Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ ho - 3. kapitola

22.07.2010 (13:00) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1808×

3. kapitola

Bella:

Vytáhl mě z auta a zkusil postavit, ale jakmile to udělal, sesunula jsem se k zemi, necítila jsem nohy. Rychle mě chytil a vzal do náruče. Nesl mě pryč od auta. Tentokrát jsem se nebála, spíše jsem se cítila klidná, i když mě bolelo celé tělo. Neviděla jsem mu do tváře, byla tma. Chtěla jsem se na něco zeptat, ale byla jsem strašně unavená, a tak jsem se dostala do temnoty.

Zdál se mi sen, byla jsem v černé místnosti. Slyšela jsem hroznou ránu a potom se ozval křik, při kterém tuhla krev v žilách. Běžela jsem za tím křikem a spatřila své auto, nabourané do stromu. Viděla jsem toho kluka, co mě vytáhl z toho auta a tentokrát jsem mu i viděla do tváře. Měl jemné rysy, jeho oči byly černé jako uhel, vlasy měly nádech bronzové a všimla jsem si i černých kruhů pod očima. Ten kluk mě vytáhl a odtáhl mě od auta. Položil mě na zem a chvíli se na mě díval. Pak se to stalo strašně rychle. Z ničeho nic, mě kousl do krku. Cítila jsem tu bolest. Svalila jsem se k zemi a křičela bolestí. Potom, jsem se ocitla v bílé místnosti. Sahaly na mě něčí ruce, měla jsem strašný strach.

„Držte ji, musíme jí dát něco na uklidnění,“ říkal někdo.

„Uklidněte se, slečno!“ kázal mi druhý.

„Jak se jmenuje?“

„Isabella Swanová,“ v tu ránu jsem otevřela oči. Lekla jsem se, nade mnou stáli muži v bílých pláštích a napravo od nich ten kluk. Díval se na mě bolestě a zároveň šokovaně.

„Slečno, jste v nemocnic, nebojte se, všechno bude v pořádku, jen se musíte uklidnit,“ hned, jak to dořekl, ucítila jsem, jak mi žílou putuje nějaká látka. Bylo mi z toho špatně, ale za chvíli jsem o sobě nevěděla.

O 6 hodin později...

„Bello? Bello? Slyšíš mě?“ volala babička.

„Babi?“

„Jsem tady,“ otevřela jsem oči a podívala se kolem sebe. Monitory byly hned po mé pravici. Šel slyšet hnusný hlas, který furt dělal: „Píp, píp, píp.“ hned, jak mi došlo, že to hlídá moje srdce, otočila jsem se k babičce. Nemám tušení, co se stalo. Proč tu jsem?

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Měla jsi nehodu, Bello,“ ucítila jsem bolest v břiše. Zaskučela jsem.

„Zavolám sestřičku, dá ti něco na bolest,“ sáhla jsem rychle na babičku, aby to nedělala.

„Nepotřebuju léky,“ zalhala jsem.

„Bello, musíš odpočívat,“ podívala jsem se na svou pravou ruku, byla v sádře.

„Jak špatně na tom jsem?“ smutně se zasmála.

„Máš střední otřes mozku, zlomenou ruku, čtyři zlomená žebra, zranění břicha, museli tě operovat, no a po celém těle máš modřiny.“ No, tak to na tom jsem docela špatně, aspoň, že nejsem mrtvá. Díky tomu klukovi. Ten kluk. Začala jsem si vzpomínat. Ukazovaly se mi záblesky, to auto, co mě chtělo předjet, moje auto nabourané do stromu, jak jsem necítila své tělo, ten kluk, co mě vytáhl a odnesl mě sem. Ten kluk mi zachránil život.

„Babi?“

„Ano?“

„Kde je ten kluk, co mě zachránil?“ nechápavě se na mě dívala.

„Jaký kluk?“

„Ten, co mě sem přinesl, kde je?“

„Bello, žádný kluk tě sem nepřinesl. Odvezli tě sanitkou. Jsi zmatená, muselo se ti to zdát.“ Copak nejsem blázen, vždyť mě zachránil.

„Přinesl mě sem, zachránil mě, přece nejsem blázen,“ mumlala jsem.

„Belli, měla bys spát. Táta přijde za chvíli a na kralování můžeš zapomenout.“ Vykulila jsem oči.

„Jak jako zapomenout a kde je táta?“

„Tátu nechtěli pustit z práce, přijde až večer. No a s tím kralováním to myslím tak, že královna nebudeš-“

„Jak jako nebudu, budu královna!“ křičela jsem.

„Za měsíc se máš vdát, tak je to určeno a tady v nemocnici budeš aspoň měsíc.“

„Nevzdám se svého trůnu. Budu královna,“ stála jsem si na svém. V tom přišel doktor. Usmál se na mě.

„Vítejte zpátky, slečno Swanová.“

„Bello, tohle je doktor Green.“

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Tak slečno, výsledky máte v pořádku, až na hlavu, tam se ukázaly nějaké problémy, ale ty snadno vyřeší, břicho se dobře hojí,“ říkal zatím, co kontroloval papíry.

„Pane doktore, jak dlouho tady budu?“

„Tak nanejvíc tři až čtyři týdny.“

„Tři až čtyři týdny?“

„Ano,“ odpověděl klidně, na rozdíl ode mě.

„A-a-ale to nejde, musím do Londýna. Nejde to nějak zařídit? Třeba bych mohla být tam v nemocnici. Nebo bych vůbec nemusela být v nemocnici. Starali by se o mě doma. Prosím, musím do Londýna,“ žadonila jsem. Doktor si mě měřil pohledem.

„Dalo by se to, tak zařídit, ale jen když mi slíbíte, že se budeme šetřit. Dám si na vás pozor, budete pravidelně chodit k doktorovi.“

„To slibuju, čestný skautský, pojďte, dáme se na to i malíčky,“ zasmál se, propletli jsme si malíčky.

„Platí, teď je to stvrzený,“ řekl. Za, ani ne hodinu, jsem měla zabaleno. Babička jen zírala. Gábi jsem zavolala, když se dozvěděla, že jsem v nemocnici... Šílela. Tom, to nevím, jestli to ví. Nebyl tu, takže to asi neví.

Letadlo nám odlétá za tři hodiny. Kdy, už konečně přijde ten doktor. Trčím tady na lůžku, už asi hodinu. Otevřely se dveře. Celá natěšená jsem si myslela, že je to doktor, ale byla to jen babička.

„Kde je ten doktor?“

„Za chvíli je tady. Neboj se.“

„Já se nebojím, chci už jen být v Londýně a nakopat zadek tomu paku,“ zasmála se.

„Jako královna je to nepřípustné a zakazuji ti to. Jako tvoje babička říkám do toho,“ zasmály jsme se obě.

„Za několik hodin nám letí letadlo a my trčíme v nemocnici.“

„Neuletí nám, o to se nemusíš bát.“

„Já se nebojím.“

„Tak, slečno Swanová, myslím, že je všechno v pořádku. Teď jen stačí podepsat tyto papíry a můžete jít. V pondělí půjdete na kontrolu k mému kolegovi, je to ten nejlepší doktor v Anglii. Dneska vás přijde ještě zkontrolovat,“ podal mi papíry a já je s radostí podepsala.

„Nashledanou a rychle se uzdravte.“

„Děkuji a nashledanou,“ odpověděla jsem. Dveře se zavřely. Tak a teď hurá na letiště.

Na letišti…

„Bello!“ vykřikla Gábi, jen co mě uviděla a rozběhla se ke mně.

„Ahoj Gábi!“

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ objala mě, až to bolelo.

„Gábi... Au, to bolí,“ zasmála se.

„Promiň, já jen... Strašně ráda tě vidím,“ znovu jsme se objaly.

„Já taky.“ Po chvilce jsem si všimla, že tu nemá kufry.

„Kde máš kufry? Doufám, že jsi mi nepřišla říct, že nejedeš.“

„To určitě ne. Za chvíli mi je přinese Tom, jen, co zaparkuje,“ zamrazilo mě. Tom je tady? Všimla si mého výrazu.

„Vím o té vaší hádce. Pokud to byla hádka. Hele, Bello, cítí se strašně. Myslí si, že to kvůli němu jsi měla tu nehodu.“ Vykulila jsem na ni oči.

„Ale to není jeho chyba, to ten opilec do mě vrazil, ne Tom.“

„Já vím. Raději už o tom nebudeme mluvit, jde sem,“ otočila jsem se a uviděla Toma. Když jsem se na něj dívala, všimla jsem si změny. Místo špinavé blond měl úplně blond vlasy. On si je nabarvil. Musím říct, že mu to sluší. Já se na něj pořád dívala a snažila se chytit jeho pohled, ale pořád se díval, jen na Gábi. Po obou rukách, táhl dva velké, černé kufry.

„Ahoj Tome!“ pozdravila jsem. On jen ke mně kmitl hlavou, ale pořád se díval na Gábi. Podal jí kufry.

„Děkuju, že jsi mi pomohl.“

„Za nic.“

„Gábi, Bello, musíme jít!“ volal na nás Josef. Josef je můj bodygárd, teď, už vlastně i Gábi. Poslední dobou jsem si všimla, že si je hodně blízký s babičkou. Teda, když jsem s nimi byla.

Gábi se rychle objala s Tomem, rozloučila se, vzala si kufry a rozjela se za Josefem.

„Já už půjdu,“ otočila jsem se na Toma. Nejevil žádné známky toho, že bych tady byla. Jen tam tak stál a díval se kolem sebe. Snažil se na mě nedívat. Najednou mě popadl vztek. Začal jsem na něj křičet.

„Jestli to chceš takhle nechat, tak prosím. Sbohem!“ Šla jsem za Josefem.

„Bello, počkej!“ Otočila jsem se za ním, ale otočila jsem se až moc rychle, takže se mi zatočila hlava a já zavrávorala dozadu. Rychle ke mně přiběhli. Josef a Tom mě vzali a posadili na lavičku, která mi byla nejblíže.

„Jsi v pořádku?“ ptali se.

„Vypadám na to?“ Josef kývl na Toma a odešel trochu dál. Tom se ke mně otočil a spustil.

„Nechci to tak nechat, mám tě rád. Víc než to, mám tě moc rád. Měl jsem takový strach, když jsem zjistil, že jsi měla nehodu. Neměl jsem ani odvahu za tebou přijít a ujistit se, že jsi v pořádku. Bello, mám tě rád a je mi hrozně, že mě opouštíš. Nebude tu ani Gábi,“ vzdychl a zvedl se. „ Promiň, ale já nemůžu. Dávej na sebe pozor, už se asi neuvidíme.“ Otočil se a odcházel. Dívala jsem se za ním. Jak jako nemůže? To si myslí, že se už neuvidíme? Nemůžu to tak nechat, mám ho ráda. Je to můj nejlepší kamarád.

„Tome!“ zakřičela jsem a rozběhla jsem se za ním, hned, jak se otočil, jsem mu skočila do náruče a políbila ho na rozloučenou. Skočila jsem trochu blbě. Ježíši, to bolí. Děsná nehoda.

„Budeš mi chybět,“ řekli jsme si oba dva naráz a zasmáli se. Ještě jednou jsem ho objala a odcházela k Josefovi. Naposledy jsem mu zamávala a vešla do vedlejší místnosti. Tak, a je to tu, opustila jsem svého nejlepšího kamaráda, aspoň, že tu mám Gábi, které se můžu vyplakat na rameno. Ou, sakra, je tu babička, tak to asi nepůjde.

Za chvíli budu v Londýně, převezmu trůn a toho teda převezmu. On mi v tom bránit nebude. Ten Lord.

Sedla jsem si mezi babičku a Gábi. Usmála se na mě.

„Ne, že bych tě chtěla naštvat, ale už víš, koho si vezmeš?“ ptala se Gábi.

„No, tak to fakt nevím. Babi?“ otočila jsem se k babičce.

„Doma ti ukážu všechny volné prince a Lordy a ty si jednoho vybereš,“ řekla a já se s šibalským úsměvem otočila na Gábi.

„Tak to bude něco,“ řekly jsme obě dvě naráz a zasmály se.

Další

Předchozí

Shrnutí

Strašně se vám omlouvám, že další kapitolu přidávám tak pozdě, ale bohužel mi bylo špatně a potom jsem měla zakázaný počítač, takže se ještě jednou omlouvám a doufám, že mi to nebudete vyčítat.

Vaše Peyton

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluješ ho - 3. kapitola: