Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 8. kapitola

14.02.2011 (09:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4249×

8. kapitola - Zradil jsi ji a teď za to zaplatíš

„James? Přítel Alice?“ zavzpomínal jsem ve své hlavě a on jen přikývl.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se znova. Přišel ke mně a odhodil mě přes celou chodbu. Zvedl jsem se a zavrčel.

„Chci tě zabít, proto tu jsem,“ řekl a zvedl mě ze země a chytil mě za krk.

„Proč? Co jsem udělal?“ zeptal jsem se a pak jsem nečekaně spadl na zem.

„Ty se ještě ptáš? Řeknu ti jedno slovo, abys to dokázal pochopit… Bella,“ zašeptal mi do ucha a já zkameněl.

„Stalo se jí něco?“ zeptal jsem se rychle.

„Ano, stalo,“ řekl a šel ode mě pryč.

„Co? Co se jí stalo? Je mrtvá?“ zeptal jsem se.

„Ano, je. Při porodu zemřela,“ řekl smutně a šel po schodech. Panebože, ona je mrtvá… počkat… při porodu?

„Jak to myslíš? Ona čekala dítě? Ona čekala dítě? Cože?“ mlel jsem otázky jednu po druhé.

„Myslím to tak, jak to říkám… porodila dítě a potom zemřela na vykrvácení… nedokázal jsem ji zachránit… bylo už příliš pozdě. Přijela za mnou, abych jí pomohl, protože ty ses vypařil a ona nemohla jít za normálním doktorem… takže jsem si ji vzal k sobě domů a pomohl jí překonat ty bolesti… jak duševní… tak fyzické, a když začal porod, tak jen řekla, že to dítě… je tvoje. A potom umřela. Staral jsem se o ni chvíli, ale pak přišla nějaká zrzka a sebrala mi ji. Nedokázal jsem se ubránit… a proto jsem přišel za tebou, i když nerad. Když budeme dva, tak ji možná porazíme. I když jsem šel proto, abych tě zabil, tak potřebuji tvoji pomoc,“ řekl James a mně se podlomily kolena. Je mrtvá… odešel jsem jen proto, abych ji vysvobodil z té cesty, kde na ni čeká smrt, ale ona i přesto tam… a… ona byla těhotná… se mnou? Jak je to možné? Vždyť upíři nemohou mít děti? To není možné.

„Lžeš!“ vykřikl jsem a přečetl si jeho myšlenky, ale jediné, co jsem slyšel, bylo pípání, ale žádné myšlenky.

„Nelžu… ani se nesnaž… moje myšlenky mi číst nemůžeš, protože mám štít a ještě jsem se ho nenaučil dostatečně ovládat, takže ti svoje myšlenky asi těžko ukážu,“ pověděl mi a já ho pustil.

„Fajn… kde bydlí?“ zeptal jsem se.

„Kousek… není to daleko… tak hodina cesty autem, ale nejspíš budeš chtít jít pěšky.“ Usmál se a já se jen otočil a běžel. James běžel za mnou a ukázal mi směr. Běžel jsem lesem, jak nejrychleji to šlo a potom jsem ji uviděl. Hrála si na písku a smála se. Proč se směje, vždyť její máma je mrtvá, a zlá upírka ji unesla. Možná ji Victoria zmanipulovala. Rychle jsem ji popadl a ona začala brečet. Dal jsem jí ruku na pusu.

„To jsem já. Jsem přítel tvojí mámy… už jsi v bezpečí… neublížím ti,“ pošeptal jsem jí do ouška a ona mi zázrakem uvěřila. Běžel jsem rychle pryč od toho domu a modlil se, aby to Victoria nezjistila během několika sekund, že jsem si vzal své dítě zpět… jenže jsem měl smůlu, začala mě pronásledovat.

Zastavil jsem tedy a čekal, až přiběhne. Moje dítě mi usnulo v náruči a já viděl obrazy. Jak je to možné? Má nějakou schopnost? Zdají se jí sny… má schopnost dostat se každému do hlavy. Poslouchal jsem, co se bude dít, a pak jsem to uslyšel… uslyšel jsem její hlas.

„Ty hajzle jeden,“ vykřikla a já se otočil. James ji ale objal svými pažemi tak silně, že na mě nemohla. Lhal mi a donutil mě, abych Belle unesl dceru… takže si teď Bella o mně bude myslet bůhvíco.

„Cos jí to udělal?“ zeptala se mě, ale když se mi podívala do tváře, tak zůstala stát jak opařená. Victoria, která byla podle Jamese zlá, stála poblíž Belly, a taky stála jako by byla připevněná k zemi.

„Co tu děláš?“ zeptala se mě a James ji pustil ze svého sevření. Podíval jsem se na něho vražedně a on se jen usmál. Ty hajzle… za tohle zaplatíš, to ti garantuju. Z mého myšlení mě vytrhla až facka, která byla od Belly. Překvapeně jsem se na ni podíval. Ona je upírka?

„Jak se tu vůbec můžeš ukázat?“ řekla a vzala si naše dítě do své náruče. Podala ji Victorii, která zkontrolovala, jestli je v pořádku.

„Je v pořádku,“ řekl jsem a Bella mi vrazila další facku.

„Zmiz mi z očí!“ vykřikla nahlas.

„Ona jen spí,“ řekl jsem sklesle.

„To mě nezajímá. Vzal jsi mi ji,“ řekla, „nepatří ti.“

„Patří… je to moje dcera,“ vykřikl jsem tak silně, že jsem naše dítě probudil. Podle Victoriiných myšlenek jsem zjistil, že se jmenuje Carol… krásné jméno.

„Nepatří ti,“ vykřikla znova a střelila po mně vražedným pohledem.

„Tohle na mě neplatí, Bells. Jsem její otec a mám právo…“

„Nemáš právo na nic, Edwarde. Vypadni mi ze života nebo něco uvidíš,“ vykřikla. Otočila se na Jamese. Ten na ni udělal smutný pohled. Přísahám, že ho zabiju… brzo.

„Běžte, vyřídím to sama. Nechci, abyste u toho byli, a hlavně nechci, aby u toho byla… Carol,“ řekla lítostným hlasem.

„Dobře,“ řekl a běžel pryč. Victorie s Carol běžely hned za ním.

„Co tu chceš?“ zeptala se mě a měla u toho zavřené oči. Pravidelně jsem oddychoval a potom jsem se pořádně nadechl, abych jí to mohl vysvětlit, jenže mi stihla skočit do řeči.

„Nevezmeš mi ji!“ řekla a koukla se mi hluboce do očí.

„O to mi ani nejde,“ řekl jsem a opřel se o strom.

„Jo? Tak to mi asi nejspíš vysvětlíš i to, že jsi ji unesl, a jediné, co jsem viděla na zahrádce, byla rozházená hlína, ale Carol nikde. Uvědomuješ si, proboha, jaký jsem měla strach? Ona je to nejcennější, co v životě mám, a i to mi sebereš? Vzal jsi mi sebe. Ty jsi byl pro mě všechno a potom jsi odešel bez jakéhokoliv vysvětlení. A teď mi chceš vzít i ji? Proboha Edwarde, co se to s tebou děje? To ti někdo vrazil do hlavy kolečko navíc, nebo jsi prostě jen spadnul ze skály a tu hlavu sis natloukl? Uvažuješ vůbec? Nechci po tobě vysvětlení, proč jsi mě opustil, chci, abys mi vypadl ze života. Z mého i s Carolina. Chápeš to, nebo je to pro tebe taky problém to pochopit?

Bože… každý den jsem si přehrávala, kdy tenhle den přijde a jak to bude vypadat, každý den jsem tě milovala čím dál míň a každým dnem jsem byla silnější a stavěla jsem si zeď, která mi bránila na tebe myslet. A teď jsi tady. Stojíš tu přede mnou v celé své kráse a já necítím nic. Vůbec nic. Myslela jsem si, že nejsem dostatečně silná a myslela jsem si, že až tě zase uvidím, tak se sesypu jako domeček z karet, ale nic. Vůbec nic se mi neděje. Stojíš tu přede mnou a já mám pocit, jako by přede mnou stál cizí člověk. Cizí člověk, kterého neznám a ani poznat nechci. Vtipné je na tom to, že ještě včera jsem byla slabá a bála jsem se tě. Bála jsem se, že se tu objevíš, zjistíš, že máš dceru, a odneseš mi ji, ale dneska už se nebojím, protože mám tohle,“ řekla a odhodila mě svojí schopností… předpokládám, že má telekinezi. Narazil jsem silně do stromu a spadl hlavou na zem. Rychle ke mně přiběhla a nastavila rty k mému uchu.

„Ještě jednou se tu objevíš a utrhnu ti toho víc, než jen jeden prst,“ řekla mi a já se na ni s údivem otočil. Na tváři jsem měl nalepenou hlínu a jehličí.

„Ty jsi mi ale žádný prst neurvala,“ řekl jsem překvapeně a pak jsem ucítil nesnesitelnou bolest. Vykřikl jsem hlasitě bolestí. Urvala mi ruku… takovou ji neznám… nejspíš mateřská láska… brání svoje dítě.

„Promiň, já jsem se špatně vyjádřila. Já myslela celou ruku,“ řekla posměvačně. Zvedl jsem se a obtížně jsem si ji nasadil zpět. Lítostně jsem se na ni podíval, ale ona se dál usmívala. Potom jsem ale uslyšel v jejích myšlenkách něco, co mě překvapilo.

Nezlomí tě, Bello. Nezlomí… nesmí… musíš být silná aspoň za Carol. Otočil jsem se a běžel pryč. Jenže jsem neutekl daleko… schoval jsem se ve stromech a pozoroval ji, co bude dělat. Po několika sekundách začala vzlykat a sesunula se k zemi. Potom jsem ale uviděl Jamese, jak se k ní přibližuje… chtěl jsem na něho skočit, ale potom jsem si to uvědomil. On ji miluje.

„Nech mě být!“ vykřikla rychle, když se jí dotkl.

„To jsem já, James,“ řekl a ona se otočila.

„Viděl jsi to?“ zeptala se ho a on jenom přikývl. Pomohl jí vstát… a ona si dala hlavu na jeho hruď. Hlasitě mu začala vzlykat do košile.

„Nemohl jsem tě tu nechat s ním samotnou. Nechtěl jsem tě mít na několik kousíčku. Já tě chci celou,“ pošeptal jí do ucha a bylo vidět, že ho vůbec nevnímá. To jsem si taky potvrdil, když jsem slyšel její myšlenky. Rychle jsem zmizel pryč a plánoval, že se s ní musím ještě jednou sejít.

Byla už tma a já jsem čekal před jejím domem. Byla zrovna s Carol v koupelně, takže jsem musel počkat. Po chvilce jsem ale před sebou uviděl Victorii, která se netvářila moc vesele.

„Co ty tu děláš?“ zeptal jsem se jí.

„Mohla bych se tě zeptat na totéž,“ řekla a postavila se do bojovné pozice.

„Přišel jsem si s ní promluvit,“ pověděl jsem jí. Usmála se.

„To jsi teda odvážný, protože ona tě nechce vidět,“ řekla.

„Já vím… chci to napravit,“ řekl jsem a podíval jsem se na balkon. Rychle jsem tam vyskočil.

„Tak hodně štěstí,“ vykřikla, abych ji slyšel, a potom zmizela v lese… asi šla na lov, což mi přišlo divné, když je na lidi. Čekal jsem tam a potom jsem viděl Bellu, jak si hraje s Carol… schoval jsem se. Po chvilce jsem uslyšel, jak zaskřípaly balkonové dveře a v nich stála Bella.

„Co tu…“

„Uvažoval jsem,“ skočil jsem jí do řeči. U balkonových dveří jsem uviděl Carol. Bella zatáhla závěsy a dál se soustředila na mě.

„A došel jsi k nějakému závěru?“ zeptala se mě.

„Zmizím ti ze života… už mě nikdy neuvidíš, ale pokud by sis to rozmyslela…“

„Což se nikdy nestane,“ řekla, což mě bodlo u srdce a hluboce ranilo… můžu si za to sám… opustil jsem ji a potom jsem uvěřil tomu kreténovi.

„Tak tady máš mobil,“ řekl jsem. Podívala se na něho udiveně a zasmála se.

„Já mám peníze a můžu si koupit telefonů, kolik chci,“ řekla a dál si prohlížela mobil.

Nokia N900… pěkný. V duchu jsem se zasmál.

„Je na tom moje číslo. Na tomhle telefonu budu kdykoliv,“ řekl jsem a než jsem stačil něco dalšího říct, tak telefon letěl z balkonu.

„Nazdar,“ řekla podrážděně… chytil jsem jí ruku a přitáhl si ji k sobě. Moje rty se dotkly jejích a já znovu cítil tu jiskru, kterou jsem mezi námi cítil, když byla ještě člověk. Rychle se odtrhla a dala mi facku.

„Vypadni!“ vykřikla hned. Její myšlenky byly zmatené, ale jedno bylo jisté… stále mě miluje.

„Jen jsem to chtěl vědět,“ řekl jsem ještě a pak jsem skočil z balkonu.

„Co jsi tím myslel? Co jsi tím myslel?“ volala za mnou. Já už byl ale dávno pryč. Šel jsem si sem pro odpověď a dostal jsem ji… stále mě miluje a to je pro mě to hlavní. Najednou mě ale něco srazilo k zemi.

7. kapitola - 9. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 8. kapitola: