Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 3. kapitola

13.11.2010 (11:00) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1921×

Důvěra

Bella

„They’re gonna clean up your looks,

with all the lies in the books,

to make a citizen out of you.

Because they sleep with a gun

and keep an eye on you, son,

so they can watch all the things you do.“

Vrr, to mi musí někdo volat zrovna tak brzo ráno? Kterého idiota napadlo mě budit?

„Hm,“ přijala jsem hovor.

„Ahoj Bell,“ ozval se Dan.

„Hele, Dane, mám tě sice ráda, ale jestli mě budeš ráno budit, tak se neznám.“

„Promiň, netušil jsem, že ještě spíš. Jessica mi psala sms, že se nejde do školy, ale do kulturního domu na lekci tanečních. Nevím, kde přesně to je, takže jsem chtěl jet s tebou.“

„Kulturní dům? Taneční? Není škola?“

„Ty to nevíš?“

„Ne, mně se asi nic neříká a to je to moje kámoška.“

„Můžu tě za chvíli vyzvednout, jestli chceš.“

„Díky, to se mi hodí,“ podívala jsem se na hodiny. Super, je 7:10. „Zaspala jsem. No, musím si pohnout, takže zatím.“

„Zatím.“

Taneční. Co si mám vzít na sebe? Otevřela jsem skříň a začala ji zkoumat. Společenskou sukni? Šaty? Kalhoty? Prohledávala jsem věšák po věšáku a do oka mi padly červené šaty. Nejsou ani společenské, ale ani všední. Bez ramínek, přes prsa je pruh zebrované černo-červené látky stejně jako tenoučký pásek kolem pasu, horní díl je hladký  a minisukýnka  tvořená sklady. Byly moc hezké a nikdy jsem je ještě neměla. Vybírala jsem je s Angelou po odchodu Edwarda.

Oblékla jsem si je. Mírně jsem se nalíčila a vlasy si nechala rozpuštěné. Do kabelky si hodila to nejdůležitější, včetně náhradních silonek a laku na nehty, jako pohotovost při oku na silonkách. Seběhla jsem dolů. Zazvonil zvonek, určitě to je Dan. Vzala si dva koblihy ze včerejška a do tašky ještě hodila červené boty na podpatku. Otevřela jsem dveře.

„Ahoj,“ houkla jsem do dveří a ohnula se, abych si mohla obout kozačky. Kolem mě zafoukal větřík z otevřeného okna v kuchyni.

„Ehm, Bello,“ ozval se přiškrceně Dan.

„Ano,“ podívala jsem se na něj. Přede mnou nestál ten Dan, kterého jsem znala, byl tam úplně jiný. Přede mnou stál divoce vypadající vrčící upír s černýma očima v obleku. Už jsem si tím upírstvím byla stoprocentně jistá.

„Ddane,“ promluvila jsem na něj opatrně.

Jako by se vzpamatoval. Zavřel oči, uvolnil se a opět je otevřel. Teď je měl opět zlatavě červené, ale více červené než posledně.

„Promiň, jen ten pohled na tebe a vůně tvojí krve mě překvapily. Sice jsem byl lovit včera, ale na tebe nikdo nemá.“

„Tak si nech zajít chuť,“ snažila jsem se znít co nejklidněji. Docela mě to vykolejilo, ale stále jsem necítila ten správný strach. Rychle jsem se doobula a oblékla si kabát.

„Nechceš jet raději za mnou?“

„Ne, není to nutné. Ty šaty nejsou vidět a dokážu se ovládat, jen mě to překvapilo. Vypadáš víc sexy, než jsem myslel.“

Začervenala jsem se a prošla kolem něho. Tohle mě překvapilo. Možná jsou ty šaty až moc.

„Jsi moc hezká, už se do těch tanečních těším.“

„Snad abychom jeli.“

Možná jsem si po Edwardově odchodu vyměnila šatník, ale to je asi to jediné. Jsem pořád stejně nešikovná. Ano, na podpatkách už ale chodit umím, stále se dokážu červenat, čtu Romea a Julii, vařím tátovi a dělám pořád ty stejné věci. Prostě jsem jen v jiném obalu. Možná mě Alice tak trochu nasměrovala, ale ve skutečnosti za to mohl Edward. To on mi ukázal, jaká jsem šedá myš. Jak lehké je mě dostat na roztomilé řeči. To mě donutilo udělat ten krok. Chtěla jsem dokázat všem, že nejsem tak naivní. Jasně, může se to zdát ubohé a možná i je, ale proč se nepředvést v tom hezčím světle. Jasně - sukně, kalhoty, šaty, blůzky, svetříky ani kraťásky nic nezmění, ale proč nedokázat jistým lidem, že nejsem tak šedá, jak si myslí. Takže díky, Edwarde, dokážeš lidem ukázat pravdu bez přetvářky. Ne, že bych o to asi stála. Byla jsem celkem spokojená.

Zastavení auta mě probralo z myšlenek. Dan právě zaparkoval před domem kultury, kde už postávala Jessica s ostatními.

„Proč jsi mi tvrdil, že mám jet s tebou, protože tady netrefíš?“

„Abych mohl jet s tebou a nevypadalo to, že se o to moc pokouším.“

„Teď už to tak vypadá.“

„Já vím, ale je to alespoň upřímné.“

„Smím vědět, kdy si mě dáš k svačině?“

„Nezabíjím lidi,“ podíval se mi do očí, aby mě utvrdil o pravdivosti svých slov.

„Máš červené oči.“

„Živím se lidskou krví, ale nezabíjím. Nikdy jsem nikoho ještě pro krev nezabil. Vezmu si, kolik můžu a potom své oběti přinutím na to zapomenout. Dokážu je přesvědčit k čemukoli, je to moje výjimečná vlastnost, na tebe ale samozřejmě nefunguje.“

„Proč se tak živíš?“

„No, je to zábavnější, snadnější, chutnější a hlavně lepší. Oni můžou přežít a žádná lidská žena si ještě nestěžovala.“

„A co zvířata?“

„Dělají hezké oči?“

„Dane...“

„Co kdybys po tomhle,“ kývl hlavou k oknu,“ šla ke mně a já ti vše řeknu.“

„Nebo mě zakousneš,“ poznamenala jsem suše.

„Bello,“ naklonil se ke mně tak, že měl své rty u mého ucha. „Nebudeme si nic nalhávat. Voníš lépe, než kdokoliv jiný a sama o sobě jsi taky úžasná, ale dokážu se udržet, pokud budeme chtít. Chci ochutnat tvoji krev a vím, že jednou se mi to podaří, ale nechci to udělat násilím. Nikdy k tomu žádnou holku nenutím.“

Sjel svými rty níž. Lehce přejel svými tesáky po mé tepně a vrátil se zpátky.

„Nechci ti vyhrožovat, jen mám rád ve věcech jasno. Líbíš se mi, takže bych byl s tebou rád nejen z povinnosti.“

„Líbat mě máš taky v povinnostech?“

„Ne, to dělám rád jako přesčas,“ usmál se a následně mě políbil. „Možná bychom už mohli jít a vybrat vstupné za naše drobné divadlo.“

Podívala jsem se z okna, o čem mluví a uviděla celou moji partu koukat do Danova auta. Skvělé, už podruhé za dnešek ho mám chuť uškrtit. To ten den hezky začíná.

„Ty víš, jak se ukázat poprvé ve škole, že jo?“

„Jasně, tak jdeme.“

Vystoupili jsme oba zároveň. Všichni se stihli otočit a dělat jakože nic. Jsou to opravdoví kamarádi.

„Jessico, proč jsi mi neřekla, že jdeme do tanečních?“

„Protože bych ti musela říct, že máme na výběr mezi tanečníma a kinem a potom tě přemlouvat k těm tanečním.“

„Dobrovolně bych tady nešla.“

„No právě,“ vložil se do rozhovoru Mike.

„Hele, vyříkat si to můžete uvnitř. Mně je zima.“

„Tak jdeme, přece nenecháme Ang zmrznout.“

„Díky.“

Vešli jsme dovnitř. Věci si odložili v šatně a pokračovali dál do sálu, kde nás měl čekat instruktor. Měli jsme si sednout holky nalevo a kluci napravo.

„Vítám vás,“ začal instruktor, „Jsem John Smith a se svou ženou vás budu učit tančit. Nedávno jsme se přestěhovali do Port Angeles a dozvěděl jsem se, že tady ve Forks nemáte lekce tanečních. Rozhodl jsem se zavést je. Vaše škola chtěla podpořit můj záměr a nechala vás jít na tuto první lekci. Dnes vám ukážu pár základních kroků a vy se potom můžete rozhodnout. Může navštěvovat další kurzy nebo ne. To je na vás. Moje kolegyně vám právě rozdává letáčky s přihláškami, ty by jste vyplnili po konci lekce. Nerad bych se tady vykecával a nudil vás. Takže se, prosím, za chvíli zadáte. Pánové, vy poprosíte slečny, aby s vámi zatancovaly. Slečny vy podáte jako první ruku a buď přijmete nebo nepřijmete pánovu nabídku,“ odkašlal si. „Pánové, zapněte saka, upravte kravaty a do toho.“

Všichni kluci ho poslechli a za chvíli se rozešli za holkama, se kterými chtějí tančit. Dan nezamířil k nikomu jinému než ke mně.

„Musím to být já? Nemůžeš si vybrat třeba Jessicu? Ta by šla ráda.“

„Chci tančit s tebou a ty se mnou. Tak v čem je problém? Prosím, pojď.“

Opravdu s ním chci tančit? Slíbil, že se mě nepokusí zabít a jeho poviností je být se mnou, chránit mě, hlídat mě, dostat mě někam, nezabít mě, zabít mě nebo něco jiného. Já vůbec nic nevím o té jeho drobné povinnosti, spojené se mnou. Snad se to odpoledne opravdu dozvím.

„Zbavím se tě někdy?“

„Pokud chceš, tak už mě po dnešku vidět nemusíš. Jen ti musím říct, proč jsem tady. Mám ti pak odejít ze života?“

„Ne,“ vyhrkla jsem ze zamyšlení.

„Tak pojď, moje tanečnice.“

„Teď, pánové, vezměte slečny a jdeme promenádu.“

Dan mi nabídl rámě. Přijala jsem ho a šli jsme, jak řekl pan Smith, promenádu. 

„Tanec je,“ začal zase mluvit pan Smith, „o souznění, důvěře a radosti. Na každou lekci se musíte těšit. Mělo by se vám chtít jít. Důležité je taky, dámy, aby jste věřili svému partnerovi, že vás dokáže dobře vést. Mezi těmi nejlepšími páry by měl partner vést svou partnerku velmi dobře, i kdyby neznala kroky vůbec. Teď si ukážeme drobnou ukázku. Vy pane,“ ukázal na Dana, „už jste do tanečních chodil?“

„Ano,“ přiznal se Dan.

„Tak, prosím, pojďte i s partnerkou ke mně. Ukážete svým spolužákům základní krok anglického walzu. Prosím, postavte se do těsného standardního držení. Takto,“ upravil si nás. „Slečně lehce zavážeme šátek přes oči, abych vám dokázal, to co jsem říkal.“

Za chvíli se mi ocitl šátek přes oči a Dan mě chytl pevněji, dotýkali jsme se levými půlkami těla. Dan mě lehce donutil prohnout se do oblouku a začala hrát hudba.

„Zaposlouchej se do hudby a vnímej jen ji a mě,“ pošeptal mi ten, který ze tohle všechno určitě může.

Poslechla jsem ho a za chvíli jsem měla pocit, jako bych se vznášela. Nepřemýšlela jsem nad kroky, nad tím co mám dělat a jen jsem se vžila do hudby. Bylo to nádherné. Brzo, až příliš brzo, hudba skončila, ozval se potlesk a šátek mi sklouzl s očí. Všichni okolo vypadali ohromeně.

„Tohle byla úžasná ukázka. Takhle by to mělo vypadat. Slečno, vy jste se už učila tančit?“

„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě.

Tančení na plese s Edwardem bych nenazývala lekcí tančení, ale lekcí držení rovnováhy. Jen Edward tančil, já jsem byla za blba. Neuměla jsem žádné kroky, jen jsem se vezla na tom, co uměl Edward. Tohle je jiné. Podílím se na tanci taky. Sice neznám kroky, ale cítím svou účast.

Dál už taneční probíhaly učením nových kroků. Bavilo mě to a s Danem nám to šlo úžasně. Měla jsem pocit, jako by ten čas utekl mnohem rychleji a někdo přetočil hodiny.

„Ahoj.“

„Čau.“

„Ahoj.“

„Zítra,“ loučili jsme se všichni spolu.

Nasedli jsme s Danem do auta a jeli k němu domů.

„Upřímně, ten tanec na začátku jsi zavinil ty?“

„Ano.“

„Proč?“

„Chtěl jsem pomoct panu Smithovi.“

„Ta tvoje dobrosrdečnost mě přivede do hrobu.“

„Nebo k životu. Záleží, jak se to vezme.“

„Tak to ti děkuji,“ zasmála jsem se a Dan se mnou.

 Úplně jste mě překvapili. Vím, že 10 komentářu není hodně, ale po tom roku, co jsem nenapsala pokračování, jsem nečekala ani těch 10, tak 2. Moc vám všem děkuji.

Potěšilo mě taky, že jste neodsoudili Dana. Myslela jsem si, že všichni budete chtít Edwarda. Sama ještě nevím, s kým Bella bude a ani jak povídka skončí :D

Příští dílek bude snad taky brzo, teď jsem byla nemocná a v pondělí jdu do školy, takže se to asi odrazí. Moje vůle psát je, takže to je super a navíc jste tu VY, kteří čtete a hlavně píšete komentáře.

Díky všem:)

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 3. kapitola: