Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 13. kapitola

19.09.2010 (16:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3815×

13.kapitola – Svatba???!!!

(pohled Rose)

Edward nám volal, máme se prý okamžitě vrátit domů. Týká se to prý holek. Neváhala jsem, spěšně to všem vysvětlila, nasedla do Jeepu, ani jsem nenechala Emmetta řídit. Krucinál, já věděla, proč je nenechávat doma!

Ještě aby se jim tak něco stalo…

Ne! Takhle nesmíš myslet, zakázala jsem si a dál se zabývala jenom řízením.

*           *            *

Smykem jsem zaparkovala a vlítla do dveří.

„Kde jsou? Není jim nic? Co se stalo?“ křičela jsem na Edwarda scházejícího ze schodů. Můj pohled zamířil ke gauči, kde holky spokojeně spaly, přikryté několika dekami, oddychla jsem si.

„Proč jste nám  vůbec volali, dělo se něco?“ ozval se Emmett vedle mě.

„Ano… dělo. Asi by jste se na to měli posadit,“ začal.

Čím déle vyprávěl, měla jsem vztek, vztek na ty parchanty, co jim to provedli! Copak se historie musí opakovat? Nestačilo, jak mě Emmett našel zřízenou po tom, co si ti chlápci užili a šli? Ještěže tam kluci dorazili včas…

„Jaspere, Edwarde… děkuju. Vím, jaké to je, a jsem ráda, že jste je toho uchránili,“ poděkovala jsem jim a byla vděčná, že mám tak skvělé bratry.

(pohled Emmetta)

Snažil jsem se vstřebat to, co ti hajzlové provedli mým holčičkám, ale nedokázal jsem to. Měl jsem sto chutí vrazit do toho jejich domu, roztrhat je ještě na menší kousky, a ty pak hezky spálit…

V tom se Alice probudila. Vykřikla, a tím probudila i Bellu.

Hned jsem byl u ní.

„Alice? Co se děje? Co se stalo?“

„Ta žena, co nás tenkrát napadla, za chvíli tady bude, přijde hlavním vchodem!“

Zavrčel jsem a postavil se před Alici a Bellu. Po mém boku se postavili mí bratři a za holky ochranitelsky Rose, Esme a Carlisle.

Netrvalo dlouho a dveře se otevřely a do nich vkročila rudovlasá žena – upírka. Přišla sama a vůbec to nevypadalo, že by chtěla útočit. Měla strhané rysy a vypadala poněkud zanedbaně. Ve vlasech měla drobné větvičky a šaty měla špinavé od krve a hlíny.

Podívala se na nás očima plnýma bolesti a zármutku.

„Nepřišla jsem bojovat, nechci vám ani Alici a Belle nijak ublížit,“ řekl a mně tím vyrazila dech.

„Co tu teda chcete?“ vzal to do svých rukou Carlisle.

„Něco vám vysvětlit. Ať mi Edward přečte myšlenky, jestli lžu,“ odpověděla prostě.

„Říká pravdu,“ potvrdil bráška a já se uvolnil z útočné pozice.

„Sedněte si,“ vyzval ji Carlisle. Přikývla, sedla si, a dala se do vyprávění.

„Asi se divíte, že znám vaše jména a schopnosti. A asi i proč jsem tehdy v lese napadla Bellu s Alicí.“

Neudržel jsem se a zavrčel. Ona mě naprosto ignorovala a pokračovala.

„Ve skutečnosti jsme vás s Jamesem vůbec zabít nechtěli. Bylo to jen divadélko. Byli jsme domluvení s Damianem a Thomasem, ale oni už nám neřekli, že to zaplatíme životem. Já stihla utéct… Jamese zabili.“ Zesmutněla.

„Tomu nerozumím! Kdo vás najal? A za co vůbec?“ křičel jsem na ni jako smyslů zbavený.

„Copak vám to ještě nedošlo? Ti dva byli od Volturiů! To oni je na vás poslali a měli za úkol získat si Bellu a Alici a potom je odvést do Volterry, jako svoje manželky, a tam s nimi zůstat!  A to vše jen kvůli jejich darům! A Aro se jen tak nevzdá! Jestliže teď nasadil upíry s psychickým štítem a darem, kterým dokáže přitahovat jakoukoliv dívku, co asi přijde příště? Aro touží mít holky ve svojí sbírce a taky gardě! On se jen tak se nevzdá! To oni nás najali, vyhrožovali nám jinak mrtí! Ale netušili jsme, že nás budou chtít zabít i pak!“ křičela ona na oplátku na mě a mně to konečně všechno došlo. Tak to Volturiovi v tomhle mají prsty? Proč? Co si chtějí na našich holčičkách vzít? Já jim je nedám, ať to stojí cokoliv!

(pohled Edwarda)

Bylo mi jí docela líto, potom co řekla, ale začal jsem se starat o holky, co když má pravdu a časem přijdou jiní upíři, kteří si je odvedou? To nesmím dopustit!

„Proto jste se sem vracela? Chtěla jste nás varovat?“ ptal se Carlisle.

„Ano…,“ začala nasucho vzlykat.

„Esme, prosím, dej tady –“

„Viktorie…“

„Dej tady Viktorii nějaké nové šaty, a ať se převlékne, trochu upraví a pak si ještě promluvíme.“ Obrátil se na Esme. Ta jen kývla a vedla Viktorii nahoru.

„Co s tím uděláme?“ ptala se hystericky Rose a přivinula si holky k sobě…

Mně bylo jasné, že se holek jen tak nevzdáme. Rozhodně ne bez boje…

V tom mě zaujala jedna myšlenka Jaspera. Ano, to bylo ono. Naše jediná šance, jak zachránit holky, bez neustálého života na útěku…

(pohled Jasper)

Já jim prostě Alici nedám! Ani Bellu! Že se Volturiovi nevzdají? To ani já ne! I kdybych si měl Alici vzít – což je velice lákavá představa – prostě jim je nedám!

„To je ono! Jaspere, řekni to nahlas!“ vykřikl Edward.

„Cože?“

„Řekni nahlas svůj nápad!“

„Co tě napadlo, Jazzi?“ ptala se Rose s jiskřičkami naděje v očích.

Podíval jsem se na zem. Nejednou se mi to jako takový skvělý plán nezdálo.

„No… byla to jen zbloudilá myšlenka –“

„Co tě napadlo?“ kladla Rose důraz na každé slovo.

„Že... že jim prostě holky nedáme, i kdybychom si je s Edwardem museli vzít.“

Zvedl jsem pohled od podlahy a najednou byla místnost plná soch.

(pohled Belly)

Zírala jsem na strejdu Jazze neschopna slova. Ano, celá tahle debata se nás týkala, ale já se do toho radši nepletla a snažila se to nevnímat, ale jeho slova mi vyrazila dech.

Oni by byli ochotni si nás vzít za ženy, jenom proto, aby nás zachránily před Volterrou? A co kdyby se potom někdy zamilovali? A nebo my s Alicí? Asi by to bylo manželství jen na oko…

No bezva. Ale stejně jsem jim za to byla vděčná. Koukla jsem se na mamku. Ta na tom byla hůř než já.

Potřebovala jsem se ujistit a udělala jsem to, co ještě nikdy. Stáhla jsem ze sebe štít.

Strejda Edward na mě nevěřícně zíral, ale já se ho v myšlenkám musela zeptat.

Opravdu byste to pro nás byli ochotni udělat? Kývl.

A co kdyby jste se časem do někoho zamilovali?

„To nehraje roli. Ne teď,“ řekl už nahlas. Všichni na něj doslova civěli jako na pitomce, s kým si to tu povídá.

Děkuju. Za mě i Alici. Natáhla jsem štít zpátky.

(pohled Alice)

Nemohla jsem tomu uvěřit. Přešla jsem to, co řekl strejda Edward a zaměřila se na to, co říkal táta.

„To nepřipadá v úvahu!“ křičel na strejdy.

„Emmette… Taky se mi to nelíbí, ale je to naše jediná šance, jak udržet holky doma,“ odříkávala máma se skelným pohledem v očích a pak se podívala na strejdy.

„Vy by jste to pro nás udělali?“ Kývli.

Tak a máme s Bellou vystaráno, budeme se vdávat. V osmi letech! Za vlastní strejdy!

Nijak extra mi to nevadilo. Po tom zážitku teď s Thomasem jsem se k žádnému klukovi nechtěla ani přiblížit. Takže to, že bych byla vdaná, by je možná odradilo…

Vyvstávala tu ale jedna otázka. Budou to strejdové považovat za normální manželství se vším všudy?

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 13. kapitola: