Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ ho! - 5. kapitola

22.10.2010 (21:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1674×

5. kapitola

Ihned jsem zapadla do svého pokoje a vyšla na balkón.

„Nádech, výdech a nádech a výdech,“ říkala jsem si. Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte!“ zakřičela jsem. Opřela jsem se o zábradlí a poslouchala ten humbuk pod náma.

„Jsi vážně úžasná. To... co jsi udělala, to jsem fakt nečekal. Proč jsi to vůbec udělala?“ ptal se mě Kevin. Byla jsem ráda, že je to on. Kdyby to byla babička, asi by se to těžko vysvětlovalo.

Postavil se vedle mě.

„Najednou mi tykáš?“ Usmál se na mě svým stylovým úsměvem. Musím uznat, že to bylo sexy.

„Kdybych ti řekla pravdu, myslel by sis, že jsem blázen.“

„To si neumím představit.“

„Já taky ne,“ zamumlala jsem. Bože, ten kluk vypadá uplně stejně jako...

„Půjdu raději zpátky, ale pokud něco potřebuješ, tak řekni,“ otočila jsem se k němu s významným úsměvem.

„Tak jo, potřebovala bych, aby se někdo vdal za mě a taky bych byla ráda, kdybych se nezbláznila.“ Najednou jsem si vzpomněla na Toma, jak si mě chtěl vzít. Bylo to divný. Neumím si představit, že bych se za něj provdala.

„Tak to promiň, ale s tím ti nepomůžu, jsme jen tvůj sluha,“ řekl a odkráčel z pokoje. Dveře se zavřely a já zaplula do svojí šatny. Sundala jsem si všechny šperky a vytáhla si jiné oblečení. Vybrala jsem si džíny a svoji oblíbenou košili. Začala jsme se převlíkat. V tom znovu někdo zaklepal. A je to tady. Hněv mojí babičky.

„Dále!“ zakřičela jsem znovu. Zapínala jsem si knoflíky košile.

„Babi, já vím, že to byla hloupost, ale měla jsem takovou zlost,“ začala jsem a snažila se na sebe natáhnout kalhoty.

„Neříkejte,“ promluvil hlas, který jsem chtěla slyšet jako poslední. Trapasy, to je moje. Kalhoty jsem měla do půlky oblečené, takže jsem před ním stála v košili, kalhotkách a kalhotách. Super! Rychle jsem si přes sebe něco přetáhla.

„Co si to dovolujete, vypadněte!“ zamručela jsem. Jen se zasmál a přistoupil ke mně blíže.

„Nechcete spíše pomoct?“

„Stačí, když se otočíte.“ Naznačila jsem rukou, aby se otočil. Usmál se na mě svým pokřivěným úsměvem, který jsem si ihned zamilovala a zároveň ho přímo nesnášela. Otočil se. Odhodila jsme dečku, která mi posloužila a rychle si dooblíkala kalhoty. Hned, jak jsem dopnula kalhoty, otočil se.

„Hotovo?“ zeptal se posměšným tónem.

„Ne vůbec jsem neskončila. Nevím, kdo jste, ale udělal jste ze mě blázna!“ začala jsem na něj pokřikovat.

„Blázna? To je snad lepší, než abyste byla mrtvá, nemyslíte?“ Zamyslela jsem se.

„Proč jste to vůbec udělal?“

„Protože jsem se do vás zamiloval,“ řekl jakoby se nechumelilo. To si snad dělá srandu?

„Vy jste se do mě zamiloval? No to je úžasné. Víte co? Hned uspořádáme svatbu, vezmeme se a budume spolu žít jako ten nejšťasnější páreček na světě. Zbláznil jste se?“

„Ano, ale do vás.“ Bože, ten je tak děsný. Musím se uklidnit. Zase ta bolest v břichu. Doprčic, zanadávala jsem si. Jenže to nebyla jen taková bolest. Bylo to horší. Celým tělem mi putovala křeč. Začala jsme křičet a sesunula se k zemi. Edward ke mně přiběhl a snažil se mě vrátit k sobě.

„Hej, vy! Sem, hned!“ zakřičel na někoho.

„Bello!“ zakřičel naposledy a já ucítila, že ta bolest opadá. Edward si hned všiml změny a vzal mě do náruče a odnesl do postele. Byla jsem slabá, a tak jsem rychle usnula

***

Pootevřela jsem oči a jediné, co jsem viděla, byly černé tečky.

„Zdravím, slečno Swanová,“ ozval se neznámý hlas. Konečně jsem otevřela oči a nad sebou spatřila tři tváře. Babička, Gábi a nějaký muž.

„Jak se cítíte?“ pokračoval.

„Jsem grogy,“ odpověděla jsem přiškrceně. Byla jsem ještě unavená, břicho mě jen lehce bolelo, ale hlava mi třeštila.

„Ani se vám nedivím prodělala jste koliku.“

„Koli-. Aha,“ uvědomila jsem si.

„Musím vás prohlédnout. Takže, jestli dovolíte.“ Babička a Gábi opustily místnost a ten doktor, jak to už vypadá, se pustil do prohlídky. Byl mladý, tak 35 let, hnědé vlasy s lehkým melírem. Postava, o té ani nemluvně, určitě posiluje.

„Vy jste ten doktor?“ Zasmál se a vytáhl si svoji tašku.

„Ano.“ Vyhrnul mi triko a lehce mi prsty přejížděl po břiše. Na každém místě trochu zatlačil. Zasyčela jsem.

„Bolí?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Budete muset pár dní poležet. Žádné vycházky, nebo co to vy holky děláte.“

„Já nikam nechodím, omezuje mě kralování.“

„Aha, rozumím.“ Líbilo se mi, že se mnou mluví jako se sobě rovnou a ne jako s princeznou.

„A co děláte vy?“ zeptala jsem se.

„Léčím nemocné lidi,“ utahoval si ze mě. Zvedla jsem oči v sloup. Babička to nesnášela. Vždycky, když jsem to udělala, dostala jsem pohlavek. Mezi námi, nic hezkýho to nebylo.

„Já vím, ale co děláte, když nepracujete?“ Něco si zapisoval do malého bločku.

„Jsem se svou manželkou a dětmi,“ usmál se.

„Jaké je to, být ženatý?“ zeptala jsem se bez přemýšlení. Udiveně na mě pohlédl.

„Tak však víš, jednou je to jako šálek dobré, horké kávy k snídani a po druhé je to jako studená sprcha, ale i přesto mám manželství rád. Manželku miluju a děti taky,“ řekl to tak hezky. Manželství má něco do sebe, ale když jste tak mladá? I přesto to stejně udělám. Nechci, aby na mém trůně seděl do mě poblázněný Edward. Musím ale uznat, že Edward je hezké jméno a...

„Ale no tak, Bello!“ okřikla jsem se. Přece nemůžu myslet na Edwarda.

„Proč se na to ptáte?“ promluvil a tím ukončil to ticho, co tu zavládlo. Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Vy to nevíte?“

„A co?“ dotázal se.

„Že než se stanu královnou, musím se vdát,“ řekla jsem, možná to znělo trochu hystericky. „Jinak dostane trůn ten namyšlený lord Edward.“ Teď na mě šokovaně hleděl on.

„To je nespravedlivé, ale zákon je zákon.“

„To mi říkejte.“

„Ten Lord Edward, to byl ten chlapec, co seděl u vaší postele?“

„Nejspíš, pokud měl bronzové vlasy a přiblbé „kecy“.“

„Tak je to asi on.“ Oba jsme se zasmáli. Vzdychl.

„Takže, jste celkově v pořádku. Jen byste měla ležet den, až dva. Určitě nechcete, aby se ta kolika vrátila. Ale kdyby se vrátila, vezmete si dvacet pět kapek tohohle, jak většina lidí říká „blivajzu“.“ Přikývla jsem.

„Dobře, děkuju.“ Povzbudivě se na mě usmál. Potom si sbalil věci a ještě než stihl odejít, stačila jsem se ještě na něco zeptat.

„Promiňte, ale jak se vůbec jmenujete?“ Zasmál se.

„Jonathan Wales.“ Pak už odešel. Pořádně jsem se zabalila do peřiny a vrátila se do bezesného spánku.

***

Další den probýhal normálně. Snídani, oběd a večeři mi přinášeli až do postele. Připadala jsem si, jako bych měla narozeniny. Často u mě byla Gábi, babička měla plno povinností. Trochu mě děsilo, že jsme spolu ještě nemluvily o tom humbuku.

„Edward se na tebe hodně ptá,“ řekla najednou Gábi, když mi přinesla oběd.

„Taková dobrá duše,“ zabrblala jsem ironicky.

„Zeptal se mě, jestli za tebou může přijít.“ Zadusila jsem se.

„Co jsi mu řekla?“

„Že nevím.“ Díky bohu. Nesnesla bych ho v jednom pokoji, už po tom trapasu.

„To jsi udělala dobře.“ Nervózně pohodila hlavou na stranu.

„Tak povídej,“ pobízela jsem ji.

„Strašně se mi líbí Kevin.“ Aha, já myslela, že se to týká Edwarda. Díky bohu, už se o něm nechci bavit.

Komu by se Kevin nelíbil? Má lehký britský přízvuk, pocházel z Francie. Jeho máma byla francouzka a otec angličan. Zdědil po mámě zelené oči a černé vlasy. Po tátovi chování. Jak ráda jsem vždycky poslouchala jeho příběhy z dětství.

„Kevin je skvělý kluk. Pozvi ho někam, určitě by neodmítl.“ Zavrtěla hlavou.

„Já nevím... Nechci být jako na základce, ale nemůžeš se ho na mě první zeptat?“ Rozesmála jsem se a pustila se do okurkového salátu.

„Jasně, zeptám se, a pak ti všechno vylíčím,“ zašeptala jsem, co když stojí za dveřmi a poslouchá. Hned, jak jsem dojedla salát, vzala mi tác s jídlem a odkráčela ke dveřím. Ještě se ale zastavila.

„Nechti ti nějak kazit náladu, ale možná by jsi se s Edwardem mohla více sblížit. Není to špatný kluk.“

„Ne, neměla,“ odpověděla jsem až moc rychle.

„Jak myslíš.“ Gábi i tác pak zmizeli za dveřmi a s tím i moje naděje na kralování.

Další

Předchozí

Shrnutí

Omlouvám se za dlouhé čekání, ale kapitola je tady, a tak přeju hezké počtení.

Vaše Peyn!

Moc se omlouvám za chyby :(.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluješ ho! - 5. kapitola: