Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ ho! - 2. kapitola

04.07.2010 (20:30) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2010×

2. kapitola

„Abych se stala královnou, musím se vdát?“ vykřikla jsem a rozhédla se, jestli to někdo neslyšel. Vypadá to, že ne. Akorát na mě zírá parta kluků.

„Já vím, že-“

„Ne, to opravdu nevíš. Je mi teprve osmnáct a ani jsem ještě nedodělala střední a-a teď se dozvím, že se musím vdát, abych se stala královnou. Já-já nemám slov,“ nadechla jsem se.

„Bello, chápu, že jsi v šoku-“

„Řekni mi, kdo takovouhle pitomost udělal.“ Už jsem litovala svých slov. „Promiň, vím, že ty jsi to udělala.“

„Víš, já se vdala a za pár let jsem toho nelitovala. Tvého dědečka jsem milovala.“ Usmála jsem se nad tím.

„Co se stane, když se neprovdám?“ Přece mi nevezmou korunu jen proto, že se nevdám. Kdo by pak za mě kraloval? Kdo?

„Pokud se do měsíce-“

„Do měsíce!!!“

„Nech mě domluvit, Isabello,“ nazlobila se babička.

„Promiň, mluv dál.“

„Pokud se do měsíce neprovdáš, tvoje místo převezme Lord Edward Athony Masen Cullen.“

„Takové přiblblé jméno,“ zamumlala jsem.

„Já to slyšela,“ zasmála se.

„Tak jo, teď se uklidníme. Babi, já-já nevím co mám dělat. Mám teď školu. Dokonce za deset minut hodinu,“ podívala jsem se na hodinky. „Musím si všechno promyslet. Večer ti zavolám.“

„Je to tvoje rozhodnutí. Letadlo na tebe čeká v sobotu v devět hodin a Bello, nemusíš to udělat. Je to jen a jen tvoje rozhodnutí.“

„Děkuju, babi. Zatím pa.“

„Hezký den.“ Toto tedy hezky ukončila „Hezký den“. Rychle jsem pospíchala do třídy. Když jsem vešla do třídy, všichni na mě zírali. Jako kdyby něco tušili. Trochu mě to vyděsilo. Gábi si všimla mého zděšení a letěla za mnou. Hned mě objala. Ona vždycky pozná, že se něco děje.

„Bello, co se stalo?“ ptala se.

„V sobotu odjíždím.“

„Jak odjíždíš?“

„Prostě odjíždím. Do Londýna. Za babičkou.“

„Proč?“

„Vysvětlím ti to až po škole, ano?“ kývla na souhlas.

Po škole...

Seděla jsem na schodech u školy a čekala na Gábi. Být něčí manželka... to je prostě vrchol. Samozřejmě, že někdy bych se vdala, ale teď? Když jsem ještě na střední? A opustit všechny. Hlavně Gábi... a Toma. Tom bude hodně smutný. Budu mu to muset říct všechno. Už žádné lži, jen pravda. Bude mě nenávidět. Jenže zase když se nevdám, moje místo zaujme ten idiotský Edward. Tohle prostě není fér. Chci se stát královnou a vládnout svému lidu. Chtěla bych pomoct všem, chodit na plesy v těch nejkrásnějších šatech. Chtěla bych si najít svého price a žít s ním až do konce svého života. Mít děti, se kterými si budeme hrát na zahradě, běhat a řádit. To všechno bych chtěla. Svého trůnu se jen tak nevzdám. Provdám se za někoho. Třeba to bude ten pravý. Žadný Edward mi moje místo nevezme. Uvidíme kdo s koho.

„Bello, co stalo? Proč jedeš do Londýna?“ Anna právě přišla, sedla si vedle mě a koukala na mě nechápavě.

„Budu se vdávat?“ odpověděla jsem prostě.

„Cože? Za koho?“ Teď jsem se zarazila. Celá Gábi, místo aby se zeptala jakto, zeptá se za koho.

„To nevím.“

„Jak nevíš.“

„No prostě to nevím. Teprve si ho musím najít.“

„Musíš si ho najít? Teď jsem úplně mimo.“

„Myslím, že dnešek budeme muset odložit, musím zajít za Tomem.“ Celé jsem jí to pověděla.

„Tak to si holka ve velký brindě.“

„To mi došlo. Musím zajet za Tomem. To teprve budu ve velký brindě.“

„To ti věřím,“ zasmála se.

„Co je tady k smíchu? Tvoje kamarádka je v nesnázích a ty se směješ.“

„Promiň, chápu tě.“

„Abych si začala balit. Pomůžeš mi? Prosím?“ usmála se.

„To víš, že jo,“ tak jsme skončili naši řeč. Rozloučili se a dohodli se na pátek. Budem balit. A tím budem myslím nás dvě. Protože Gábi jede společně se mnou. Děkuji babi.

Zastavila jsem před domem Toma.

„Tak jo, Bello, to zvládněš. Nádech výdech,“ říkala jsem si. Vystoupila jsem a chystala jsem zazvonit, ale někdo mi už otevíral dveře.

„Ahoj, Bello!“ byla to maminka Toma.

„Dobrý den, je Tom doma?“

„No jasně že je. Tome!“ Ozval se dupot a pak jsem uviděla Toma.

„Ano, mami?“

Máš tu návštěvu.“ Jak mě spatřil, na tváři měl ten svůj úsměv.

„Tak se měj, Bello, já jdu odpočívat.“

„Nashledanou, rychle se uzdravte. Je možné, že už se neuvidíme.“

„Jakto?“ zeptali se oba dva naráz.

„Ehm, já... no, já se stěhuju do Londýna.“ Tom se ani nehnul, jen na mě civěl. Je to tady. Hodina pravdy. To abych se rozloučila. Všeho budu litovat. Jeho mamka se vzpamatovala, koukla na mě.

„Raději vás nechám o samotě,“ a odešla. Tom mě pozval dovnitř. Vešli jsme do jeho pokoje. Sedla jsem si na postel. On si zase sedl na židli od stolu a díval se na mě. Asi deset minut jsme nikdo nepromluvil.

„Tak jo, vidím, že ty mi nic nechceš říct, ale já to chci vědět. Chci vědět proč jedeš do Londýna a chci vědět proč?“ skoro na mě řval.

„Tome, uklidni se-“

„Uklidni se. To říkáš ty, která k nám příjde a řekne, že se stěhuje do Londýna? Ty?“

„Vysvětlím ti to.“

„To bych prosil.“

„Pamatuješ, jak jsem před pěti měsíci říkala, že se něco stalo a já nemohla říct co?“

„Jo, ale jak to s tím souvisí?“

„Hodně to s tím souvisí. Víš, já jsem... Já jsem...“

„Co jsi?“

„Princezna.“ V tu chvíli propukl v hrozný řehot. Já jen na něj zírala.

„Ty mi chceš říct, že jsi princezna? Ty si děláš srandu?“ pořád jsem na něj zírala. Když si všiml měho výrazu, zkameněl.

„Ty si asi neděláš srandu, co?“

„No, to nedělám.“ Na každé slovo jsem dala důraz.

„Panebože, takže ty jsi mi celou dobu lhala, ale proč musíš jet do toho Londýna?“

„Abych se stala královnou.“

„Královnou? Ty budeš královna?“

„V tom je teď problém. Abych se stala královnou musím se vdát. Jinak královna nebudu.“

„Musíš se vdát.“ Všimla jsem si, že o něčem přemýšlí.

„Na co myslíš?“ chtěla jsem vědět.

„Vezmi si mě.“

„Cože? To nemyslíš vážně.“

„Myslím. Vezmi si mě. Máme se rádi-“

„O tom jsme už mluvili. Já tvoje citi neopětuju. Už to pochop. Mám tě ráda, ale jen jako kamaráda.“

„Jako kamaráda,“ vzdychla jsem.

„No tak, to by bylo.“

„Co? Jdeš ještě někomu říct, že jsi princezna?“

„Nech toho! Ani nevíš, jak je to těžké.“

„Tak víš co? Možná to nevím, ale nikdy bych ti nelhal,“ otevřel mi dveře. Zvedla jsem se a zastavila se přede dveřmi.

„Chtěla jsem ti to říct. Jenže jsem měla strach přesně s tohohle. Měj se hezky, Tome! Myslím, že už se neuvidíme. Odlétám v sobotu,“ dořekla jsem a odešla z tohodle místa.

Jela jsem trochu delší cestou domů. Chtěla jsem si pročistit hlavu. Moc mi to ale nešlo. Na silnici jsem jela já a nějaké auto. Značku jsem neviděla. Jezdil nějak divně, všimla jsem si, že mě chce předjet. Pořád to zkoušel a mohl mě předjet, jen nevím, proč to neudělal. Když v tom se najedlou rozjel a napálil to do mě. Auto se otočilo, já jsem se do něčeho praštila a nemohla jsem už nic dělat. Celé tělo mi ochablo a já necítila ruce. Auto sjelo do lesa a narazilo do stromu. Uvědomila jsem si bolest v břiše. Zvedla jsem ruku a uviděla krev, udělalo se mi špatně, jenže jak jsem se na tu ruku dívala, všimla jsem si, jak přede mnou stojí černá postava. Začal se ke mně přibližovat a já dostala takový strach, že jsem začala brečet a řvát. Ta postava ke mně najednou přiběhla a vyrvala dveře.

„Nebojte se, nechci vám ublížit.“

Další

Předchozí

Shrnutí

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluješ ho! - 2. kapitola: