Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemocnice? Neřekla bych! - 9. kapitola

08.04.2010 (10:45) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2654×

9. kapitola

Hudba pro tento dílek

„Tak jo, slibuju, že od nakupování polevím, když vám to tolik vadí. Ale počkejte, až se zabydlíme!“

Seděla jsem na pohovce a sledovala televizi. Dávali zrovna nějaký film, myslím, že se jmenoval Jih proti Severu. Byl to nádherný, dlouhý film, který jsem viděla již při jeho premiéře v roce 1939.

Pomatuju si, že tenkrát na něj byly neuvěřitelně drahé lístky a taky na něj bylo narváno. Již v té době jsem byla jedna z bohatších, takže dostat se na premiéru pro mě nebyl problém.

Ležela jsem na pohovce, sledovala televizi a upíjela ze sklenky červené, když v tom zarachotil klíč v zámku. Jen jsem si povzdechla a dala televizi víc nahlas. Cullenovi totiž byli zase nakupovat. Ale prý šli i do kina. Myslím, že říkali, že jdou na Alenku v říši divů, či co. Ani mně to moc nezajímalo.

Sledovala jsem film a doufala, že mě nechají dokoukat alespoň kousek, než tady Emmett zase začne trajdlovat.

Soužití s Cullenovými bylo dobré, ale občas na potvoru. Pořád chodili nakupovat. Pořád jsem se hádala s Alicí kvůli mému oblečení. V domě nebylo nikdy ticho. Pořád jsme se hádali s Carlislem o medicíně.

Ale mělo to i své výhody. Nikdy jsem se nenudila. Měla jsem kamarádku a také člověka na rozumné poklábosení o práci...

Otočila jsem se k obrazovce a sledovala děj.

V duchu jsem si ještě k tomu počítala, jak dlouho bude trvat Emmettovi dojít do obýváku, který byl asi 219.58 metru od dveří.

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11… Trvá mu to nějak dlouho ...11 a čtvrt, 11 a půl...

„Bello!“ ozvalo se a já už byla v klidu. Emmett dorazil.

„Ahoj Emmette,“ pozdravila jsem ho. „Jak bylo v kině?“ obrátila jsem se na ostatní členy rodiny.

Všimla jsem si, že po sobě nenápadně pokukují. „Nó, nó... “ zamumlal Carlisle a já se vítězoslavně usmála. Samozřejmě, že nesledovali film, ale strávili ty dvě hodiny v kině něčím úplně jiným.

„Edwarde... ?“ zeptala jsem se jediného osamělého člena rodiny. Ten na mě okamžitě vychrlil obsah filmu.
„Díky,“ pronesla jsem, když uzavřel svůj pětiminutový monolog. Byla jsem si jistá, že by dokázal zopakovat celý film. „A teď, jestli dovolíte, ráda bych to dokoukala,“ zašeptala jsem, vědoma si toho, že mě slyšeli.

Alice se ke mně vrhla na pohovku a zadívala se na obrazovku. „Jih proti Severu? Tenhle film miluju!“ zavýskla a ostatní si během okamžení posedali do křesel a na druhou pohovku. Jenom Jasper zůstal stát a pohrdavě si měřil obrazovku.

Tak jsme všichni společně dokoukali posledních 20 minut filmu a všichni se rozcházeli. Seděla jsem na pohovce. „Je to hezký film, viď?“ zeptala se Alice a já kývla.

„Byla jsem na jeho premiéře,“ usmála jsem se na ni.

„Vážně? To muselo být úchvatné.“ Zavýskla a pak si všimla Jasperova obličeje.

„Co se děje?“ zeptala se ho a Jasper si odfrkl.

„Nechápu jak se na to můžete dívat, je to hrozně změněné.“

„Jistě, ale je to hezky natočené,“ zakroutila jsem hlavou v odpověď.

„Bello, víš vůbec, o co tam šlo?“

„Jistě, jestli sis toho nevšiml, žila jsem v té době!“

„Tak mi teda pověz, proč byl jih tak terorizován?“

„A proč byl terorizován sever? Proč zastřelili Lincolna?“ začínala mi docházet trpělivost. Copak tenhle kluk o tom může vědět? V té době byl mladík, zatímco já žila už skoro 200 let.

„A proč se snažil potlačit jih? Pykal za to?“ odpověděl mi otázkou Jasper.

„Víš co, mysli si co chceš, já na to mám svůj názor.“ S těmi slovy jsem vyběhla do svého pokoje a práskla dveřmi.

Vstala jsem z postele a vyndala si sluchátka z uší. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl sedmé, nejvyšší čas začít se připravovat do práce. Dnes jsem měla denní směnu a zítra byla na řadě operace Michaela Jacksona (viz 1. nebo 2. kapitola).

Pomalu jsem vešla do šatny a začala si vybírat oblečení na dnešek. Nakonec vyhrál černý kostýmek s botami na vysokém podpatku.

Nalíčila jsem se taktéž do černa, vlasy si pročísla a stáhla je do pevného drdolu. Když jsem byla se svým vzhledem spokojená, sešla jsem schody a uviděla Carlisla, jak na mně čeká u dveří.

„Sluší ti to Bello,“ usmál se na mně a otevřel mi dveře.

Pomalu jsem k němu došla a mohli jsme vyrazit do práce.

Seděla jsem na barové stoličce v kuchyni a hrála na housle. Byl to můj milovaný nástroj.

Najednou jsem uslyšela, jak za mnou někdo jde. Podle zvuku kroků to byl nejspíše Jasper a tak jsem pokračovala ve hře.

„Ehm... Bello, chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Prostě jsem jen chtěl vyjádřit svůj názor a přepískl jsem to.“ Minutu jsem si promýšlela odpověď. Minutu jsem ho nechala vařit ve vlastní šťávě. Pak jsem pomalu položila housle a podívala se na něj.

„Odpuštěno. Ovšem dneska se mnou probereš všechny známé historické postavy.“ Byl to krutý trest. Jestli to totiž chtěl stihnout, musel dnešní noc strávit jinak než obvykle.

Jasper kývl. Věděl, že nemá jinou šanci. „Dobře.“

„A co třeba...“ chtěla jsem navrhnout ještě někoho, když mě přerušila Alice.

„Bello, máš asi 5:15, měla by jsi se začít připravovat."

„Alice, nejdu na ples,“ připomněla jsem jí.

„Já vím Bello, já vím, ale musíš být hezky oblečená.“ Nějak mi ti Cullenovi už vážně lezou na nervy. Jasper, Alice, Emmett, Rosalie, Edward i Carlisle. Jediný člen rodiny, který byl normální, byla Esmé. Tedy někdy.

„Alice, víš co, vyber mi oblečení ty.“ Odbyla jsem ji a Alice zavýskla.

„Díky Bello!“ S těmi slovy odsvištěla o patro výš a my mohli pokračovat v debatě.

Podívala jsem se na hodiny. „Jaspere, já už musím jít nebo mě tvá drahá manželka zabije.“ Omluvila jsem se ve chvíli, kdy Alice už podesáté ječela moje jméno.

„Bello!“ ozvalo se znovu, ale to už jsem stála před ní.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se přeslazeným hlasem, protože jinak bych ji na místě zabila. Jako kamarádka byla sice super, ale někdy to s tím svým shopaholictvím přeháněla.

„Tohle si obleč,“ hodila po mně nějaký mrňavý kus látky a boty.

Roztřepala jsem látku a prohlédla si to, čemu Alice říkala oblečení. „Alice, to si na sebe nevezmu.“ Zarazila jsem jí, když se ukázaly směšně mrňavé minišaty.

„Ale no tak, Bello, musí ti to slušet.“ Přemlouvala mě Alice.

„Alice, je to hrozně krátké, to si na sebe prostě nevezmu. Navíc, Carlisle určitě nejde ve smokingu.“ Zavrčela jsem, když v tom otevřel dveře právě Carlisle.

„Jdu, Bello. Ta mrňavá věc, co si říká moje dcera, mě do toho navlíkla.“ A s těmi slovy zabouchl dveře.

Alice se vítězoslavně usmála. „Tak si ty šaty obleč.“

„Alice, ne. Je to moc krátké. Vždyť to končí sotva pod zadkem.“

„Bello, předtím jsi na sobě měla tak mrňavé pyžamo, že toho ukazovalo stejně jako tohle. Takže si nevymýšlej, že ti ta délka vadí.“ Byla jsem v pasti.

Nasupeně jsem odešla do koupelny a převlékla se do těch krátkých šatů a bot.

Vrátila jsem se do ložnice, kde už čekala Alice s hřebenem.

Nakonec mě i nalíčila tyrkysovou barvou a pak mě konečně propustila. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Ta dívka v zrcadle měla nádherný účes. Celkově jí to hodně slušelo, ale rozhodně nevypadala jako doktorka.

„Díky Alice,“ poděkovala jsem jí nakonec a vydala se dolů za Carlislem.

„Wow, Bello, sluší ti to.“ Pronesl Emmett a já se zasmála.

„Díky.“

„Bello, jedeme?“ zeptal se Carlisle.

„Jistě, vzhůru na operační sál.“ Zasmála jsem se a spolu s Carlislem jsme se vydali směr nemocnice.

Tak, po dlouhé době přidávám svojí kapitolu.

Doufám, že se Vám líbila, a že jí alespoň nějak okomentujete.

Jinak další, v pořadí již 10. díl, je na Coollence E. Dočkáte se konečně trošku zvratu : D

P.S.: Jestli Vám to nedošlo, tahle povídka je víceméně oddechová, takže žádná extra zápletka to taky nebude.

P.P.S.: Prosím Coollenky o zmenšení perexu... jakmile bude zmenšen, dám ho sem

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocnice? Neřekla bych! - 9. kapitola: