Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 4. kapitola

11.01.2011 (21:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4490×

4. kapitola - Přišla si pro mě

„Co tu děláš?“ zavrčela jsem a viděla, jak se znova blíží k postýlce.

„Sáhneš jen na tu postýlku a urvu ti všechno na tvém těle,“ zakřičela jsem. James rychle popadl Carol z postýlky a schoval se za mě.

„To určitě, to dítě ani není tvoje. To si ho někomu ukradla, aby sis splnila sen, který už teď jako upír nemůžeš uskutečnit?“ zeptala se a začala se smát.

„To je moje dcera,“ vykřikla jsem znova a hlasitě jsem zavrčela.

„Tak se nerozčiluj! Nejspíš ti asi muselo hrábnout na maják, když si myslíš, že to dítě je tvoje. Upíři mít děti nemohou!“ vykřikla nahlas a blížila se ke mně. Já ji ale znovu odhodila svojí schopností a Victoria spadla na zem a rozbila dětskou židličku.

„Je to moje dítě. Porodila jsem ji jako člověk a potom mě James proměnil,“ řekla jsem. Victoria se rychle zvednula a dívala se na mě vraždícím pohledem.

„Opovaž se ještě jednou říct jeho jméno a utrhnu ti hlavu,“ vykřikla rázem.

„Odveď ji do bezpečí, Jamesi,“ řekla jsem mu. Rychle odtud vyběhl, než jsem se ale stihla otočit, tak už na mě skočila a rukou mi přidržela krk na zemi.

„Já tě varovala!“

„Jenže on se tak jmenuje,“ vykřikla jsem a pak jsem ucítila, jak její ruka povolila, ale potom mi zase znovu stiskla krk a tentokrát silněji. Odhodila jsem ji ven a ona nohama dopadla na zem. Potom se rozeběhla do lesa. Tak to ne… neutečeš mi. Rychle jsem za ní běžela a nezastavovala jsem se. Byla rychlejší a ještě k tomu měla náskok, takže jsem už skoro ani nevěděla, kam mám běžet. Naštěstí mě ale zachránil její pach, který byl čím dál silnější. Doháněla jsem ji a potom jsem na ni použila telekinezi. Odhodila jsem ji na strom a ona se skácela na zem. Chvilku tam ležela a já ji doběhla. Kopnula jsem ji do břicha a ona trošku zakňučela. Vzala jsem ji za vlasy a hodila ji na další strom. Znovu se skácela na zem. Podívala se na mě lítostným pohledem, ale tohle jsem nebrala. Nechci, aby mi jakkoliv ničila život. Pokud bude to, že ji mám zabít, jediný způsob, jak se od ní osvobodit, tak jdu do toho.

„On tě tu nechal s dítětem?“ zeptala se.

„Ano, a ani to neví. Neřekla jsem mu to, protože jeden jsem s ním ležela v posteli a druhý den byl prostě pryč,“ řekla jsem.

„James mi tohle taky udělal poprvé, když jsem byla člověk,“ zašeptala tak, abych ji slyšela.

„Cože? Počkat… ty jsi byla člověk, když jste se poznali?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, jenže on byl taky člověk. Po nějaké době se ale spřátelil s nějakou děvkou… byla to upírka a ta ho ze srandy proměnila. Z lásky ke mně radši odešel, aby mě nezabil. Nejdřív jsem to taky nechápala. Proč odešel? Proč mi ani neřekl sbohem? Vztek vystřídal smutek. Smutek vystřídala láska a potom jsem to pochopila. Chtěl mě jen ochránit, a tak jsem ho začala hledat. Vykašlala jsem se na rodinu, na přátele, na školu a vyrazila ho hledat. Trvalo mi 6 let, než jsem ho našla. Výhodou toho všeho bylo, že když jsme se potkali, tak byl starší o čtyři roky, takže jsem vlastně ani nezestárla, ale spíš jsem jenom dorostla k němu, abychom byli spolu. Přeměnil mě a potom jsme po několika letech potkali Laurenta. Jenže James se po mnoha letech změnil a začal se zajímat jen o kurvy, se kterýma mohl dělat prasečinky a potom je vysát. Nezkousnula jsem to, ale pořád jsem s ním byla. Já kráva pitomá! Na jaře minulého roku potkal nádhernou upírku. Vyspal se s ní a ještě se s tím chlubil. Dělal, jakoby se nic nedělo. No… a pak už víš, jak to dopadlo. Edward ho zabil a vy… teda spíš Esme s Rosalie mě začaly honit po lesích. Utekla jsem jim, ale potom jsem se pořád vracela. Ale ne, protože bych tě chtěla zabít, ale chtěla jsem Vám to vysvětlit. Před tím jsem ale byla ve Phoenixu, abych se přesvědčila, že je skutečně mrtvý, a byl. Prach po něm tam ještě byl. Vzala jsem ten prach a poslal jsem to té upírce a dala jí tam vzkaz.

Ahoj, Melisso.

To, co jsem ti teď poslala, je James. Ať jste spolu šťastní.

S pozdravem tvá drahá přítelkyně, Victoria.“

„Páni, takže… proč jsi tady?“ zeptala jsem se.

„No, protože jsem ti to chtěla říct. Nebylo snadné tě najít. Musela jsem najít upíra, který tě v pohodě našel, ale je tu takový malý problém,“ řekla.

„Aha a jaký?“ zeptala jsem se, šla z Carolinýho pokoje do obývacího pokoje a sedla si na pohovku.

„Asi před několika dny jsem tě šla hledat, a když jsem viděla, že tam nejsou Cullenovi a ani ty, tak jsem si myslela, že jsi s nimi a…“

„Ne, to jsi neudělala,“ řekla jsem a rychle vstala z pohovky.

„Ano a omlouvám se za to,“ zašeptala, ale to mě v tu chvíli moc nezajímalo. Byla jsem tak rozzuřená.

„Jak jsi mohla?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Co jsem měla dělat? Předpokládat, že tě nechali samotnou, že jsi porodila dítě a že o tom dítěti Edward ani neví?“ zeptala se a já přikývla.

„Obě moc dobře víme, že to bych musela minimálně mít Alicinu schopnost,“ řekla trochu vesele.

„To sice ano, ale rozhodně jsi za nimi nemusela chodit,“ řekla jsem.

„Bello, a jak jsem to podle tebe měla vědět?“

„Nevím, mohla ses někoho zeptat,“ řekla jsem, šla do kuchyně a sáhla do ledničky pro dva pytlíky krve.

„Lidskou?“ zeptala jsem se.

„Moc prosím,“ řekla zasněně a já jí ho podala. I když jsem nechtěla, aby viděla u mě známku slabosti v tom, že piji lidskou krev, tak jsem musela.

„Zvířecí?“ zeptala se udiveně.

„Carol,“ odpověděla jsem.

„Aha, chápu. Ale neodbíhejme od tématu. Bello, jak bych se mohla zeptat někoho z lidí, když bych ho ani neposlouchala a hned bych se mu zahryzla do krku. Přemýšlej trošku. Nemohla jsem to vědět, a tak jsem za nimi šla. Našla jsem je rychleji než tebe a nejdřív mě chtěli zabít, a i když jsem jim řekla to, co teď tobě, tak mi nevěřili,“ řekla.

„Počkat, vždyť… Edward…“

„Nebyl tam, Bells, nebyl. Ptala jsem se jich, kde je, a oni mi řekli, že prostě zmizel. Vypařil se. Spíš je opustil, bych to tak šacovala, ale oni si to nedokážou přiznat.“ Zvláštní. Proč by je opouštěl?

„A kdo tam všechno je? A kde jsi je vlastně našla?“ zeptala jsem se.

„Našla jsem je na Aljašce. Je tam Rosalie, Emmett, Esme, Carlisle a potom ti jejich přátelé Eleazar, Carmen, Kate, Irina a s ní i Laurent.“

„Aha a kde byla Alice a Jasper?“ zeptala jsem se a znovu si sedla na pohovku.

„Prý je Alice naštvaná na Edwarda a nechtěla s ním být už ani minutu v jedné místnosti, a tak prostě jednoho dne byli s Jasperem pryč. Sbalili si pár věcí, ale napsali dopis s tím, že se jednou vrátí. Carlisle v to ale moc nedoufá.“

„Počkat, neříkala si, že je tam i Tanya?“ zeptala jsem se jí a přestala pít krev.

„Ne, nic jsem o ní neříkala.“

„Tak už vím, co Edward dělá,“ řekla jsem naštvaně. Ten hajzl si užívá někde s tou kurvou a mě tu nechal a… nic, nebudu se rozčilovat.

„Myslíš, že…?“

„Jo, myslím. To je takový…“

„Jsme zpátky,“ vykřikl James a v tu ránu jsem zapomněla na všechna sprostá slovíčka, co znám, jelikož tu byla moje dcera.

„To je dobrý… není zlá tak, jak jsem si myslela,“ řekla jsem a dala mu pusu na tvář. Kamarádskou pochopitelně.

„Ahoj, zlatíčko,“ vykřikla jsem na Carol a vzala si ji k sobě z Jamesovy náruče.

„Tohle je tetička Victoria,“ řekla jsem, vzala její ručičku a začala s ní mávat na Victorii.

„Ona není zlá?“ zeptala se mě svojí mocí Carol.

„Není,“ řekla jsem nahlas a dala jí pusinku na tvář. Možná si pro mě vážně nepřišla. Ale jak jí mohu věřit?

3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 4. kapitola: