Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemocnice? Neřekla bych. - 7.kapitola

26.02.2010 (16:45) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2413×

7.kapitola

Esmé otevřela napůl vylomené dveře a vstoupila dovnitř, my tři za ní. To, co jsem viděla, jsem si nedokázala představit ani ve snu…

Dům byl doslova v troskách. To co kdysi asi bývalo obývacím pokojem, bylo zpřevráceno naruby. Pohovka byla zničená, televize dokonce úplně chyběla.

Esmé, Alice i Rosali jen stáli s otevřenou pusou. Zírali na ten obraz absolutní zkázy.

„Kdo to mohl udělat?“ zašeptala potichounku Esmé.

Odpověď přišla vzápětí. „Všechny ruce vzhůru,“ poslušně jsme zvedli ruce nad hlavu a otočili se na mluvčího.

Kdo tam nestál? Stuart Davis.

Kvalita americké policie upadá.

„Pane Davisi, co tu děláte?“ zeptala jsem se naoko vystrašeně. Ta jeho hračka, co s ní na nás mířil (velká pistole, plně nabitá) by nám nic neudělala. To spíš on by si ublížil, jak by od nás kulky odletovaly.

„Ty mlč. Všechny na zem, ruce za záda. Jestli někdo bude klást odpor, zabiju ho.“ zakřičel a my si poslušně lehly na zem.

Tedy, poslušně poté, co Alice málem neuposlechla a Stuart jí zamířil puškou na hlavu a pak vystřelil do vzduchu.

„Říkal jsem ani hnout.“ Samozřejmě, pro nás to nebyl problém, ale to by ( jak jsme se dozvěděli od Esmé) nesměl Carlisle skladovat v domě nádrže ethanolu, který je snadno výbušný. Dále by tu prý také mohla být nádrž benzínu a všelijakých dalších hořlavin a třaskavin. A to jenom kvůli tomu, aby mohl zkoumat různé látky.

Jak já ho teď za to nesnáším.

Takže si to shrňme. Ležíme ve vykradeném, zpřeházeném a polorozpadlém době, nesmíme nic udělat i když by nám Stuar neublížil, protože můj kolega Dr.Cullen tady skladuje výbušniny.

No super. Vypadá to, že budeme muset počkat, až přijdou.

Alice velmi potichu zašeptala „Edward slyší myšlenky, mohly bychom je varovat...“

Esmé její návrh stejně tichým šeptem zavrhla „Carlisle říkal, že tu budou tak za deset minut, že musí ještě něco zařídit...možná přivede policisty,“ na konci se jí zajíkl hlas.

Další důvod, proč nic nedělat. Jak by asi mohly čtyři ženy vysvětlit, že přepraly muže s pistolí, který je držel v šachu na podlaze.

Stuart se mezitím samolibě usmíval a seděl na stole.

„Swanová, zvedni se a lehni si támhle do toho rohu. Nechci aby sis s těmi ostatními povídala.“

Poslušně jsem se zvedla a odšourala se do druhého rohu.

Tam jsem si zase lehla na zem. Teď už byla konverzace nemožná, bránila jí velká vzdálenost, teď by nás mohl slyšet.

Hypnotizovala jsem hodiny a čekala v děsivé tmě.

Ještě pět minut.

Tři minuty.

Dvě a půl.

58 vteřin.

Když jsem se dostala zhruba k 3 vteřinám, rozrazili se dveře.

„Háló? Esmé? Alice? Rosali? Bello?“ uslyšela jsem Carlislův hlas, ale to už Stuart zareagoval.

Namířil pistoli na Esmé a začal střílet. Kulky se odrážely, lítaly všude kolem, stěny byli od nich proděravělé, až pak konečně přišel výbuch.

Uslyšela jsem ohromnou ránu a najednou celý barák letěl do povětří. Slyšela jsem, jak někdo křičí „Ustupte!“ a pak už jsem letěla a letěla a letěla a všude pode mnou byl oheň. Nakonec jsem spadla a ačkoli jsem myslela že upír je imunní vůči všemu (až na oheň) cítila jsem, jak se mi vytrácí vědomí...

Esmé

Všechny jsme leželi na zemi, přesně podle pokynů toho muže. Měla jsem strach. Jistě, jsem upír, takže mě na 99% nezabije, ale co všechny ty Carlislovy věci, které tady jsou.

Má tu různé hořlaviny, ethanol, benzín a bůh ví co dalšího. Takže pokud nesprávně vystřelí, letíme do ovzduší.

Potichu jsem si počítala minuty zbývající do příjezdu Carlisla a našich synů.

Ustrašeně jsem, sledovala Alici, Rosali a dokonce i Bellu, která ležela na druhém konci místnosti.

Byla tak krásná. Myslím, že by s Edwardem tvořili nádherný pár.

Pak jsem najednou zaslechla šramot doprovázený Carlislovým křikem.

„Hálo? Esmé? Alice? Rosali? Bello?“

Ten muž okamžitě namířil pistoli na mě a začal střílet. Mě to nic neudělalo, ale jak kulky odskakovaly, zabodávaly se do stěn. Doufala jsem, že dřív než se něco stane mu dojdou náboje, ale pletla jsem se.

Střela našla svojí skulinku. Dostala se do škvírky po svých kamarádkách a ozvala se ohlušující rána.

BOOOOOOOOOOOM

Viděla jsem oheň, jak rychle vylétl ze škvíry a zároveň s tím, jak se Carlisle a ostatní chtějí vrhnout dovnitř. Ale někdo je zadržel „Nesmíte tam! Bouchne to!“ zakřičel někdo neznámý a já už jen cítila, jak se odlepuji od země a tlaková vlna mě vymršťuje ven...

Po pár vteřinách jsem dopadla, hned vedle Carlisla. Okamžitě mě objal, ale já teď měla jiné starosti.

„Rosali? Alice? Bella, kde jsou?“ ptala jsem se rychle a Carlisle ukázal hlavou k Alici a Rosali, které stály kousek od nás. Ale Bella nikde.

„Bella je kousek odtud, zatím se neprobrala.“ oznámil a já se okamžitě vydala na místo, kde by měla být Bella.

Ležela na zemi hned vedle Edwarda, který seděl nad ní.

„Bude v pořádku.“ oznámil Carlisle, ale my měli mnohem závažnější problém.

Policisty, které Carlisle přivedl.

„Poslyšte, teď musí Rosali, Alice i Bella rychle zmizet. Policistům jsem neřekl, že tady jsou, takže nebude nápadné, když se najdete živé.“ všechny jmenované (až na Bellu, která bezvládně ležela na zemi kousek od nás) kývly hlavou.

Rychle jsem popadla Bellu a zmizela do lesa.

Bella

„Hmmmm...kde to jsem?“ rychle jsem se probrala. Uviděla jsem svůj pokoj, ale to jak jsem se sem dostala, mi bylo záhadou.

„Bello, konečně!“ usmála se Alice a s těmi slovy do pokoje vlétla i Rosali a Esmé.

„Bello!“ objaly mě obě dvě.

„Co se stalo?“

„Omdlela jsi. Odnesly jsme tě sem, Carlisle a ostatní dorazí za chvilku...poslyš Bello, vím že je to asi trapné, ale nemohly bychom u tebe na chvilku zůstat? Dům totiž vylétl do povětří, takže nemáme kde být...?“ zeptala se Esmé. Cítila jsem, jak je jí to nepříjemné, a že to asi probírali před mým probuzením.

„Ale jistě, to není žádný problém. Pokojů je tu víc než dost“