

(pohled Alice)

Zabaleno bylo, s pokojem už jsem se rozloučila, teď už jen zaplatit. Musela to být pěkně tučná suma, ale Jazz říkal, že to byl pakatel. No jistě, pro nás pakatel. Pro ostatní lidi by to byla celoživotní výplata - za měsíc v tomhle hotelu.

Před hotelem, který jsem si ještě vyfotila, jsem se na chvilku zastavila. Líbilo se mi tu, a to moc, ale stýskalo se mi. Nasedla jsem, líbla Jazze na tvář, připoutala se a my vyrazili k letišti. Měli jsme půl hodiny, pokud to stihneme, bude to zázrak, ale nějak jsme se od sebe nemohli odtrhnout…

(pohled Rose)

Byla jsem jako na trní, dneska se mi vrátí moje holčičky zpátky domů. Lítala jsem od okna k oknu a už několikrát se přitom srazila s Emmettem. Tak moc nám chyběly! Ale už se nám vrací, a přestože jsem věděla, že byly v dobrých rukou, měla jsem o ně strach. Kluky leckdy napadaly blbosti a holky jim v tom velice rády vyhověly. Chápala jsem to, když byly malé, ale teď…

Mohly by si ublížit, přece jenom nejsou tak odolné jako my. Bohužel. Ale na druhou stranu jsem za to byla ráda, nerada bych je připravila o vidinu mít jednou děti, i když vůbec nebylo jisté, že je budou mít i teď, to se uvidí časem. Až si někoho opravdu najdou, ale na to mají ještě čas.

Konečně jsem před domem slyšela parkovat auto. Vylítla jsem ven, a dřív než stačila Bella vystoupit, skočila jsem jí kolem krku.

„Mami!“

„Bello!“ To už na ní visel i Emmett.

„Já… taky vás ráda… vidím, ale.. udus…íte mě!“

Ihned jsem ji pustila a Emmett též. Edwarda jsem také objala, ale překvapil mě jeho pohled. Díval se na mě… vyčítavě? A starostlivě na Bellu? Už mám asi halucinace…

Po pár minutách jsem slyšela zaparkovat další auto a opět jsem se vrhla na Alici, dřív než stačila vystoupit. Scéna se zopakovala i se stejným vyčítavým pohledem. Co s nimi je? Nebo se mnou? Nechala jsem to být, vzala holky kolem ramen a vyrazila k obýváku.

„Tak jak jste se měly?“ Neušlo mi, že holky po sobě zvědavě koukly. Ani to, že Edward s Jasperem na sebe spiklenecky mrkli.

„Bylo to fajn, mami, ale chyběli jste nám,“ řekla Bella.

„Jo, to jo,“ přitakala Alice.

„Vy nám taky, holky.“

Pak se přihnala Esme a holky už neměly moc času si se mnou povídat, protože babička je nehodlala pustit. Bylo to, jako by vůbec neodjely, a stejně mi přišlo, že se něco změnilo…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 24. kapitola: